P. Konrád M. Kubeš T. J.
Alleluja!
Paolo Veronese: Vzkříšení (1570)
»Z hrobu slavně Kristus vstal, kříž jenž pro nás na se vzal, alleluja, aleluja…« Tak jásá dnes církev v kněžských hodinkách…
»Vesel se, nebes Královno, plesej, světů všech koruno; jehož mrtvéhos plakala, vstal z mrtvých, Matko přemilá; rány jeho jsou zhojeny, skví se jak drahé kameny; tělo, jež nahé viselo, v rouchu se slávy zaskvělo, alleluja.« Tak plesá s církví věřící vykoupený lid…
»Dnes svátek všech svátků, den vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista…« Tak ohlašuje dnešní slavnost martyrologium…
A) Málokdy v roce vítáme a pozdravujeme vycházející milé jarní slunko tak radostně jako dnes. Vždyť dnes po prvé od osudné chvíle, kdy praotec lidského pokolení poskvrnil rajskou půdu odbojem proti Nejvyššímu, ozařuje zemi očištěnou, ne záplavou vod obecné potopy, nýbrž drahocennou krví Beránka Božího, po prvé po tisíciletích polévá světlem svých hřejících paprsků bydliště člověka, přijatého zase za dítko věčného Otce. Svátek obnoveného království Božího slavíme dnes. Náš obětní Beránek smyl všecku kletbu, otevřel zavřený ráj, přemohl peklo i smrt, zjednal nám požehnání a život. Všecko vůkol nás raší a kvete, všecko se raduje z života, a ze znovunabytého nadpřirozeného života se raduje i vykoupený. Kdy v roce spěcháme s takovou radostí do domu Božího jako dnes? Jak krásným a svátečním se nám dnes zdá! Obrazy odložily smuteční závoj a odhalily nám svůj milý pohled, jako by chtěly říci: »Radujeme se s vámi… Když dnes nebeský Otec vám opět ukázal vlídnou a laskavou tvář, neskrýváme před vámi ani my svou…« Všecko nás v svatyni vítá, vše se na nás usmívá, radostí z našeho blaha. Vždyť vstal Kristus, náš Osvoboditel, v pravěku slíbený, v adventě očekávaný, o vánocích po dlouhém toužení a úpěnlivých prosbách vtělený, v den Zjevení jako král vítaný a pozdravený.
Dne 28. října 1462 to bylo. Praha ponořena v sen, když jakýsi jezdec se přihnal k Horské bráně a žádal být rychle do města vpuštěn. Zamířil přímo ke Královu dvoru. Král Jiří z Poděbrad dlí sám v komnatách, když mu jest příchod neznámého ohlášen, a dovoluje, aby pozdní host byl připuštěn. Poznává pana Ondřeje Baumkirchera, důvěrníka a přítele císaře Bedřicha III. »Třicet koní jsem cestou z Vídně zchvátil… Ve Vídni vzbouření… Císař ve svém hradě obležen měšťanstvem, má u sebe 350 ozbrojenců, obléhajících jest na 11.000… Zachraňte nás!« Téže noci byl celý dvůr na nohou, králův syn Viktorin s dvorskou čeledí okamžitě vypraven, nazítří časně zrána svolává Jiří brannou moc, 14. listopadu jest se svými u Korneuburku, a za dva, za tři dny obklíčil Vídeň. V císařském hradě zatím dostoupilo nebezpečí vrcholu, a nebýt rychlé pomoci českého krále, byla by rozkacená luza vyhladila císaře s celou rodinou. Umírajíce skoro hladem a zimou, mohli konečně 4. prosince opustit svůj nedobrovolný žalář. Český král se takto stal zachráncem habsburského rodu. Císařův bratr Albrecht a strýc Zikmund Tyrolský, jediní Habsburkové, neměli totiž mužských potomků.
Jak se odvděčil Čechům císař? Jak jeho potomci, naši pozdější vládcové? Peníze za válečnou výpravu Bedřich Jiřímu nedal vůbec, snad že jich sám neměl; jen několika výsadami ho obdařil, výsadami, které možno nazvat papírovými. Za sedm let potom vykonal pouť do Říma, kterou tehdy v největším nebezpečí života slíbil, a při tom se s nepřáteli svého osvoboditele radil, jak ho uvrhnout v záhubu. Jak se odvděčujeme svému božskému Osvoboditeli my, vykoupení? Co by bylo rovno velikosti jeho dobrodiní, mu dát nemůžeme, protože nemáme, a lásku, kterou jedině můžeme svou vděčnost osvědčit, mu tak mnozí odpírají!
Vstal Kristus, vítěz nad satanem, naším ujařmitelem, a sňal s nás okovy, kterými nás ďábel spoutal. Roku 938 byla Praha svědkem velké podivuhodné události. Ze Staré Boleslavě převáženy k sv. Vítu kosti sv. Václava. Když průvod přišel k radnici, zůstal prý vůz s tělesnými pozůstatky světcovými stát a nebylo lze dostat ho s místa, dokud nebyli propuštěni na svobodu vězni, strádající v radničním vězení. Legenda tuto událost zpestřila a vypravuje, že vězňům pouta sama spadla a dveře žaláře se samy otevřely. Legenda… Co o svatém dědici země České jest pouhou zbožnou legendou, jest u vzkříšeného Krista skutečností! Zlámal okovy pekelného žaláře, zjednal svobodu uvězněným, vedl s sebou do věčné slávy duše, očekávající v předpeklí už sta a tisíce let tuto blahou chvíli. Svátek osvobození a vítězství slavíme dnes; zvítězilť život nad smrtí, pravda nade lží, světlo nad temnotou, víra nad nevěrou, nebe nad peklem, milost nad hříchem, láska Boží nad prohnaností ďáblovou, Ukřižovaný nad nepřáteli s jejích otcem satanem v čele. Soška Vzkříšeného na oltáři to hlásá všemu světu, a korouhev, kterou třímá v ruce, nás zve: »Vzhůru, srdce! Za mnou, za vaším jediným a pravým Vůdcem!« Den vítězství a zároveň den radosti; vstalť náš osvoboditel, naše zmučená láska, náš život a naše světlo, ale též naše oběť.
B) Jako k rovům svých drahých, zvláště ve dnech po jejich skonání, tak jsme v pátek a včera spěchali ke hrobu Kristovu. Ne jeden, ne dva… Kristus patří všem! K jeho hrobu se ubíraly zástupy. Ale jaký rozdíl mezí onou hrobovou jeskyní v zahradě Josefově a hrobem kteréhokoli zesnulého! Náhrobky našich hřbitovů k nám mluví: »Zde odpočívá…« U hrobu Kristova nás však vítá dnešního rána anděl: »Vstalť jest, není ho tuto…« Smrtelným synům Adamovým, byť i korunu nosili a žezlem půl zeměkoule ovládali, znamená hrob konec… Konec života, konec výbojů, konec vší slávy. Kristu Pánu byl hrob začátkem oslavy! U jeho hrobu hlásají nebeští strážci jeho triumf a vítězství, vítězství nad smrtí, peklem a kletbou hříchu. »Alleluja, živ buď nad smrtí Zvítězitel, jenž pro nás v mukách na kříži pněl…« Alleluja, zpěv nebeských vojů se dnes po velkopátečních žalozpěvech v modlitbách církve ozývá a opakuje bez ustání. Svátek všech svátků… Vstalť jest této chvíle ctný Vykupitel… Vstalť jest, dokonal dílo, po kterém proroci v adventě toužili, pro které se v betlemské noci z Panny narodil. Dnes nezdární přijati na milost, uražený a rozhněvaný Pán stává se opětně naším Otcem. Syn Boží se stal synem Marie Panny, aby nás vykoupil, a protože církevní rok jest oslavou tohoto díla našeho vykoupení, jest právě dnešní svátek, svátek dokonaného vykoupení, největší slavností celého roku. Fakt našeho vykoupení, víra v jeho uskutečnění v nás, naděje v naše vlastní vzkříšení k věčnému životu v nebeské slávě, to vše spolu tvoří naše jediné a nejvyšší štěstí. Proto jest nám dnešní svátek dnem radosti, jako Kristu Pánu byl dnem vítězství a triumfu. Zmrtvýchvstání Kristovo jest utvrzení a základ naší víry, jest i opora a posila naší naděje, podle slov apoštolových: »Nevstal-li Kristus z mrtvých, nicotná jest víra vaše, a jestliže jen v tomto životě naději v Krista skládáme, jsme nejubožejší všech lidí« (1 Kor 15-28)
C) Často lze slýchat: »Kristus potvrdil své učení smrtí.« Nikoli! Zmrtvýchvstáním potvrdil božský Učitel svou nauku. Jest sice jisto, že málokterý bludař byl ochoten za své bludné učení umřít; přece však se našli, kteří tak učinili. Zdaž tím i dokázali jeho pravdivost? Když se pohané v zástupech valili do ovčince Kristova, jsouce k tomu pohnuti pohledem na stálost mučedníků, radostně pro víru umírajících, prohlásil filosof Krescens, nepřítel křesťanů, že i on dokáže, co oni, a dal se při veřejných hrách v cirku před očima všech upálit, aby císaře Marka Aurelia odvrátil od sympatií k vyznavačům Kristovým. Jediný pouze — ale přece… Ovšem, ne za víru ve své bohy, nýbrž z fanatické nenávisti. Anebo Hus — nikoli za víru ve slovo Kristovo, nýbrž pro utkvělou myšlenku, že pravdu má jedině on sám, ze zarputilé zatvrzelosti a tvrdošíjnosti. Tedy pro vlastní blud.,. Ale budiž. Umřít dovedl, z mrtvých vstát nemohl, nedal svému učení pečeť pravdy.
Rembrandt Harmenszoon van Rijn: Vzkříšení (1639)
Jinak Kristus Pán. Jako oporu naší víry sám své vzkříšení předpovídal, kázání apoštolů se neustále k tomuto tajemství vracelo a kolem něho se otáčelo; bez přestání se dovolávali jako důkazu svých slov, že Ježíš Nazaretský, kterého hlásali, vstal z mrtvých. »Vím, komu jsem uvěřil,« praví se svatou hrdostí a skálopevným přesvědčením apoštol národů — slovo, které nemohl opakovat a nikdy neopakoval žádný přívržence některého bludaře, ať šlo o Husa, Luthera či Kalvína a o jejich lidské výmysly. Vzkříšení Kristovo, základ naší víry, potvrzení jeho učení, podmínka trvání jeho království. Nebýt vzkříšení, byli by se jeho učedníci vrátili k svému bývalému zaměstnání, jak se ostatně již chystali, a hlouček jeho věrných by se byl rozptýlil. Co by je bylo nadále drželo pohromadě? Jejich Mistr odešel, teror velerady na vyznavače Ježíšovy zle doléhal.
A přece se staly tři věci neuvěřitelné: 1. Kristus vstal, a to zatvrzelá nevěra tehdejších i nynějších nepřátel Kristových nechce uznat. 2. Celý svět tomu uvěřil, a to nemůže nevěra popřít. 3. Uvěřil tomu na svědectví prostých rybářů, a to nedovede nevěra vysvětlit. Vzdělaný řeckořímský svět, nevěřící ani v bohy ani ve věčnost, se o tom dal přesvědčit, třebaže nic jeho zásadám a názorům neodporovalo tak, jako kázání o příslušníku opovrženého národa, o Ukřižovaném, jenž sňat s dřeva potupy, se šibenice, vlastní mocí vstal z hrobu, živ a oslaven. Mravně zchátralý svět se vírou ve zmrtvýchvstalého dal obrátit k jinému životu, třebaže se jeho náruživostem nic nepříčilo tak, jako víra ve věčného Zákonodárce a ve vlastní vzkříšení, jež znamená odpovědnost před věčným Soudcem. Tato víra brzdila vášně, děsila neřesti, odvracela od nepravostí, ukázala směrnici povinnostem, ukládala neúprosně sebezápor a přemáhání sebe. Vírou v dnešní tajemství byl svět osvícen, obrácen, polepšen, proměněn, obnoven. V politických dějinách světových neznamená dnešní událost nic; jest méně, daleko méně než bezvýznamná episoda, o které v učebnicích dějepisu nenajdeš ani zmínky. Pro mravní život lidstva má význam jedinečný; příchod Kristův, jeho kříž a triumf tu stojí uprostřed dějin ojediněle, nemajíc sobě podobna.
D) Nevěra nepřátel… Židé se pod křížem posmívali: »Jeli Syn Boží, ať sestoupí s kříže, a uvěříme v něho.« Sv. Bernard na to odpovídá: »Větší div vám ukáže: nesestoupí s kříže, nýbrž mrtvý vstane z hrobu. Neuvěřili jste, když z mrtvých vstal, nebyli byste uvěřili, kdyby byl s kříže sestoupil.« Sv. Augustin dodává: »Penězi podplatili strážce hrobu, aby svědčili: „Když jsme spali, přišli učedníci a ukradli jeho tělo.“ Za peníze si koupili apoštola zrádce, za peníze si koupili i vojíny strážce.« Uvěřili vlastní lži, třebaže bylo nad slunce jasnější, že o svědectví hlídajících pohanských vojáků nelze ani v nejmenším pochybovat. Nevěra raději znásilní rozum, než by otevřela oči světlu neklamné pravdy. Tak tehdy, tak i dnes. Jeden věří, že svět povstal sám od sebe, druhý, že vznikl náhodou, třetí, že se člověk vyvinul ze zvířete; uvěří raději nejnemožnější báchorce, než by uvěřili svědectví zázraků Kristových. Tehdy první zpráva o vzkříšení Kristově naplnila nepřátele Spasitelovy zděšením; brzo však setřásli první dojem a setrvali v nevěře. Dvojnásobný hřích proti Duchu sv.! Zaplacená lež měla smýt všecku památku na Vzkříšeného… Dětinské počínání! Mluví-li strážcové hrobu pravdu — a o tom nemohla velerada pochybovat — pak ten, jenž měl moc sám sebe vzkřísit, bude mít nade vší pochybnost i moc, aby zmátl jejich pletichy a při životě udržel své učení i své dílo. Za málo týdnů budou sami svědky, že zaplacená lež, z jejich rozkazu přednášená ve školách, nezadrží vítězného postupu kříže Kristova.
Nynější nepřátelé Kristovi jsou k dnešnímu tajemství jednak lhostejní, jednak o něm pochybují, jednak v ně prostě nevěří. Jak bude těm i oněm, tehdejším i dnešním, až uzří v den soudu toho, kterého zbodli! (Jn 19, 37) Usvědčení z nevěry a bludu, ze sebeklamu a zatvrzelé zaslepenosti, která zavírala oči před zřejmou pravdou… Spasitel náš vstal jako svatý Bůh, splniv své předpovědi a zmařiv pohanu kříže; vstal jako silný Bůh, zvítěziv nad všemi nepřáteli. Krátce trvalo jásání zarytých odpůrců. Napoleon svádí rozhodnou bitvu u Lipska. Jde o jeho panství nad celou Evropou. Tři dny trvalo zápolení. Prvního dne se domnívá, že vítězství již jest jeho, a káže vyzvánět všemi zvony. Druhého dne vážné starosti obestřely jeho prvotnou radost, a třetí den rozhodl o jeho porážce. Tak velerada. Pátek, sobota, neděle… Čím více zuby skřípe satan a žid, tím více nechat se raduje křesťan. (Bern.)
E) Nevstal-li Kristus z mrtvých, jsme nejubožejší všech lidí… Proč? Protože i naše naděje jest nicotná. Odpíráme si rozkoše světa, a nic by po smrti nebylo! Bereme na sebe oběti, a neměli bychom naděje v odměnu! Naším údělem, dobrovolně zvoleným, jest odříkání, a nemělo by účele, aniž by nám přineslo ovoce! Konáme pokání a nadarmo! Nebyli bychom skutečně politování hodní a nade všecky lidi ubozí, kdybychom se nemohli při tom všem těšit myšlenkou, že to vše jest do času? Že všecko utrpení, odříkání a oběti jsou jen cestou k oslavě? Že Kristus vstal, aby nám dal záruku vzkříšení našeho a odešel, aby nám připravil místo, kam my jednou půjdeme za ním? Netěšíme se touto myšlenkou v trampotách vezdejšího života? Čím těšíme sebe i jiné, ne-li pohledem k nebi? »Když nás nouze, bída svírá, k nebesům náš obrať hled…« Pro naději ve vzkříšení a věčný život cedili mučedníci pro Krista krev, z naděje ve věčnou odměnu opouští misionář vlast a ubírá se tam, kde ho čeká život plný odříkání, chudoby, snad i pronásledování a smrt, naděje ve věčný život vede dívky z nejbohatších rodin do nemocnic, aby se věnovaly trpícím, ony, kterým usměvavě kynula budoucnost, plná rozkoší a pohodlí. Naděje ve věčný život jest hybnou silou všeho našeho jednání; proto se křesťan varuje hříchu, proto si odpírá slasti, které světák pije plným douškem, proto trpělivě snáší každý kříž. Je-li však tato naděje planá, jest vpravdě ubožák každý, kdo pro nicotné nebo pro nejisté se zříká jistého. Leč nikoli, naše naděje není planá, není bezpředmětná, není falešná. Pevně a neochvějně doufáme, že nás čeká jiný život, vyšší život. Oč se pevnost této naší naděje opírá? Její oporou jest vzkříšený Kristus!
F) Doufáme… Tou nadějí se i sílíme! Žel, že jest přemnoho věřících, jejichž víra jest pevná a naděje slabá. Hrdě opakují po sv. Pavlu: »Vím, komu jsem uvěřil« — proč se stejnou radostnou hrdostí a pevností neřeknou: »Vím dobře, v koho já doufám?« Kristus vzkříšený již neumírá a neumře, smrt nad ním jíž moci nemá a mít nemůže. To znamená, že triumf Kristův nad satanem a knížetem temna jest navždy zajištěn, vláda satanova navždy zlomena, království Kristovo navždy utvrzeno, jeho věčné trvání zaručeno, a kdo jsou jeho občané? Zdaž nejsme k tomuto vznešenému cíli povolání i my? Pravíš sice: »Doufám« — ale jinak bys jednal a žil, kdybys opravdověji doufal! Kdyby tvá víra byla živá a naděje pevná! Starozákonní velikonoce připomínaly národu vyvolenému vysvobození z otroctví egyptského, a to krví beránka, jakož i příchod do země zaslíbené po přechodu Rudým mořem. Novozákonní velikonoce připomínají křesťanu vysvobození z otroctví hříchu a ďábla, a to krví Beránka Božího, vycezenou na oltáři kříže, jakož i uvolněný přístup do zaslíbeného království nebes přechodem křestními vodami. Trapisté, kteří po celý rok se pozdravují vážným »Memento mori, pamatuj na smrt«, činí dnes výjimku, podávají druh druhu prvosenky, první jarní poselkyně života, a pozdravují se slovy: »Memento vivere, pamatuj na věčný život«, k němuž jsi povolán a k němuž spěješ.
Zhořelečtí v Lužici, tehdy slovanské, začali o velikonocích r. 1422 bořit na rozkaz Zikmundův hrad Landskron, strmící na vrchu nedaleko jejich města, a učinit tak konec řádění loupežných rytířů, kteří odtamtud činili výpady do celého markrabství. Veleslavín, český dějepisec, podotýká: »Boření nespěšně šlo, nebo taková byla pevnost zdí v některých místech, že dělník za den sotva tak mnoho zbořil, což by v zástěře své pojednou odnésti mohl.« Kristus vítěz měl co dělat s mocnějším lupičem než byli oni na Landskronu, a podvrátil jeho dílo i moc rázem!
O vánocích jsme se radovali, že Vykupitel, Mesiáš Osvoboditel a Král, konečně přišel mezi nás, aby nás vykoupil. Hodina osvobození není daleko, Otec Syna poslal… Dnes se radujeme, že dílo vykoupení jest dokonáno a království Boží obnovena. Syn vede dítky k Otci… Velikost Kristova i velikost našeho určení jest nám ukázána dnešním tajemstvím. Velikost Kristova, božství jeho osoby, božský původ jeho poslání, učení díla, t. vykoupení a církve. Velikost našeho určení, povolání k nesmrtelnosti těla, k věčnému životu v lepší vlasti, k věčné oslavě a k věčnému kralování s Kristem.
Desátek »který z mrtvých vstal«. Velikonoční zpěvy.
Čtení: Žalm 2., 29., 65., zvláště 117. Matouš 28, Jan 20. Skutky ap. 3, 13 — 4, 33.
Marco d’Oggiono: Vzkříšení (1524)
V jakém duchu trávit velikonoce?
Alleluja… Goliáš obloupen, člověk jest vykoupen…
Uvažujme jen, co komu dnešní den přinesl. Kristu Pánu oslavu, zaprodaným vykoupení, zajatým a v otroctví pekla sténajícím svobodu, život těm, kteří propadli smrti, útěchu sklíčeným, především Matce Bolestné, které dnes ze srdce blahopřejeme, že její vzkříšený božský Syn zaplavil její duši nebeskou slastí. Z toho plyne, že dnešní svátek jest dnem života, vítězství, radosti, jak bylo již pověděno. Alleluja, jež v Písmě svatém jest zpěvem nebeských chórů, se stále v liturgii ozývá, jako bychom již měli nebe a byli v nebi, jehož brány nám dnes otevřeny. O Svatém týdnu jsme užili slov apoštolových: »Tak si počínejte, jako by Kristus uprostřed vás byl ukřižován.« O velikonocích platí: »Jako by zmrtvýchvstalý Kristus mezi vámi dlel, vám jako apoštolům se zjevoval a své vítězné rány vám ukázal. Velikonoční svíce s pěti zrny mile po evangelní straně svítící jest symbolem přítomnosti Kristovy mezi námi; teprve ve svátek Nanebevstoupení Páně bude zhasnuta. Tři dny pobyl Pán v hrobě, aby byla nade vší pochybnost prokázána jeho smrt a aby nám dán další důkaz jeho pravého člověčenství. Po třech dnech vstává vlastní mocí, aby bylo prokázáno jeho božství. Zjevuje se svým věrným, především své Neposkvrněné Matce, jednak aby je těšil, jednak aby jako spolehliví a očití svědkové mohli hlásat všemu lidstvu: »My sami jsme vzkříšeného viděli, s ním mluvili a stolovali.« Čím větší byla jejich láska k Spasiteli, tím větší radost zakoušeli z jeho oslavy. Čím větší naše láska k němu, tím nezištnější radost plní naše srdce. Radost ze slávy toho, kterého milujeme… Pak i radost ze všeho ovoce, které jeho vzkříšení nám přineslo…
Království Boží obnoveno. V kněžských hodinkách čte nyní církev úryvky ze Skutků apoštolských, pak listy sv. Petra, Jakuba, a Jana. Skutkové vypravují, jak se obnovené království Boží šířilo, vzmáhalo a rostlo navenek, přese všechny překážky a obtíže. Duch sv. oživoval církev, a ta mohutněla jako zdravý štěp na jaře. Listy oněch tří apoštolů, představitelů a kazatelů víry, naděje a lásky, nám dávají návod, co dělat, aby království Boží rostlo i v nás. Naší prací a starostí jest, abychom podporováni milostí Ducha sv. vybudovali v sobě chrám křesťanské dokonalosti, a tak byli ozdobou království Kristova a jeho hodnými členy, schopni vstoupit jednou s naším Pánem a Králem na nebesa. Povinnosti našeho sebeposvěcování, o kterých nám kázala doba svatopostní, trvají — my se jich však nyní chápeme s radostnou ochotou. Povzbuzuje nás k nim nikoli myšlenka na věčnou záhubu, ani láskyplná soucitná vzpomínka na kříž a Golgotu, nýbrž pohled na vítězného Krále, plný božské naděje.
Velikonoční zvyky našich krajin, pokud v nich není nic pověrčivého, zachovávejme stejně jako zvyky vánoční. Velikonoční chleby (mazance), o kterých mluví již Tomáš ze Štítného, současník Karla IV., za starých dob od českých hospodyní velmi chutné a dovedně z bílé mouky připravované… V »domě chleba« (Betlemě) se narodil ten, jenž chtěl být pokrmem našich duší, ale teprve ve výhni utrpení byl tento chléb připraven, aby mohl být od nás požíván. V Eucharistii se nám podává obětované tělo Kristovo, Eucharistie jest obětní hostina, mající účelem spojení s Bohem a dávajíc nám záruku věčného spojení s ním jakož i připodobnění Kristu nejen podle duše, nýbrž i podle těla. Z hrobu, do něhož spustí naši rakev, vstane jednou oslavené tělo.
Velikonoční vejce, symbol zmrtvýchvstání a vzletu k výšinám… Ptáče se proklube skořápkou jako Pán vyšel hrobovým kamenem a jako my projdeme hroudou rovu. Vznik života ve vejci jest nepochopitelný a nevysvětlitelný, stejně jako vznik nadpřirozeného života v duši. Ptáče vzlétá k oblakům, a nám se též sluší, abychom vzlétali nad prach země k nebeské vlasti. Červené vejce bylo od dob císaře Alexandra Severa (nar. 235 po Kr.) symbolem radosti; dávali je v Římě těm, kterým přáli radost. Kraslice, náš ryze český národní zvyk, jsou taktéž symbol duchovní radosti. Žehnání pokrmů (beránka, vajec, chleba…) koná se dnes proto, že věřící, kteří se jich v době svatopostní zdržovali, chtěli je přijmout z rukou církve; nadto chce církev ukázat, že i hmotná příroda má podíl na milostech, řinoucích se ze Srdce oslaveného Spasitele. K pokrmům, kterých se věřící v postě zdržovali, patřila dříve i vejce; proto si je dnes dávali darem z radosti, že doba kajícího postu minula a že nastává období čisté radosti. Bez vajíček byly našim otcům velikonoce nemyslitelné; některá přísloví svědčí, jakýma očima hleděli na tyto symboly vzkříšeného Krista. »Šetřím ho jako červené vajíčko (jako zřítelnici oka)… Nebude tu již červených vajec jíst (nezůstane tu již dlouho ve službě).« Někde nazývány velikonoce svátky červenými.
Staří Čechové se vzájemně podarovávali již před svátky, nazývajíce své dárky a blahopřání dary Zeleného čtvrtku. K ním patřil i beránek, ne-li skutečný, aspoň z mouky, vždy velmi složitě a vkusně upravený, nebo jeřábci, ptáčci, které měšťané požívali společné pod širým nebem buďto před kostelem nebo před radnicí. Činili to na památku, že národ izraelský byl sycen od Hospodina na poušti křepelkami před příchodem do zaslíbené země — tato země jest obraz nebeské vlasti, kterou nám dnes vítězství vzkříšeného Spasitele otevřelo. Byly to tedy jakési agapy, hody lásky, v dobách starokřesťanských obvyklé a od našich otců alespoň jednou v roce, o těchto svátcích, zachovávané. Roku 1845 požívali pražští měšťané velikonočního beránka na zamrzlé Vltavě. Tamtéž ještě před sto lety trval v měšťanských rodinách zvyk, že v deset hodin dopoledne obdrželo služebnictvo snídani: vejce, kus mazance a kus beránka, vše v kostele posvěcené. V poledne dostal každý sloužící celý mazanec. V některých městech byly založeny nadace, aby chudobní byli počastováni krmí slazenou medem.
»Starožitné město Sedlčany,« jak je sami nazývali, slavilo o velikonoční neděli radostnou děkovnou slavnost na památku, že statečností měšťanů byl zmařen noční přepad Žižkův r. 1420. Již kolem půlnoci se shromažďovali na blízkých návrších, trávíce zbývající hodiny do ranního šera modlitbami a zpěvem. O deváté hodině se celý průvod ubíral za jásotu a hudby do města, na náměstí obklopili mariánský sloup, postavený ke cti Neposkvrněného Početí sv. Panny. Jeden měšťan, sedící na koni s obnaženým mečem v ruce, vzdal jménem všeho občanstva Nejvyššímu díky za tehdejší záchranu města, načež se všichni odebrali do děkanského chrámu k slavným bohoslužbám. Odpoledne se ubíral velký průvod k »Církvíčce«, jak nazýván chrám nanebevzaté Panny u hřbitova, postavený místo starobylé mariánské kaple; tam konány odpolední bohoslužby, načež se vrátili k mariánskému sloupu na náměstí a ztrávili tam zbytek dne do západu slunce opět modlitbami a nábožnými zpěvy.
Dnes se v pražské katedrále při arcibiskupské mši svaté zpívalo evangelium podle sepsání sv. Marka z prastarého rukopisu, pocházejícího z 5. nebo 6. století. Byli o něm přesvědčeni, že jej psal sám sv. Marek. Karel IV. si jej vyprosil od nevlastního bratra Mikuláše, patriarchy akvilejského, r. 1354 (darována mu poslední třetina). Po přání císařově vyšel mu v den Panny nanebevzaté 1355, když se vracel od císařské korunovace v Římě, arcibiskup Arnošt se vším pražským duchovenstvem vstříc, jáhni všichni v dalmatikách, a přijali od něho slavně vzácný dar. Na velikonoční Hod Boží bylo toto evangelium neseno ve slavném průvodě, jáhnem při mši sv. byl některý kanovník. Pro nás povzbuzení, s jakou uctivostí máme přijímat živé slovo našeho božského Učitele, k nám v evangeliu mluvícího — slovo, které jest neskonale vznešenější, než by byl sám rukopis svatého evangelisty.
O pomlázce píše pražský kazatel Konrád v. Waldhausen (+ 1369), srovnávaje se s Durandovým spisem Rationale, napsaným před r. 1296: »Z úcty k sv. přijímání se manželé zříkají svých práv po tři poslední dny Svatého týdne a po celý velikonoční týden. V pondělí šlehají ženy muže, v úterý mužové manželky, aby ukázali, že má druh druha napomínat a vést k odříkání.« Celý týden velikonoční, vlastně celých čtrnáct dní (se Svatým týdnem) byl nepřetržitý svátek; věřící se zdržovali služebných prací. Teprve na synodě v Kostnici r. 1094 bylo slavení tohoto tajemství omezeno na tři dny, na neděli, na pondělí a na úterý.
Mariánská postila, 1946
Aktuálně >