Michal Kretschmer
> První část úvah nad exhortací Evangelii Gaudium na stránkách ISJ
V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium papeže Františka jsou jednou z problémových částí její body 234 až 237 nacházející se pod nadpisem „Celek je nadřazen části“ [1].
V bodě 234 píše papež: „Mezi globalizací a lokalizací vzniká tenze.“ Není jasné, v jakém významu ta slova používá. Zdá se, že „globalizaci“ nechápe v obvyklém významu, tedy jako proces zahrnující různé změny společnosti, které vedly k větší propojenosti politických, sociokulturních a ekonomických událostí na globální úrovni. Podobně „lokalizaci“ nepojímá jako opak globalizace, tedy rozčlenění ekonomických, politicko-správních či kulturních aktivit na menší územní celky [2]. Spíše mu jde o vztah celku a části či obecného a partikulárního.
Papež zde varuje před extrémy, z nichž jeden spočívá v tom, že občané „se stanou folkloristickým muzeem lokalistických eremitů odsouzených opakovat stále totéž a neschopných nechat se oslovit tím, co je odlišné, a ocenit krásu, kterou Bůh šíří za jejich hranicemi“. Je to dehonestující poznámka na adresu těch, kdo milují prostředí, ve kterém žijí a chtějí žít. Je to také snižování významu eremitů (poustevníků) v dějinách církve, kteří se prostorově vzdálili (mnohdy jen na čas) ostatním lidem, aby se duchovně očistili a načerpali sílu z modliteb a rozjímání, kterým se o samotě mohli lépe věnovat. Právě toto nerozptylování se jim umožnilo nabýt moudrost, kterou pak mohli aplikovat nejen na své lokální problémy, ale i na otázky přesahující horizont jejich běžného života. „Nechat se oslovit tím, co je odlišné“, vyžaduje rozlišování, zda to odlišné je jen jiné, ale neprotikladné, nebo něco, co se navzájem vylučuje. Tak hřích nemůže oslovit ctnostného člověka.
V bodě 235 papež píše: „Celek je víc než část, a je také víc než pouhý součet jeho částí.“ Má zde na mysli především celek, týkající se lidí. Vztah mezi celkem a jeho částmi však není vždy takový. Existují přeci celky, jež nejsou víc než pouhým součtem svých částí. Vztah mezi částmi daného celku je zde dán pouze tím, že se nacházejí na jednom místě, popř. jsou vedeny nějakým partikulárním zájmem, k jehož sledování není přítomnost ostatních částí nutná. Příkladem takového celku jsou diváci na stadionu, přihlížející sportovnímu utkání, nebo diváci televizního přenosu z takového utkání.
Jindy sice může být celek co do rozsahu větší než jeho části, zároveň je ale menší co do požadavku, aby do něj nějaké individuum patřilo. Příkladem zde může být lidstvo jako celek, jehož jednotlivými částmi jsou jednotlivé národy. Lidí celkem je více než Čechů. K tomu být Čechem nestačí být člověkem, je také třeba mít jako mateřský jazyk češtinu. Podmnožinou množiny zahrnující všechny lidi je množina všech Čechů. Prvkem množiny všech Čechů jsou jednotliví Češi. Pojem „Čech“ má menší rozsah (tedy to, co lze tímto pojmem označit) než pojem „člověk“. Naproti tomu obsah pojmu „Čech“ (tedy jeho vymezující známky) je větší než obsah pojmu „člověk“.
Některé celky, jak píše papež, však nejsou pouhým součtem svých částí, například rodina, složená z manželů a jimi zplozených dětí. Za celkem nazývaným „rodina“ stojí ideje manželského života a péče o děti a vzájemné pospolitosti. Rodina sama o sobě však obvykle nestačí k zajištění všech potřebných pozemských dober a proto je zapotřebí státu, který je především společenství rodin, pořádajícího život na daném území k obecnému dobru, jež je nadřazeno pozemskému dobru jednotlivců.
V nadpřirozeném ohledu však nabídka spásy a její dosažení se vztahuje jen na jednotlivé osoby, ne na rodinu a stát jako celek. V tomto ohledu tedy stát (celek) není více než jeho občan (část). Syn Boží se vtělil a byl ukřižován pro každého z nás (pro nobis, jak stojí v Credu), ne pro nějaké dobro státu nebo světa jako celku.
K případné námitce, že kritizované pasáže exhortace se netýkají víry a proto není třeba se jimi znepokojovat, podotýkám, že nepřesné až konfúzní myšlení na rovině filosofické mívá negativní dopad na reflexe teologické a výklad pravd víry. Proto nás chybné pojetí vztahu celku a části v papežově myšlení nemůže nechat lhostejnými.
V dalším textu bodu 235 papež se zabývá vztahem mezi jednotlivými lidskými společenstvími, mezi globálním a lokálním. Píše: „Pracuje se v malém na tom, co je po ruce, avšak v širší perspektivě.“ Každý musí konat dobro na tom místě, kde je a v tom, k čemu má dary a příležitost. Ta širší perspektiva však převážně představuje jen vědomí, že jemu podobně konají i jiní (někdy se může s nimi spojit) a že tak jako on přispívají k dobru společnosti (státu a církve).
Globální dopady však nelze přeceňovat. Z toho, že se podaří v jednom státě rozmnožit pozemské dobro a více nasměrovat lidi k Bohu, neplyne, že to přinese užitek i mimo jeho hranice, může to naopak vyvolat závist a nepřátelství. Nesdílím tedy takový optimismus, ke kterému se zdá vybízet papežův text. Zmínka o srdečném integrování se do společenství také není bezproblémová. Je to jistě ideál, odpovídající křesťanské společnosti, tu však zde nyní rozhodně nemáme. Mnohdy je třeba nemít společenství s tím, co představuje „svět“ ve významu, v jakém je užíván v Novém zákoně, zejména sv. Janem. Na paměti je třeba mít též Ježíšova slova o tom, že přinesl rozdělení (Luk 12,51-53). Rovněž ona představa integrace či začlenění do společenství naráží na koncepci dvou praporů, formulovanou zakladatelem řádu, jehož je papež členem.
V bodě 236 papež správně klade důraz na to, že je třeba „souběh všech částečností, které si v něm však uchovávají svou originalitu“ a že ve společnosti mají své oprávněné místo lidé s různými charakteristikami, jako jsou chudí. Pravdivá je i věta: „Dokonce i lidé, kteří mohou být kritizováni za své omyly, mohou nabídnout něco, co nemá být ztraceno.“ Ale dodal bych k ní, že to, co nemá být ztraceno, obvykle nabízejí i jiní, kteří nejsou v zajetí takových omylů. Správné je si uvědomit, že něčí omyly i špatnost nevylučují, že má v něčem pravdu a jedná v dílčích věcech dobře. Tak i nevěřící může poznávat co je hříšné a jednat v lecčem podle přirozeného mravního zákona.
Glaserův překlad poslední věty tohoto odstavce [3] uvádí „jednota národů“ a „přivtěluje“. Zdá se mi, že podle smyslu by bylo lépe překládat „spojení národů“ a „zahrnuje“, čemuž se zdají i nasvědčovat slova „la conjunción de los pueblos” a „incorpora” ve španělské verzi exhortace. Je totiž rozdíl mezi jednotou a spojením. Jednota předpokládá jednotící princip, spojení součinnost. Tážeme-li se, jaký je jednotící princip „jednoty národů“, odpověď asi bude, že se jedná o lidi.
Vyvstává tu také otázka, zda lze uvažovat o společném dobru, jež zahrnuje všechny lidi. To by totiž předpokládalo existenci pozemského dobra, jež překračuje dobro realizované či realizovatelné v jednotlivých částech. Dosahování a udržování takového dobra však předpokládá celosvětovou autoritu a vládu, což je představa, která nemá oporu v tradiční katolické sociální nauce. Spíše je tedy třeba zůstat u smluv mezi jednotlivými státy, jež mohou obsahovat klausule přinášející dobro občanům státu a chránící je (do jisté míry) před škodlivými zásahy ze strany států jiných.
V bodě 237 píše papež o radostné zvěsti evangelia. Za zvlášť problematickou považuji tuto větu: „Evangelium má měřítko celku, které je mu vlastní: nepřestává být Dobrou zvěstí, dokud není zvěstována všem, dokud nezúrodní a neozdraví všechny dimenze člověka a dokud nesjednotí [4] všechny lidi na hostině království.“ Platnost evangelia je sice stálá, jeho zvěstovatelé ale nebudou „u konce se všemi izraelskými městy, až přijde Syn člověka“ (Mat 10,23). Dále pak přijetí víry a život podle ní neuzdravuje celého člověka, neboť v něm zůstává zlá žádostivost, s níž musí stále bojovat. Řeč o sjednocení všech lidí na hostině království pak znamená, že všichni dojdou spásy. Taková nauka je ovšem bludná [5].
[1] Viz překlad od P. Milana Glasera na Radio Vaticana, podle kterého také budu citovat.
[2] Ostatní významy slova „lokalizace“, jako jsou určování polohy a převod software do jazyka země, ve které má být prodáván, jsou zřejmě mimo kontext papežovy exhortace.
[3] „Je to jednota národů, které si v univerzálním řádu uchovávají svůj svéráz; je to celek lidí ve společnosti, která hledá obecné dobro, jež opravdu přivtěluje všechny.“
Aktuálně >
Tú pápezovú exhortáciu si vsimli aj kopti:
http://koptisch.wordpress.com/.....-christen/
Papst Franziskus appelliert für Aufnahme der Moslems und enttäuscht verfolgte Christen 30. November 2013
Islamkritiker sind empört
What kind of drugs is this Pope on? Pope Francis’ insistence in his new apostolic exhortation that “authentic Islam and the proper reading of the Quran are opposed to every form of violence” is drawing negative reviews from some analysts of the religion who point to the Islamic holy book’s calls to wage war against nonbelievers.
Christenverfolgung in islamischen Ländern
Die Christenverfolgung ist eine der größten humanitären Katastrophen unserer Zeit. Wie viele Christen tagtäglich unter Schikanen, Repressionen und Behördenwillkür zu leiden haben, wissen wir nicht, die Schätzungen gehen von 100 bis 250 Millionen Menschen weltweit. Auch die Zahl der Todesopfer, also der Menschen, die ermordet werden, ausschließlich, weil sie Christen sind, ist unbekannt. Es könnten über 100.000 jährlich sein, vielleicht auch weniger, vielleicht auch mehr. Jenseits der absoluten Zahlen steht fest, dass Christen diejenigen sind, die am häufigsten Diskriminierung aus religiösen Gründen zu erdulden haben – in vier von fünf Fällen trifft es Christen. Zugleich wird in den Medien relativ wenig darüber berichtet, und wenn, dann zumeist in beschwichtigender Absicht – Tenor: „Alles halb so schlimm!“ Der Schlaglichtjournalismus zeigt ferner nur die Konsequenzen der Christenverfolgung (Zerstörung von Kirchen, Hinrichtungen, Vertreibung), oft herausgelöst aus dem ideologischen Kontext der Verfolgung aus religiösen Gründen. So wird vieles, was Christen im Nahen und Mittleren Osten zu erleiden haben, politischen und ökonomischen Konflikten zugeschrieben, die unter Umständen noch durch ethnische Spannungen aufgeladen sind, deren religiösen Dimension jedoch soweit depotenziert wurde, dass Christenverfolgung als eigener Tatbestand ausfällt, selbst wenn, wie in den letzten Jahren in Nigeria, Christen ganz gezielt als Christen zu Opfern des islamistischen Terrors werden, weil und soweit laufende oder gerade beendete Gottesdienste attackiert werden.
Bergoglio Draws a Jesuit’s Fire for Whitewashing the Koran
By Rev. Anthony Cekada
http://www.fathercekada.com/20.....-on-islam/
The latest to take Bergoglio to task is an Egyptian Jesuit and expert on Islam, Rev. Samir Kahil Samir, who teaches in Beirut, Rome and Paris, and is the author of several books and essays on Islam and on its relationship with Christianity and the West. On December 19 the “Asia News” site of the Pontifical Institute for Foreign Missions published an extensive commentary by Fr. Samir on the passages dealing with Islam in Bergoglio’s September 24 Apostolic Exhortation Evangelii Gaudium.
Zdráhám se pana biskupa římského, Františka Pokorného nařknout ze zlých úmyslů, které by rafinovaně vkládal do svých exhortací a nenápadně tak devastoval katolickou nauku. Do hlavy mu nevidím.
Spíše se domnívám, že máme před sebou nedovzdělaného moderního jezuitu, upřímného upovídaného hlupáka, svobodomyslného pravdoláskaře východního střihu, který snad ani neví, a není schopen domyslet, co říká. Je otázka, zda tento usměvavý pán vůbec zná katechismus KC.
Ad 1 – souhlas, pasáže exhortace ohledně židů a muslimů jsou hrozné
Ad 2 – úmysly papeže (jakož i jiných osob, do jejichž srdce nevidím) nesoudím; tedy zda jeho vyjádření jsou jen otázkou (alespoň částečně zaviněné nedovzdělanosti) nebo zlého úmyslu
Michal Kretschmer
je pápez strasne naivný, co popísal na islam, asi nevie, co je islam zac, musím vyzdvihnút koptov za najlepsí rozbor koránu:
Der Koran: Betriebshandbuch Zur Völligen Vernichtung Der Menschheit
http://koptisch.wordpress.com/.....enschheit/
Z medií a od kdeakých multikultúrných bozích dopustení sa dozvedáme o nejakom dvojakom islame, islam je dobrý ale sú len zlí islamisti, co je v skutocnosti blbost.
Neexistujú totiz dva islamy ale len jeden!
http://eurabia.parlamentnilist.....odoby.aspx
Neexistujú islamisti a nejakí iní moslimovia.
Islám nemá dvě podoby
Aby nemuseli obviňovat islám z násilí a terorismu, vymysleli nemuslimští západníci a někteří pozápadnění muslimové islamismus. Islamismus jako politická a válečnická ideologie nemá podle nich nic společného s náboženstvím islámu. Měly by tak existovat dva islámy. Na jedné straně osvícený, mírumilovný islám, náboženství lásky, snášenlivosti a pokoje vyznávané obrovskou většinou muslimů, kteří si nepřejí nic jiného, než pokojně praktikovat své náboženství. Na straně druhé válečnický a fanatický politický islám – islamismus, který s tím prvním nemá vůbec nic společného. Pravdivý, dobrý a spravedlivý islám je umírněný, zářivě vstřícný a mystický. Má velice blízko k judaismu a křesťanství a jeho vysoká spiritualita má četné nemuslimy dovést k obrácení.
Vynález „dvojího islámu“ je mimořádně praktický, neboť neobyčejně vyhovuje uvažování nemuslimského Západu o povaze islámu. Bohužel jde o nehoráznou lež. Existuje totiž pouze jeden islám, který nemá dvě tváře, ale jednu jedinou tvář s četnými odstíny. Mystická a teroristická stránka jsou dvě krajnosti, ale vše, co se nachází mezi nimi, existovalo vždy společně a přivádí nás ke stejným zdrojům, jímž jsou Korán chápaný jako Boží slovo a osoba Muhammada – Mohameda, který pro všechny muslimy bez výjimky představuje podle Koránu příkladný vzor k následování.
Je skutečně nutné uzavírat, že islám je dvojí, jenom proto, abychom zastřeli znepokojivou stránku tohoto náboženství? Podobní autoři nakonec právě tuto stránku, o níž usuzují, že je zlá, záměrně potlačují a označují slovy jako islamismus, fundamentalismus, „salafismus“, „vahábismus“, aniž mimochodem mají o významu těchto pojmů nejmenší ponětí. Tato slova slouží jen jako „obětní kozli“ a jejich prostřednictvím má být ono krásné náboženství zvané islám, vyviněno.
Je velice snadné činit islamismus zodpovědným za všechny násilnosti islámu. Ale co si potom počít s Koránem a s Prorokem? Je třeba odstranit z Koránu všechny Alláhovy příkazy neslučitelné s lidskými právy? A co dělat s prorokem s dvěma janusovskými tvářemi – s jednou pro „dobrý“ islám a s druhou pro „islamismus“?
Mezi islámem a islamismem neexistuje rozdíl co do povahy, ale pouze co do stupně. Islamismus je v islámu přítomen jako kuře ve vejci. Nejenže neexistuje dobrý nebo špatný islám, ale ani islám umírněný. Naproti tomu existují umírnění muslimové, kteří praktikují islám pouze částečně. A právě tady spočívá problém: Jak určit, kteří muslimové jsou dobří? Mají jimi být ti, kdo napadají a zabíjejí nevěřící a modláře, a tedy ti, kdo rozsévají po celé zemi hrůzu a zkázu, jak jim to přikazuje svatý Korán? Nebo ti, kdo se rozhodli číst Korán jinak, a tedy západním, laicizovaným způsobem?
Západní pštrosi se rozhodli na tuto základní otázku neodpovídat a každého, kdo se opováží prohlásit, že islám není náboženství lásky, pokoje a snášenlivosti, odsuzují za podněcování k nenávisti.
Navíc se nesmí zapomínat, že „taqíja“, pokrytecké utajování víry je integrální a závaznou součástí šíitského islámu. Navíc si tuto taqíju zvláštním způsobem osvojili i sunnitští muslimové. Mohou nám servírovat „light“ verzi své víry a skutečnou podobu jejich náboženství před námi úspěšně skrývat. Oni v podstatě nelžou, jen něco zakrývají, aby tím uspíšili postup islámu.
Chvála Kristu a Panně Marii, za Vaše pokračování v rozboru exhortace papeže Františka… Moc děkuji pane Kretschmer. Měl jsem teď málo času, zareagovat…
V bodě 234 „Evangelii gaudium“, kde se mluví o globalizaci a lokalizaci, papež František varuje před extrémy, z nichž jeden spočívá v tom, že občané „se stanou folkloristickým muzeem lokalistických eremitů odsouzených opakovat stále totéž a neschopných nechat se oslovit tím, co je odlišné, a ocenit krásu, kterou Bůh šíří za jejich hranicemi“.
Hodně mne tato věta zasáhla… Sám jsem měl možnost, žít, několik let, už jako jáhen, polopustevnickým životem na faře, ve vymírající farnosti. Jsem za tuto zkušenost velmi vděčný… Kromě nutných pracovních poviností, jsem mohl deně trávit i více hodin v kapli, před Nejsvětější svátostí. Nikdy a nikde jsem se nenaučil tolik, jako právě v této Boží škole…
Nyní jsem ve farnosti, kde je kostel zasvěcen právě sv. Antonínu poustevníkovi, který zhromáždil eremity Egyptské pouště, dal jim první pravidla a stal se tak jejich 1. opatem.(17. 1. má svátek -zrovna teď v neděli jsme slavili pouť)
Vaše vysvětlení, tohto papežova omylu, o „folkloristickým muzeu“, pane Michale, je brilantní, díky, zcela mi mluví z duše, (..podobně, jak o eremitech píše P. Blažej Ráček SJ, ve svých Církevních dějinách..)
„Děsí“ mne jen myšlenka, že toto nejsou jen papežovy omyly a nedovzdělanost, ale předem daný záměr…, jak tomu nasvědčuje i znepokojivá věta v č. 237: „Evangelium má měřítko celku, které je mu vlastní: nepřestává být Dobrou zvěstí, dokud není zvěstována všem, dokud nezúrodní a neozdraví všechny dimenze člověka a dokud nesjednotí všechny lidi na hostině království.“ Chápáno ve smyslu brzkého sjednocení všech a že všichni dojdou spásy.
Tomu ostatně nasvědčuje i včerejší televizní dotaz, na P. Tomáše Holuba, na TV NOE, proč naše biskupská konference, podle pokynu papeže Benedikta, nezmnění v konsekračních slovech, slovo „ZA VŠECHNY“ slovem „ZA MNOHÉ“.
P. Tomáš na to vůbec neodpověděl…
Ještě jednou díky za námahu a ať se Vám daří… + J
Mám rozepsané ještě pokračování o pojetí dialogu v exhortaci.
Ještě mi napadlo (v souvislosti s tím, že lidstvo bude rozděleno a po posledním soudu definitivně odděleni od sebe spasení a zavržení)Simeonovo proroctví: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat“ (Luk 2,34). Jednota (v rozmanitosti) je možná jen v rámci Boží obce.