Institut sv. Josefa

POZNÁMKY KE KNIZE PETERA KREEFTA   ACH, TEN SOKRATES
Michal Kretschmer

Do češtiny z anglického originálu knihu přeložil RNDr. Václav Frei a vydalo ji v roce 2008 Hnutí pro život ČR. Na závěr knihy je jako doslov otištěn několikastránkový text českého filosofa Jiřího Fuchse nazvaný „Užitečně obtížný Sokrates“.^[1] Knihu lze zakoupit v knihkupectvích, nabízí ji také Hnutí pro život ČR na
http://www.prolife.cz/?a=51&t=1&PHPSESSID=b98675d374bb34dfe095c0429761e043.
Kniha sestává ze tří rozhovorů, jež vede fiktivní Sokrates, znající celou tu dnešní vědeckou i filosofickou problematiku, ale zůstávající věrný své metodě filosofického tázání se, jak ji známe z Platonových dialogů. V prvním rozhovoru je mu oponentem dr. Rex Herrod, který provádí potraty. V druhém se k němu přidává profesor Attila Tarian zabývající se filosofickou etikou a konečně ve třetím se k nim připojuje ještě psycholog Pop Syke.
U čtenáře četba knihy nevyžaduje nějaké hlubší filosofické vzdělání. Stačí zdravý rozum, který ocení neúprosnou logiku Sokrata odhalující nedostatky a rozpory v tvrzeních jeho oponentů. Argumenty Sokrata se opírají jen o rozumové úvahy, nikdy o nějaké náboženské přesvědčení.
V prvním dialogu se diskutuje o tom, zda potrat je vražda a o její definici jako „zabití nevinné lidské bytosti“. Debata vede zde, jakož i vícekrát později, k rozhodujícímu bodu, totiž k otázce „čím je plod“, zda je metafysicky vzato lidskou osobou. Herrod ovšem prohlašuje, že není metafyzikem, ale Sokrates mu dokazuje, že činí metafysické výpovědi, protože jinak nelze mluvit, takže každý je metafyzikem. Herodovi nepomůže ani útěk do nominalismu, jenž tvrdí, že to, co je potrat, závisí na tom, zda plod nazveme lidskou bytostí nebo ne. Sokrates podotýká, že z toho plyne pouze, jak má být potrat nazván, ale ne to, čím skutečně je.
Dialog se pak věnuje zkoumání toho, jaká je definice lidské osoby. Oba diskutéři se posléze shodnou na tom, že ani počítač ani zvířata nekladou otázky, chybí jim vůle vědět a dělají jen to, k čemu jsou naprogramováni. Herrod přichází s argumentem, že plod neklade otázky, takže není lidskou osobou. Sokrates jej vyvrací tím, že nemluvně také neklade otázky a přece ho jeho odpůrce považuje za lidskou osobu. Stejně tak Herrod musí uznat, že ve spánku beze snů také on sám neklade otázky a že nepřestává být osobou, pouze přestává fungovat racionálně. Z toho Sokrates vyvozuje důležitý závěr, že z faktu, že lidský plod ještě nefunguje jako osoba, ještě neplyne, že není osobou. Dialog pokračuje tím, že Sokrates vyvrací thesi, že plod je součástí matky. Poté oba zkoumají rozdíly mezi nemluvnětem a dospělým a rozdíly mezi plodem a nemluvnětem. S ohledem na tyto rozdíly dovozují, že tak jako není méně špatné zabít nemluvně než dospělého, tak se také zdá, že to platí o zabití plodu v porovnání se zabitím nemluvněte. Před tíhou těchto argumentů se posléze Herrod pokouší uniknout tím, že říká: „Může-li se plod narodit a přežít, pokládejme ho za osobu; v opačném případě nikoli.“ To Sokrates snadno vyvrací tím, že to, zda je někdo osobou nebo ne, přece nezávisí na čase, kdežto přežití novorozence po porodu může záviset na tom, je-li k disposici inkubátor, jenž v dřívějších dobách nebyl k disposici.
V druhém dialogu nejprve diskutuje Sokrates ještě s Herrodem o tom, zda filosof, který bere plat, je jen intelektuální prostitut. Sokrates to nakonec netvrdí o každém takovém filosofovi, ale upozorňuje, že „filosofie je vášeň, ne zaměstnání“. Posléze oba přicházejí na přednášku prof. Attily Tariana o potratových zákonech. Ten vychází z „etického relativismu, situacionismu a utilitarismu“ a odmítá „absolutistický a abstraktní principialismus“. Uvádí pak pět důvodů pro podporu liberálních potratových zákonů: opozice proti potratům většinou vychází z náboženských základů; potrat je „mravní záležitost“ a „morálka musí být svobodná a ne vynucovaná zákonem“; „zákony zakazující potrat jsou nevynutitelné“, neboť ženy, které ho chtějí, se ho nakonec domohou; každé dítě má být chtěné dítě; „etika soucitu“. Když se pak Sokrates chce Tariana tázat, je upozorněn na krátký časový limit na dotaz i odpověď. Peter Kreeft zde zřejmě upozorňuje na špatnou praxi různých vědeckých a politických diskusí, při kterých není prostor problém zkoumat do hloubky. Sokrates pak konstatuje, že toto shromáždění je trh otroků (času).
Sokrates poté porovnává zlo potratu a zlo chudoby. Mluvit proti potratu má smysl, neboť to může někoho od něj odradit. Hovořit proti chudobě smysl nemá, neboť ona už tu je. Je ji třeba mírnit. Při potratu větší škodu utrpí duše pachatele než plod. Nelze zde popisovat všechny zákruty mistrně podávané líčení diskuse Sokrata s Tarianem. Vše vede k oné základní otázce: Zda je plod osoba. Pokud ano, tak jej liberál jsoucí pro potraty nutí zemřít. A to má pro plod tvrdší dopad než pro těhotnou ženu, která je při zákazu potratů nucena porodit. Sokrates v dalším upozorňuje také na to, že nelze „rozhodovat mezi správným a nesprávným podle početní síly“ stoupenců jednotlivých postojů, jak činí demokracie. Nakonec dožene Tariana, ukazuje mu rozpory v jeho výpovědích, k výroku, že „konzistence je strašák malých duchů“. Pokračující diskuse se nevyhne ani zásadní otázce po existenci objektivní pravdy. Tarian ve svém subjektivismu musí dospět k odmítání objektivní spravedlnosti, když říká, že „spravedlnost je pouze věcí mínění“ a připouští, že si není „jist, že genocida je špatná, ale že je si jist, že špatní jsou ti, kdo tvrdí, že vědí, že genocida je špatná“. Když posléze hrozí, že diskuse sklouzne do verbálního napadání, navrhne Herrod pokračovat v diskusi pod záštitou facilitátora.
V třetím dialogu proto na scénu vstupuje psycholog Pop Syke. Ten nepochybuje, že dokáže Sokrata „zkrotit“ psychologickým působením na něj, neboť se domnívá, že příčina jeho racionalistických a moralistických postojů je v nějaké jeho potlačované vině či nedostatku sebeocenění. Pop Syke je oddán subjektivismu. City jsou pro něj přednější než myšlenky. Vytýká Sokratovi, že o sobě uvažuje jako o objektu a že klade otázku, proč Syke chce být jeho přítelem. Když Syke říká, že „má rád každého takového, jaký je“, Sokrates toho využije a aplikuje to na plod, kterého Syke, jenž je pro volbu, jisté nemá rád takového jaký je, totiž živého. Sokrates podle Sykea projevuje „neúnosný sklon k posuzování a odsuzování“. Sokrates pak správně upozorňuje, že Syke ho nemá rád takového jaký je, protože ho chce změnit. Syke poté připustí, že je to logický protimluv, ale že jemu logické kontradikce příliš nevadí. To v Sokratovi vyvolává lítost, neboť je to podobné jakoby tesař „záměrně otupil své pracovní nástroje“. Syke sám později v rozhovoru uvádí: „Argumenty jsou pouhé neškodné abstrakce. Reální lidé jsou úplně jiní. Potřebují soucit.“. Sokrates považuje city za „pouhý obal svého myšlení“, neboť většinou „zakrývají a zatemňují myšlení“ a nejsou důležitější než myšlení, neboť „city máme společné s vyššími živočichy, kdežto racionální myšlení nás nad ně povznáší“.
Syke však stále Sokrata psychologizuje, když hovoří o jeho „blocích“ a potřebě dostat se k jeho „podvědomým pocitům“. Předhazuje mu, že hovoří o vině týkající se potratů, protože on sám má nějaké pocity viny. Takže právem Sokrates říká Sykeovy, že je-li podle něj špatné soudit, tak je na tom Syke hůře, neboť soudí Sokrata jako osobu, kdežto ten soudí jen špatné ideje. Sykeovy ovšem vadí, že Sokrates mluví „stále dokola o dobru a zlu“.
Syke je pobouřen tím, že Sokrates potvrdí, že ženy mají „reprodukční svobodu“, neboť s výjimkou znásilnění je jejich pohlavní styk svobodný. Vytýká mu, že nemá soucit s ženami, když zavrhuje potrat jako zlo. Sokrates požaduje po něm definici soucitu, neboť podle Sykese je soucit ctnost a tu by chtěl Sokrates získat. Když však Syke řekne, že soucit je pocit, Sokrates namítá, že to pak není ctnost, neboť odpovídáme jen za to, co máme pod kontrolou, což neplatí o pocitech. Syke už má dost té logické argumentace a nezajímá ho, kde je chyba. Prohlašuje, že „žena má právo nad svým vlastním tělem“. A tím se opět debata dostává k filosofické otázce, zda lidský plod je osoba, neboť je-li jí, není částí těla ženy a ta tedy nemá nad ním právo, protože „osoby nejsou částmi jiných osob“.

Z těchto tří Sokratových odpůrců je na tom nejlépe potratář Herrod, protože on je jako vědec schopen uvažovat racionálně a občas se nechá dokonce strnout k některým metafysickým výrokům. I novodobý sofista Tarian se pohybuje aspoň někdy na rovině pokusů o rozumové úvahy, ale nakonec pro něj není důležitá konzistence jeho postojů. Nejhůře je na tom psycholog Syke, který se snaží Sokrata připravit o jeho racionální přístup psychologickými technikami a tak ho manipulovat. Syke je totiž de facto neoslovitelný argumenty, které považuje za abstrakce rozcházející se s životem lidí, diskuse s užitím logických implikací je pro něj jen slovní hrou a moc mu nevadí kontradikce, kterými jej lze usvědčit z omylu. Dialog s ním proto postrádá smyslu.

Považuji za dobré, že Kreeftovy dialogy o potratech byly přeloženy do češtiny a vydány. Podávají návod jakým způsobem argumentovat proti zastáncům potratů a myslím, že dosti věrně charakterizují převládající postoje v současné západní společnosti, týkající se nejen potratů, ale i relativistické antimetafysické filosofie a psychologizace názorového oponenta. Přestože knihu doporučuji v ohledu přednesených argumentů proti potratům, vyskytují se v ní, po mém soudu, některá problémová místa. Nejde tu o ty výpovědi známé z Platonova díla (jako třeba že každé učení je vzpomínání), prostřednictvím kterých Peter Kreeft navozuje dojem, že hovoří historický Sokrates, ale o jeho vyjádření k novodobým problémům.
Na str. 13 Sokrates odpovídá na Herrodova slova: „Je-li každý potrat vražda, pak je vrahem každý, kdo se na něm podílí“ takto: „V objektivním smyslu snad, ale ne nutně ve smyslu subjektivním. … Otázka, která se týká osobního provinění jednotlivců, otázka odpovědnosti a viny, mi připadá mnohem složitější. I kdyby umělý potrat skutečně byl vraždou, je možné, že je to (jak někteří říkají) „chyba společnosti nebo chyba špatné filosofie.“
Na str. 73-74 Herrod tvrdí, že Tomáš Akvinský učil, že plod se stává člověkem teprve ve třetím měsíci těhotenství a že potrat není tedy až do třetího měsíce vraždou.
Na str. 99 Sokrates správně rozpoznává, že zlo morální je horší než zlo fyzické. Neví ovšem, že zavražděný plod neztrácí jen své fyzické bytí, ale také je připraven o nadpřirozenou milost křtu a z toho vyplývající věčné důsledky.
Na str. 100 zlehčuje Sokrates vinu matek, které se pod vlivem sofistů rozhodnou pro potrat. Neví, že církev, která je automaticky exkomunikuje za tento čin, tak shovívavě nesmýšlí.
Na str. 101 Sokrates se presentuje jako liberál, který je „plně pro toleranci a otevřenou společnost a svobodu myšlení“ a pro „odluku církve od státu“, což je odsouzeno v Syllabu bl. Pia IX. (bod 55).
Na str. 107 vyslovuje Sokrates souhlas s tím, že stát nemá „nutit ke ctnosti“ a nestaví se proti Tarianovu „liberálnímu principu přinejmenším pro moderní pluralistický stát“. Jistě, že nelze někoho donutit k vnitřním úkonům ctností, ale stát právem nutí k některým vnějším dobrým skutkům (viz STh I-II q. 96 a. 3 ad 2), např. pomoci někomu, kdo je ve vážném nebezpečí zdraví nebo života. Samotný liberalismus byl pak církví mnohokráte odsouzen.
Sokrates má nepochybně pravdu, když na str. 143-144 poukazuje na inferioritu citů vůči rozumu a poukazuje na to, že city mají i vyšší živočichové. Ale city (vášně neboli passiones ve scholastické filosofii) zvířat a lidí nejsou na stejné úrovni. U pouhých živočichů žádost smyslová neposlouchá jejich rozumu, jehož postrádají. Ale lidské city nevidí sv. Tomáš Aq. jen negativně, jako nezřízená hnutí smyslové žádostivosti, neboť „k dokonalosti lidského dobra patří, aby také samy vášně byly pořádány rozumem“ a k „dokonalosti mravního dobra patří, aby člověk byl k dobru pohybován, nejen podle vůle, nýbrž i podle žádosti smyslové“ (STh I-II q. 24 a. 3). Sv. Tomáš se jednotlivým vášním věnuje v řadě otázek podrobně, neboť jsou důležité pro analýzu lidských skutků ohledně jejich vztahu k dobru a zlu.
Na str. 157 Sokrates říká, že není proti antikoncepci, dokud ji neprozkoumá. Připadá mi to ze strany autora poněkud alibistická odpověď, i když antikoncepce není předmětem tohoto dialogu.
Na str. 169 Sokrates tvrdí, že „duše jsou vrozeným způsobem sexuální“, neboť těla duše nejsou dvě izolované věci a cokoli je vrozené jedné složce, vždycky vrozeným způsobem ovlivňuje i druhou. To je přinejmenším problémové tvrzení. Jistě, že každá duše je Bohem stvořena pro jisté konkrétní tělo, jehož pohlaví je Bohu známo, ale myslím, že nelze z toho usuzovat na existenci nějakých sexuálních znaků duše.
Na str. 170 je výrok: „Ostatně i těla jsou poněkud bisexuální: všichni máme trošku obou pohlavních hormonů.“ To je zavádějící, neboť pohlaví člověka je především charakterizováno anatomicky a přítomnost hormonů a převaha některých z nich je až druhotná.

^[1] K dispozici je on-line na
http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=29&Itemid=9