Dnes slavíme svátek sv. papeže Lva Velikého.
Pouze on a sv. Řehoř Veliký se mohou pyšnit přídomkem „Veliký“. Ze všech 264 nástupců sv. Petra pouze tito dva! Stručná historie jeho pontifikátu nenechá snad nikoho na pochybách, že to je v jeho případě více než oprávněné.
Není známo, kdy se narodil, pocházel snad z Itálie nebo dnešního Turecka, každopádně první zmínku o jeho osobě máme z r. 418 jako o jáhnu. V r. 440 byl vyslán do Galie, aby urovnal spor mezi dvěma veliteli legií – už tehdy byl znám jako znamenitý diplomat. Právě v té době zemřel papež Sixtus III. a on byl zvolen na jeho místo. Den nástupu na Petrův stolec (29. září) později slavil jako své narozeniny. Čekalo ho tolik problémů jako málokterého z jeho předchůdců či následovníků, nicméně on je zvládl s takovou grácií, že si po zásluze vysloužil onen ojedinělý přídomek.
Setkání Lva I. s Attilou (reliéf, Alessandro Algardi, 1646 – 1653, Bazilika sv. Petra, Vatikán)
Už svému předchůdci citelně pomáhal na odsouzení bludu pelagianismu, učení popírající dědičný hřích a hlásající, že milosti Boží není ke spáse zapotřebí, že si člověk svým životem vystačí sám. Sám se pak už jako papež musel potýkat s bludem popírajícím dvojí přirozenost v Ježíši Kristu. Na Chalcedonském koncilu v r. 451 prohlásil učení o dvojí Ježíšově přirozenosti – božské i lidské – jako jediné správné pro celou církev. Všemožně bojoval proti dobovým herezím, které bujely jedna za druhou, psal neúnavně dopisy místním církvím, stál neochvějně na správných pozicích. Díky jeho enormnímu nasazení zůstala Církev svatá čistá. Bojoval o její čistotu vskutku jako lev.
„Tajemná budova církve nepřipouští rozkolů,“ prohlásil a vehementně nabádal císaře, aby se z moci svého úřadu chopil stíhání herezí: „Pamatuj, že císařská moc ti není dána pouze k řízení světa, nýbrž také k ochraně církve!“ A když pak o jednom svátku sv. Petra přišel císař i s rodinou na mši, pronesl papež Lev ve své homilii: „Hleďte, dřevu Svatého kříže poddala se žezla královská, krvi Kristově a mučednické podrobil se purpur císařského dvora. Císař s nádhernou korunou na hlavě přichází v průvodu nesčetného vojska a prosí o přímluvu rybářovu. V jeho zásluhách vidí panovník větší cenu než v drahokamech, jimiž jsou roucha zdobena. Jaké je to tajemství moudrosti, jak podivuhodný čin pravice Boží!“
Nešlo o nějaké laciné povýšenecké posměšky, ze slov svatého papeže každý cítil ryzost a opravdovost, ostatně on sám uskutečňoval zásady evangelia ve svém životě: nejenže modlitbu doporučoval, ale sám se vroucně a dlouho modlil, nejenže kázal o postu a milosrdenství, ale sám se podroboval přísným postům a konal skutky milosrdenství. Šel prostě příkladem, k čemuž nabádal i ostatní: „Nezapomeň, křesťane, jakého těla jsi údem!“
Jakou viditelnou hlavou tohoto těla byl on, papež Lev, svědčí jeho osobní nasazení při obraně jeho údů. Když r. 452 táhl Attila – Bič Boží, jak se tomuto hunskému dobyvateli říkalo, evropským krajinami ve snaze odčinit porážku z rok staré řežby řežeb na Katalaunských polích, přitáhl i na Apeninský poloostrov a nezadržitelně se blížil Římu. Sv. Lev mu vyšel naproti k Mantově a zde jej přiměl k tomu, aby upustil od svého záměru Věčné město dobýt. „Překonej sám sebe, a dosáhneš největšího vítězství,“ řekl mu. A hunský panovník, který předtím zpustošil prakticky celou Evropu, si dal říct.
Tři roky na to přitáhli se stejným záměrem k Římu Vandalové a sv. Lev stejným způsobem přemlouval jejich krále Gensericha. Ten se uvolil nezapalovat město a nepobít jeho obyvatele, ale vymínil si právo čtrnáctidenního drancování. Dosáhl svého, ovšem papež rovněž, ovečky zůstaly na živu. Když pak tyto ovečky namísto díkůčinění daly přednost hrám v cirku, rozhorlil se sv. Lev jak nikdy: „Myslíte, že není třeba děkovat za to, že vám byla zmírněna přísnost trestu? Nesmyslná divadla přitahují víc lidí než hroby mučedníků! Zachránily vás snad od smrti mečem hry v cirku, či přímluva svatých?! Zasloužili jsme plnost Božího hněvu, ale byli jsme ušetřeni, abychom vešli do sebe a hledali odpuštění!“ hřímal. Se stejným proslovem by byl aktuální i dnes, ostatně nejen s ním, jak jste jistě poznali. Mimochodem, v této řeči je zaznamenání hodné, že si nepřičítá žádné zásluhy při této záchraně.
Když v r. 461 zemřel, byl pochován v předsíni svatopetrské baziliky. Na jeho hrob byl vytesán nápis: „Z hrobu volá ustavičně k církvi jeho hlas: ››Bděte, ať vlk neroztrhá stádce Boží!‹‹ Jako pravý lev pozdvihl tak mocně hlad, že se všechna havěť plaše rozutekla a ovečky se přitulily k vůdci.“ V r. 1754 jej Benedikt XIV. prohlásil za učitele církve.
Libor Rösner
Aktuálně >