Dnes slavíme svátek svatého Prokopa, patrona českého.
„…všecko čiňte k slávě Boží!„ (1. Kor. 10, 31)
Sv. Prokop se narodil kolem r. 985 v Chotouni u města Kouřimi v zemanské rodině. Již v mládí si umínil vstoupit do stavu duchovního. Tehdy byli v Čechách kněží obřadu latinského i slovanského. Prokop se rozhodl pro kněžství podle způsobu slovanského. Vzdělával se na Vyšehradě v slovanském písemnictví a zdá se, že pobyl i nějakou dobu ve slovanském klášteře v Uhrách, aby si prohloubil znalosti slovanské liturgie. Bylo tehdy zvykem, že horliví a osvědčení bratří mniši dostali povolení žít jako poustevníci o samotě. Také Prokop poustevničil. Zdá se, že na Moravě byl vysvěcen na kněžství.
Po letech se Prokop vrátil do své vlasti. V sázavských lesích nalezl příhodný útulek; na strmé skále nad Sázavou, na okraji jeskyně, do níž jen skalní trhlinou vnikalo světlo, si zřídil chýši a začal mýtit les a vzdělávat půdu. Kolem r. 1030 přijel s loveckou družinou do Posázaví kníže Oldřich, (1012-1037) spatřil svatého poustevníka, a když poznal jeho vynikající schopnosti, zvolil si ho za rádce a zpovědníka. Prokop s bolestí pozoroval zánik slovanské bohoslužby v Čechách. Proto chtěl založit klášter, kde by se konala slovanská liturgie a kde by se vychovávali slovanští kněží a řeholníci. Kníže Oldřich schválil jeho plány a slíbil podporu. Prokop shromáždil kolem sebe další slovanské kněze a založil r. 1030 v údolí řeky Sázavy památný klášter a stal se jeho opatem. Miloval své bratry mnichy, ale také je káral a trestal, bylo-li třeba.
Kdysi sloužil jeden kněz v přítomnosti věřících v klášterním chrámě zpívanou mši svatou a mešní zpěvy pronášel tak strojeným hlasem, že byla patrná jeho snaha, aby ho lidé chválili. A lidé opravdu říkali, že zpíval jako anděl. Svatému opatu Prokopovi neušla tato marnivost. I svolal bratry a před nimi pokáral ješitného pěvce takto: “Je nám to líto, milý bratře, že ty, v touze po lidské chvále, se připravuješ o zásluhu z pokorného konání Nejsvětější oběti, a dokonce uvádíš svou duši do nebezpečí. Znáš naše pravidlo, že nikdo nemá být žádostivý po chvále lidské. Zpíval jsi prý jako nějaký anděl. Za to přijmi nyní několik šlehů prutů, aby tě hořkost trestu vyléčila z bažení po lidské chvále.“
To, že se sv. Prokop sám řídil zásadou: “Všecko pro Tebe, ó Bože, všecko pro tebe, a pro sebe nechci nic“, poznáváme z jeho blažené smrti. Když světec ležel již smrtelně nemocen, přišel k němu jakýsi churavý člověk, kterému bylo v klášteře poskytnuto týdenní pohostinství, aby opatovi poděkoval a vrátil se do svého domova. Sv. Prokop by mu rád dal nějaký dar na cestu, ale protože rozdal již všecko, řekl mu: “Zůstaň v klášteře ještě aspoň den, zítra si můžeš po mé smrti odnést můj plášť.“ Potom se světec připravil na smrt, modlil se za své duchovní syny a poroučel svou duši Bohu. Druhého dne, zatímco bratří mniši konali služby Boží v chrámě, modlil se nemocný opat kněžské hodinky na lůžku. Navečer, když končil svou pobožnost, pocítil prudký záchvat choroby. Zavolal si k sobě bratry, a když se v pláči k němu dostavili, posilňoval je útěchou a napomínal ke svornosti a stálosti v dobrém. Vtom usnul svatou smrtí v Pánu.
Nemocný, kterému světec odkázal svůj plášť, se po jeho oblečení úplně uzdravil. Prokop zemřel r. 1053.
Zdroj: Naše světla: Čtení ze životů svatých. Exerciční dům ve Frýdku. 1974.
Aktuálně >