Michal Kretschmer
Mezi latinsky píšícími církevními spisovateli nejstarších dob vynikal Tertulián (Quintus Septimus Tertullianus Florens) svým břitkým stylem, pevností svého charakteru a rozsahem svého díla. Byl konvertitou z pohanství, působil jako učitel katechumenů a později se stal příslušníkem sekty montanistů vyznačující se nejen příchylností k některým proroctvím, ale především nepřiměřeným rigorismem v některých morálních otázkách (odmítání druhého manželství ovdovělých, útěk před hrozícím pronásledováním či znovupřijetí křesťanů, kteří po křtu upadli do některých zvlášť těžkých hříchů).
Tertulián se narodil kolem roku 160 v Kartágu. Získal právnické vzdělání. Působil v Římě, kde se oženil. Stal se křesťanem a kolem r. 193 byl už ve svém rodném Kartágu. Byl původně laikem, stal se však knězem (spornou je otázka, zda se jím nestal až v úplném závěru svého života). Sám ve svých spisech výslovně uvádí, že není nositelem žádné církevní autority (Ad nationes. II, 7, Ad martyras 1, De oratione 20 a 22, De cultu feminarum II, 1, De exhortatione castitatis c. 7). Z jazykového hlediska jej Eduard Norden, vynikající klasický filolog 19. století, považuje za nejobtížnějšího z latinsky píšících spisovatelů. [1]
Za zmínku stojí, že sv. Cyprián, biskup Kartága, každý den četl Tertuliána, a když si jej žádal, jen pravil „dejte mi učitele“.
Tertulián chtěl zanechat své ženě duchovní závěť a rady, jak má žít po jeho smrti. Skutečností však bylo, že ona zemřela první (v De cultu feminarum II,10 píše, že je manžel, ale v De ressurectione c. 59, že je vdovec. Malý spisek Dvě knihy své manželce (Ad uxorem) nelze přesně datovat. Každopádně spadá do jeho katolického období. Tertulián v něm poučuje o svých názorech na manželství, panenství, vdovství a vyjadřuje v něm jasné přání, aby se jeho žena po jeho smrti už nevdávala. Zdá se však, že ohledné toho k ní nechová příliš velkou důvěru. V druhé knize ji píše, aby si alespoň nebrala pohana. Toto malé dílko, pokud je mi známo, nebylo nikdy přeloženo do češtiny. Latinský originál je on line zde: Tertulliani Ad Uxorem Libri Duo: LIBER PRIMVS a LIBER SECVNDVS. [2]
V dalším uvedu některé zajímavé myšlenky jednotlivých kapitol spisku.
Stručný obsah obou dopisů Tertuliána manželce
I, 1 – Hned v první větě oslovuje Tertulián svou manželku jako „nejdražší spoluslužebnici v Pánu“ (opakuje to i v závěru první knihy a na začátku druhé). To je pro něj to nejdůležitější. Chce stanovit, jak se má zařídit pro případ, že on sám bude dříve než ona odvolán z této časnosti. Neboť když se vyhotovují listiny ohledně hmotných věcí, proč tak nečinit ohledně nebeských a nepomíjejících dober a včas o tom neučinit pořízení. Předepisuje jí, aby o jeho smrti, se vší zdrženlivostí, jíž je schopna, se odřekla každého manželského svodu. Jemu to sice už nebude k užitku, jí však ano. Zmiňuje zde ženu z otázky saducejů v Mat 22,28, jež měla sedm bratrů za muže. Jde o radu, kterou má ona a každá Bohu náležející žena zkoumat, zda jí bude k užitku.
I, 2 – Spojení mezi mužem a ženou v žádném případě neodsuzuje. Je požehnáno Bohem jako místo rozmnožování lidského pokolení, aby byla země zalidněna a naplněn čas, po který svět existuje. Jako Adam byl jediným mužem Evy a Eva jediná jeho manželka, jediná žena, jediné žebro.
I, 3 – Obrací se proti těm, kdo se stavějí proti manželství, jež je věcí dobrou. Takoví popírají toho, který ženu učinil z muže, a pak obě těla, která jsou vzata z téže látky, zase prostřednictvím manželství spojil. Ale od apoštola Pavla se dozvídáme, že je něco lepšího než toto dobro. Dovoluje sice se ženit, ale zdrženlivosti dává přednost. To první připouští kvůli pokušením, to druhé doporučuje kvůli krátkosti času. (1Kor 7,29). Tertulián tu pak ještě odkazuje na 1 Kor 7,9; 7,34; 11,1. To, že manželství je dovoleno, je pro Tertuliána podezřelé, neboť lepší nemusí být od nikoho dovoleno. Projevuje se tu Tertuliánova mravní přísnost.
I, 4 – Cituje Kristova slova o slabosti těla (Mat 26,41) a pozastavuje se nad tím, že dáváme přednost slabému. Když je duch línější, je to naše vina, že povolujeme slabšímu. Dva druhy slabosti působí, že se lidem manželství jeví jako nutné: velmi silná žádostivost těla a žádostivost světa. Obojí musí být od služebníků Páně odmítnuto. Proti žádosti těla staví Tertulián své manželce příklad vdov, které ač jim to tělesná krása a kvetoucí věk umožnovaly, zůstaly raději zasnoubeny s Pánem. Žádostivost světa udává důvody pro manželství jako je ctižádost, chamtivost, touha po slávě a nedostatečnost vlastních prostředků k zajištění obživy, chtění vykonávat vliv v jiné rodině a opírat se o její majetek. Ale taková vypočítavost má být křesťanům vzdálená. Tertuliánova manželka má myslet na nebeské věci a pozemskými pohrdat. Pro Bohem zpečetěné vdovství není nic nezbytné než vytrvalost.
I, 5 – Vyrovnává se s námitkou, že je třeba uzavřít manželství kvůli potomstvu. Radost z dětí je však spojena se starostmi a mnoha hořkostmi. Nepřesně tu cituje Spasitelova slova „běda těhotným a kojícím“ (Mat 24,19), když opomíjí zužující dovětek „v ony dny“. Dovozuje, že pro služebníky Boží se nesluší vstupovat do manželství kvůli dětem.
I, 6 – Poté, co citoval 1 Kor 7,29, dovozuje, že když ti, kdo mají manžely, mají na to zapomenout, tak spíše se těm, kdo je nemají, zakazuje znovu žádat, co už nemají. Uvádí, že mnozí v manželství zachovávají zdrženlivost. Tím spíše to má být po jeho konci. On sám považuje za obtížnější se zříci něčeho stávajícího než nežádat znovu něco, co už bylo ztraceno. Poukazuje na to, že dokonce pohanky svému satanu obětují své panenství či vdovství. Tím spíše by to nemělo být pro křesťany něco tvrdého a zůstat svobodnou po ztrátě svého muže.
I, 7 – Nic se neděje bez Boží vůle. Když tedy manžel opustí tento svět, je vůli Boží také ukončeno jeho manželství. Proč tedy znovuzřizovat, co Bůh ukončil? I když se tedy opětovným sňatkem nespáchá hřích, měli bychom se chopit příležitosti ke zdrženlivosti, která se nám naskýtá, abychom ve vdovství dosáhli toho, čeho jsme v manželství nemohli. To, že ďábel v pohanství napodobuje vdovství a zdrženlivost, ukazuje, jak velké zalíbení v tom má Bůh.
I, 8 – Tertulián má za to, že zachovat vdovský stav je namáhavější než panenství, neboť lehčí je nežádat, co člověk nezná, a pohrdat tím, co si nikdy nežádal. Panny lze ale považovat za šťastnější, protože vždy měly to dobré. Cituje 1 Kor 15,33 a upozorňuje, že styk s klepnami, žvanilkami, zahálčivými a zvědavými ženami či pijankami je na překážku rozhodnutí setrvat ve vdovství. Bůh takových je břicho (Fil 3,19), mnohdy i to, co břichu je blízko.
II, 1 – Zanedlouho píše Tertulián své manželce znovu. Zatímco prvá kniha se převážně zabývala důvody, proč se nemá po jeho smrti znovu vdávat, v této druhé knize se soustřeďuje na důvody, proč si nemá vzít pohana. Vede jej k tomu skutečnost, že mnohé křesťanky po smrti svého manžela nejen nevyužily příležitosti ke zdrženlivosti, ale nedbaly ani apoštolova příkazu o manželství „jen v Pánu“ (1 Kor 7,39). To už není jen rada jako 1 Kor 7,7, ale příkaz vydaný z apoštolovy moci. Připouští, že požadavek zdrženlivosti, který vyžaduje vdovství, je obtížný, a tak lze mít jistou shovívavost k těm, kdo ho nenaplní. Ale mnohem lehčí je vdávat se jen v Pánu a tak je více viny tam, kde se nezachovává něco tak lehkého.
II, 2 – Podivuje se nad smělostí těch, kdo se oddělují od církve tím, že si berou pohany, a nad zaslepeností jejich rádců. Žádné místo Písma nedává dovolení k takovému jednání. 1 Kor 7,12-16 se tohoto případu netýká; jde tam o křesťany povolané k víře během jejich manželství s pohanem. Tedy o ty, kdo mají nevěřícího manžela, ne takového, kterého si teprve berou. Je to poučení těm, kdo nyní mají manželku, která je jim vzdálena, aby si nemysleli, že se musí od ní odvrátit. Ale pro již věřící platí, že si mohou vzít, koho chtějí, ale „jen v Pánu“, což bezpochyby znamená jen křesťana.
II, 3 – Tertulián se velmi ostrými slovy vyjadřuje proti manželství s nekřesťanem. Přirovnává to k cizoložství a píše o zneuctění Božího chrámu. Vypočítává nebezpečí hrozící víře, jež se každodenně otupuje ve styku s nevěřícím. Když už špatné rozhovory kazí dobré mravy, tím spíše společné soužití a nerozlučitelné společenství. Každá věřící žena musí své myšlenky směřovat k Bohu. Ale jak má sloužit dvěma pánům: Bohu a svému manželu a ještě k tomu pohanskému? Tím, že se chce líbit pohanu, stane se její jednání pohanské, její zevnějšek, účes a zdobení světské, její něžnosti hanebnější, samy neposkvrněné důvěrnosti manželské nebudou už tak jako u svatých jako pohlavní povinnosti s onou počestností, jak tomu nutnost ukládá.
II, 4 – Taková věřící žena má po svém boku otroka ďábla, který klade překážky úsilí věřících. Když je například den postu, její muž pořádá hostinu; když by měla jít na bohoslužbu, tak jsou tomu na překážku nejnaléhavější záležitosti domácnosti. Její manžel nebude chtít, aby byla o velikonočních slavnostech celou noc pryč, a ani nebude chtít, aby hostila bratra, který přijel zdaleka.
II, 5 – Ale někteří pohané to svým manželkám trpí a nenadávají na to. To ale znamená, že ony manželky házejí před svině (Mat 7,6) své perly, mezi které patří krásná cvičení každodenního života. Když je však budou skrývat, vyvolá to podezření. Manžel si jistě povšimne, když žehná křížem své lůžko a sebe, když v noci vstává, aby se modlila. Manžel také nechápe, co ona před jiným jídlem přijímá (eucharistii).
II, 6 – Boží stvoření se v manželství s pohanem nachází v cizím prostředí. Setkává se s úctou k démonům, s hodováním, hoštěním ničemných lidí a hrubými řečmi. Nebude spatřovat v tom, že musí být k službě těch, kteří od ní budou souzeni, předznamenání svého zavržení? Kde pak zůstane vzpomínka na Boha, kde vzývání Krista? Kde oživování víry četbou Písma? Všechno nese zde znak cizoty, nepřístojnosti, zavržení a je od zlého nepřítele podněcováno ke škodě spásy duše.
II, 7 – Naproti tomu manželství těch, kdo v něm nalezli víru, je alespoň z jedné strany požehnáno, a lze doufat, že bude získán i druhý manžel. Toho naplňuje jakýsi ostych, takže svému křesťanem stavšímu manželu méně odporuje, když pozoruje, že se stává lepším, a tímto ostychem se stává sám učedníkem Božím. To je zcela něco jiného, když se někdo ze svobodné vůle a z vlastního popudu pustí do zakázané věci (tj. uzavření manželství s pohanem).
II, 8 – Jestliže zákony zakazují otrokům uzavírat manželství s otroky jiného pána, nemají být božské předpisy přísnějšími? Když pohanky, které se spojující s cizími otroky, ztrácejí svou svobodu, mají snad křesťanky, které se spojují s otroky ďábla, zůstat ve svém stavu? Příčinou takového bláznovství je slabost víry, která pak vede ke chtivosti po pozemských povyraženích.
II, 9 – Tertulián nezůstává jen u zákazů a napomenutí. Závěr jeho spisu představuje překrásnou chválu manželství křesťanů. Chce vylíčit štěstí manželství, které je uzavřeno před církví, požehnáno, potvrzeno eucharistickou obětí a které je nebeskému Otci příjemné.
Jak krásné spřežení je dvojice věřících, která má jednu naději, jeden cíl svých přání, jeden způsob života, stejný způsob služby. Oba jsou sourozenci, oba spoluslužebníci, není rozdílu co do ducha a těla, vpravdě dva v jednom těle. Kde je jedno tělo, jeden je duch. Modlí se ve stejnou dobu, zároveň se klaní, ve stejný čas drží posty, jeden druhého poučují, povzbuzují, vzájemně se snáší. Nacházejí se stejným způsobem v domě Božím a u stolu Páně. Tak jako se stejně chovají v souženích, pronásledováních, tak shodně jednají i v dobrých dnech. Žádný nemá před druhým tajemství, žádný se druhému nevyhýbá, žádný se nestává druhému obtížným. Rádi navštěvují nemocné a přicházejí potřebným na pomoc. Almužny jsou dávány bez dlouhého trápení, oběti podávány bez znechucení, denní dodržování náboženského života je bez překážek. Pokřižování se neděje kradmo, dobrořečení je bez chvění, požehnání není vyslovováno jen v myšlenkách. Z obou úst zaznívají žalmy a hymny a vzájemně se povzbuzují k závodu, kdo bude lépe Pána velebit. Když Kristus takové vidí a slyší, raduje se. Takovým sesílá svůj pokoj.
Závěr
Z bohatství patristických textů a Tertuliánova díla jsem chtěl čtenářům představit toto malé dílko, které ač má soukromý ráz, ukazuje problémy kartaginské církevní obce na konci 2. století. Ty mám za aktuální i v dnešní době. Můžeme mít pochybnosti ohledně správnosti a postačitelnosti Tertuliánovy argumentace v první knize, musíme mu však přiznat jeho velkou starostlivost o spásu své manželky.
V řadě případů je dnes udělován dispens k uzavření manželství s nepokřtěným (can. 1086), nekatolíkem (can. 1125). To však nejsou jediné faktické problémy. Nesoulad mezi manžely nezřídka působí i rozdílnost v tom, jak „vážně“ berou svou víru včetně rozporů mezi tradičním a pokoncilním chápáním života katolíka. Ostatně z hlediska problémů vyskytujících se v soužití mezi manžely není žádný zásadní rozdíl mezi životem s nepokřtěným a životem s někým, kdo je sice pokřtěn, ale žije jako pohan.
Aktuálně >