Zaslouží si M. C. Putna profesuru?

Radomír Malý

Obstrukce prezidenta Miloše Zemana jmenovat literárního historika M. C. Putnu univerzitním profesorem je samozřejmě z jeho strany demonstrací síly a moci, kterou nebudeme komentovat. Pravé pohnutky prezidentova odmítání jsou zahaleny tajemstvím a je zbytečné o nich spekulovat.

Podívejme se ale na problematiku z jiného úhlu pohledu: Zaslouží si literární vědec Putna profesuru? Z hlediska své kvalifikace specialisty na českou literaturu meziválečného období bezesporu ano. Jenže jsou a mohou být tady ryze odborné kvality jediným kritériem?

Právě na tomto případu se ukazuje markantně, že nikoliv. Císař František Josef I. by zcela určitě Putnu profesorem nejmenoval, a nepochybně by s tím měli problémy i zednářští prezidenti první republiky Masaryk s Benešem, neboť oba zastávali názor, že univerzitní učitel musí být také morálním vzorem pro druhé (i když s jejich pojetím morálky se v mnoha bodech rozcházíme).

Tím samozřejmě nechceme říci, že nositelé univerzitních gradů by měli být svatými Františky z Assisi nebo Jany od Kříže. Dějiny ale znají mnoho vysokoškolských pedagogů, kteří byli skvělými odborníky, a zároveň velkými darebáky. Proto vědecká rada příslušné univerzity, pokud je složena ze slušných lidí, nikdy nenavrhne na docenturu nebo profesuru několikrát trestaného kriminálníka, sexuálního výtržníka nebo hlasatele pochybných mravních zásad. Takový člověk by neměl vůbec působit jako pedagog na žádném typu školy včetně vysoké. Své odborné znalosti může realizovat ve výzkumném ústavu, ale nikdy ne ve školství, kde jeho vliv na mladou generaci může být z mravního hlediska katastrofální.

M. C. Putna se netají svojí homosexuální orientací. To by ještě nemělo být důvodem k nejmenování docentem nebo profesorem, protože jde o jeho ryze soukromou záležitost. On ale dělá z této své úchylky ctnost, propaguje ji účastí na homosexuálních Prague Pride, nosí obscénní plakáty a píše články ve prospěch promoce homosexuality ve společnosti. Toto je pro nás tradiční katolíky z hlediska přirozeného mravního zákona nepřijatelné a proto k Putnově profesorské nominaci říkám kategorické ne. Své nesporně vysoké kvality odborníka na Demla a Čapka může bez problémů uplatnit v nějakém literárněvědném ústavu nebo v archivu, nikoli však na univerzitě, kde hrozí nebezpečí mravní zkázy mladé generace.

Toto je obecný morální princip. Víme však, že současná mentalita a život se mu vzdálily natolik, že homosexuální ideologie již bohužel málokomu vadí a jen zřídkakdy někoho pohoršuje. Ba co víc, tato mravní zvrhlost je povýšena na úroveň základních lidských práv a kdo se proti ní postaví, je okamžitě ostrakizován jako „politicky nekorektní“. Putnův případ je toho také dokladem. Všimněme si, že on nebyl navržen jako profesor české meziválečné literatury, což by si vzhledem k výsledkům své práce zasloužil, ale jako profesor „sociální a kulturní antropologie“. Tady už máme co do činění nikoli s odborností, ale s ideologizací, jež proniká české vysoké školství jako rakovina. Uvedená specializace „sociální a kulturní antropologie“ zahrnuje totiž mimo jiné i problematiku lidské sexuality. Putna napsal na toto téma knihu „Homosexualita a křesťanství“ a řadu článku obhajujících a prosazujících tento sodomský hřích. Jestliže tedy příslušná Vědecká rada navrhla Putnu na profesora sociální a kulturní antropologie, pak je to především za jeho názory a postoje k homosexualitě. Putna se stává profesorem ne díky svým pracím o spisovatelích mezi dvěma světovými válkami, ale díky své propagaci politicky korektního postoje k homosexualitě ve smyslu její promoce a prosazení „práv“ homosexuálů a lesbiček na registrované partnerství, potažmo na manželství a adopci dětí.

Toto je součást celosvětově prosazované ideologie „politické korektnosti“, jejíž součástí jsou postuláty legalizace potratů, antikoncepce, oplodnění in vitro, sexuální promiskuity, homosexuality a eutanazie. Jen ten, kdo zastává takové postoje, může pomýšlet na univerzitní kariéru. Ta je tím rychlejší, čím „korektněji“ se dotyčný adept projevuje. Kdo má na tuto linii kritický názor, tak buď se s ním musí skrývat, nebo na univerzitní postup rezignovat. Pokud vystupuje proti těmto zvrhlostem hlasitě, dostane nálepku „extrémisty“ a „fundamentalisty“ a o akademických hodnostech si může nechat leda zdát, i kdyby byl sebevíc odborně na výši. Totéž jako za komunistického režimu: Čím více se politicky projevuješ a propaguješ marxisticko-leninskou ideologii, tím větší máš naději na jmenování docentem a potažmo profesorem. Jsi-li ale nekomunista, nemarxista či dokonce katolík, zapomeň na jakoukoliv možnost působit na univerzitě.

Na tom se ani dnes na našich vysokých školách příliš nezměnilo. Rozhodující vliv v akademických kruzích si nadále udržují kádry z komunistické éry, pro něž je jakýkoliv antikomunismus adepta docentury či profesury extrémismem a tudíž důvodem k odmítnutí (byť toto veřejně neartikulují). K tomu nově přistoupila témata interrupcí, homosexualismu a další s nimi spřízněná, která mají jednoznačně socialistickou a levičáckou provenienci. Kdo není v tomto „politicky korektní“, ten se ani nehabilituje, o profesuře vůbec nemluvě. Tak máme na našich vysokých školách stav, kdy lidé, kteří dělali svou univerzitní kariéru za komunismu, dnes rozhodují o odborných kvalitách lidí, již byli tenkrát pronásledováni.

Je smutné, že se tomuto trendu přizpůsobují i teologické fakulty. Odporným cynismem bylo jednání olomouckého teologického učiliště s bývalým dlouholetým muklem komunistického režimu P. Antonínem Huvarem, jenž tam v 90. letech učil a na výzvu vedení se chtěl habilitovat. Měl hezkou řádku publikací z doby před svým uvězněním, jenže oponenti z jiných fakult, bývalí komunisté, poukázali na to, že prý dr. Huvar neuvádí výsledky bádání v oboru za posledních 40 let, aniž mu vysvětlili, jako mohl tyto „výsledky bádání“ sledovat z kriminálu a z dělnické profese, k níž ho následně režim odsoudil. Takže teologická fakulta 75letému Pateru Huvarovi docenturu zamítla. Stejně smutným případem je habilitace filozofa Romana Cardala na pražské teologické fakultě, jež byla už schválena vědeckou radou ještě za děkanování prof. Polce, ale po výměně vedení mu ji zamítl rektor Wilhelm, bývalý exponent komunistického režimu, protože Cardal byl znám jako stoupenec „nekorektního“ prof. Wolfa. Je známou skutečností, že na našich teologických fakultách mají otevřenou cestu k akademickým gradům pouze teologičtí liberálové a modernisté, neboť ti platí za „politicky korektní“. A budiž mi dovoleno uvést i svou osobní zkušenost s habilitací, kdy oponent mé práce, bývalý člen KSČ (zatímco já jsem byl za bolševické éry pro své náboženské přesvědčení perzekvován), když v ní nemohl nalézt věcné nesprávnosti, si vymyslel věty, které se v textu vůbec nevyskytovaly a na jejich základě mou práci odmítl jako nedostačující. Vědecká rada uznala jeho podvodnou argumentaci, má obrana nebyla přijata. Vůči „katolickým fundamentalistům“ a „politicky nekorektním“ je dovoleno všechno včetně podvodu, zatímco levičáci a homosexuální aktivisté á la Putna mají všude otevřené dveře.

Taková je smutná pravda o českém vysokém školství. Zatímco M. C. Putna se může stát profesorem sociální a kulturní antropologie jen díky svým homosexuálním výtržnostem, tradiční a konzervativní katolíci právě kvůli opačným stanoviskům jsou diskriminováni. Ale toto je součástí odvěkého zápasu Krista s Belialem.