Úcta k Nejsvětějšímu Srdci Páně (1)

Tento pátek, tedy 15. června l. P. 2012, se radujeme ze Svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. U příležitosti tohoto svátku uvádíme na stránkách ISJ podnětnou studii C. SS. R. Dr. Josefa K. Miklíka, otištěnou v Časopise katolického duchovenstva v roce 1936. Druhou část článku uveřejníme v nejbližších dnech.

Původní poznámkový aparát k textu >

Úcta Nejsvětějšího Srdce Páně, její dogmatický základ a praktický význam pro mladou inteligenci.

Ig. Miklík C. Ss. R., Libějovice.

Úvod:

Úctou nebo pobožností k Božskému Srdci Páně rozumíme zde úctu veřejnou, jak ji Církev po důkladném prozkoumání schválila a přikázala.

I. Úcta nejsvětějšího Srdce Páně, její dogmatický základ.

A. Předmět této úcty.

V každé pobožnosti ke Kristu Pánu rozeznáváme především prvek hmotný a prvek formální. Prvek hmotný, čili hmotný předmět úcty (obiectum materiale), je to, co uctíváme. Prvek formální (obiectum formale) je důvod, proč něco uctíváme. Hmotný předmět je buď bližší (obiectum materiale proximum), nebo celkový (adaequatum). Důvod je rovněž buď bližší (obiectum formale proximum), nebo poslední. Celkovým předmětem úcty Božského Srdce je Ježíš Kristus, Bůh-člověk, čili sama osoba Kristova, nebo vtělené Slovo, druhá božská osoba, mající božskou i lidskou přirozenost.1) Posledním důvodem této úcty je nestvořená dokonalost osoby Kristovy, nekonečná důstojnost Kristova (excellentia divina).2) Ale tento předmět celkový a poslední důvod je společný všem pobožnostem, na př. úctě sv. ran Pána Ježíše, pobožnosti k Eucharistii a podobně. — To, co činí pobožnost k Božskému Srdci pobožností zvláštní, je předmět bližší a bližší důvod.

Všimněme si nejprve, co je bližším předmětem této úcty. Bližším předmětem jejím je tělesné (fysické) Srdce Ježíšovo jako symbol (znak) jeho lásky k nám.3) Srdce i láska4) jsou předmětem úcty, ale tvoří jeden nerozdílný předmět.5) Necítíme pouhou lásku ani pouhé hmotné Srdce; »přesný předmět úcty musíme hledati v rozumovém splynutí obou prvků.«6) Jansenisté, největší nepřátelé úcty k nejsvětějšímu Srdci, připouštěli jen úctu k Srdci symbolickému, nikoliv ke skutečnému. Byla to tedy úcta k lásce Pána Ježíše. Ale v Církvi není žádného svátku k uctění pouhých vlastností Kristových.7) Láska však je vlastnost (attribut) Kristova.8) Můžeme tedy předmět úcty vymeziti takto: Srdce Kristovo, značící lásku, nebo láska Kristova naznačená symbolem fysického Srdce.9) A je to totéž, když s Noldinem10) řekneme, že předmětem (obiectum materiale) této úcty je Srdce Ježíšovo nejen ve vlastním slova smyslu (tělesné), nýbrž i ve smyslu přeneseném (jako symbol lásky).

Tělesné Srdce Ježíšovo, Srdce, které bilo v prsou jeho za jeho pozemského života, které bylo na kříži kopím probodeno a které je živé v oslaveném těle Ježíšově, toto Srdce jako symbol lásky Kristovy k nám je předmětem úcty Církví schválené. To poznáváme zvláště 1. z dekretů a encyklik papežských, 2. z mešní liturgie a officia svátku Božského Srdce, 3. ze zjevení, jehož se dostalo sv. Marketě Marii Alacoque.

Dekrety a encykliky papežské: Pius IX. v dekretu »Urbis et orbis« ze 23. srpna 1856, v němž rozkazuje, aby se svátek Božského Srdce slavil v celé Církvi, výslovně praví, že chtěl »věřící znovu povzbuditi, aby milovali a v lásce objímali zraněné Srdce toho, jenž nás miloval a obmyl nás od hříchů našich v krvi své«.11)

Slova »zraněné Srdce toho, jenž nás miloval«, značí předmět úcty (Srdce — láska). Lev XIII. v encyklice »Annum sacrum« z 25. května 1899, vybízející věřící celého světa, aby se zasvětili Božskému Srdci, praví i tato památná slova: »Když byla prvotní Církev sevřena jhem césarů, objevil se mladému císaři vysoko na nebi kříž na znamení brzkého skvělého vítězství. Tak vidíme i nyní příznivé a božské znamení: nejsvětější Srdce Ježíšovo, nad nímž jest kříž zářící v plamenech. V toto Božské srdce musíme skládati všechnu svou naději, od něho musíme vyprošovati a očekávati spásu lidstva.«12) Božské znamení jest fysické Srdce Ježíšovo. Kříž zářící v plamenech značí lásku Ježíšovu. Toto Srdce planoucí láskou k nám máme prositi o spásu.

Konečně v encyklice Pia XI. »Miserentissimus Redemptor« z 8. května 1928 jsou o úctě k nejsvětějšímu Srdci mimo jiné i tato slova: »Ze všech důkazů nekonečné dobroty našeho Vykupitele dojímá nejvíce to, že když ochladla láska věřících, zavedla Láska Boží zvláštní kult k sobě samé a že se bohatství lásky Kristovy lidstvu otevřelo v úctě k nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.«13) Že se tu myslí kromě lásky i fysické Srdce Ježíšovo, poznáváme z jiného místa v encyklice: »Náš smír předvídal (Kristus) rovněž. Kdo by pochyboval, že i to mu bylo poněkud útěchou již tehdy, „když se mu ukázal anděl s nebe“,14) aby potěšil jeho Srdce, stísněné hrůzou a úzkostmi? Tak i nyní můžeme, ano musíme podivuhodně a přece pravdivě potěšovati jeho nejsvětější Srdce.«15) »Srdce stísněné hrůzou a úzkostmi« je Srdce tělesné, fysické.

Mešní liturgie a officium svátku Božského Srdce. V evangeliu16) mše »Cogitationes Cordís«17) vypravuje se, jak vojín probodl kopím svatý bok Ježíšův »a hned vyšla krev a voda«. Stejně tak communio a preface. Naznačuje se tak, že vojín probodl tělesné Srdce Ježíšovo. Zřejmě je to vyjádřeno slovy preface: »Věčný Bože, který jsi chtěl, aby tvůj Jednorozený, jenž visel na kříži, byl proboden kopím vojína, aby otevřené Srdce, svatyně Boží štědrosti, vylilo na nás proudy milosrdenství a milosti.« Pouhá láska je naznačena v epištole: »Byste mohli pochopiti se všemi věřícími, která je šířka a délka i výše a hloubka, i poznati Kristovu lásku převyšující veškeré poznání.«18) Srdce ve spojení s láskou uvádí se v Modlitbě, Tiché modlitbě a prefaci. Svědčí o tom v Modlitbě slova: »Bože, jenž jsi nám v zraněném našimi hříchy Srdci Syna svého milostivě ráčil uštědřiti nekonečné poklady lásky«, v Tiché modlitbě »Pohleď, prosíme, Pane, na nevýslovnou lásku Srdce milovaného Syna svého«, v prefaci kromě uvedených slov i další: »aby ono (Srdce), jež láskou k nám nikdy nepřestalo planouti, bylo pro zbožné místem pokoje a kajícníkům otvíralo se jako útočiště spásy.«

Stejnou myšlenku mají všechny hymny příslušného officia, na př. invit. k Jitřní: »Srdci Ježíšovu, z lásky k nám zraněnému, pojďte, pokloňme se.« Doxologie hymnů svátečních má slova: »Buď sláva tobě, Ježíši, jenž Srdcem milost (milost je projev lásky) vyléváš.« Zajímavá je zvláště 4. strofa hymnu k Chválám: »Hoc sub amoris symbolo — passus cruenta et mystica — utrumque sacrificium — Christus sacerdos obtulit.« Zde jest vyjádřen jasně předmět úcty: Srdce Ježíšovo jako symbol lásky.

Zjevení sv. Markety Marie Alacoque. Tomuto zjevení dostalo se církevním schválením úcty Božského Srdce velké vážnosti. Svatý Otec Pius XI. ve zmíněné encyklice »Miserentissimus Redemptor« potvrzuje pravdivost zjevení, když praví, že se sv. Markétě Pán Ježíš zjevil, že jí řekl: »Viz toto Srdce, které lidi tak milovalo … ,«19) A jinde ji nazývá svatou žačkou Božského Srdce.20) Zjevení sv. Markety je velmi důležité pro poznání předmětu úcty, jejího účelu atd.

27. prosince 1673 zjevil se Pán Ježíš sv. Marketě, když se modlila před Nejsv. Svátostí. Sama o tom vypravuje: »Pán odhalil mi hluboká tajemství svého Srdce. Otevřel mi je po prvé a pravil ke mně: „Mé Srdce plane tak vášnivou láskou k lidstvu a k tobě zvláště, že plamenů ohně toho nemůže déle v sobě uzavírati.“21) Ukázal jí Srdce tělesné ve svaté hrudi své, s otevřenou ranou. »Rána jeho byla patrná. Bylo ovinuto trním a ozdobeno křížem.«22) »Zvláště hruď jeho se podobala ohnivému moři, v němž vynikalo milující Srdce jeho, živoucí zřídlo těchto plamenů.«23) Ukázal jí Srdce milující, Srdce jako symbol lásky.« Nato mi odhalil Božské Srdce své a pravil: „Viz Srdce, které lidi tolik milovalo, že nešetřilo ničeho, nýbrž úplně se vyčerpalo a strávilo, aby jim lásku svou ukázalo.“«24)

Co jest dále bližším důvodem (obiectum formale proximum) úcty k Božskému Srdci? Důvod, čili vlastnost Srdce Páně, pro kterou je ctěno, je různý podle úkonů, jimiž úctu projevujeme. Všeobecně je to vznešenost a důstojnost Srdce Ježíšova, jsou to přednosti a vlastnosti, které nám jeví hmotný předmět jako zvláštní úcty hodný. I tělesné Srdce i láska Ježíšova mají své přednosti a ty tvoří formální prvek (důvod) různých úkonů, jimiž Srdce Ježíšovo ctíme. Milujeme je pro jeho krásu a dobrotu, klaníme se mu pro jeho božskou důstojnost, děkujeme mu za prokázaná dobrodiní, máme soucit s bolestmi, jež vytrpělo, a pod. Ale největší předností je nekonečná důstojnost, která mu přísluší jako Srdci druhé božské osoby. A protože nejvýbornějším úkonem úcty k Božskému Srdci je bohopocta, která je »nejvyšším projevem náboženské úcty«25), nazýváme formální prvek tohoto úkonu formálním prvkem všech ostatních úkonů pobožnosti. Ale obyčejně říkáme, že formálním prvkem úcty k Božskému Srdci je láska.26) Největší přednost, která činí Srdce Ježíšovo úcty a poklony hodným, božská důstojnost, nenáleží výhradně jen Srdci, nýbrž i ostatním částem jeho člověčenství. Proč tedy zvolila Církev za předmět zvláštní úcty Srdce Kristovo?

Srdce Ježíšovo zvoleno za předmět zvláštní pobožnosti hlavně proto, že má intimní vztah k lásce, že je symbolem lásky.27) Srdce Ježíšovo je přirozeným symbolem (znakem) lásky.28) Proč? Proto, že mezi srdcem a láskou je vztah, jaký bývá mezi znakem a věcí označenou. Ve všech řečech u všech národů budí pojem »srdce« vzpomínku na lásku, představu lásky.29) Symbol je dvojí: symbol nahodilý (symbolum conventitium), když mezi znakem a věcí naznačenou není vnitřní spojitosti, nýbrž jen spojitost vnější. V tomto smyslu je na př. oko symbolem vyššího duševního poznání. — Symbol přirozený (symbolum naturale), je-li mezi znakem a věcí naznačenou spojitost vnitřní, podstatná. Oko je přirozeným symbolem smyslového vnímání, protože je zároveň orgánem této duševně smyslové činnosti. To můžeme říci i o srdci. Je nejen symbolem (nahodilým), nýbrž i v jistém smyslu orgánem (symbolem přirozeným) affektů lásky a hnutí mysli.30) Starší fysiologové a filosofové scholastičtí, následujíce Aristotela, jemuž je srdce vlastním sídlem všech žádostí smyslových, považovali srdce za vlastní orgán (organum elicitivum) nejen života vegetativního, nýbrž i duševního31), stejně jako oko je orgánem smyslového vnímání. Proto umísťovali do něho smyslové žádosti a affekty. Podle nich prvním principem pohybu a smyslu je srdce, mozek principem nejbližším. Novější fysiologové uznávají, že při vzniku vzrušení závisí na sobě mozek i srdce, ale způsobem opačným, než jak si představovali scholastikové. Tvrdí, že srdce je orgánem života vegetativního, protože způsobuje oběh krevní, čímž je podmíněno trvání a síla všech orgánů a celého života. Středem duševních zjevů je mozek.32) Přesto však veškerá činnost duševní je spojena se změnou oběhu krve. »Různost mozkové činnosti (zmenšení přílivu z tepen, nebo naopak překrvení oběhu) působí změny stavu srdce. Je to však nervový systém mozkomíchový, který řídí organická rozrušení, spojená se vznikem affektu, a jen nepřímým odrazem působí tato rozrušení na srdce.«33) Tedy teprve prostředně, pokud je srdce uváděno v pohyb nervstvem a pokud vegetativní život působí na život duševní, můžeme připisovati srdci funkce při zjevech duševních. — Možná, že starší fysiologové upřílišovali, když považovali srdce za orgán vlastní (organum elicitivum) lásky a hnutí mysli. Ale ani novější, již to popírají, nejsou si úplně jisti. Ostatně bezprostředního a výlučného působení srdce na hnutí mysli není ani třeba k tomu, aby srdce bylo opravdu v jistém smyslu orgánem lásky. Víme ze zkušenosti, že hnutí mysli cítíme v srdci.34) »Lásku cítíme v srdci, ne v mozku,« dí Marguez.35) Jest tedy přece jistě orgánem vnímání těchto hnutí mysli (organum manifestativum).36) Všichni fysiologové a filosofové souhlasí, že žádného svalu citová vzrušení ták nezasahují jako srdce. Ruský fysiolog E. Cyon praví o něm: »Srdce je ústroj, v němž všechny stavy naší mysli se zrcadlí s podivuhodnou jasností.«37) Nervstvo srdeční může býti totiž podrážděno nejen podněty fysikálními a chemickými, nýbrž i vzrušením psychickým. »A právě tato vlastnost centrifugálních nervů srdečních a schopnost nervů centripetálních sdělovati našemu vědomí změny vyvolané v činností srdeční38), činí ze srdce ústroj, v němž se zrcadlí všechna hnutí naší mysli.«39) Radostná hnutí mysli zasahují »nervus accelerator«. Srdce tluče rychleji, avšak údery nejsou tak silné.

Snadné vyprazdňování srdce budí pocit libosti a příjemnosti. Pocity tísnivé, smutné, působí na vlákna »nervu vagu«, srdce netepe tak rychle, musí však každým vztahem vrhati do srdečnice větší množství krve, protože, následuje-li stahy srdeční po sobě v delších intervalech, naplní se srdce vždy více než při tepu rychlejším. Tato namáhavá činnost bývá spojena s pocitem bolesti. Náhlé leknutí i dlouho trvající trapný stav mysli vyvolávají mocné tlučení srdce. Toto zrychlení je způsobeno oslabením účinku nervu vagu, čímž převládá účinek nervi accelerantis. Srdce musí konati rychlé stahy, aby vytlačilo veliké množství krve. Pocit bolesti, neklidu, strachu může se státi až nesnesitelným.40) Při složitém hnutí lásky jest tomu stejně jako při jiných radostných hnutích mysli: srdce bije rychleji, máme pocit příjemnosti. »Přítomnosti milované osoby, nebo jen pouhá vzpomínka na ni působí v nás nervosní dojem, kterýžto sdělen srdci čivy bloudivými, působí nejpříhodnější reakci, schopnou vyvolati v mozku dojem nebo hnutí lásky.«41) Srdce »láskou roznícené« pracuje čile jako pod vlivem tepla. U některých svatých42) plálo takovým žárem, že museli jej třebas i v zimě mírniti studenou vodou. Tak i u Pána Ježíše, který svaté Marketě řekl: »Mé srdce plane tak vášnivou láskou k lidstvu a k tobě zvláště, že plamenů ohně toho nemůže déle v sobě uzavírati.«43) Z toho, co jsme dosud uvedli, plyne, že srdce jest orgánem (aspoň organum manifestativum) lásky a hnutí mysli a že je tedy právem můžeme nazvati přirozeným symbolem lásky.

Zbývá ještě odpověděti na některé otázky týkající se předmětu úcty.

1. Co ctíme na prvním místě, Srdce nebo lásku? Hledíme-li na vnitřní důstojnost a dokonalost předmětu, ctíme na prvním místě lásku, která vyniká nad tělesný orgán. Hledíme-li však na to, co ctíme bezprostředně, co smysly vnímají, co nás vede k nadsmyslnému, musíme říci, že jest Srdce na prvním místě.44)

2. Která láska jest předmětem úcty? V Kristu jsou dvě přirozenosti. Je tedy předmětem láska jeho božské přirozenosti, láska nestvořená, nebo láska jeho přirozenosti lidské, láska stvořená? Ctíme lásku obojí, protože obojí lásku znázorňuje Srdce Ježíšovo, ale »především a přímo lásku lidskou, protože Pán Ježíš jest „Synem člověka“ a „Slovo tělem učiněno jest“ a vtělení jest zázrak lásky.«45) Mezi Srdcem a láskou lidské přirozenosti jest přirozená spojitost.46) Srdce Ježíšovo třebas nepřímo znázorňuje i lásku nestvořenou, a to jednak proto, že osoba Ježíšova jest jedna, jednak proto, že u Krista Pána zvláště láska přirozenosti lidské jest jakýmsi napodobením lásky nestvořené a z ní plyne, neboť láska nestvořená přiměla Syna Božího, který nemohl trpěti ve slávě, že se stal člověkem, aby mohl trpěti v pokoření.47) Láska božská jest důvodem, který zušlechťuje lásku lidskou.48) Obojí láska jest naznačena jako předmět úcty i v dekretu S. R. C. (ze dne 26. ledna 1765) schváleném od papeže Klimenta XIII., v němž po prvé dovolena zvláštní mše (»Miserebitur«) a officium.49) Tam se praví: »Úctou k Božskému Srdci každoročně symbolicky obnovuje se památka oné božské lásky, z níž (láska nestvořená) jednorozený Syn Boží přijal lidskou přirozenost a stav se poslušným (láska stvořená) až k smrti, řekl, že se dává za příklad lidem, protože jest tichý a pokorný srdcem« (láska stvořená).50)

3. Uctívá se láska Ježíšova k Otci nebo k lidem? Ač se můžeme na Srdce Páně dívati jako na symbol lásky jak k Bohu, tak k lidem, přece v úctě k Božskému Srdci, jak ji Církev schválila, vidíme v Srdci Páně hlavně přirozený symbol lásky k nám lidem; láska k Bohu se naznačuje tímto symbolem nepřímo.51) Plyne to i ze slov Pána Ježíše k sv. Marketě: »Viz to srdce, jež lidi tolik milovalo.«52) Kristus Pán proto se stal člověkem, aby dosti učinil Otci nebeskému za urážky lidí. Láska k Otci jest důvod jeho lásky k lidem.53)

B) Dogmatický základ úcty Božského Srdce Páně.

1. Hypostatické spojení. Konečným cílem úcty Božského Srdce jest osoba Ježíšova.54) Neboť úcta platí vždy osobě.55) Jí se klaníme na prvním místě56), neboť jest to osoba božská. V okamžiku vtělení spojilo se božství s člověčenstvím Ježíše Krista tak, že člověčenství jeho »není osobou pro sebe, nýbrž zcela a jen druhou božskou osobou věčného Slova«.57) Kristus Pán jest tedy jedna božská osoba ve dvojí přirozenosti; musí mu býti tedy vzdávána jedna úcta, a to nejvyšší úcta náboženská, bohopocta (cultus latriae), protože dokonalost osoby Kristovy je nestvořená a nekonečná.58) A ježto hlavním a celistvým předmětem této bohopocty jest celá osoba Kristova, celý Kristus, Bůh a spolu člověk, musí býti vzdávána i všem jejím částem, člověčenství, duši, tělu, Srdci i jednotlivým mohutnostem i jednotlivým úkonům duševním.59)

Člověčenství Kristovo jest s druhou Božskou osobou nerozlučně spojeno, v ní bytuje, proto jako osobě, tak i jemu přísluší jedna a táž bohopocta. »Důvodem pro bohopoctu člověčenství Kristova je nekonečná dokonalost božské osoby Kristovy, která si ji nerozlučně přivlastnila.«60) člověčenství Kristovo a jeho části jsou tedy sice částečným a podružným, ale přece skutečným předmětem bohopocty.61) Neklaníme se jim pro jejich vlastní důstojnost, nýbrž pro nekonečnou důstojnost osoby božské, s níž jsou spojeny.62) Vždyť člověčenství Kristovo samo o sobě, oddělené od osoby Kristovy, nemůže býti předmětem bohopocty, protože má jen stvořenou dokonalost.63) Z předcházející úvahy vysvítá, proč fysickému Srdci Ježíšovu přísluší bohopocta. Jsouc částí člověčenství Kristova, je se Slovem Božím hypostaticky, to jest vnitřně, podstatně spojené, jak se výslovně praví v litanii k Božskému Srdci Páně.64) Krásně to vyjadřuje Noldin.65) »Srdce naše náleží nám, lidské osobě. Zasluhuje úcty? Ano, a to takové jako naše osoba. Srdce Ježíšovo nenáleží člověku, nýbrž druhé božské osobě, Bohu. Je to Srdce Božské, zasluhuje tedy úcty takové, jaká Bohu přísluší.« Neklaníme se ovšem z důvodu již uvedeného Srdci oddělenému od božství, nýbrž protože jest to Srdce Boha.66) Neuctíváme také Srdce Kristovo jako oddělené od ostatního člověčenství Kristova, jak jest tomu při úctě ostatků svatých, třebas je i tak klanění hodno, jsouc spojeno s božstvím, neboť spojení hypostatické má za následek, že v Ježíši je vše nekonečné.67)

Jak se liší úcta k Božskému Srdci od úcty, kterou vzdáváme kříži, nebo hřebům, jimiž probodeny byly svaté ruce a nohy Ježíšovy, jesličkám a pod. Tím, že je ctíme proto, že se jich dotýkalo svaté Tělo Ježíšovo, že nám toto Tělo připomínají (cultus latriae relativus).68) Božské Srdce však a celé jeho lidství uctíváme pro to, čím jest.69) — Rovněž jest jasné, proč přísluší lásce Ježíšově nejvyšší úcta. Máme-li na zřeteli lásku nestvořenou, lásku přirozenosti božské, je to láska nekonečně dokonalá, protože se neliší od nekonečné dokonalosti Boží. Myslíme-li na lásku jeho přirozenosti lidské (stvořenou), zasluhuje tato úcty nejvyšší proto, že je to láska osoby božské.70)

II. Rozhodnutí nejvyšší autority církevní. Církev svatá, která jest neomylnou učitelkou pravdy, tuto úctu nejen schválila a dovolila, nýbrž i doporučila a dokonce i přikázala. Plyne to z dekretů a okružních listů papežů, zvl. Pia VI., Pia IX., Lva XIII., Pia X., Pia XI., jimiž schválen a předepsán způsob úcty (zvl. mše, officium, litanie, zasvěcení).71)

6. února 1765 potvrdil Klement XIII. dekret Posvátné Kongregace Obřadů ze dne 26. ledna 1765, v němž po prvé dovolena biskupům polským a arcibratrstvu římskému mše (»Miserebitur«) a zvl. hodinky ke cti Božského Srdce, jež tato Kongregace vydala 11. května téhož roku.72) Pius VI. rozšířil roku 1779 na žádost královny portugalské Marie Františky dekret z r. 1765 na Portugalsko a dovolil jí novou mši o Božském Srdci (»Egredimini«).73) Týž papež 28. srpna 1794 v dogmatické bule »Auctorem fidei« zavrhl jansenistický názor o úctě Božského Srdce. (Jansenisté připouštěli jen úctu k lásce Ježíšově.) Schválil pobožnost ve smyslu církevním (úctu tělesného Srdce Ježíšova jako symbolu lásky). »Proto nikdo již nesměl déle popírati její dogmatické oprávněnosti, chtěl-li zůstati věrným synem církve katolické.«74) Pius IX. dekretem »Urbis et orbis« 23. srpna 1856 rozkázal, aby svátek Božského Srdce slavil se v celé Církvi vždy v pátek po oktávě Božího Těla (ritu duppl. m.), a to tak, jak bylo dovoleno biskupům polským, totiž mši »Miserebitur« a příslušnými hodinkami. Tehdy se stala pobožnost k Božskému Srdci »v plném slova smyslu veřejnou, církevní, všeobecnou«.75) Lev XIII. encyklikou »Annum sacrum« 25. května 1899 vybídl věřící celého světa, aby se 11. června téhož roku slavně zasvětili společně s ním Božskému Srdci. K tomuto zasvěcení celého světa předepsal i modlitbu »Nejsladší Ježíši, Vykupiteli pokolení lidského«. Téhož roku schválil i litanii k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. — Pius X. dekretem ze dne 22. srpna 1906 nařídil, aby se konalo ve všech chrámech každoročně na svátek Božského Srdce zasvěcení Božskému Srdci modlitbou předepsanou od Lva XIII. pro zasvěcení celého světa.76) Benedikt XV. zvláště doporučoval zasvěcení rodin Božskému Srdci Páně. — Nejnověji nynější svatý Otec Pius XI. ve své encyklice »Miserentissimus Redemptor« (8. května 1928) znovu slavnostně schválil úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a zdůraznil zvláště její účel, který vytkl Pán Ježíš svaté Marketě: »Proto jsme, ctihodní bratři, uznali za vhodné, promluviti k vám o smíru, který jsme povinni poskytovati Božskému Srdci za urážky jemu způsobené, aby »každý z Vás své věřící pečlivě o tom poučil a povzbudil je, aby vše to plnili.«77)

Svátek se má slaviti ještě s větší okázalostí (nejen jako dříve jako svátek I. třídy, nýbrž i s oktávou privilegovanou III. řádu). Novou mši »Cogitationes Cordis« a nové officium schválil Pius XI. 29. ledna 1929. Kromě toho má se konati každoročně smírná modlitba. »Proto ustanovujeme a nařizujeme, aby po všechna léta o svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ve všech chrámech na světě se konávala smírná modlitba, kterou připojujeme k encyklice.«78) Začíná slovy: »O nejsladší Ježíši, tvá láska se rozlévá jako mohutný proud na lidstvo, jež ji splácí největším nevděkem, když na tebe tak zapomíná, tebe zanedbává, tebou pohrdá. Hle, zde klečíme před tvým oltářem, abychom zvláštní poctou nahradili velikou nevšímavost a všechny urážky, kterých zakouší od lidí tvé milující Srdce.«79) Zřejmě tu vysloven předmět i účel pobožnosti k Božskému Srdci.

Rozhodnutí církve o úctě Srdce Ježíšova nezakládá se jen na soukromém zjevení.80) Zjevení, kterého se dostalo svaté Marketě M. Alacoque, byla jen »příležitostí, které použil Duch Svatý k tomu, aby pohnul Církev svou k hlubšímu zkoumání nezvratných pravd víry.«81) Pevným podkladem úcty jest »nauka Církve o bohopoctě příslušné jak celému člověčenství, tak i jeho částem, hlavně oněm, v nichž se zračí neskonalá láska Ježíše Krista, Bohočlověka.«82) Můžeme říci, že dogmatický základ úcty k Božskému Srdci tvoří celá Christologie a že tato úcta je jejím praktickým důsledkem.

III. Výslovné přání a rozkaz Božského Vykupitele. a) Slovy »Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný Srdcem,«83) žádá Kristus od nás aspoň úctu, jež záleží v následování ctností jeho Srdce, b) Pán Ježíš dal poznati sv. Marketě84)»že jeho touha po lásce lidí jest tak veliká, že ho přiměla, aby Srdce své zjevil.« Řekl jí též, »že se mu zvláště líbí, když jest uctíván v obraze Srdce svého. Obraz ten má býti veřejně vystaven, aby tím byla bezcitná srdce lidská pohnuta.«85) Ano, výslovně úctu žádá. »Proto od tebe žádám, aby byla v pátek po oktávě Božího Těla ustanovena zvláštní slavnost k uctění mého Nejsvětějšího Srdce. V ten den nechť se přistupuje k sv. přijímání a nechť se mi dostane slavným odprošením náhrady za všechny urážky, které trpím, jsa vystaven na oltářích.«86) »Obrať se na mého služebníka (P. de la Colombiere) a řekni mu ve jménu mém, že se má ze všech sil snažiti, aby slavnost ona byla zavedena a tak Božskému Srdci mému radost způsobena.«87) »Chci pro čest Otce svého založiti v lidských srdcích říši svého Nejsvětějšího Srdce a zjeviti ji tvým prostřednictvím.«88)

Dodatky k »Dogmatickému základu úcty Božského Srdce Páně.«

I. K úctě Božského Srdce nás povzbuzují ještě jiné důvody: Srdce Kristovo vzdalo za nás Otci nebeskému poctu Boha důstojnou. Stejně důležitý úkol má při našem vykoupení. Jest nejvznešenějším orgánem jeho svatého Těla. Úcta k Božskému Srdci jest zcela přiměřená naší povaze. Lásce Ježíšově jsme zavázáni díky za všechna dobrodiní. Uctívajíce lásku Ježíšovu, ctíme všechna jeho tajemství.

a) Srdce Ježíšovo zasluhuje naší úcty také proto, že jménem všeho tvorstva vzdalo Bohu poctu jeho důstojnou. — Každé hnutí mysli u člověka zračí se, jak jsme ukázali, v srdci. V něm se takřka soustřeďuje celý život člověka. »Srdce jest miniatura naší bytosti,«89) je středem a representantem celého člověka, je jeho mikrokosmem, jako celý člověk je mikrokosmem vzhledem k vesmíru. Má tedy srdce právo a povinnost vystupovati jménem všeho tvorstva, má také splniti jeho úkol, vzdáti totiž Bohu povinnou úctu. Proto se Bůh obrací k lidskému srdci a žádá od něho splnění úkolu, který mu určil: »(Dej mi, synu můj, své srdce.«90) Žádá se od něho odevzdání, zasvěcení, úcta a láska celého tvorstva. Tato pocta musí však býti Boha důstojná, nekonečná. Ale toho není pouhý člověk schopen. Je třeba, aby se nekonečné spojilo s konečným tak, aby náleželo konečnému, co patří nekonečnému. To se stalo při vtělení. Kristus jako representant celého pokolení lidského dal Bohu Otci Srdce své, svou úctu a lásku a tak splnil dokonale úkol všeho tvorstva.91) Podobnou myšlenku obsahuje druhá strofa hymnu k Jitřní o svátku Božského Srdce Páně (z r. 1929): »Amor coegit te tuus — mortale corpus sumere — ut, novus Adam redderes — quod vetus ille abstulerat.« »Láska tvá tebe nutila — smrtelné tělo na se vzít — bys jako nový Adam dal — co onen první odepřel.« Čest, kterou Adam, zástupce pokolení lidského, odepřel vzdáti svému Bohu tím, že se zprotivil jeho rozkazu, Kristus vzdal mu způsobem dokonalým.

b) Podobnou úlohu hrálo Srdce Ježíšovo při našem vykoupení. Bylo schránkou nejdražší Krve, obětní miskou, z níž se na Kalvarii vylila na odpuštění hříchů.92) Je obětí za hříšníky, Obětí smírnou za hříchy naše.93) V jeho poklonyhodném Srdci bylo také »vnitřní rozpoložení obětujícího a oběti.«94) Takové jest až dosud, neboť dosud se za nás obětuje při mši sv. Krásně je to vyjádřeno ve 4. strofě hymnu k Chválám (officium z r. 1929). »Hoc sub amoris symbolopassus cruenta et mystica — utrumque sacrificium — Christus sacerdos obtulit.« »Pod tímto lásky znamením — trpěl krvavě, mysticky — obojí obět přesvatou — Kristus velekněz přinesl.« Ukřižovaná Láska obětovala se za nás pod symbolem svého srdce95) a dosud se obětuje Otci nebeskému způsobem nekrvavým. Jest tedy jeho Srdce »po výtce symbolem oběti, oběti ustavičné, úplné, zásadní, oběti trním korunované.«96)

c) Srdce jest nejvznešenějším orgánem tělesným. Jeho důstojnost jest tím větší, čím čistší jest jeho láska. Právem dí sv. Augustin: »Miluješ zemi, pak jsi země, miluješ nebe, jsi nebe, miluješ-li Boha, odvažují se to říci, budeš božským,« neboť jaká jest láska, takový jest mravní člověk.97) Umřel-li některý velký muž tohoto světa, ukládá se jeho tělo do rakve, ale jeho srdce do drahocenné schránky.98) Ba někteří odkázali své srdce jako drahocenný odkaz svým miláčkům a přátelům. Tak na př. Richard Lví Srdce odkázal své srdce městu Rouenu, Jindřich IV. a Ludvík XIV. jesuitům, doktor André Duval (přítel sv. Františka Sal.) karmelitkám v Pontoise.99) V závěti Daniela O’Connella bylo heslo: »Tělo Irsku, srdce Římu, duch nebesům.« Podobné bylo životní heslo Sušilovo: »Církev a vlast, ty v mojich milují sestersky se ňadrech. Každá půl, každá má moje srdce celé.« Sluší se tedy, aby Srdci našeho největšího dobropdince, našeho Vykupitele, jehož láska byla nepjčistší, byla vzdávána zvláštní úcta.

d) Úcta k Božskému Srdci jest zcela přiměřená naší povaze i způsobu, jak s námi Bůh jedná. Vede nás totiž tak, »abychom, poznávajíce Boha viditelně, jím uchvacováni byli k milování neviditelných věcí.«100) Bůh chce, abychom vidouce tělesné Srdce Ježíšovo, připomínali si jeho nesmírnou lásku a navzájem ho vroucně milovali.101)

e) Lásce Ježíšově musíme děkovati za všechna dobrodiní. Ježíš jest Pánem všeho míra, nebyl nám povinen ničím. Vše, co máme, máme jen z jeho dobroty a lásky. — Lásce jeho jsme zavázáni díky za všechny milosti, jichž se nám dostává zde na zemi, i za slávu, jíž se máme účastniti v nebi. Neboť Kristus jest původcem milosti a slávy věčné. Sv. Pavel nazývá jej »původcem života,«102) »původcem a vůdcem spásy,«103) »vůdcem a dokonavatelem víry.«104) Kristus jako hlava dává všem údům svého mystického těla všelikou milost i život nadpřirozený. »Já jsem vinný kmen, vy (jste) ratolesti; kdo zůstává ve mně a já v něm, ten přináší ovoce mnoho, neboť beze mne nemůže činiti nic.«105) Zvláště v Eucharistii se ukazuje účinnost lásky Kristovy k nám. Ve sv. přijímání stáváme se účastnými božské přirozenosti. Eucharistie jest pramenem všech milostí, jest svátostí lásky, jest největším důkazem lásky.106)

f) Uctívajíce lásku Kristovu, uctíváme nejvhodnějším způsobem všechna jeho tajemství. Neboť vše, co pro nás Kristus myslil, mluvil, konal, trpěl, plynulo z jeho lásky.107) »Jenž mě zamiloval a sebe sama vydal za mne.«108) Z lásky k nám vydal všechnu svou Krev, jíž »jediná jen krůpěj může zahladit hříchy všeho světa a nás posvětit.«109)

II. Úcta k Božskému Srdci není úplně nová.

Úcta k Srdci Páně je tak stará jako Církev sama.110) Svůj počátek má na Golgotě.111) Když vojín Longin otevřel bok Kristův, otevřeno skutečné Srdce Ježíšovo, aby nám byla zjevná nesmírná jeho láska, abychom měli k němu přístup a mohli v něm bezpečně odpočívati. Božské Srdce, jak poznáváme z dějin úcty,112) mělo již ctitele před sv. Marketou M. Alacoque. Je ovšem pravda, že, je-li ve spisech sv. otců a středověkých asketů a mystiků řeč o Srdci Ježíšově, je-li mu prokazována bohopocta, je-li velebeno, myslí se tu téměř výhradně Srdce ve smyslu přeneseném: Láska Ježíšova.113) Než přece máme doklady, že někteří světci a světice uctívali výslovně tělesné Srdce Páně.114) Prvními ctiteli byli Panna Maria, sv. Jan, sv. Maří Magdalena. Sv. Jan čerpal podle sv. Augustina hlubokou znalost božství Kristova z lásky nejsvětějšího Srdce Páně.

I někteří otcové a spisovatelé církevní uctívali Srdce Spasitelovo: Origenes, sv. Jan Zlatoústý, sv. Augustin, který sám o sobě praví: »Longin otevřel mi kopím bok Kristův: vešel jsem a bezpečně tam odpočívám.«115) A jinde volá: »Ranami Těla jeví se mi tajemství Srdce, jeví se mi velké tajemství lásky, jeví se mi srdečné milosrdenství Boha našeho, ve kterém vzhlédl na nás vycházející z výsosti.«116) Ve všech téměř stoletích nacházíme ojedinělé ctitele Srdce Ježíšova. Počet jejich roste od XII. století (v době rozkvětu mystiky). Tak na př. v XI. st. byli ctiteli Srdce Ježíšova sv. Anselm, sv. Petr Damián, ve XIII. stol. sv. Klára, sv. Bonaventura, sv. Tomáš Aq., který v Theolog. Summě praví: »Je zřejmé, že svátosti Církve mají svou působivost zvláště z utrpení Kristova, jehož síla se s námi jaksi spojuje přijetím svátostí; na znamení toho z boku Krista, visícího na kříži, vyšla voda a krev, z nichž jedno se vztahuje na křest a druhé na Eucharistii, kteréžto svátosti jsou nejpřednější.«117) Ve 14. stol. byli ctiteli nejsvětějšího Srdce Jindřich Suso, Tauler, sv. Gertruda, sv. Brigita, sv. Kateřina S., v 15. stol. sv. Vavřinec Justiniani, v 16. stol. Ludvík Blosius, sv. Terezie, Suarez (16. a 17. stol.), v 17. stol. sv. Růžena Limská, které Pán Ježíš řekl: »Růže Srdce mého, ty budiž nevěstou mou.«118) Dále Cornelius a Lapide. Sv. František Saleský založil se svatou Františkou de Chantal r. 1615 řád Navštívení. Sestry Navštívení nazývá dcerami Božského Srdce, jež se mu klanějí a je následuji. Do znaku dal jim Srdce Páně a Panny Marie. O málo později (r. 1641) založil sv. Jan Eudes spolek zbožných žen a r. 1643 kongregaci Eudistů. Obě sdružení zasvětil Božskému Srdci a dal jim do znaku Srdce Páně a Panny Marie.

Než, i kdyby tato pobožnost byla zcela nová, nebylo by to nic divného, zvláště když uvážíme, že ďábel každého dne nové a nové léčky vynalézá, aby lidi svedl ke hříchu. Sluší se tedy, aby Církev zaváděla nové slavnosti a pobožnosti, jimiž by se lidstvo povzbudilo ke konání dobrého.119) »Je to ostatně zcela přirozený vývoj, přináší-li odvěký strom víry a zbožnosti v Církvi nové ovoce.«120) Tato pobožnost je opravdu časová v době, kdy láska k Bohu a bližnímu mizí ze srdcí lidských a zkáza mravů se úžasně šíří.121) Ano, podle slov samého Božského Spasitele jest Srdce Ježíšovo a pobožnost k Němu záchranným prostředkem, »aby bylo lidstvo vytrženo z propasti zkázy.«122)

Dokončení >