P. Konrád M. Kubeš T. J.
Spravedlivý trestající soudce na onom světě.
Poslední soud dle představ Pietera Huyse (mezi 1555 a 1560) – klikněte pro plnou velikost
Již v prvním postním týdnu jsme slyšeli hlásnou polnici andělů, volajících všecko lidstvo před soudní tribunál Kristův. Dvakrát nás burcoval její hromový hlas — v pondělí a v kvatembrovou středu. »Pojďte k soudu!…« A dnes? Touto nedělí začínala ve staré církvi tak zvaná skrutinia, zkoušky a zkoumání katechumenů. Bedlivě zpytována jejich mravní bezúhonnost; bylať podmínkou připuštění ke křtu a přijetí do církve, do království Kristova. Svatopostní doba skoro zpola uplynula, příštím čtvrtkem vstupujeme do druhé poloviny; proto urychlena příprava kandidátů křtu svatého. Každou středu a sobotu se konalo skrutinium, jména připuštěných byla vepsána v diptycha, v desky, na kterých byli napsáni ti, za které se konala vzpomínka (memento) při nejsvětější oběti. Tedy soud — zevrubný soud církevní obce o životě těch, kteří klepou na bránu církve! Nečeká i nás takové skrutinium, až budeme jednou stát u brány nebeského Sionu a prosit o vpuštění, o přijetí do věčného království Kristova, do církve vítězné, za občany nebeské vlasti?
A) Starokřesťanské skrutinium se konalo před tváří celé shromážděné církevní obce za předsednictví biskupova. Každý nejen že měl volnost slova, byl přímo povinen povědět, věděl-li o něčem, co hyzdilo život a dobré jméno katechumena a co by bylo skvrnou celé církve, kdyby byl přijat za jejího člena. Kdo bude předsedat našemu posmrtnému skrutiniu? Kdo bude svědkem? Kdo žalobcem? Soudit nás bude vtělený Syn Boží, pravý Bůh, jenž zpytuje ledví a srdce. Žalobce? Toho nebude zapotřebí! Tvé svědomí bude jako otevřená kniha, zřejmá tobě i Soudci; tvé skutky samy se budou k tobě hlásit a dostačí samy k tvému obvinění, jako je dostatečným důkazem viny, je-li kdo dopaden ve společnosti spiklenců nebo při povstání se zbraní v ruce nebo pod šatem, byť nebylo proti němu jiných důkazů. Nebude proti tobě zapotřebí ani svědků. Nač svědky, když souzený nebude zapírat! Nebude moci nic zapřít!
Jistěže při skrutiniu byl nejeden katechumen odmítnut. Snad myslil, že jeho hříšný život jest jiným tajný, snad se domníval, že jeho ctnost jest na dostatečné výši; bral příliš nízké měřítko na kandidáta království Kristova, žádal sám od sebe příliš málo, a pozdě poznal, že od toho, kdo chce být přivtělen do věčné říše Kristovy, se požaduje víc. Nebude tak snad i s námi v den soudu? Hošík dostal citeru; učil se a naučil se na ni hrát, až se konečně pokládal za dostatečně zralého, aby vystoupil veřejně. Před vystoupením poznal odborník, že jeho citera nebyla za celou dobu vůbec laděna; všechny struny vydávaly falešné tóny. Kdyby nebyla včas podle správného vzoru naladěna, nebyl by mladý virtuos uchráněn fiaska. Rozjímáním o soudu možno i nám přeladit své citery, přezkoumat své míry a váhy, které jsme doposud brali, když jsme odvažovali svou dokonalost a ctnost; své činy, které pokládáme za bezvadné neb aspoň za dostatečné, přezkoušet podle spolehlivých vážek Nejvyššího, abychom se snad nezděsili, slyšíce z úst věčného Soudce slova: »Zvážen jsi na váze, a nalezen příliš lehký.« (Dn 5, 27) Kdybychom sami sebe soudili, nebyli bychom jednou souzeni. (1 Kor 11, 31)
Poslední soud dle představ Hanse Memlinga (mezi 1467 a 1471) – klikněte pro plnou velikost
B) Den soudu, den příchodu Kristova… Písmo svaté o něm mluví slovy, která vzbuzují bázeň a děs. Veliký jest den Páně a strašný nadmíru; kdo bude moci jej snést? (Joel 2, 11; 4, 12-16; Sof 1, 14-18) Kdo bude moci snésti den příchodu jeho? A kdo obstojí, až on se objeví? Nebo aj, den ten přijde jako roznícená výheň, a budou všichni bezbožní jako sláma, kterou zapálí ten den, a neostaví jím kořene ani ratolesti. Nebo Pán jest jako oheň tavící; posadí se, a bude přečišťovat stříbro, i přečistí syny Leviovy a vyčistí je ohněm jako zlato… (Mal 3, 1-5) V hodinkách za zemřelé se stále a stále opakuje úpěnlivá prosba: »Běda mně, neboť hřešil jsem velmi v životě svém. Co učiním, já ubohý, a kam uniknu před tváří tvou? Smiluj se nade mnou, Pane, až přijdeš mne soudit; nevzpomínej mých nepravostí, až budeš ohněm soudit veškeren svět. Nesuď mne podle mých skutků; nic záslužného jsem před tebou nevykonal, proto vzývám tvou slitovnost: Smiluj se nade mnou…« Tak prosí a lká duše, která se chystá předstoupit před věčného Soudce. »Jak bych neměl hrůzou trnout, odkud pomoc bude kynout, když i ctnostný může zhynout?« Budeš-li na nepravosti hledět, Pane, kdo obstojí? (Ž 129) Hříchů mladosti mé a přestoupení mých nevzpomínej! (Ž 24 nebo 142)
Skrutinium, na kterém závisí můj věčný osud… Zakusil jsi někdy, co znamená krátké slovo: »Dnes se bude rozhodovat o mé záležitosti, o mé při…« Ba dostačí, když se rozhoduje jen o tvé žádosti! Když pak za dva, za tři dny ti pošta doručí úřední dopis, jak při tom buší srdce! Co v něm najdu? Odmítnutou žádost nebo očekávaný dekret? Chvějící rukou otvíráš obálku, snad i váháš, nemůžeš se odhodlat… Jednou si odmítnutý v zoufalství sáhl na život. Bez místa! Bez naděje! Což teprve soudní proces, při kterém jde o tisíce, statisíce, snad o tvou existenci, o tvůj statek, o tvé jmění? Výslech skončen, a teď očekáváš vynesení rozsudku. S jakými úzkostmi! S jakými obavami! Což, jde-li o trestní proces, a tvé svědomí není čisté! Porotci se radí, a tobě mučivou nejistotou div že se srdce nerozskočí… Při tvém posmrtném soudě půjde ovšem všecko ráz na ráz; nebude odkládání, nebude čekání. Soudce se nebude s nikým radit, nebude výslechu…, netřeba vyslýchat souzeného, netřeba vyslýchat svědků.
C) Soudce… Milovník pravdy, zastánce a obhájce pravdy, Pravda sama… Proto bude nemožný jakýkoli úskok, falešná omluva a výmluva, úplatek, protekce, okrašlování, zastírání… Nebude přijímání osob, nebude ohledů. Pravdě bude dopomoženo k právu. »Tak smýšlel, tak mluvil, tak jednal…, tím ubližoval…« — »Ale přece každý pokládal jeho jednání za správné…, za oprávněné…« Věčná Pravda nebude dbát falešných vážek lidských! Každému ukáže jeho tvář v pravé neklamné podobě, a podle toho, jakým bude shledán, bude zvážen, souzen, odsouzen.
Vševědoucí… Stojíš před lékařem, člověkem, jaký jsi ty, a on, tvůj bližní, prohlédne Roentgenovými paprsky tvé útroby a objeví v nich, o čem ty ani tušení nemáš; zrak tvého Tvůrce že by neprohlédl tvou duši, tvé ledví i srdce, jak praví Písmo? Jemu netřeba, aby kdo ho poučoval, u něho nemožno, aby ho kdo klamal nebo před ním co skryl. Každá myšlenka, která kdy prolétla hlavou, každé slovo, které kdy vyslovil tvůj ret, každý skutek, který spáchaly tvé ruce, byť sebečernější noc jej halila a sebetajnější úkryt skryl lidským očím, vše se před zrakem věčného Soudce objeví v denním jasu. Tvůj bližní zjistí, je-li tvé zlato pravé či falešné, jsou-li čajové lístky čerstvé či vyvařené, zjistí drobounké zrnko soli, kterés do vody hodil, a vševědoucí Bůh nerozezná pravé zásluhy od domnělých, dobré skutky od přetvářky, sebelásky, touhy po lidské chvále? Jak bylo farizeům, když vševědoucí Spasitel před zástupy lidu odhalil jejich předstíranou ctnost, jejich pokryteckou dokonalost?
Poslední soud dle představ Jacoba de Backera (1580) – klikněte pro plnou velikost
Všudypřítomný… Anglický ministr Walsingham měl tak rozvětvenou a tak bystrou policii, že věděl o každém hnutí v celé zemi. Skrze své lidi byl takřka všude, nic mu neušlo, nikdo mu neunikl, mohl zadrhnout kličku v rozhodné chvíli, a jak se mohl usvědčený bránit nebo vytáčet? Není ovšem samotný, takových ministrů a vůdců bylo víc. Tvůj věčný Soudce? Jemu netřeba očí cizích, není odkázán na pomoc lidskou, měl a má tě na očích vždy a všude, byl ti blízek, kdekoli jsi kráčel. V něm přece žijeme, hýbáme se a jsme, (Sk 17, 28) Kdybys byl vždycky kráčel v přítomnosti Boží! Kdyby sis býval vždycky vědom, že jeho oko na tobě spočívá! Byl bys zdržel ruku před mnohou věcí, kterou bys neučinil, kdyby tě pozorovaly oči tvých bližních! (Z 138, 1-18)
Věčný, bez začátku a bez konce. U něho není včera ani zítra, u něho jest jen dnes. Celý tvůj život leží před ním jako otevřená kniha. Okamžiky dávno minulé, skutky v moři minulosti dávno pochované, od lidí a snad i od tebe zapomenuté…
Nezměnitelný a neproměnný… Nemění se sám, protože jest nekonečně dokonalý a nelze, aby byl dokonalejší; nemění svých úradků a zákonů, protože jsou veskrze dokonalé a moudré, opravy nepotřebují, aniž jí jsou schopny. Není naděje, že na věčnosti změní to, co jednou ustanovil, svá přikázání nebo tresty za jejich přestoupení; po celou věčnost nezmění ani písmene na rozsudku, který nad tebou neodvolatelně jednou vynese. Jednou …, provždy…
Věrný… Splní navlas, čím hrozí, vyplní doslova, co slibuje; nehrozí naplano, neslibuje naoko.
Moudrý… Dovede vše zařídit co nejlépe, aby jistě provedl své úmysly, volí nejvhodnější prostředky, aby jistě dosáhl svého cíle. Jeho moudrost žádá svědomité zachovávání mravního řádu, jejžto sám stanovil; který prostředek k tomu vhodnější než odměna za svědomité zachovávání a trest za svévolné přestupování? Rodiče, kteří nepokutují provinění svých maličkých, jsou především nemoudří — vzhledem k dětem, které takto špatně vychovávají, i vzhledem k sobě, protože tak svou autoritu sami podkopávají.
Svatý… Příčí se mu každá sebemenší mravní skvrna a pochybení; miluje dobro a ctnost, nenávidí zlo a hřích; tak se mu obé protiví, příčí a hnusí, že nemůže ve svém království trpět to ani ono; jeho nekonečná svatost nesnese nejnepatrnější hřích a vymáhá, aby byl z nebe vyloučen každý stín nepravosti a hříchu, tak jako oko nesnese nejdrobnějšího zrnka a nedá ti pokoje, dokud ho neodstraníš.
Spravedlivý… Dobré odměňuje a zlé trestá… podle zásluhy, ne více, ne méně, ale neúprosně, jak sám řekl; bude do posledního haléře vymáhat každou pohledávku, z každého zbytečného slova bude žádat počet.
Poslední soud dle představ Franse II Franckena (1606) – klikněte pro plnou velikost
Za vpádu Pasovských do Prahy 1612 pobíjela luza mnichy, u Panny Marie Sněžné zavražděno 14 františkánů. V takových zmatcích se mnohý zločinec cítí bezpečným a beztrestným. Ale zjednán klid, a kdokoli byl později z účastí na onom vraždění usvědčen, propadl katu. Roku 1613 myslivec Roboch, a ještě později, když některého konšelé, dopadli. Ale všecky sotva do rukou dostali. Anebo v letech našeho posledního ujařmení. Kolik neproízíravých a zlých se domnívalo, že mohou beztrestně pod ochranou zlomeného kříže páchat zločiny na nevinných krajanech! Udáváním, křivými žalobami… Neprozíraví, protože myslili, že vláda zlomeného kříže bude trvat věčně; zlí, protože jen zloba mohla svést k tak nízkým činům. Přišel rok 1945, a mnozí pykali za svůj zločin. Přesto kolik jich uniklo! Kdo unikne věčnému Soudci? I o těchto odsouzených musíme říci: »Neprozíraví, myslili, že budou smět věčně tropit zlé, nemyslili na den odplaty nebo v něj nevěřili; zlí, protože na zlé se snese Boží trest.«
Všemohoucí… Jmenovanému anglickému ministru by bylo málo prospělo, že o všem věděl, kdyby nebyl měl moc v rozhodné chvíli zasáhnout, zatknout, uvěznit, postavit před soud, jedním slovem, kdyby nebyl měl v rukou otěže vlády. Tvůj věčný Soudce? Nejen že má v moci tebe; má v moci i naložit s tebou, jak chce, plně podle tvé zásluhy, a kdo se mu může postavit na odpor? Kdo ho může přinutit, aby trest odvolal nebo změnil? Kdo může jeho soudní výrok zrušit nebo vykonání rozsudku zamezit? Není odvolání k vyššímu nad něho, není naděje v mocnějšího než jest on, nesvěří jinému provedení ortele, sám jej na tobě vykoná, v plném rozsahu.
D) »Což není Bůh náš Otec? Není nejvýš dobrotivý? Není pln lásky?« Ovšem, jest naším Otcem a jako každý otec jest dobrotivý — k hodným dětem! K svědomitým služebníkům! Nemrzí mne to stále opakovat! Nehodný syn, líný služebník nemůže čekat odměnu. Zdaž neskýtal i tobě tolik let možnost, aby sis nebe zajistil? Dbal jsi toho, abys patřil mezi jeho hodné dítky a svědomité sloužící? Pak netřeba se tobě strachovat a děsit; s důvěrou můžeš očekávat hodinu posledního zúčtování a s důvěrou můžeš vzpomínat i těch svých drahých, kteří tě předešli. Tak Kosmák svědčí o sobě, že neměl nižádné obavy o svou zesnulou matku, když vzpomněl jejího zbožného života, mluvě o ní skoro doslova jako Augustin o sv. Monice.
»Bůh jest nejvýš milosrdný…, má zvlášť velký soucit s nejubožejšími, s hříšníky, nad jejichž hlavou se vznáší věčné zavržení…« Pravdu díš, ale dodej: »S kajícími hříšníky.« Jest vpravdě pln slitovnosti a milosrdenství; proto poskytuje zbloudilým možností bez počtu, aby se z tenat hříchu vyprostili, proto je zve hlasem své církve k obrácení, proto ustanovil svátost pokání. Užil jsi příležitosti, dokud jsi ji měl? Pak blaze tobě! »Obraťte se ke mně a já se obrátím k vám« (Mal 3, 7), praví Hospodin; ale mnozí dělají, jako by neslyšeli.
»Bůh jest nejvýš shovívavý…« Pravdu díš, vždyť ani tebe nesvrhl do plamenů hned po prvním provinění, jak jsi zasloužil, i na tebe čekal. Chopil ses jeho podávané ruky? Pak budeš v poslední hodině s důvěrou svírat v rukou křížek a pln naděje hledět k tomu, který pro tebe na kříži umřel a který tě bude soudit, pak s důvěrou očekávej příchod snoubence duší, toho, který se prohlásil za našeho bratra a přítele, který jest naší spásou a naším vykoupením. Pouze těm, kteří jeho shovívavosti zneužívali, odpoví anděl: »Zdaž jsi nevěděl, že na tvé obrácení věčně čekat nebude, nechce a nemůže?«
Před lety byl pro jakýsi přečin odsouzen chudý muž; buďto zaplatí velkou pokutu nebo musí do věznice. První mu bylo nemožno, druhého se hrozil. Obrátil se tedy k vlivnému pánovi, a ten mimo vše nadání ochotně slíbil, že vše urovná. »Přijďte za nějaký den ke mně!« Jistě čekáš, že se oběma rukama chopí slíbené záchrany. Ale pomoc určitě slíbená jako by ho ukolébala v domnění, že z toho mračna nebude déšť; jako by soudní jednání bylo jen strašák! Seděl bezstarostně doma a ani ho nenapadlo k ochotnému lidumilnému zachránci zajít, třebaže k němu měl jen několik kroků. Najednou přišla od úřadu výzva: »Protože jste pokutu nezapravil, nastupte bezodkladně trest.« Teď teprve běžel tam, kde mu pomoc slíbena, jenže… »Nedá se již nic dělat…, čekal jsem na vás tak dlouho…« Pamatuji se na jeho zdrcenou tvář; ale kdo byl jeho neštěstím vinen?
E) Poslední soud… Co bylo jednáno při soukromém po tvé smrti mezi věčným Soudcem a tebou, to po tvém vzkříšení bude projednáno ještě jednou, tentokrát před celým světem. Vymáhá tak Boží spravedlnost a moudrost. Spravedlnost… Jen ať každé skryté bídáctví a každá ničemnost přijde na světlo! Ať se dovědí všichni pomluvení o tom, kdo je o dobré jméno připravil! Ať zvědí, kdo má na svědomí zničený dívčí život! Ať poznají, jakou minulost měla ta neb ona zbožňovaná dáma! Ať vidí sirotci, že ten, jenž je nespravedlivou válkou o otce připravil a byl za to od dějepisců prohlašován za velkého, propadl zaslouženému trestu! Právě tak i Boží moudrost žádá veřejné zúčtování. Každý musí zvědět, proč Pán to neb ono dopustil, tak neb onak zařídil, toho neb onoho trestal. Vždyť většina si to na zemi vůbec neuvědomila nebo neuznala! Umíral stařec, jehož jsem znal. Těžký smrtelný zápas, přítomným dětem bylo hrozně… Sotva kdo z nich si uvědomil, že to byl trest pro všechny. Děti dříve dosti tvrdě s otcem nakládaly, takže kolikrát srdce krvácelo jemu — teď krvácelo srdce jim; on pak jednou pro maličkost si chtěl sáhnout na život a vzdorně odpovídal těm, kteří ho chlácholili, teď mu byl odchod z života tak těžký.
Poslední soud dle představ Hieronyma Bosche (po r. 1482) – klikněte pro plnou velikost
Jinde zemřel skoro náhle muž, kterého jsem též dobře znal. Tak neočekávaně rychle… Po smrti nalezeny v jeho pozůstalosti písemnosti, které ho velmi kompromitovaly. Nikdo netušil, že byl tak nízké akce schopen a že se takovými plány obíral. Jak bude nám, až naše tajné záměry, úmysly i skutky budou uvedeny ve známost všem? Nevěrný manžel před manželkou a dětmi, tajně provinilá dívka před rodiči a celou osadou, anonymní udavač před těmi, které očernil? Ve staré církvi byla veřejná zpověď, na stupních oltáře, před celou církevní obcí. Nevím, zda by se kdo k ní dnes odhodlal, ale vím, že nás všechny jednou čeká, a jaká! Veřejné odhalení hříchů, které jsme se zdráhali vyznat ve sv. zpovědi, zahanbení a pokoření za všecky hříchy ve sv. zpovědi nevyznané a odpuštěné… »Kdybych to byl napřed zkusil…« Pak tedy by ses odhodlal jít k očistným pramenům sv. zpovědi, kdybys napřed zakusil sám na sobě to, co nekajícího čeká? S ruskou spisovatelkou Rachmanovou si musím povzdechnout: »Což jest člověk jako pes? Ten musí napřed na vlastní kůži zakusit karabáč, než se ho bojí.« Člověk jest obdařen rozumem, a počíná si podobně…, jako by nedostačilo poučení a varování božského Učitele! Buďto soukromá sv. zpověď zde, a při ní odpuštění, nebo veřejná zpověď tam, a při ní zahanbení, po ní zavržení.
Čtyřikrát do roka, vždy o suchých dnech, se scházíval na pražském Hradě tak zvaný velký soud zemský, od r. 1500 ve staré sněmovní síni při Vladislavském sále. Předsedal mu sám král, za jeho nepřítomnosti nejvysší purkrabí, přísedícími byli nejvyšší hodnostáři zemští, světští i církevní, nálezy soudu byly zaneseny na věčnou paměť do zemských desek; kdo by byl zemské desky »nařkl« (vinil ze lži), propadal hrdlem. Strany, vedoucí pře, se tísnily v čekárnách… Jaká asi tam nálada! Ti, kterým šlo o statky… Jak horlivě řečnili a domlouvali se se svými advokáty! Jaká stísněnost jim svírala hrdlo! Vždyť i těm, kteří měli co dělat s menším soudem zemským, který zasedal o den nebo dva dny před větším, nebylo nikterak do smíchu. Když konečně král vešel — Vladislav II. vždy s velkou nádherou, komonstvem a v královském hávu — jak se asi zatajil všem dech! Jak bude jednou hříšníkům, až přijde k soudu, provázen anděly, král božské velebnosti! »Hrůza bude a strach děsný, až tam Soudce přijde přísný, žádat od všech počet přesný. Otevře se kniha účtů, všeho se v ní přesně dočtu, z čeho budu pozván k počtu…«
Bolestný růženec nebo křížová cesta. Píseň k trpícímu Spasiteli nebo k Bolestné Matce Boží.
Čtení: Mt 24, 31-46; 2 Pt 2.
Mariánská postila, 1946
Aktuálně >