Dokončení studie C. SS. R. Dr. Josefa Miklíka otištěné v Časopise katolického duchovenstva v roce 1936 (první část).
Původní poznámkový aparát k textu >
Úcta Nejsvětějšího Srdce Páně, její dogmatický základ a praktický význam pro mladou inteligenci.
Ig. Miklík C. Ss. R., Libějovice.
(Dokončení.)
II. Praktický význam úcty Nejsvětějšího Srdce Páně pro mladou inteligenci.
Úcta k Božskému Srdci Páně žádá od inteligenta oběť rozumu, aby uznal totiž božství Kristovo. Dává se tak příležitost k vyznání víry, že Ježíš Kristus jest Bůh a spolu člověk. Přesto však je tato úcta zcela vhodná pro mladou inteligenci, odpovídá její povaze a působí neobyčejně při výchově charakteru, jehož vypěstování je nejdůležitějším cílem pravého vzdělání.
A. Předmět úcty je tak vznešený, že přímo uchvacuje mladistvé duše.
»Milovati a milovánu býti jest nejlíbeznější tajemství života lidského a hlavní zřídlo pravého štěstí.«123) To platí zvláště o mládeži. Miluje a chce býti milována. Nuže, předmět této úcty je tak svatý, tak velkolepý, láskyhodný: Srdce Ježíšovo vznešený vzor ctností, symbol lásky milosrdné, který nám představuje všechna tajemství Ježíšova v záři lásky.124) A touží-li kdo po moudrosti, světle, vědomosti, najde vše v Srdci Ježíšově v míře největší. »Co vás vábí? Věda? V Srdci Ježíšově jsou ukryty a nahromaděny všechny poklady moudrosti Boží, Všechny výtečnosti genia „přenesmírné bohatství”.«125) Slovem, krása Srdce Ježíšova uchvacuje každé srdce, jež jest dosud nezkažené a miluje dobro a krásu. — Mladé srdce touží býti milovánu. V Srdci Ježíšově nalezne lásku něžnou, velikomyslnou, obětavou, upřímnou. Božské Srdce Páně může a chce mu »nahraditi dojemnou něžnost, četné vybrané starosti a něžné pečlivosti matky.«126)
B. Srdce Ježíšovo zušlechťuje charakter.127)
a) Je především vzorem ušlechtilého charakteru. Charakter, pevná povaha, účelně vytvořená na přijatých mravních zásadách,128) »je velkým statkem pro člověka, jehož cenu vlastně určuje.
Tvorba řádné povahy má býti cílem každého vychování a každé pravé kultury.«129) To jest důležité zvláště při výchově inteligence, neboť ta má vésti národ. Jaká bude inteligence, výkvět národa, takový bude i národ.130) Budou-li v řadách jejich povahy ucelené, pevné, silné, budou působiti mocně na ostatní, získají i je pro své ideály. »Lidé silných povah působí neodolatelným kouzlem na vůli jiných lidí, a zdá se, jako by byli nástrojem nějaké neviditelné síly.«131) Křesťanský charakter musí však míti základ v Bohu, který jediný se nemění; musí se říditi zásadami Kristovými, které platí věčně.132) K tomu není třeba hrdinských ctností a činů neobyčejných, neboť »charakter se tvoří nejnepatrnějšími návyky všedního života,« ale musí býti ozdoben aspoň čtyřmi základními ctnostmi: opatrností, spravedlností, sebeovládáním a statečností,133) jak je naznačeno v knize Moudrosti: »A miluje-li kdo spravedlnost, její snahy jsou ctnosti: neboť vyučuje (dokonale) mírnosti a opatrnosti, spravedlnosti a statečnosti, nad něž nic užitečnějšího není lidem v životě.«134) A jaký vzor, jaký ideál musí míti mládež před sebou, aby podle něho vytvořila dobrou povahu? Srdce Ježíšovo. »Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný Srdcem.«135) Srdce Ježíšovo jest vzorem všech ctností. Kristus svým životem dal nám příklad ušlechtilé povahy, jest vzorem zvláště čtyř základních ctností. Podle jeho příkladu vychovalo se tolik krásných povah.136)
1. Srdce Ježíšovo je vzorem opatrnosti. — Opatrnost záleží v tom, že volíme k dobrému cíli vhodné prostředky. K tomu jest ovšem třeba rozvahy a zkušenosti. Avšak v mládí nemůže člověk voliti vhodných prostředků ze zkušenosti, protože jí ještě nemá. Je tedy odkázán na zkušenost těch, kteří ho ho vychovávají. Proto mládí sluší skromnost, poslušnost a kázeň.137) Srdce Ježíšovo je tu nejkrásnějším vzorem. Ježíš je vzorem poslušnosti, je pokorný Srdcem. Od prvního okamžiku svého pozemského života až do posledního vzdechu na kříži nehledalo Božské Srdce nic, než ponížení, potupu a pokoření. Ježíž podroboval již jako Dítě svou nejsvětější vůli nebeskému Otci i své Matce a Pěstounu. »Byl jim poddán«138) a tak »prospíval moudrostí a věkem a milostí u Boha i u lidí.«139) Ježíš, král nebeské slávy, žije v chudobě a poddanství. Božskýma rukama vydělává si Všemohoucí chléb. On nehledá slávy své.140) Pokrmem jeho jest plniti vůli toho, který ho poslal.141)
2. Srdce Ježíšovo jest vzorem spravedlnosti. — Spravedlnost jest druhý základní pilíř povahy. »Jest nejcennějším rysem ušlechtilého charakteru.«142) Spravedlnost záleží v tom, že dáváme Bohu i lidem, co jim náleží podle zásady: »Dávejte tedy, co jest císařovo císaři, a co jest Božího, Bohu;«143) nebo »Dávejte tedy všem, čím jste povinni: komu daň (patří), tomu daň (dávejte); komu clo, tomu clo; komu bázeň, tomu bázeň; komu čest, tomu čest.«144) Spravedlnost ukládá vděčnost za dobrodiní jak k Bohu, tak k rodičům a dobrodincům.145) Spravedlnost žádá též pravdivost a pravdomluvnost, nutnou podmínku vzájemné důvěry, vylučuje tedy všelikou lež a přetvářku, vždyť »podstata charakteru jest v jednotnosti se sebou samým« (lež ruší tuto jednotu).146) Srdce Ježíšovo jest schránkou spravedlnosti a lásky. Božský Spasitel dával, co bylo Božího, Bohu. Miloval Otce svého, jeho čest vyhledával, jeho vůli plnil. »Avšak, aby svět poznal, že miluji Otce a tak činím, jak mi Otec přikázal.«147) »Slova, jež já mluvím vám, nemluvím sám od sebe, ale Otec, který zůstává ve mně, činí ty skutky.«148) »Nehledám vůle své, nýbrž vůli toho, jenž mne poslal.«149) »Já nehledám slávy své.«150) Spravedlivá byla láska Ježíšova k lidem, a to jak k jednotlivcům, tak k lidstvu jako celku.151) Sami nepřátelé Ježíšovi vydali o tom svědectví: »Mistře, víme, že pravdomluvný jsi a cestě Boží vpravdě učíš a nedbáš na nikoho, neboť nepatříš na osobu lidskou.«152) Pán byl nestranný. Ale »láska, když jest spojená se spravedlností, smí, ba musí na něčí stranu se přidati, jak toho vyžadují osoba nebo věc, postavení nebo okolnosti.«153) Tak tomu bylo u Pána Ježíše. Miloval lidské tělo. Uzdravoval nemocné všeho druhu, maje s nimi upřímnou soustrast. »Slepí vidí, kulhaví chodí, malomocní se očišťují, hluší slyší, mrtví vstávají z mrtvých, chudým zvěstuje se evangelium.«154) Ustanovil i svátost posledního pomazání, které působí též uzdravení těla. »Modlitba víry uzdraví nemocného a polehčí mu Pán.«155) V den soudu bude od nás žádat počet z toho, jak jsme prokazovali bližnímu skutky tělesného milosrdenství.156) Ale mnohem více miloval duši, která daleko vyniká nad tělo. Proto přišel na svět, hlásal svaté pravdy, trpěl, na kříži se obětoval, aby duše spasil. Proto i Církev založil. I nás napomíná, abychom milovali více duši než tělo. »Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto všecko bude vám přidáno.«157) »Neboť, co prospěje člověku, byť celý svět získal, život (věčný) však ztratil? Aneb jakou dá člověk výměnu za (věčný) život svůj?«158)
Spravedlivá byla i láska Kristova k lidstvu jako celku. — Záleží spravedlnost v tom, že milujeme všechny stejně? Nikoliv. Velikost lásky se má říditi tím, jak toho kdo zasluhuje nebo potřebuje. Láska jest spravedlivá, když především pomáhá těm, kteří toho nejvíce potřebují.159) Proto Pán Ježíš pomáhá především hříšníkům. Nepřišel jich trestat, nýbrž zachrániti. Laskavě jich povzbuzuje: »Nepotřebují zdraví lékaře, nýbrž nemocní.«160) »Milosrdenství chci a ne oběti. Neboť nepřišel jsem povolat spravedlivé, nýbrž hříšné.«161) A jak laskavý jest k nim! S hříšníky a celníky sedá ke stolu. Rád odpouští hříchy, zapomíná docela na hříchy kající Magdaleny, upřímného Zachea, kajícího lotra na kříži, i toho, jenž ho třikráte zapřel. Nikoho od sebe neodhání. »Toho, kdo ke mně přijde, nevyvrhnu ven.«162)
Láska jest spravedlivá, když má soucit s těmi, kteří mají méně, když jest k nim štědřejší.163) Ježíš všude dával přednost chudým. »Chudým se zvěstuje evangelium.«164) Tento rys v obraze Mesiášově zdůraznil již prorok Isaiáš: »Duch Hospodinův jest na mně, neboť Hospodin pomazal mne, abych zvěstoval (radost) trpícím, poslal mne, abych léčil zkrušené srdcem. Abych hlásal jatým propuštění a zavřeným vysvobození.«165) Chudé blahoslavil. »Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.«166) Vybízí k lásce k chudým. »Jdi, prodej, co máš, a dej chudým.«167) »Ale když strojíš hostinu, povolávej chudých, zmrzačelých, kulhavých a slepých, a budeš blažen.«168) Tak »sňal s chudoby kletbu ponížení, učinil náboženství své náboženstvím milosrdenství a soucitu.«169)
Aby láska byla spravedlivá, jest třeba, aby odměňovala lásku jiných, a to »podle míry a stupně lásky.«170) Spasitel náš nehleděl při lásce odměňující na vnějšek, nýbrž na vnitřní smýšlení toho, kdo něco daruje nebo něco vykonává. Víme, že chválil chudou vdovu, která darovala do pokladnice chrámové sice malý dar, ale z lásky.171) Odmění vše, co z lásky k němu bude vykonáno. Ani sklenice vody občerstvující podané bližnímu nenechá bez odměny: »A kdokoli by podal piti jednomu z maličkých těchto číši vody studené, toliko proto, že jest (můj) učedník, vpravdě pravím vám, neztratí odplaty své.«172) — Srdce Ježíšovo bylo vděčné jak k Otci nebeskému, tak k své Matce a Pěstounu, i těm, kteří mu prokazovali dobrodiní. »A vzav sedm chlebů i ryby a učiniv díky, rozlámal je a dal učeníkům svým, učeníci pak dali je lidu.«173) Nebo při vzkříšení Lazara: »Ježíš pak pozdvihl očí vzhůru a řekl: Otče, děkuji tobě, že jsi mne vyslyšel.«174) A při poslední večeři: »Ježíš vzal chléb, a požehnav rozlámal jej a dav učedníkům svým řekl.«175) — Vděčnost a něžnou starostlivost své milé Matce osvědčil i v největších svých mukách. Svěřil ji ochraně svého Miláčka sv. Jana.176) A jak vděčně přijímal na př. lásku a pohostinství sester Lazarových!
Miloval upřímnou láskou i svou vlast. Jeho Církev má sice býti Církví světovou, ale přesto má vlast v jeho Srdci vyhraženo velmi čestné místo. Jeho vlastenectví se dovolávají židé kafarnaumští, když ho prosí, aby prokázal dobrodiní římskému setníku. »Hoden jest, abys mu to prokázal; neboť miluje národ náš a sám postavil nám synagogu.«177) Pracuje nejprve na spáse svého národa. Ženě chananejské řekl: »Nejsem poslán leč k zahynulým ovcím domu izraelského.«178) Zachovával zvyky a obřady svého národa, mluvil nářečím domácím, užíval obrazů, podobenství vzatých z přírody své vlasti a z vlasteneckých dějin. Velebil národní velikány, Abrahama, Mojžíše, Šalomouna a jiné. Ale nejúchvatněji se ukázala jeho láska k vlasti, když plakal nad Jerusalemem. »Když popatřil na svaté město Jerusalem ve zlaté záři zapadajícího slunce a viděl jeho zkázu, trosky nádherného chrámu Hospodinova, tu krutá bolest sevřela jeho srdce a zvolal: »Jerusaleme, Jerusaleme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou posláni k tobě; kolikráte chtěl jsem shromážditi dítky tvé, jako slepice shromažďuje pod křídla kuřátka svá, a nechtěl jsi? Hle, zanechá se vám dům váš pustý.«179)
Pravdomluvnosti a přímosti Ježíšově vydali svědectví i nepřátelé jeho slovy: »Mistře, víme, že pravdomluvný jsi a cestě Boží vpravdě učíš.«180) Kristus jest cesta, pravda a život.181) Jest Králem pravdy. »Já jsem se k tomu narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.«182) Za pravdu Otcovu i život položil.
3. Srdce Ježíšovo jest vzorem sebeovládání (mírnosti). — »Třetí podstatnou známkou charakteru (dobrého) jest sebevláda, kterou dovedeme své pudy a žádosti podrobovati příkazům rozumu, mravnosti a náboženství.«183) Je to ona základní ctnost mírnosti, která podle sv. Augustina záleží v tom, že krotíme a potlačujeme náruživosti čili smyslnou žádostivost.184) Jest nám bojovati proti třem mocným nepřátelům, tělu totiž, světu a ďáblu, a není možno, aby mravně neztroskotal, kdo si myslí, že může vyhovovati všem smyslným pudům.185)
»Mnozí zdají se mysliti, že ukrotí své náruživosti, když jim ve všem povolí, aby měli konečně pokoj. Jaký to blud! Kdo by hasil oheň přikládáním nového paliva? Zdaž tím spíše ohně neroznítí?«186) Naopak »jest nutno cvičiti se a odepirati vnějším a vnitřním dráždidlům, cvičiti se v odříkání a zdrženlivosti, bychom došli sebevlády,«187) které jest nutně třeba k sebevýchově. Srdce Ježíšovo žádá sebevládu také od nás: »Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sám sebe, a vezmi kříž svůj a následuj mne.«188)
Dalo nám též nejkrásnější příklad sebeovládání a sebezapírání. Nežádá od nás, abychom všechny náklonnosti a vášně zničili. Vždyť mnohé z nich jsou dobré. Bylyť i v Srdci Ježíšově náklonnosti a vášně. Kristus Pán prozradil apoštolům svou vášnivou touhu po umučení, po dokončení díla vykupitelského: »Mám však pokřtěn býti křtem, a kterak jsem tísněn, dokavad se nevykoná?«189) Tato žízeň jakož i žhavá touha, aby vyplnil vůli Otce svého, stravovala ustavičně Srdce Ježíšovo.190) Vzplanulo láskou k mládenci, jenž ho chtěl následovati. »A tu Ježíš, pohleděv laskavě na něj, řekl jemu.«191) Vzplanulo svátým hněvem nad zneuctěním chrámu192) a nad pohoršováním maličkých.193) Víme také, že pocítilo nad zkázou Jerusalema tak velikou bolest, že až zaplakal. »Tedy Ježíš, vida ji (sestru Lazarovu), ana pláče, i Židy, kteří s ní přišli, ani pláčí, pohnul se v duchu a zachvěl se.«194) »I zaslzel Ježíš.«195) Smutná byla jeho duše až k smrti.196) Tak nám dává Srdce Ježíšovo příklad, jak máme vášně uspořádati, dobrých stránek jejich využiti, špatné potlačiti.197)
Ačkoliv Srdce Ježíšovo tak velice toužilo po vykoupení lidstva, přece ovládalo svoji touhu a trpělivě a s odevzdaností do vůle Boží čekalo 30 let v tiché samotě, dokud nenadešla doba, kdy podle vůle Boží měl Kristus veřejně vystoupiti a hlásati nové učení a pracovati na díle naší spásy. Zatím používal Ježíš jen příležitostí, kdy mohl činně zasáhnouti. (Povolal skrze anděly pastýře betlemské k jesličkám, hvězdou přivedl k sobě a zjevil se mudrcům od východu, omilostnil prorokyni Annu a stařičkého Simeona.)198) Jak krásný příklad tím dal mládeži, že má své touhy ovládati, i kdyby byly nejideálnější, tím spíše, když jsou nezřízené a hříšné. — Láska Ježíšova, kterou plálo jeho Srdce v míře největší, takže nemohlo plamenů jejích déle udržeti, byla nejčistší, velikomyslná, nezištná, krajně obětavá. Ačkoliv věděl, že jeho námahy a práce budou pro mnohé bez užitku, že ho nebudou ani po největších důkazech lásky milovati, ano, že za vše sklidí nevděk lidí a potupnou smrt kříže, přece přinesl všechny oběti i oběť kříže a nejtěžší oběť opuštěnosti. »Jaká to oběť Srdce, viděti se opuštěn Bohem, vydati se v ruce hříšníků a nepřátel Božích, mocnostem tmy a pekla!«199) Právem mohl říci Kristus o sobě: »Větší lásky nemá nikdo nad tu, aby kdo položil život svůj za své přátele.«200) A on položil život za nás, kteří jsme byli jeho nepřáteli pro své hříchy.201) Láska k oběti náleží též k dokonalému charakteru. Obětavá láska Srdce Ježíšova způsobila, že tolik hrdinských duší zasvěcuje se službě nemocných, hlásání slova Božího mezi krutými a nevzdělanými pohany, službě malomocných. Obětavá láska Ježíšova přiměla mnohé, že se dali do otroctví, aby vysvobodili své bližní. Kolik jich stalo se obětí povolání!202) Tu má mládež svůj ideál. Ať pohlíží často na obraz obětavého Srdce Ježíšova a učí se lásce k oběti, která je čeká zvláště v budoucím životě. »Učiňte, aby se naučili ti hoši studovati, poslouchati, modliti se, trpěti, obětovati se z lásky k Božskému Srdci, které se za ně obětuje. Učiňte, aby den ze dne Mu obětovali v osobní důvěrnosti při svatém přijímání svá denní odříkání, pak již nalezli, proč žijí, pak jsou hotovi osušiti slzy a ještě se usmívati na život oběti, který je musí připraviti na oběť života.«203)
Srdce Ježíšovo vzplálo i hněvem, když na př. viděl chrám Boží zneuctěný.204) Ale není to uražená pýcha, osobní podrážděnost, samoláska, hněv jeho jest čistý, svatý, jest to horlivost domu Božího, která ho stravuje.205) Ani ve hněvu neztrácí Kristus sebevlády. Musel rozhodně vystoupiti, aby ukázal, jak velikým jest hříchem zneuctívání domu modlitby. Ale přesto mírněji si počínal k chudým prodavačům holubů.206) Jindy zase, když neběží o vykořenění zastaralých zlořádů, je Srdce Ježíšovo vzorem mírnosti a tichosti. Když Samaří odepřelo pohostinství Pánu Ježíši, protože šel do Jerusalema, vzplanuli Jakub a Jan hněvem a řekli: »Pane, chceš, abychom řekli, by oheň sestoupil s nebe a je zahubil?«207) Ale Ježíš pokáral jejich nepravou horlivost a mstivost: »Nevíte, čího ducha jste. Syn člověka nepřišel duše zahubiti, nýbrž spasiti!«208) Když Jidáš přichází a políbením ho zrazuje, Ježíš, ačkoliv měl příčinu k spravedlivému hněvu, praví tiše a s láskou: »Příteli, nač jsi přišel? Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?«209)
Nejkrásněji se ukázala tichost Ježíšova při jeho umučení. »Když mu špitali, nespílal v odvetu; když trpěl, nehrozil, nýbrž odevzdával (se) tomu, jenž soudí spravedlivě.«210) Splnilo se na něm proroctví Isaiášovo: »Obětoval se, protože sám chtěl, a neotevřel úst svých; jako ovce na porážku vedená, a jako beránek před tím, kdo ho stříhá, němý bývá, neotevřel úst svých.«211) A na kříži za své nepřátele tiše se modlí: »Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.«212) Tak dává příklad, jak jest třeba přemáhati prchlivost a mstivost, příklad tichosti, podobně jako dal jindy příklad svatého hněvu.
A jak si máme počínati v úzkosti a zármutku? V zahradě Getsemanské bylo Srdce Ježíšovo sevřeno smrtelnou úzkostí, duše zarmoucena až k smrti. Přirozenost lidská se hrozila tak strašného utrpení, že až krvavý pot vyrazil na celém těle.213) »I stal se pot jeho jako krůpěje krve tekoucí na zem.«214) V této úzkosti obrací se Ježíš k Otci svému o pomoc: »Otče můj, je-li možno, ať odejde kalich tento ode mne.«215) Ale hned podrobuje vůli svou vůli Otce: »Ale ne jak já, nýbrž jak ty.« Že toto podrobení bylo úplné, poznáváme z jeho slov k Petrovi: »Nemám-li píti kalich, který mi dal Otec?«216) Není tedy žádnou nedokonalostí, cítíme-li bolest, zármutek, neboť to jest vlastní naší přirozenosti. Můžeme a máme volati k Bohu za odvrácení utrpení, ale při tom jest třeba podrobiti se vůli Boží. Tak učí Božské Srdce Páně plniti základní podmínku k vybudování dokonalého křesťanského charakteru: podrobovati vůli svou vůli Boží, vyslovenou i v Otčenáši slovy: »Buď vůle tvá!«217)
4. Srdce Ježíšovo vzorem statečnosti. Povaze dodává pevnosti čtvrtá ctnost základní: statečnost (vytrvalost). »Charakter znamená důsledné provádění mravních zásad v životě.«218) K tomu však jest třeba statečnosti (vytrvalosti). Bez ní není možná ani opatrnost, spravedlnost, ani sebezápor, neboť jest nám překonati mnoho překážek vnitřních i vnějších při vykonávání těchto ctností.219) Statečnost podle sv. Řehoře Velikého 220) záleží v tom, že přemáháme a potlačujeme strach před protivenstvím. V konání dobrého nesmíme se dáti též zastrašiti žádnými překážkami, protivenstvím, tím méně lidskými ohledy. Statečnost od nás chce Srdce Ježíšovo. Kristus Pán řekl sv. Markétě: »Nesnesu vlažných a zbabělých duší.«221)
Srdce Ježíšovo jest vzorem opravdového hrdinství. Jest to Srdce rekovné. Ježíš nedbal farizeů, kteří se horšili nad ním, že jest přítelem hříšníků,222) že ruší sobotu,223) ba směle vytýká jim jejich pokrytectví.224) Nazýval je hroby obílenými.225) Nesmíme tedy dáti se odvésti ohledy lidskými od plnění vůle Boží. — »Potom (však) řekl učeníkům svým: „Pojďme opět do Judska”.« Učeníci řekli jemu: „Mistře, nyní židé hledali tě kamenovati, a zase tam jdeš?”226) Kristus jde neohroženě mezi své úhlavní nepřátele. Nebojí se ani smrti ukamenováním. — Když se tázal Kaifáš, je-li Kristem, Synem Božím, odpověděl: »Ty jsi to řekl.«227) Statečně vyznal, že jest Synem Božím, ačkoliv věděl, že ho to bude státi život. — Slova »Vstaňte, pojďme! hle, přiblížil se ten, který mne zradí«228) a »Řekl jsem vám, že já jsem to. Hledáte-li tedy mne, nechte těchto, ať odejdou«229), dokazují zřejmě statečnost Božského Mistra. — Na kříži vytrval v odevzdanosti do vůle Otce svého i přes hroznou opuštěnost od Otce, která vynutila s jeho rtů bolestné zaúpění: »Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.«230) Tehdy poroučí v ruce jeho ducha svého: »Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého.«231) Vytrval, až bylo dílo spásy dokonáno. — Může býti krásnější příklad statečnosti a vytrvalosti?
b) Srdce Ježíšovo dává prostředky k vybudování ušlechtilé povahy. Kristus ve svátostech dává i sílu, abychom tvorbu charakteru s úspěchem provedli.232) Svátosti však jsou vzácným odkazem Srdce Ježíšova, vyšly z jeho svatého boku. Božské Srdce jest bohatým zdrojem milostí. »Mé Srdce plane tak vášnivou láskou k lidstvu a k tobě zvláště, že plamenů ohně toho nemůže déle v sobě uzavírati. Skrze tebe je chci vyliti a lidem se zjeviti, aby je obohatilo poklady, jež ti odkrývám. Obsahují potřebné a spasné milosti, aby bylo lidstvo vytrženo z propastí zkázy.233) Srdce Ježíšovo chová vášnivou touhu nám pomáhati. Kristus nám dává milost, světlo a sílu a »v tom jest právě rozdíl od filosofie a laické morálky. Kristus Pán dává milost do duše, jež k němu vzhlíží s důvěrou. Osvěcuje ji světlem božským, posiluje ji silou s hůry, dodává ji chuti k ctnosti. On dává nejen, abychom chtěli, on dává též, abychom mohli a dílo šťastně dokonali.234)
c) Úcta k nejsvětějšímu Srdci jest nejkratší a nejjistější cestou k svatosti. aa) Odstraňuje především hlavní překážku svatosti, totiž hřích.235) Srdce Ježíšovo má, jak jsme ukázali, soucit zvláště s hříšníky. »Toto Srdce jest v nejvyšším stupni účastno citlivosti lidské přirozenosti, jejíž pádů ovšem neznalo, a ze zkušenosti chápe všechny naše tělesné i duševní bědy.«236)
Ježíš byl přítelem hříšníků v tom smyslu, že se jich zvláště ujímal a chtěl je povznésti ze hříchu k největší dokonalosti (na př. sv. Máří Magdalenu, kajícího Zachea). Srdce jeho »rádo odpouští a neunavuje se odpouštěním.«237) »Poněvadž většina lidí ztrácí svou nevinnost prve, nežli ji dobře pozná aneb ji oceniti umí, jest pro Srdce mé velikou ctí, vítězství slaviti i nad srdci těchto a činiti ze hříšníků svaté.«238) Třeba jen přistoupiti k tomuto trůnu milosrdenství a očišťovati se v ohni lásky Srdce Ježíšova. »Hle, toť oheň mé božské lásky. V něm se musíš očišťovati, dokud putuješ v tomto životě zdokonalování.«239) Jako zahrada zarostlá koukolem a plevelí nejsnáze a nejrychleji se očistí ohněm, tak srdce lidské bez námahy a rychle se očistí v ohni božské lásky, kterou si můžeme vyžádati vroucí modlitbou od Srdce Ježíšova.240)
bb) Úcta Srdce Ježíšova posvěcuje. Pius XI. v encyklice »Miserentissimus« vyjadřuje to jasně slovy: »V tomto oblažujícím znamení a ve zbožnosti, jež z něho prýští, je všechna podstata náboženství a vzor života dokonalého. Vždyť tato pobožnost přivádí mysl snadno k tomu, aby Ježíše Krista více poznávala, a srdce, aby jej vroucněji milovalo a následovalo.«241) Platí i zde zásada: »Čeho neznáme, toho ani nemilujeme.« — Ctitelé Srdce Ježíšova, ‘kteří často o něm rozjímají, nabývají hlubšího poznání Božského Vykupitele a jeho díla, poznávají lépe tajemství Kristova a zářící příklady jeho ctností, skryté touhy jeho poklonyhodného Srdce, jeho život vnitřní i vnější činnost. Přesvědčují se, že jen láska ho přiměla ke všemu, co pro nás vykonal. Vnikají čím dále, tím hlouběji do povahy jeho zákona a jeho království. Poznávají též dokonaleji, jak veliká jest důstojnost člověka, když jej Bůh tak miloval, tolik pro něho vykonal a vytrpěl, aby ho spasil, a tak velice touží po jeho vzájemné lásce.242) Vzpomínka na Kristovu lásku k pokolení lidskému vzbuzuje lásku v srdcích lidských. »Lásce jest vlastní, buditi lásku.«243) A čím více roste láska, tím více se vzmáhá zbožnost, neboť celá zbožnost záleží v čisté lásce k Ježíši.244) A ježto úcta k Božskému Srdci záleží nejen ve vznešených úkonech zbožnosti: vzbuzování víry, naděje a lásky, klanění, díkůčinění, obětování sebe, lítosti nad hříchy, dobrovolném usmiřování, častějším přijímání svatých svátostí, klanění se Eucharistii, v přání, aby Ježíš byl od nás a ode všech více milován,245) nýbrž i v následování ctností Srdce Ježíšova, plyne z toho, jak mocným jest prostředkem k posvěcení sebe. — Tak mladé srdce posilováno a povznášeno milostí spěje radostně k výšinám dokonalosti přes všechny překážky a nástrahy, které se mu stavějí v cestu. Per aspera ad astra.
C. Srdce Ježíšovo jest útočištěm a útěchou v boji života.
I mládí má své bolesti a obtíže. A zvláště inteligence musí se nyní probíjeti životem velmi těžce. Studium, volba povolání, nebezpečí ztráty víry a mravní zkázy, mnohdy snad i nouze, nemoc nejistá budoucnost, zklamání a zrada, to vše často velice těžce doléhá na duši, která není ještě otužilá v bouřích životních. — — —
Nuže, kde najde útěchu, ochranu a pomoc ve všech těchto nesnázích a pokušeních? V láskyplném Srdci Ježíšově, které jest otevřeno, aby v něm měli všichni bezpečné útočiště. »Nepokojné jest srdce lidské, dokud nespočine v Bohu.« (Sv. Augustin.) Krásně dí sv. Bonaventura: »Dobré jest mi býti s Ježíšem; v něm chci udělati tři stánky: v rukou jeden, v nohou jeden, třetí však, a to trvalý v boku; tam chci odpočívati, spáti, žíti, píti, jisti, čisti, modliti se, a všechny své práce vykonávati. Tam budu mluviti k Srdci jeho a od něho si vyprosím vše, čeho si budu jen přáti.«246) Máme zaslíbení samého Ježíše Krista, že v Srdci jeho nalezneme odpočinutí, občerstvení, útěchu. »Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte jho mé na sebe a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný Srdcem; a naleznete pokoj duším svým.«247) — Zdá se, že na mládež, která jest v tak velikém nebezpečí, zvláště se hodí vroucí výzva sv. Leonarda: »Duše má, prchej před tímto hříšným světem, odpoutej se od zrádných lidí, aby ses ukryla do svatého Srdce Ježíšova. Tam najdeš útěchu v protivenstvích, v úzkosti sílu, v pokušení vítězství, v bolesti občerstvení a onen pokoj, který marně hledáš mezi trním tohoto světa a nestálými lidmi, a s pokojem časným zároveň život věčný obdržíš.«248) — — —
Nebeští duchové, obklopující Božské Srdce, zvali Markétu, aby s nimi chválila nejsvětější Srdce Ježíšovo.249) — — — Končím vroucím přáním, aby zvláště naše mladá inteligence uposlechla této nebeské výzvy a zcela se zasvětila Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, zdroji pokoje, blaha a pravého štěstí.
Aktuálně >