Zelený čtvrtek

P. Konrád M. Kubeš T. J.

Den smrtelné úzkosti Páně.

Jacopo  Tintoretto: Poslední večeře (1592 – 1594) – klikněte pro plnou velikost

Liturgie.

Navečer tohoto dne přišel Pán, provázen deseti apoštoly, z Bethanie do Jerusalema, S jakým srdcem vstupoval asi do jeho hradeb? Věděl, že svoboden už z něho nevyjde; po málo hodinách jej opustí s křížem na rame­nou… Petr a Jan již připravili vše, čeho bylo třeba k večeři beránka. Poslední večeře… Zelenočtvrteční mše svatá… Kněz sice stoupá k oltáři v paramentech bílých, v barvě jasu a světla, pěje andělský zpěv, ale jaký smutek, jaká truchlivost vane ze všech modliteb! Sv. Jan praví v evangeliu: »Když byl Ježíš miloval své, projevil jim nakonec svou lásku mírou nej­vyšší…« Sv. Pavel však v epištole podotýká: »Té noci, kdy byl zrazen…« Noc zrazení, noc největšího nevděku vyvolil Pán, aby nám dal největší dar, aby nám odevzdal sám sebe v nejsvětější Svátosti… Varhany i zvony umlkají (jejich »srdce odlétají do Říma«, jak někde náš lid říká), velebná Svátost se odnáší s hlavního oltáře do vedlejší kaple nebo aspoň na vedlejší oltář, do tak zvané Getsemanské zahrady… Pán opouští s apoštoly veče­řadlo a ubírá se s nimi přes potok Cedron na západní svah Olivetské hory… Pak odhalovány oltáře, zhasnuto věčné světlo… To vše, jakož i otevřený prázdný svatostánek nám připomíná, že odešel Pastýř dobrý. Církev od­kládá královský háv, a jako staří kajícníci sedí v žíni a popelu… Smutek dosahuje vrcholu…

Godefroy: Poslední večeře (1482)

Rozjímání.

A) Poklekněme po mši sv. do oné kaple, kterou jsme nazvali Getseman­skou zahradou, a modleme se tam, možno-li kněžské hodinky. Je to modlitba Páně v jeho smrtelné úzkosti. Bylo asi kolem 10. hodiny, kdy božský Spasitel opustil večeřadlo ve východní části hory Sionu. »S jedenácti,« praví s nevýslovnou truchlivostí evangelista. Kde jest dvanáctý? — Všichni jdou mlčky, poddávajíce se hlubokému dojmu posledních slov Páně. Prochá­zejí předměstí Ofel, pak sestupují po svahu chrámové hory Mona do údolí… Ulice pusté, úplněk rozlévá své bledé světlo po krajině… Na břehu Cedronu se Pán asi zastavil a po židovském způsobu pozdravil chrám, jehož mohutné zdivo jim nad hlavou strmělo do výše. Cesta vede přes jižní kamenný most, a již stoupají pomalu vzhůru. Ve vzdálenosti asi 100 m po jejích levici zahrada. Pán otvírá branku… V zahradě rajské začal odvrat od Boha, v zahradě začíná cesta, po které se člověk k Bohu vrátí. »Kam Ježíš
chodíval,« praví evangelista. Zrádce zná místo, kde božský Mistr trávil tohoto týdne nejednu noc na rozmluvě s Otcem, a Pán to ví… Nechává osm u branky, a s třemi mizí ve stínu stromoví a křoví. Podle tradice to byla jeskyně, k níž Pán po pěšince zaměřil. Sotva jest z dohledu osmi, zastavuje se… Smrtelná bledost pokrývá jeho tvář, oči vyjadřují hrůzu… On, jenž byl vždycky tak klidný a vždy měl sám sebe naprosto v moci, chvěje se na celém těle. »Smutná jest duše má až k smrti… Smrtelná úzkost se mne zmocňuje, posečkejte zde a bděte se mnou…« Odchází do jeskyně, klesá k zemi a modlí se k Otci po způsobu židovském nahlas, takže ho oni tři mohou slyšet.

B) Tímto záchvatem smutku začíná utrpení Páně. V bezprostřední blízkosti se mu jeví vše, co má podle vůle Otce podstoupit… Bolesti, které ho čekají, potupy, které se na něho snesou, hříchy, které na sebe vzal, to vše působí na fantasii božského Trpitele víc a víc, duši ovládá nevýslovná úzkost; před jeho očima se vznáší kalich utrpení, který má pít, se vší hořko­stí, odporem a hrůzou. Božský Spasitel přehlédá celou řadu věků, od stvoření světa, až do jeho konce, od hříchu prvního člověka, spáchaného v ráji, až do posledního, spáchaného před soudným dnem… Všecky ty hříchy defilují před jeho zrakem, všechny ve své ohavnosti, nízkosti, zlobě. První hřích v té dlouhé řadě, hřích Adamův… Vše, co následuje v tom nepřehledném voji hříchů a Božích soudů, zavinil on. Smrt, která obchází a má ustavičnou žeň, bída a lopocení lidstva, nemoci… Pán slyší sténání ubožáků, vidí všecko mravní poblouzení, rozpoutané a zdivočilé náruživostí a vášně, od pýchy, která se vzpírá proti Bohu, od vražedné nenávisti, která požírá bližního, až k močálům nečistoty… Nešťastný Adame, co jsi to učinil! Pro tebe a pro tvůj hřích musí teď Spasitel tak nevýslovně trpět…

Orazio Borgianni: Kristus v Getsemanské zahradě (1610) – klikněte pro plnou velikost

Kain, bratrovrah… Lamech, smyslný… Lidstvo za Noema… Svatost Boží nesnesla pohledu na zemi poskvrněnou tak ohyzdnými nepravostmi, odplavila hříšné pokolení, a neposkvrněný Beránek musí nyní hledět na ty ohavnosti, za které má Otci dostiučinit! Pak hřích Chamův a nepravosti jeho potomků… Hříchy pohanstva… Egypt, Fenicie, Assyrie, Babylon, Sodoma a celé Pětiměstí, Řecko, výstřednosti císařského Říma… Co se tam dálo za bílého dne na ulicích, co v cirku, v divadlech, ve chrámech… Nešťastný Adame!…

Pak všecka bojiště…, potoky krve, hory mrtvol, zástupy sirotků a vdov…, zpustošené země, hlad, mor…

Hříchy současného lidstva… Mezí nimi i jeho apoštol… Neuplyne ani 24 hodin, a jeden ze dvanácti bude v pekle A přece i pro něho šel Pán na smrt!

Hříchy budoucího lidstva, především těch, kteří se k němu budou hlásit a ponesou jeho jméno… Kvůli smrtelným duším založil církev… Jak bude pronásledována! Jak se bude bojovat proti světlu jeho učení, proti pravdě, kterou přinesl s nebe! Nauka církve bude otrávena bludy a stane se milionům stromem smrti! Těm, kterým měla a mohla být stromem života! A to mnohdy z malicherných důvodů, ze ctižádosti nebo závisti biskupů nebo kněží… Svaté svátosti zanedbávány a zneuctěny od těch, kteří je budou přijímat, i od těch, kteří je budou udělovat; tolik svatokrádeží… Kněžský stav znesvěcen, pastýři oveček nečistí nebo draví vlci, příčina tolikerého pohoršení…

Nepřehledná řada zmařených existencí, zlomených srdcí, lid vyssávaný daněmi a nenasytností vládců… Hříchy moderního lidstva… Velkoměsta, bahniska všemožných nepravostí, stoky ohavností, kaluže nečistoty… Všecka korupce tak zvané hyperkultury a civilisace, všechno násilí, pro­klínání, křivé přísahy, loupeže, svádění a zkáza nevinných…, všecky hříchy, kterými se kdy poskvrnilo a poskvrní potomstvo padlého Adama, od myšlenky, která zavadí o srdce čisté dívky, až k nejohavnějším neřestem pekla…, od přenáhlení až k rafinovaným zločinům…

Kdypak jsi v té řadě hříšníků a hříchů přispěl ty? I tys složil své břímě na bedra Spasitelova, i tvůj život viděl Pán v oné zelenočtvrteční noci! Tvůj celý život se všemi hříchy, které jsi spáchal a ještě spácháš… Ne­zahleděl se na tebe Pán smutně jako César na milovaného Bruta, když jej uzřel v zástupu spiklenců? »Ty také, synu můj?…« I tys musil zatížit můj kříž? (Ž 68, 2-22)

C) Teď chápeme slova evangelia: »Počal se rmoutit…«, když viděl všecku zaslepenost a nerozum hřešícího lidstva, které se honí jen za pozemskými statky, zanedbává duši a ztrácí nebe. »Počal se děsit«, když viděl zlobu některých hříchů, vražd, násilí, mučení nevinných »Pojímal ho odpor a hnus…«, když viděl ohavnost jistých hříchů… Pán se hrozil břemene, které se chystal na sebe vzít. Ať se zahleděl kamkoli, všude hřích; na nebi Otec tolika hříchy urážený, na zemi zlomené a krvácející Srdce jeho Matky, která bude zítra stát podle jeho kříže se sedmerým mečem v duši, a konečně v pekle nesčetné množství duší, které ani jeho krev, ani slzy jeho Matky nezachránily, protože se zachránit nedaly, protože odpíraly, protože nechtěly… Žádný světlý paprsek neosvětloval ty temné obrazy; musí trpět i za hříchy, které odpuštěny nebudou; kvůli němu nebude život žádného hříšníka zkrácen ani o hodinu, nebude uspíšen konec světa ani o půl dne…, musí vyprázdnit kalich až na dno… Nejbolestnějším pomyšlením mu bylo, že pro mnohé bude trpět nadarmo… Kolik duší zlobou pekla zmírá denně v hříších svých, pro které kdys darmo tekla drahá krev z ran Kristových…

D) »Abba, Otče…, je-li možno, ať odejde ten kalich ode mne..,« Jaký div, že duše božského Trpitele byla hrozně rozechvěna, smrtelně rozechvěna… Toto jediné slovo dostačí, aby ukázalo, jak hrozný byl vnitřní boj našeho Spasitele, jak se jeho přirozenost vší mocí vzpírala proti kalichu, který měl pít… »Je-li možno, ať odejde ten kalich ode mne…« Ano, ať je tvá uražená čest napravena, ať je lidstvo spaseno, ale je k tornu třeba, abych přijal takový kalich? Avšak ne má, nýbrž tvá vůle se staň… (Ž 34, 11-25)

Masaccio: Kristus v Getsemanské zahradě (1424-1425)

Na volání božského Trpitele nebeský Otec shlédl, poslal mu anděla, který ho těšil a sílil beze vší pochyby tím, že mu ukázal ovoce jeho utrpení a kříže. Po jeho odchodu se stupňoval vnitřní boj a úzkost našeho Spasitele na míru nejvyšší. Byl to strašný boj…, boj mezi vyšší vůlí, která nutila, aby se podrobil věčným úradkům Otcovým, a mezí nižší přirozeností, která se bála, bránila, děsila, vzpírala; byl to zápas vpravdě smrtelný; krev se prudce hnala ze srdce do žil, ze žil na povrch těla… Jako vinná réva v lisu… Jenž pro nás krví se potil… Co vše musilo snést božské Srdce mého Spasitele pro mne, pro moje hříchy! Hodina adorace, kterou na Zelený čtvrtek konáme před nejsvětější Svátostí v Getsemanské zahradě, budiž věnována rozjímání o našich hříších. Co stály Pána ještě dříve, než by1 zajat a na kříž přibit! Lítost nad hříchy…

E) Ale učme se i soustrasti s trpícím Spasitelem. Ne plané, nýbrž účinné; soustrasti, která vede k opravdovému pokání a odvrácení od hříchů. Varovat se hříchu nejen ze strachu před peklem, nýbrž z lásky k tomu, jenž pro mne a pro moje viny tak nevýslovně trpěl. Tyto svaté dny trávívali kdysi věřící v největší sebranosti a kajícnosti; zdržovali se služebných prací, dleli celé hodiny v chrámě, a nebylo-li možno, oddávali se uctívání trpícího Spasitele doma. Vážné kající písně se ozývaly z křesťanských domů, a na každém bylo vidět, že spojen s Bolestnou Matkou Boží a miláč­kem Páně, prožívá spolu se zmučeným a trpícím Spasitelem jeho přehořké utrpení. Tělem doma, duchem v Getsemanské zahradě a na Kalvarii.

»Smutná jest duše má až k smrti; posečkejte tuto a buďte vzhůru se mnou. Teď uzříte zástup, jak se vrhnou na mne; vy na útěk se dáte, a já půjdu obětovati se za vás. Hle, hodina se blíží a Syn člověka vydán bude v ruce hříšných; vy na útěk se dáte a já půjdu obětovati se za vás. — Jednu hodinu jste nemohli bdít se mnou? Vy, kteří jste se povzbuzovali, že zemřete pro mne? Či Jidáše nevidíte, jak nespí, ale spěchá vydati mne židům? Co dřímete? Vstaňte, modlete se, ať neklesnete v pokušení! Či Jidáše nevidíte, jak nespí, ale spěchá vydati mne židům?«…

Svatý Jozef Damien De Veuster

F) Roku 1873 přichází na ostrov Molokai v Havajském souostroví mladý kněz, člen řádu nejsv. Srdcí Ježíšova a Mariina a ustavičného klanění nejsv. Svátosti. Bylo mu 33 let, tedy přibližně tolik, co našemu drahému Vyku­piteli, když se za nás na kříži obětoval. I on tam přišel, aby se obětoval. Molokai, jméno, které vzbuzovalo hrůzu a děs… Tam vyváženi malo­mocní, aby nešířili nákazu, a ponecháni sami sobě…, ostrov hrůzy, kde vládlo právo silnějšího. Guvernér, protestant, protestantskou vládou pla­cený, se zdržoval v uctivé vzdálenosti od svého území, a ti ubozí tam? »Obraz pekla« — dokud se nenašel katolický kněz, který byl hotov ubohým se věnovat a za ně se obětovat! Celý svět znal jeho jméno, kdekdo bez rozdílu národností a vyznání sympatisoval s tímto hrdinou blíženské lásky. Hned napoprvé, když prosil o milodary pro své ubohé, byl zahrnut od kato­líků i protestantů dary bez počtu. Roku 1888 uspořádal anglikánský biskup Chapman sbírku, která vynesla převelký obnos, švédská protestantská ba­ronka věnovala všecky klenoty, protestantská Anglie měď na střechu koste­la, o katolických dobrodincích nemluvě. Jakýsi misionář zbudoval pro malo­mocné ženy a děti moderně zařízenou nemocnicí v Honolulu, a když P. Damián, hroznou nemocí sám nakažen, roku 1889 zemřel, pořídili mu protestanté nádherný náhrobek na Molokai. Všecko byli hotovi obětovat, jen jednu věc nikoli — sami sebe… První apoštol malomocných odešel, a okamžitě byl vystřídán jinými členy svého řádu, katolických Milosrdných sester působí u malomocných bez počtu — jen oni a ony jsou s to obětovat život nejubožejším ze svých bližních.

Umírající otec Damián

Náš Spasitel… Obětoval sebe, nikoli zlato, nikoli stříbro, obětoval svou drahocennou krev. Obětoval se za nás, nejubožejší… Byli jsme jimi, dokud jsme trvali ve hříchu, dokud nám hrozilo věčné zavržení. Za nás, nejen ubohé, nýbrž přímo nehodné, za které by se nebyl obětoval žádný Adamův syn, i kdybychom svatí byli, jak praví sv. Pavel (Ř 5, 7) — a Syn Boží se za nás obětovat neváhal! Zemi, předsíň pekla, proměnil svou obětí v předsíň ráje. I P. Damián prodělal Getsemanskou zahradu, i on při prvním pohledu na rány a zohavené tváře nemocných pocítil nepřekonatelný odpor, ale láska zvítězila. Hrdinný kněz byl na Molokai horoucně milován a skoro zbož­ňován od těch, za něž přinesl v oběť vše a nakonec i život. Nemohla by nám jejich láska být povzbuzením? Nemohl by při pohledu na ni vzplanout mo­hutněji slabounký plamének naší lásky k drahému Zmučenému? Povzbuzením — a zahanbením! Oni tak milovali smrtelného syna lidského, který se jim zcela věnoval, a my máme možná tak málo lásky k Synu Božímu, který nám více dal a více pro nás vykonal! »Odešel náš drahý otec,« lkali ubo­žáci, a nebylo jediného oka, které by nebylo zkropilo jeho rov. Slzami sou­citné lásky a pravé lítosti nad hříchy sluší se i nám zkrápět zítra hrob, jenž bude krýt daleko drahocennější a více milující srdce než onen náhrobek na Molokai. Srdce Ježíšovo, ztrýzněné pro naše nepravosti, smírná oběti za naše hříchy, Srdce za hříšníky sebe obětující, smiluj se nad námi!

Desátek »který pro nás krví se potil«. Píseň k trpícímu Spasiteli.
Čtení: Pláč 1, 1-21, Žalm 54. Řeči Páně při poslední večeři, Jn 13-17.
Upozorňujeme opětně, že místa z bible v textu v závorkách uvedená jsou duchovní četbou, doplňující myšlenky té které stati; v této kapitole na př. Ž 68, 2-22; Ž 34, 11-25. 

Mariánská postila, 1946