Trestat ženy za potrat?

Michal Kretschmer

P. Frank Pavone, ředitel organizace Kněží pro život (Priests for Life), napsal, že ti, kdo mají být trestáni vězením za provedení potratu, nejsou ženy, jež potrat podstoupily, ale jen ti, kdo potrat provedli. V této úvaze mi nejde o dokazování správnosti opačné these, ale o to, abych ukázal, že názor P. Pavoneho, kterému jinak přísluší uznání za jeho práci na poli ochrany nenarozeného života, není dostatečně podložen a že si celá tato problematika zasluhuje promýšlení na základě jiných než jím zvolených argumentů.

S trestáním potratářů samozřejmě souhlasím. Jaká argumenty však P. Pavone uvádí ve prospěch netrestání potrat podstupujících žen?

Prvním argumentem je jeho obava, prý potvrzená zkušeností, že pro-life hnutí bude označováno za hnutí zaměřené proti ženám. To ovšem není pravda. Hnutí je primárně zaměřeno proti provádění potratů, a to bez ohledu na to, zda jsou podle legislativy toho či onoho státu legální či ne. Je však na místě dodat, že je i proti svévoli žen, považujících za své právo nakládat se svým tělem na úkor počatých dětí. Není tedy zaměřeno proti ženám, ale proti jejich domnělému právu na potrat. Jestliže je někdo pro potrestání žen, které se dobrovolně dopustily potratu, není proti ženám jako takovým, ale jen proti vražedkyním.

Druhým argumentem je, že pro-life hnutí neusiluje o trestání žen, neboť jeho jediným cílem je zastavit zabíjení dětí. Hnutí stojí ve službě ochrany nenarozeného života a přivedení těch, jež se potratem provinily, ke Kristu a tím i k jejich vnitřnímu uzdravení. Děti už byly zabity, takže nemá smysl uvrhnout do žaláře ženy, ale potratáře, chystající se k zabíjení dětí dalších. Tady lze ale namítnout, že potratáři (pomineme-li případy nucených potratů, např. v Číně) jednají na základě poptávky žen. Bude-li tedy potrat pro ženu trestný, poptávka po jeho provádění významně klesne. Pavoneho argument neobstojí i proto, že v jeho duchu lze dospět k závěru, že pokud někdo někoho zabil či mu jinak ublížil, nemá smysl ho trestat, ale jen se starat o to, aby tak již příště nečinil. Z této optiky však vyplývá absurdní závěr, že žádný zločin není de facto trestem postižitelný. Přestože je tedy primárním cílem pro-life hnutí záchrana nenarozeného života, je trestnost potratu pro každého, kdo se na něm podílí, nejen možným, ale nejspíš i žádoucím prostředkem k dosažení tohoto cíle.

Třetím argument zní, že žena, jež podstoupí nezákonný potrat, napomůže snadnějšímu odhalení a usvědčení potratáře, jestliže se nebude obávat trestního řízení. K tomu lze ale namítnout, že na jednoho potratáře připadá mnoho potrat podstupujících žen. Není tedy proto důvodu všeobecně netrestat ženy za potrat, ale omilostnit jen ty, jež budou ochotny svědčit proti potratářům (podobně se v některých zemích postupuje i u méně významných spolupachatelů jiných zločinů).

Čtvrtým argumentem, který P. Pavone uvádí, zní, že se ženy často rozhodují pro potrat s jistou neznalostí toho, o co při něm jde, mnohdy i v afektu, ve stresu, v obavách o svou budoucnost a někdy i pod nátlakem svého okolí. Zatímco potratář jedná s jasnou myslí a dobře ví, jakou podobu plod má. Pokud by se stíhaly ženy za potrat, měly by se stíhat i jejich sexuální partneři či rodiče, kteří je k tomu činu přemlouvali. Uvedený argument je platný, neboť míra viny je obvykle větší u potratáře než u ženy. Je to ale jen argument pro rozdílnost trestu, nikoliv pro naprostou beztrestnost ženy. Co se pak týče těch, kteří ženu k potratu vybízeli nebo nutili, lze na ně aplikovat podobná ustanovení, jak je tomu v případě jiných zločinů.

Tolik tedy ke zpochybnění a vyvrácení argumentů P. Pavoneho. Lze však uvést ještě další námitky.

Budou-li potraty zakázány a stíhány, budou je ženy podstupovat mimo prostředí nemocnic, čímž vzroste pravděpodobnost poškození zdraví či dokonce úmrtí ženy v důsledku takového „zákroku“. To je ostatně jeden z argumentů současných propotratových organizací pro to, aby nebyly potraty kriminalizovány. To je jistě pravda. Poškození zdraví nebo smrt menšího počtu žen v režimu zákazu potratů je však menší zlo než smrt většího počtu nenarozených dětí tam, kde jsou potraty povoleny. Pokud pak potrat ohrozí na zdraví či životě ženu, jedná se o přirozený následek jednání podobný tomu, nakazí-li se někdo sexuálně přenosnou nemocí v důsledku své promiskuity. A nad tím není důvod příliš naříkat.

Některé ženy se rozhodnou pro potrat, protože (často odůvodněně) očekávají narození dítěte s nějakými závažnými vadami nebo si jsou vědomy toho, že dítě bude vyrůstat v nevyhovujících sociálních podmínkách. Jejich motivem k podstoupení potratu tedy není sobecká obava o svou kariéru, snížení životního standardu apod. Mají za to, že jednají zodpovědně, a proto by neměly být trestány za to, že chtějí své dítě ušetřit utrpení. Odpovědí je, že je to jistě polehčující okolnost, ovšem do jejich svědomí nevidíme, abychom mohli posoudit, do jaké míry je tento jejich omyl zaviněný.

Konečně lze namítnout, že potraty jsou v řadě zemí natolik rozšířeným jevem, že uvěznění pachatelek, jež často mají manžele a děti, by poškodily jejich rodiny a rozvrátily tak společnost. To je nejspíš pravda, pokud by trestnost žen za potrat byla aplikována zpětně (na rozdíl od případu, kdy by zpětně byli potrestáni jen potratáři). Proto je zde na místě tolerance, neboť by ona nejpřísnější aplikace zákona trestajícího potrat vězením vedla k většímu zlu než je dobro, získané nastolením spravedlnosti. Pro futuro však tento ohled neplatí, zde by naopak dobro převážilo nad zlem.

Zatím jsem se věnoval pouze vyvrácení či zpochybnění argumentů pro beztrestnost žen za potrat. Uvedu ještě nějaké argumenty ve prospěch trestání potrat podstupujících žen.

Zákon zakazující potrat musí být jako každý zákon alespoň zčásti vynutitelný a obsahovat sankce za jeho porušení v duchu staré právnické zásady nulla lex sine poena (žádný zákon bez trestu). Bude-li trest stíhat jen potratáře, stane se zákaz potratů pro ženy jen čímsi deklaratorním, případně se ženy budou snažit o vyhnání plodu samy. Potratáře a ženu, potrat podstupující, přeci není nutné trestat ve stejném rozsahu a intenzitě.

Katolická církev (can. 1398) postihuje samočinnou exkomunikací nejen potratáře, ale i katoličky, jež potrat podstoupily. Z toho, že tento trest není aplikován v případě jiných těžkých hříchů, lze seznat závažnost hříchu potratu. I když se jedná o církevní trest, jehož cílem je náprava hříšníka, je na místě, aby v oboru světského práva postihoval pachatele trest přiměřený.

Závěrem lze uvést, že je samozřejmě lepší, pokud se někdo zdržuje konání zla z lásky k Bohu, než když tak činí pouze ze strachu před trestem. Proto má pro-life hnutí nejen pomáhat ženám nést těžkosti, jež jsou s donošením nenarozeného života spojené, ale též veřejně působit v tom směru, aby lidé snáze poznali, že potrat je nesmírné zlo. A světský zákon by měl s přiměřenou sankcí napomáhat chránit společnost před velkými zly, mezi něž potraty jistě patří. Ostatně trestnost potratů byla ještě v 19. století všeobecná, ve 20. století byla zrušena až v roce 1920 a to v Sovětském svazu.

Jsem si vědom toho, že při posuzování trestnosti či míry trestu za zlé skutky je třeba přihlížet k podmínkám, za kterých je příslušný zákon vydáván a proto závěry, k nimž jsem dospěl, nelze považovat za nepochybné. Proto lze jistě uvádět další argumenty pro i proti trestnosti žen za podstoupení potratu, i když za sebe musím uvést, že jsem přesvědčivé argumenty pro jejich beztrestnost nenašel.