Dnes slavíme svátek sv. Tomáše z Canterbury.
„Brzy mne budete nenávidět stejně, jako mne teď milujete!“
„Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.“ (Jeremiáš 17:5)
Tomáš se narodil v Londýně, v roce našeho Pána 1117, a následoval Theobalda v úřadě arcibiskupa Canterbury (r. 1162). Stejně jako byl předtím příkladným ve vykonávání úřadu kancléře, tak byl nyní pevným a nezdolným biskupem. Když se Jindřich II., král Anglie, se sborem biskupů a velmožů své říše snažil prosadit zákony škodlivé prospěchu a důstojnosti církve, Tomáš se postavil na tak pevný odpor proti královým přáním, že jím neotřásly ani sliby, ani hrozby, že by byl uvržen do vězení, kdyby včas neutekl. Proto jeho vyhnaní příbuzní, přátelé a příznivci, kteří toho byli schopni, byli přísahou zavázání, aby se dostali k Tomášovi, kterým měl pohnout pohled na bídu jejich neštěstí, když už jím nedokázaly otřást nepříjemnosti vlastní. Ale ani tělo, ani přirozená náklonnost ho nedokázaly odvrátit od jeho pastoračních povinností. Obrátil se na papeže Alexandra III., který ho vlídně přijal. Od papeže se s jeho doporučením vydal k cisterciákům v Pontigny. Když se to dozvěděl Jindřich, zaslal bratrům cisterciákům výhružné dopisy ve snaze vyštvat Tomáše z pontignského kláštera. Pročež tento svatý muž, aby pro jeho věc netrpěla cisterciácká rodina, odešel sám. Přijal pozvání Ludvíka VII., francouzského krále, na jeho dvůr. Zůstal zde, dokud jeho vyhoštění nebylo odvoláno na přímluvu papeže a francouzského krále, kdy se za všeobecné radosti a veselí vrátil do Anglie. Pracoval dále v tichosti v poslání věrného pastýře duší, když ho jistí pomluvači u krále nařkli ze spiknutí proti koruně a veřejnému míru. Král často naříkal, že nemůže dojít ve svém království pokoje kvůli jednomu knězi. To slyšeli zlí královi služebníci, kteří doufali, že se zavděčí králi, když Tomáše odstraní. Tajně odjeli do Cantebury a vstoupili do katedrály ve chvíli, kdy se Tomáš chystal k nešporám. Přítomní duchovní, kteří si uvědomovali, co se chystá, chtěli bránu zatarasit. Ale světec je přiměl, aby je opět otevřeli, řka: „Chrám Boží se nemá bránit jako tvrz a pro Církev Boží jsem ochoten zemřít.“ Svým vrahům pak řekl: „Zapřísahám vás ve jménu Všemohoucího Boha, abyste neublížili žádnému z mých lidí.“ S těmito slovy padl na kolena, poručil svou duši Bohu, Panně Marii, svatému Dionýsovi a dalším svatým patronům svého chrámu. Poté nastavil svou svatou hlavu smrtelné ráně, přijal smrt z mečů těchto zlých lidí se stejnou pevností a stálostí, s jakou odolal příkazům nepoctivého krále a jeho mozek se rozprskl po celé chrámové podlaze. To se stalo 29. prosince, v padesátém třetím věku jeho života, léta Páně 1170. Později byl vyznamenán mnoha zázraky a kanonizován papežem Alexandrem III. v roce 1173.
Z breviáře z roku 1914 přeložila Nea Marie Kuchařová.
Více informací na www.catholica.cz nebo Naše světla.
Aktuálně >