Sv. Josef a některé jeho předobrazy v Starém zákoně.
Giovanni Sandigliano
Oněm mužům národa vyvoleného, kteří vystupují na prvních stranách jeho dějin jako hlavy velikých rodin, zachovávajících věrnost Bohu uprostřed všeobecné zkázy, dává posvátné písemnictví název patriarchů. Byli jaksi králi a kněžími současně, byli obdařeni vynikajícími ctnostmi a měli zcela jedinečný úkol v provádění záměrů Božích v rodině lidstva.
Mezi nimi vynikají: Adam, otec celého lidského pokolení; Seth, syn Adamův, jenž mu byl dán náhradou za Abele, zabitého Kainem; Enos, jenž první zavedl obřady veřejné bohoslužby; Noe, jenž zachránil lidstvo v době potopy; Abraham, otec věřících; Isák, předobraz Ježíše Krista; Jakub, muž vynikající zbožností; Josef, zachránce národa za hrozného hladu, jenž stihl Egypt za jeho časů.
Mezi naším světcem, jejž vyvolil Ježíš za svého pěstouna, a velikými muži, jež pozdravujeme jménem patriarchů, vinou se velmi nápadné vztahy. I sv. Josefu přikládáme jméno patriarchy. Vždyť uzavírá řadu oněch významných osobností a beze vší pochyby je největší z nich. Proto jej pozdravujeme slovy »Světlo patriarchů« a říkáme, že sv. Josef je mezi oněmi zářivými postavami bible pravým majákem ctnosti a svatosti.
Jako Ježíš Kristus měl v Starém zákoně skvělé předobrazy, jež na něho poukazovaly, a jako žila nejsv. Panna v osobě slavných žen, dříve než přišla mezi nás, tak možno nazvati ony svaté patriarchy také předobrazy sv. Josefa. Bude zajímavé srovnati jej s některým význačnějším a shlédnouti, že čím je od nich dále, tím je nad ně výš.
I. Druhý otec rodiny lidské. — 1. Mezi tolika postavami patriarchů, vévodících Starému zákonu, k zjevům nejvíce sympatickým a nejvíce přitažlivým patří podle času na prvém místě muž, jenž zachránil lidstvo před záhubou, když zaplavil Bůh svět všeobecnou potopou. Pokolení lidské kráčelo cestou nevěrnosti; neřest panovala zcela volně v celém světě a podle výrazné věty Písma sv. byla nepravost tak hrozná, že Bůh litoval stvoření člověka: Zželelo se mu, že člověka učinil na zemi. (Gn. 6, 6.) I rozhodl se vyhladiti jej s povrchu země takovou záplavou vod, že v jejích proudech by bylo jistě pohřbeno celé pokolení lidské. Byl však na zemi člověk, který nekráčel po cestách hříchu za zpustlým davem. Byl to Noe a Bůh jej chtěl zachrániti. Dal mu rozkaz zbudovati archu, uzavříti se do ní se svou rodinou a uniknouti tak všeobecné zkáze. Noe buduje archu; v ustanovený den vchází do ní se svými syny. S oblohy se valí husté lijavce, na zemi se vylévají řeky a moře. Svět je pod vodou. Nikdo mimo archu se nezachránil! Potom ustávají deště, vody opadávají. Noe vychází z archy jako otec lidstva, očištěného trestem Božím.
2. Tento spravedlivý muž je krásným předobrazem patriarchy Josefa. Náš světec však vyniká daleko nad jeho ctnost. Všeobecná potopa neučinila lidi lepšími. Přišly jiné tresty a ani ty jich nenapravily. Sám národ Boží, předmět milosrdenství Božího a lásky nebes, nebyl ani moudřejší ani mravnější nežli národy pohanské. Kolik to nevěrností během století! A což za časů Josefových? Národ boží byl rozdělen na rozmanité sekty a neměl buď vůbec anebo poskrovnu náboženského ducha, jenž měl býti jeho životem. Mravy národů pohanských pronikly do měst judských; Jerusalem nebyl méně nevěrný a méně zkažený nežli Řím a Athény. Z evangelia se dovídáme, co znamenalo kněžství Aronovo, jak se zacházelo s chrámem Hospodinovým. Uprostřed tak strašné zkaženosti září osobnost Josefova jako osobnost Noemova za prvních dob. Byl mužem, jenž si zasloužil býti zván otcem Ježíše Krista! Duch svatý jej nazývá spravedlivým. Cum esset iustus… Stává se tak otcem nového lidstva.
3. Plynou léta, plynou století…a je snad svět lepší? Nezabývejme se jinými dobami, mluvme jen o naší! Kdyby nebyl Bůh přísahal, že již nepotrestá svět pohromou takovou jako za Noema, nemusili bychom se jí snad obávati dnes? V jaké úctě jest náboženství? Můžeme tvrditi, že se úředně nechce vědět, je-li Bůh na nebi a je-li otcem lidského pokolení. Jak se opovrhuje zákony Božími a zákony Církve! Nemluvme ani o onom hříchu, jenž za časů Noemových unavil trpělivost Boží. Nemravnost chodí svobodně po ulicích našich měst a slaví tu vítězství. Není již úcty ani ohledu na nevinnost dětí a na cudnost dívek. Musíme býti proto jako Noe, jako Josef. Jdou-li druzí cestami nepravosti a hříchu, musíme žíti my jako dávní patriarchové a plniti zákon Boží, musíme zachovat věrnost evangeliu. Uprostřed věrolomců a popěračů, uprostřed nečistoty, pronikající zemi, musíme býti silní a čistí.
II. Otec věřících. — 1. Druhá postava v dějinách národa Božího vzbuzující úctu je patriarcha Abraham. Adam a Noe jsou nejhlubšími kořeny obrovitého stromu lidstva, Abraham je otcem národa vyvoleného. Bůh viděl, že není možno udržeti si oddanost všech pokolení lidských uprostřed zkaženosti, jež znovu zavládla světem i po potopě. I vyvolil si jednu rodinu jako výhradní své vlastnictví, aby měl takřka jádro duší, které by ho milovaly a mu sloužily se vší věrností. Abraham byl onen muž, jehož povolal Bůh v čelo tohoto pokolení spravedlivých. Od něho má původ národ židovský. Bůh obcoval velmi důvěrně s tímto patriarchou. Přislíbil mu pokolení, které se vyrovná počtem hvězdám na nebi a písku v moři. Neopominul ho podrobiti zkoušce. Jednoho dne požádal od něho oběť jediného syna Izáka a Abraham již pozdvihl paži, aby probodl nevinné dítě. Ač byl bohat všemi ctnostmi, září na něm zvláštním leskem víra v Boha, jež vytrvale odolává ve všech útrapách. Apoštol Pavel praví, že »proti očekávání v naději — uvěřil.« (Řím. 4, 18.)
2. Myslíme-li na povolání patriarchy Abrahama, na důvěrnost, s níž obcoval s Bohem, na útrapy, jimž byl vydán, na jeho víru překonávající všechny zkoušky, zalétá naše mysl hned k patriarchovi, který uzavírá zákon Starý a zahajuje Nový, totiž k patriarchu Josefovi. Kdo kromě něho je vyvolen k povolání tak mimořádnému a k povolání většímu? Kterým svatým projevil Bůh takovou důvěrnost jako sv. Josefu? Je ovšem pravda, že jej vydal neobyčejně těžkým zkouškám, není-li však též pravda, že se ukázal Josef hodným takového jednání, jehož používá Bůh u všech velikých duší? Převyšuje-li víra Abrahamova každou chválu, kdo by teprve mohl složiti chvalořeč tak velikou, aby po zásluze oslavila víru sv. patriarchy Josefa? Víra Abrahamova byla postavena před uznání věci lidské. Víra Josefova však byla postavena před tajemství. Anděl mu zvěstuje božské dílo, jež se stalo v životě jeho snoubenky, a on věří bez stínu pochybností. Přijímá nebeské poselství a hned potom bez rozpakování přijímá do svého domu Marii.
3. Jako na Abrahama a na Josefa sesílá i na nás Bůh utrpení a zkoušky. Mnozí to vytýkají Bohu a reptají proti jeho dobrotě, proti jeho milosrdenství pro útrapy, které doléhají na lidi a především na spravedlivé. Říkají: Kdyby byl Bůh opravdu otcem, nedopustil by, aby nevinní a dobří byli stíháni takovými kříži. Dejme si však upřímnou odpověď na otázky: Kdo je nevinný? Kdo je spravedlivý, kdo je dobrý a to tak dobrý, že by neměl žádných dluhů u spravedlnosti Boží? Buďme vděčni Bohu za to, že nás trestá za naše hříchy jen bědami života vezdejšího! — Mimo to však pamatujme: Utrpení není jen metlou, jen trestem, nýbrž je spíše důkazem lásky Boží k nám! Povznesme se trochu výš a utvořme si přesný pojem o utrpení! Utrpení je pokus Boha s námi; chce nás jím připraviti na přijetí větších milostí. Utrpení je zárukou zvláštní lásky Boží. Tak o něm smýšleli svatí. Apoštolé se pokládali sotva za hodny vytrpěti něco pro Ježíše Krista. Sv. Kamil nazýval utrpení a kříže »milosrdenstvím Božím«.
3. Spasitel Egypta. 1. Nejkrásnějším a nejúplnějším předobrazem našeho patriarchy je však beze vší pochyby Josef Egyptský, tak slavný v St. zákoně. Byl synem Jakubovým, jenž ho miloval víc než ostatní své syny. Ze závisti byl bratřími prodán do Egypta, kde se stal napřed správcem Putifara, bohatého pána v zemi, potom byl však pro křivé nařčení jeho manželky, když ho nemohla svésti k hříchu, uvržen do temnot žalářních. Odtud byl vysvobozen faraonem, jemuž výtečně vyložil jeho sny, a byl povýšen na čestný a slavný úřad místokrále Egypta. Stal se spásou kraje, stiženého hrozným hladem. Dal se poznati svým bratřím, kteří tam přišli nakoupit si obilí, povolal do Egypta celou rodinu svého otce, opatřil ji všelikým živobytím v těchto strašných dobách a zabezpečil jí šťastné postavení v cizí zemi. Farao měl takovou důvěru v jeho správu, řízenou milosrdenstvím a spravedlností, že když se někdo na něho obracel, posílal jej k Josefovi slovy: »Jděte k Josefovi!« (Gn. 41, 45.) A Josef, pečlivý a zbožný správce, byl slávou svého národa a spásou své nové vlasti.
2. Tento život má tak nápadné podobnosti se životem našeho patriarchy, že byl právem nazván starozákonní Josef nejdokonalejším předobrazem Josefa nového, nejčistšího snoubence Mariina! Všimněme si některých podobností ke cti sv. Josefa! Jakub dal ušíti svému synu pestrý šat, jímž se lišil od svých bratří před očima lidu. Takový zvláštní šat měl i náš světec. Tvořily jej vznešené mimořádné milosti, jichž obdržel více než ostatní světci. Vynikající čistota zdobila duši syna Jakubova. Jeho krása svedla ženu Putifarovu. Kdyby jí byl vyhověl, jaké pocty čekaly jej v domě jeho pána? Raději však snesl pomluvu a žalář než urážku Boží a skvrnu na své duši. — Kdo může posouditi čistotu sv. Josefa? Někteří tvrdili, že složil slib panictví. Starozákonní Josef byl povýšen na místo místokrále Egypta, byl pozdravován faraonem jako jeho otec. — Zdaž není povýšení našeho sv. Josefa ještě vznešenější? Nebyl-li pozdravován jménem »otče« od samého Ježíše Krista? Jaká to sláva!
3. Jak od prvního, tak od druhého Josefa můžeme se učiti hlavně třem věcem: a) Ctnosti, čistotě života a počestnosti musíme dáti přednost přede všemi statky, přede všemi poctami světa. b) Bůh dopouští utrpení pro záměry, jichž my nemůžeme vyzkoumati, nikdy však nedopustí úplné potlačení ctnosti. Jeho ruka, jak dí Písmo sv., provází spravedlivého až na kraj hrobu a potom jej vede zpět, na svobodu. — c) Konečně se můžeme učiti, že nás nesmí opouštěti důvěra v Boha ani v nejtěžších zkouškách, protože, zatím co nám lidé pletou korunu trnovou, Bůh nám chystá korunu slávy.
Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.
Aktuálně >