Katarína Džunková
Od závratných svahů mohutných Pyrenejí, přes zrcadlící se meandry řeky Tajo, přes mámivé teplo plošin, hrdinství rytířů a odlesky stříbra v olivových hájích … Chce se mi volat: Španělsko! Španělsko! A z gotických kostelů se ozývají zvony aby podobně, jako když zvoní láska, bolest a smrt připomněli, jak v nás neustále přítomností vlastní lidské duše pulsuje transcendentální svět.
Ten obdivuhodný zázrak lidské kultury – jak se vždy v jiném a neopakovatelném poměru poskládá v každém státě řetězení základních entit: Bůh, krajina, lidský duch, jazyk, kultura, národ – však nebyl jediným, co mě přivedlo do hornatého kraje Sierra de Guadarrama. Nebylo to pouze zjištění, jak tento dotek Božího, věčného světa, s pozemským světem, podléhajícím zákonu rozpadu, dokázaly osvícené postavy lidských dějin pochopit a přizpůsobit mu své jednání a své životní dílo od umění, přes filosofii; každé jednotlivé řemeslo či povolání, až po nejvyšší státnické kroky. Navštívila jsem Valle de los Caídos – Údolí padlých, kde se na památku obětí španělské občanské války tyčí několik kilometrů od Madridu největší kříž na světě.
Baziliku Svatého Kříže a benediktinské opatství s monumentálním přes stopadesát metrů vysokým křížem nechal postavit jako symbol smíření Francisco Franco. Stavební práce na komplexu počaly v roce 1940 a trvaly téměř dvacet let, aby tam nakonec našel místo posledního odpočinku J. A. Primo de Rivera a o několik let po něm i samotný generál Franco. A to je důvod, proč je toto místo od roku 2009 uzavřeno pro veřejnost.
Jehličí ještě spí. Leží na zemi klidné a měkké, odráží se v něm světlo a z hustého borovicového lesa se šíří uklidňující vůně. Ačkoliv je už ráno, cesty vedoucí do údolí jsou prázdné, většina turistů míří do starého královského sídla v blízkém San Lorenzo de El Escorial a přestože na ně svítí několik desítek kilometrů vzdálený mocný a smutný kříž, odbočuje sem málokdo. Až po delší době se u rampy na permanentě střežené vrátnici objeví auto – a pak další. A další. Za předním sklem vidno mužů se svatými tvářemi v reverendách.
Byli to právě oni, kdo mě odvezl až k bazilice a byli to právě oni, kdo v ní s věrností a důstojností sloužili mši svatou. Bazilika Svatého Kříže se nachází přímo pod vrcholem hory, tedy jako bychom skrz ní skutečně vstupovali do podsvětí. Franco nechal nad svou dlouho plánovanou hrobkou postavit to, čemu sloužil celý svůj život – Ježíšův kříž. Hlavní brána je zdobena dvouhlavou orlicí – symbolem španělských Habsburků – a nad ní se vyjímá velká a přitom jednoduše a hluboce působící Pieta. Pod ní už vedou široké chodby do tvaru kříže. Nejdelší z jeho ramen, monumentální chodbu jakoby připomínající tunel vedoucí na druhý svět, lemují z obou stran obrovské gobelíny s výjevy z Apokalypsy. Až na samém konci svítí kříž, jakoby člověk skutečně předstupoval před smysl a soudce svého života – před Boha.
V den, kdy tuto španělskou Golgotu navštěvuji, je v bazilice snad jen deset lidí. Přesto sbor kněží slaví liturgii a přesto zpívá několikadesetičlenný chlapecký chór. Vše je důstojné a vznešené. Při Proměňování zhasíná světlo. V hluboké tmě zůstává svítit kříž.
V takových chvílích se chce člověku poděkovat za Církev. Vyjádřit to, co vyjadřovat není zvykem a co mnozí považují za nepotřebné či samozřejmé nebo za zpátečnické či ne zcela vhodné … Poděkovat, že se k nám skrze ni dostalo tajemství víry – to nepochopitelné tajemství omilostnění dějin, kdy Bůh sám sebou potvrdil stvoření a stal člověkem. Za to tajemství, které se šířilo z Jeruzaléma napříč celými dějinami, ve kterém můžeme být spojeni s takovou bolestí a krásou světa, s nejvyšším ideálem, k jakému se nedokázala vypnout žádná kultura, s Církví, kterou se po staletí snažily chránit monarchie, až dokud je zdánlivé novus ordo republik nesmetlo z povrchu zemského, aby pak se stoletým zpožděním sáhlo i na to nejposvátnější – na ni samotnou.
Bazilika připomíná katakomby. Jako kořeny Církve – která byla povýšena ze země a možná i jako varování či upozornění na nastávající časy. Neboť to, k čemu se dnes utíkáme, není kříž, ale útěk od údělu – jenomže kam se dá ujít před sebou samým? A zatím nám kříž svědčí o úzké bráně. O světě, kde je člověk hodnotnějším, čím umenšenejším je zde na zemi. A místo myšlenek, kde člověk vidí sám sebe vítězícího či dominujícího na všelijakých postech; přicházejí ty, kde jsme na kolenou pod křížem. Jak jsou pod křížem svěží borovice – pod Křížem v údolí Valle de los Caídos, který se politicky „nehodí“, který hovoří o pravdě „nekorektní“ a „agresivní“. A najednou údolí s „kontroverzním“ křížem připomíná v čemsi i Slovensko – když je „nevhodné“ mluvit na veřejných místech odvážně o Bohu. Když je „nevhodné“ vyslovit myšlenky vyzdvihující staré dějiny Slovanů. Když je „nevhodné“ říkat pravdu o vlastních dějinách a o první Slovenské republice zvlášť. Když se „nehodí“ mauzoleum A. Hlinky či když „není vhodná“ úcta k prvnímu slovenskému prezidentovi J. Tisovi … A v Údolí padlých prudce voní kůra pinií a suchá tráva. A sedm orlů slétá ze skal na místo, které nejvíce povýšila a zdůraznila katolická církev. Na místo, které volá na naše oči na tolika stěnách a nad zárubněmi dveří. Tam. Do dálky. Ke kříži.
Krajina je stále poklidná. Bronzové jehličí, rozmarýn a suchá stébla se dotýkají kotníků; zatoulaným topolovým listem se již připomene brzký podzim. Případ největšího kříže na světě mi vnucuje otázku, dokdy a jak vlastně se dá ukrýt kříž. Jak se vlastně může označovat za fašistický, nacionalistický, nemírový, patetický, mlčící, těžký či tmářský. Jako neexistuje způsob ani zákon, kterým by člověk zamlčel sám sebe a svou minulost když zakrývá existenci Pána Ježíše, lidského rodu i stvoření samotného. Neboť takový plášť, do kterého by člověk zahalil sám sebe (a lidská ramena přece předpovídají kříž), kterým by přikryl i celou zemi, plnou křížů v přírodě – neexistuje. Ačkoli by nám ho i nabízel ten, který nic nestvořil, a přesto tak rád našeptává: „Vzbuř se.“, „Nebuď radikál…“ nebo „Zapři.“
Aktuálně >