Dnes slavíme svátek sv. Jana Gualberta.

Za onoho času pravil Ježíš učedníkům svým: Slyšeli jste, že bylo řečeno: Milovati budeš bližního svého a nenáviděti budeš nepřítele svého. Ale já pravím vám: Milujte nepřátele své, dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás pronásledují a pomlouvají, abyste byli podobni svému Otci, jenž jest v nebesích (Mat. 5, 43 ‒ 45).

Za onoho času řekl Petr Ježíšovi: Hle, my jsme opustli všecko a následovali jsme tebe; čeho se nám tedy za to dostane? Ježíš pak řekl jim: Amen, pravím vám, že vy kteří jste mne následovali, při znovuzrození, když Syn člověka zasedne na slavné stolici své, seděti budete i vy na dvanácti stolicích, soudíce dvanáctero pokolení israelských (Mat. 19, 27 ‒ 28).

Jan Gualbert se narodil ve vznešeném rodě florentském léta Páně 996. Poslušen přání otcova, věnoval se zaměstnátní vojenskému. V té době padl vražednou rukou jednoho blízkého příbuzného jeho jediný bratr Hugo.

Stalo se pak na Veliký pátek, že Jan, ozbrojen a v družině vojáků, stanul proti vrahu, samotnému a beze zbraně. Bylo to na cestě, kde se jeden druhému vyhnouti nemohl. Tu onen provinilec, chystaje se jižjiž smrt podstoupiti, padl na kolena a paže na prsou složiv ve znamení kříže, jal se Jana prositi, aby mu pro úctu k tomu svatému znamení byl život milostivě ušetřen. Jan hnut milostí, nepříteli odpustil a přijal ho opět za bratra.

Puzen potom touhou po modlitbě odjel do blízkého benediktinského opatství sv. Miniata a vstoupiv do chrámu klaněl se Ukřižovanému. Tu spatřil, kterak mu hlava Páně na kříži, před nímž se modlil, pokynula. Jan, proti vůli otcově, se rozhodl že od té chvíle bude vojínem Božím. V témže opatství sám sobě vlas ostříhal a mnišským rouchem se oděl. A tak velice se tam zakrátko svatými ctnostmi zastkvěl, že mnohým byl vzorem a mírou dokonalosti.

Když pak zemřel opat toho kláštera, byl společnou vůlí všech bratří vybrán za představeného. Však Boží přítel touže raději poddaným býti nežli představeným, byl božskou vůlí k dokonalejším věcem puzen a tak se odebral do Kamaldol k poustevníkům svatého Romualda. Později z božského vnuknutí odešel do kotliny Valombrosa, kde založil osadu poustevnickou, později klášter pod řeholí svatého Benedikta. Tak položil základ nové rodině řeholní mnichů valombrosských čili Gualbertinů. Jeho duchovní rodina utěšeně se rozrůstala, neboť mnozí, doslechnuvše se o jeho svatosti, k němu přicházeli a on je příbíral mezi své druhy. S nimi pak horlivě usiloval o vymýcení ničemnosti bludařství a svatokupectví a o rozšíření víry apoštolské. Pročež také nesčetná protivenství zakusil.

Neboť i to se jim stalo, že jeho odpůrci, aby jemu a jeho druhům dílo zmařili, jednou v noci do kláštera náhle vtrhli, chrám zapálili, stavení rozbořili a všechny mnichy pobili. A tu, muž Boží vykonav zázrak, jediným znamením kříže všem život navrátil a žádoucí pokoj zjednal. Jeho úsilím byla z Toskánská zkáza svatokupecká vypuzena a v celé Itálii nastolena neporušená svatá víra jako dříve. Mnohé vystavěl kláštery a mnohé opravil, obnovil v nich přísné zachovávání Řehole a svatými zákony učinil je pevnými. Aby mohl chudé živiti, klášterní majetky prodával, nehodné ve vší pokoře káral, zlé duchy zaháněl křížem jako mečem.

Nakonec posty a bděními, modlitbami a těla trestáním jakož i stářím vyčerpán a nemocí sužován, přečasto ona slova Davidova sobě opakoval: „Duše má žízní po Bohu živém, kdy smím přijíti a objeviti se před tváří svého Boha?“ A již blízek smrti, svolal žáky své, povzbudil je k bratrské svornosti, a na lístek, s nímž si přál býti pohřben, kázal napsati: „Já Jan věřím a vyznávám, co svatí Apoštolé kázali a co svatí Otcové na čtyřech sněmech vyhlásili.“ Potom po tři dny s anděli obcoval a konečně se k Bohu odebral. Stalo se tak v Passignanu u Florencie, kde byl velikou úctou zahrnován, 12. července léta spásy 1073, když mu bylo sedm a sedmdesát let. Dvacátého léta nato jej papež Celestin III., když se byl nesčíslnými zázraky proslavil, k úctě oltáře povýšil.

Breviarium romanum
Fr. Cinek: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku (Olomouc 1935)

Jakub A. Eliáš