Dnes slavíme svátek sv. Petra Klavera.
Narodil se r. 1581 ve Španělsku, v katalánském městečku Verdú nedaleko Barcelony. Na jesuitských školách v Barceloně získal potřebné vzdělání, od šestnácti let studoval na barcelonské universitě vedené jesuity. Během studií se rozhodl pro vstup do jejich řádu, r. 1602 začal noviciát, a byl poslán do řeholního domu do Palmy na Mallorce na studium filozofie. Tehdy tam byl vrátným řeholní bratr Alfons Rodriguez, který vynikal vzácnými ctnostmi, především obětavostí a přátelskostí. I proto si ho vybral Petr Klaver za duchovního vůdce a rádce. Sešit s jeho radami a poučeními používal po celý život. Pod jeho vlivem si Petr umínil, že bude následovat Františka Xaverského v misionářském díle a rozhodl se pro misijní působení v Karibiku, tzv. Západní Indii. Představení svolili a po podané žádosti studoval ještě 14 měsíců teologii v Barceloně. Cestu přes moře do Ameriky nastoupil r. 1610 spolu s dalšími misionáři, cílovým městem bylo Santa Fé de Bogotá, kde dokončil bohoslovné vzdělání. Kněžské svěcení přijal r. 1616 v přístavním městě Cartageně, kde zůstal 36 let, aby sloužil těm nejubožejším, černým otrokům, kteří do tohoto karibského přístavu byli přiváženi na lodích z Afriky.
V Cartageně se konaly hlučné trhy s černými otroky. Jejich osud byl přežalostný – museli konat namáhavé práce, ale nepoznali soucitu, nesnesitelné vedro a žlutá zimnice je sužovaly za letní doby. Otroci propadali zoufalství, také byli oddáni různým hříchům, pověrčivosti a smyslnosti. Když Petr uviděl jejich osud, pohnut milosrdenstvím, umínil si, že zasvětí celý život věčnému a časnému blahu těchto ubožáků. Ke čtyřem obyčejným řeholním slibům přidal si dobrovolně slib pátý, že bude do smrti otrokem černých otroků, a tento slib se stal jeho celoživotním heslem. Jezuité, kterými byl označen za mystika plného dynamismu, mu přisuzují myšlenku : „Málo mluvit s lidmi, mnoho s Bohem“ – nespoléhat na vlastní síly a výřečnost, ale všechnu touhu a potřebu vložit do modlitby. Kdykoliv se dozvěděl, že v Cartageně přistane loď s otroky, šel do přístavu a snažil se získat jejich důvěru – nabízel jim stravu a nápoj, tabák a lahůdky. Naklonil si je především svou vlídností a konal vše, co bylo potřebné pro jejich duševní a tělesné blaho. Křtil děti narozené na lodi, ošetřoval nemocné otroky, čistil je a vymýval jim rány. Líbal je jako bratry. Všechny pak vyučoval pravdám svatého náboženství. Neopouštěl je ani cestou z lodi do vězení, kam byli vedeni. Ve vězení bylo několik set černých otroků pospolu, místnosti byli přesyceny výpary ze zpocených těl. Při vkročení do vězení nezřídka mnozí omdleli pro nesnesitelný puch. Ale Klaver docházel do vězení denodenně. Přes všechny obtíže, které ho provázely – občas těžko vycházel s představenými, býval nepochopen u spolubratří, málo dbal na opatrnost, prožíval hlubokou opuštěnost – bojoval dobrý boj a přes 300 000 duší poučil o pravdách Božích a pokřtil. Jeho heroickou lásku dosvědčují nejen jeho skutky, ale i jeden jeho společník, který ho často slýchával opakovat své vyznání : „Já tě miluji mnoho….mnoho.“
Petrovy dary základní pomoci pro ubohé pohanské otroky byly jeho prvním komunikačním prostředkem s těmito ubožáky. Světci šlo v první řadě o vymýcení vzpomínky otroků na „křesťany“, jež poznali jako násilníky. Učil se přitom řeč angolských otroků, pomáhali mu různi tlumočníci a 13 z nich bydlelo s ním.
Když jednoho dne před masopustem potkal důstojník u bran Cartageny světce, spěchajícího a zářícího radostí, jak nese těžký pytel na zádech, nedalo mu to a zeptal se: „Kampak, otče Klavere?“ „Spěchám na masopustní veselí,“ odvětil Klaver, usmívaje se. Důstojník, zvědavý na to, jaký to asi bude masopust, neváhal a šel za Petrem. Na dvorku malé nemocnice světec vytáhl z kapsy své sutany malý zvonek začal zvonit. Ze všech stran se slézali, plazili, potáceli a poskakovali k němu nemocní a jásavě pozdravovali „svého otce“. Petr každého laskavě objímal a tiskl na své otcovské srdce. Když potěšil všechny laskavým slovem, poklekl na zem uprostřed nich, modlil se s nimi a připravoval je na svátost pokání a svaté přijímání. Slabé nemocné, kteří nevydrželi dlouho stát nebo klečet, bral na svůj klín, neštítě se jejich vředů a odporného zápachu, a tak je zpovídal. Když přijali svátosti, podělil je ze svého pytle rozličnými lahůdkami, potravinami, tabákem a laskavě se s nimi bavil. Když od nich odcházel, líbali mu všichni ruce. Tak slavil světec masopust každoročně.
Jeho křesťanská láska nejvíc zářila za časů morové rány, neboť dělal mnoho i pro duše obyvatel města, jeho život budil obdiv, mnohé přiváděl pro rady i ke sv. zpovědi. Byl mu dán titul „apoštol Cartageny“. Zcela se rozdával a konal za duše tvrdé skutky pokání. Také Petr onemocněl morem, poslední léta byl navíc postižen Parkinsonovou nemocí, dožil se dost vysokého věku a do chrámu Páně ho vodil černoch, který ho oblékal a podával mu jídlo do úst. Dne 6. září r. 1654 ho vedli dva černoši naposledy do chrámu Páně, přijal svátosti umírajících a čtyři dny poté, 10. září 1654, zemřel. Papež Pius IX. tohoto „otroka otroků“ prohlásil za blahoslaveného r. 1851 papež Lev XIII. r. 1888 za svatého.
Atributy : černí otroci a děti, jezuita, kříž v ruce.
Zpracoval Štefan Šmahovský
Aktuálně >