Libor Rösner
„Já, Sigrid Undsetová, majíc před sebou svaté evangelium, jehož se dotýkám vlastníma rukama, jsem došla k poznání, že nikdo nemůže být spasen mimo víru, již vlastní, zachovává, hlásá a jíž vyučuje svatá, katolická, apoštolská církev římská. Velmi lituji, že jsem pobloudila, když jsem, rodíc se mimo tuto církev, považovala za správnou a věřila v doktrínu odporující její nauce. Osvícená Boží milostí nyní vyznávám, že věřím, že svatá, katolická církev římská je jedinou a pravou Církví, založenou zde na zemi Ježíšem Kristem; jí se podřizuji celým svým srdcem. Věřím všem článkům víry, které k věření předkládá; zavrhuji a odsuzuji vše, co ona zavrhuje a odsuzuje, a jsem připravena dodržovat vše, co mi přikazuje. […] Právě proto upřímným srdcem a s opravdovou vírou zavrhuji a zříkám se každé hereze, mylné nauky a sekt odporujících svaté, katolické a apoštolské církvi římské. Tak mi pomáhej Bůh a jeho svatá evangelia, jichž se dotýkám vlastníma rukama.“
Tolik Sigrid Undsetová, slavná norská spisovatelka a držitelka Nobelovy ceny za literaturu. Tolik ta, jíž nebylo lhostejné, zda se nachází v církvi Kristově nebo mimo ni. Tolik ta, jež se po letech konečně navrátila domů, vrátila se do domu postaveného na skále – Petrovi, do domu, který nezničí sebevětší přívaly vod.
„Je-li kořen svatý, jsou svaté i větve,“ píše sv. Pavel v listě Římanům. Míza, jíž jsou kmen či větve napájeny, tryská ze svatého kořene – z Ježíše Krista, a to, co je v nich sukovitého, co je v nich závadného, je náš lidský přídavek, jediná světská skutečnost v celé nadpozemské kráse matky Církve, v celé její závratné hloubce a šířce. Pouze tuto církev a žádnou jinou založil Syn Boží a založil ji pouze na Petrovi. To jemu a žádnému z ostatních učedníků svěřil On – Dveře – klíče od Nebeského království, to jemu a nikomu jinému řekl, že svou církev založí právě na něm. Byly doby, kdy se věřilo, že pouze tato Jeho církev je jediná pravá, jediná dostačující. Dnes se všechna vyznání v rámci zrelativnění všeho a snahy po pseudojednotě staví do jedné roviny. Slovan dnešních dnů vyznávající Trojjediného Boha se tak dle této myšlenky dostává na roveň Slovana z 6. století vyznávajícího Peruna či Moranu. Kristův kněz třímající ve svých posvěcených rukou moc pocházející z rukou samotných apoštolů, kteří ji obdrželi od samotného Spasitele, má stejné postavení jako samozvané kazatelky křesťanských denominací či řadový láma. Ale jen v církvi Kristově (ne moji, ale Kristově!!!) je pravda, a to pravda v plnosti, nezkažená žádným lidským dodatkem, jak tomu je u všech ostatních „církví“, „církviček“ a sekt založených hříšnými lidmi, tudíž, dle apoštolových slov, nesvatým kořenem.
Jinak ztrácejí smysl všechny výpravy misionářů po celá staletí trvání církve. Ruku v ruce s nedávným výrokem jistého mongolského biskupa o nepřetahování buddhistů na katolickou víru a naopak o podpoře těch, co se chtějí stát buddhisty, ztrácí smysl geniální počínání sv. Františka Xaverského a ostatních hlasatelů Božího slova, a to nejen v Indii či Japonsku, ale i mezi jihoamerickými Indiány nebo v české kotlině. Mučedníci krve, kteří kvůli hlásání radostné zvěsti položili své životy, se tak stávají fanatickými panáky, kteří nepochopili, že každý má svou pravdu a s ní je též možné spokojeně žít, aniž by přitom kdo znal Ježíše a Jeho bezbřehou lásku. „Tedy, tisíciletí se Církev mýlila, všichni svatí, všichni otcové ničemu nerozuměli, všichni se mýlili. Celé křesťanství žilo v bludu, jen vy jste měli pravdu, vy, které nikdo nezplnomocnil…“ říká dominikán Braito. Matku může mít člověk jen jednu a stejné je to i v případě Matky církve. Z mého pohledu prostě nelze stavět do stejné řady křesťanství a ostatní „nezplnomocněná“ vyznání.
„Má-li kterákoliv jiná konfese nebo sekta vůbec nějakou myšlenku, může ji mít jedině skrze nás, anebo přímo od nás!“ To jsou slova Jakuba Demla, a ač se někomu nemusí líbit, jsou holt pravdivá. Pouze Kristovo „aby všichni byli jedno“, slova Toho, který na Petrovi založil svou církev, je tím pravým ekumenismem, neboť v něm jde o jednotu v pravdě, o jednotu nerozdělující, ne o to poplácávání se po zádech, libování si v tom, jak se máme všichni rádi a jak máme všichni svou pravdu, třebas leckdy radikálně odlišnou, a společně dojdeme do cíle, lhostejno, klaním-li se Kristu v Eucharistii, posvátnému dubu nebo Alláhovi. I šířka vlasu může mít v tomto případě nebetyčné rozměry.
Na jedné straně je pravda, že dodržování všech příkazů a zákazů katolíky, jež bude postrádat ducha lásky, je o ničem, je prázdné a nedostačující, a že Bohu je milejší milující duch před literou, tudíž že kdejaký „zulukafr“ může být svým životem Bohu blíž než třeba papež, když to přeženu. Na druhou stranu ale vyvstává řada otázek: Založil Kristus svou církev jen tak? Založil ji jako jedinou na Petrovi z plezíru? Proč svěřil všechny ostatní pod Petrovu autoritu? – Zde totiž nejde o subjektivní pravdu každého z nás, nýbrž o samou podstatu zřízení církve: je Božského, nebo lidského původu? Když při mši vyznáváme v Credu svou víru, říkáme: „Věřím v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církev.“ Buď v ní věřím se vším všudy, tedy i s jejím učením a její výlučností dané jí samotným Bohem, anebo ne. Pak nesouhlasím s Kristovým plánem s ní, s námi a se světem. Jednotu zamýšlel tam, kde pro ni dal ideální podmínky. Kde pro ni dal všechny podmínky. Kde vylil plnost svého Ducha.
Již zmiňovaný Benson to s nadšením konvertity viděl následovně: „Věděl jsem nyní, proč musil se měnit její vnější vzhled, a proč to dítě, zabalené do plenek v katakombách, musilo vypadati zcela rozdílným od vládnoucí matky a paní chrámů, Královny světa. Věděl jsem nyní, proč i její zřízení musilo se jevit změněným: proč ty údy, které zprvu pohybovaly se křečovitě a nemotorně, musily býti, jakmile vzrostla její síla, víc a více kontrolovány viditelnou Hlavou; proč její dětské posunky prvních koncilů musily ponenáhlu přecházeti v jasný hlas, vycházející ze rtů; proč ty neuspořádané, v ní dřímající vědomosti prvních století musily nabýti určitého výrazu, „jakmile naučila se mluviti k lidem to, co znala od počátku; proč postupně začala hlásati a hlásá i za našich dnů zásadu, dle níž jednala od počátku – že totiž ve věcech, týkajících se životního obsahu jejího poselství, ve výrocích její Hlavy, jest chráněna Duchem Pravdy, který prvně vytvořil její tělo v lůně lidské rasy. Neboť v tom tkví nevyhnutelný nárok, který si Církev, jež o sobě vyznává, že zastupuje Zjevení, musí činiti v dlouhém toku svého trvání.“ „Prostě je taková, poněvadž je širá jako svět, stará jako věky a velkodušná jako Bůh. Je něžně spojená s každou odloučenou duší, chápe její touhy, doplňuje její nedostatky, pečlivě zachází s její slabostí a hříchy,“ pokračuje dále.
A jiná famózní spisovatelka, Gertrud von le Fort, taktéž konvertitka, vyznala ve svých Hymnech Církvi svou lásku tomuto Božímu zřízení takto: „Nikdo neví, zda se znovu rozední./ ty však rozsvěcuješ svou duši, aby spěchala před svítáním jako paprsek naděje. Padáš před Pánem dřív, než padá rosa. Zvedáš k němu v jásotu své srdce dřív než vzlétnou skřivánci, v jásavé chvále svého Tvůrce odkládáš veškerý strach. Omýváš tvář země ve svých písních, koupeš ji ve své modlitbě, až je úplně čistá. Obracíš ji k Pánu jako novou tvář. A Pán vystupuje ze své samoty a přijímá tě s náručí světla – tu se probouzí celý svět v jeho milosti.“
Tak až se budete probouzet, mějte na paměti, že před Vámi to už udělala Vaše, tj. Kristova církev, církev jedna, svatá, všeobecná a apoštolská. A až toto budete při Credu vyznávat, vězte jednak, že tato slova pronášejí lidé již asi 1700 let, jednak do těchto slov vložte dík Bohu za to, že nám církev dal, že ji chrání a opatruje.
Aktuálně >