David Hibsch (1. část, 2. část, 3. část)
Jan Pavel II. prohlásil 29. listopadu 1979 sv. Františka z Assisi patronem ekologů. Toto lze chápat jako výraz naprostého nepochopení, redukování a „přiohnutí“ sv. Františka podle ducha současného světa. Je třeba si uvědomit, že sv. František nikdy do žádných konstitutivních spisů řádu nezakomponoval jakýsi požadavek, aby budoucí bratr řádu měl tzv. „zelené srdce“. Vztah sv. Františka ke stvoření je výrazem jeho vztahu k Tvůrci, což znamená, že by bez Tvůrce bylo zcela nesmyslné. Vše, co se nám dochovalo o sv. Františkovi a co hovoří o jeho poměru k tvorům a stvoření, jsou prostě jen vzpomínky jeho bratří na to, jaký byl a jaké situace s ním zažili. Jsou to vzpomínky na sv. Františka jakožto osobu, v jejímž poměru ke světu se zrcadlí její víra. Činit z Františkových subjektivních projevů ke stvoření (či jej nějak metodicky napodobovat) věroučnou a mravní nauku je projevem Boha pusté ideologie a sklonu ke kýči. Tím samozřejmě netvrdím, že se v těchto projevech neodráží Františkova pravá katolická víra a že v tom není inspirace. Abychom však mohli toto téma uchopit, je třeba si položit otázku, jaký byl poměr středověkého člověka ke stvoření, které ho obklopovalo a na němž si velmi tvrdě vydobýval chléb vezdejší.
Je mylné se domnívat, že středověk byl jakýmsi temným obdobím. Naopak – šlo o období nejsvětlejší. Domněnka současného člověka, že žije v „přeosvícené“ době pokroku a poznání, je naopak temným omylem a iluminující fata morgánou. Stačí si například uvědomit detail, že interiéry gotických kostelů, které dnes vnímáme jako poměrně strohé a bezbarevné stavby, byly pestře barevné a bohatě zdobené náboženskými i rostlinnými motivy. Gotika sama o sobě byla obdobím zbožnosti a pozitivního přístupu ke všemu, co vzešlo z Boží kreace. Samozřejmě, že v Evropě stále existovala velmi pustá místa. Místa svázaná ještě s ne zcela zapomenutými pohanskými kulty, kde si démoni s lidmi pohrávali a vydávali se za božstva – skrze posvátné stromy, háje a lesní obětiště. A nejen to – ono to fungovalo. Na takových místech se konaly magické rituály provázené perverzními orgiemi a krom přinášení obětí ve formě prvotin byly mnohde přinášeny i lidské oběti. V raném středověku se mělo například za to (na základě Ježíšových slov), že když zlý duch opustí duši člověka, potuluje se po opuštěných místech a vrací se do hlubin pralesů a na opuštěná místa modloslužby. Původní pohané, kteří přijali pravou víru, se těmto místům vyhýbali. Když se některý z mnichů uchýlil do samoty hlubokých hvozdů, byl vnímán jako hrdina pravé víry, který vyrazil do první linie, aby další část tohoto dominia vyrval z nadvlády démonů vyhnaných z duší bývalých pohanů. Pokřesťanštění jakéhokoliv místa tedy bylo považováno za jeho navrácení Bohu. To byl duch tzv. kolonizace a katolické civilizace. Samozřejmě, že tehdejší lidé měli reálnou zkušenost také s fyzickým nebezpečím hlubokých pralesů. Žila v nich divoká zvěř a lidé věděli, jakou to dá práci: vyklučit mohutné stromy, vyprostit z půdy pařezy, aby získali pole na prostou obživu. Je spravedlivé docenit odvahu rodin kolonizátorů, kteří slyšeli na pobídky například biskupů, že obdrží půdu ke kultivaci, aby přinášela trvalý užitek.
Je potřeba si také uvědomit, že středověký člověk byl člověkem symbolů. Vše co jej obklopovalo, mělo význam znamení, která k němu v dané chvíli hovoří a na cosi poukazují. V tomto nebyl jiný ani sv. František. Byl katolíkem, který si plně uvědomoval mohutnost Božího stvořitelského aktu a zakoušel jeho motiv, kterým je láska. Stvoření pro něj bylo symbolem odkazujícím na věčného a jediného umělce. Neobdivoval přírodu pro přírodu, ale pro Tvůrce, kterého poznal, a který je původcem Stvoření. Jeho poměr k přírodě je tedy ryze náboženský. Proto je ekologický aktivista bez pravé víry nemyslitelný. Takový příslušník zelené ideologie je přímo či nepřímo jen restaurátorem pohanského vnímání světa, který se navrací k lesním duchům.
Sv. František byl velmi vnímavý na symboly – stačí si jen přečíst jeho báseň „Zpěv o bratru slunci“. I další příběhy, které zaznamenali jeho bratři, to jednoznačně potvrzují. Tyto symboly, které ke sv. Františkovi promlouvaly, byly pro něj výpovědí o náboženských zjevených pravdách. Uvedu příklad.
Jednou procházel krajinou u Ankony a na pastvě uviděl stádo kozlů a mezi nimi bylo jedno jehně. Když to uviděl, povzdechl a pravil bratru Pavlovi, který ho doprovázel „Vidíš to jehňátko, které se tak klidně pase mezi kozami a kozly? Ta klidně a tiše chodíval náš Pán Ježíš Kristus mezi farizeji: Proto Tě, bratře, prosím pro lásku Kristovu, aby ses slitoval spolu se mnou nad tímto jehňátkem. Kup je a vyprosť ho z této společnosti koz a kozlů“.
Těchto příběhů existuje skutečně mnoho. Ještě uvedu jeden.
„Jednou prodléval v jednom benediktinském klášteře u Gubbia. Téže noci vrhla ovce jehně, které vzápětí roztrhala divoká domestikovaná svině. Když to sv. František viděl, okamžitě v tom spatřil obraz beránka Božího a tuto událost takříkajíc oplakal. Pak pravil „ Můj bratříčku jehňátko, nevinné zvířátko, které lidem připomínáš Krista. Budiž prokleto divoké zvíře, které tě usmrtilo, ať již nikdo nepožívá jeho maso, ani člověk, ani zvíře. Toto prase vzápětí onemocnělo a po třech dnech pošlo. Bylo pak pohozeno do klášterního příkopu a nikdo z hladových z něj neokusil jeho maso.“
Z toho plyne, že víra sv. Františka byla skutečně spojena se vším, co tvořilo jeho život a co jej obklopovalo. Jistě všichni znáte kýčovité obrázky sv. Františka holubáře a podobné věci. Nemám je rád. Ani ne tak proto, že by přímo lhaly (či snad pro jejich uměleckou podprůměrnost), ale spíše proto, že v důsledku ztráty pravé katolické víry vedou mnohé k tvorbě takovýchto karikatur, přičemž tito pobloudilci z toho činí jakýsi centrální bod vnímání sv. Františka. Ano, prameny jednoznačně říkají, že sv. František měl jakýsi mimořádný dar spočívající v tom, že se ho nerozumní tvorové neobávali. To byl ovšem důsledek jeho katolického ctnostného života a naprosté důvěry v Trojjediného Boha – a nikoliv lásky k matce zemi. Sv. Bonaventura to vysvětluje takto:
„Poněvadž František dospěl k takové čistotě, že jeho tělo s duchem a duch s Bohem byl v tak podivuhodném souladu, stalo se řízením Božím, že se tvorstvo se podivuhodně podrobovalo jeho vůli i rozkazům, přičemž tvorstvo je plně podřízeno jen Tvůrci.“
Na závěr nezbývá než konstatovat, že současný zelený aktivismus, mnohdy natřený katolickou image, je v hrubém rozporu s duchem sv. Františka. Je to ďáblův plagiát, který má vyplnit prázdnotu po ztrátě katolické víry v naší době, kdy došlo v samotné Církvi k duchovní „francouzské revoluci“.
Závěr
Vše co jsem uvedl, snad dostatečně ukazuje na skutečnost, že současná trapnost a grotesknost domnělých následovníku sv. Františka v rámci modernismem zasažené Církve je především výsledkem jejího odkatoličtění a její nákazy bludnými pověrami. Je zajímavé, že sv. František si byl již před mnoha staletími vědom rizika, které se nyní naplňuje v podobě „ukřižování Církve“. Na závěr Vám tedy přečtu, jak sv. František smýšlí o těch, kteří zrazují katolickou víru a ve františkánských hábitech oslavují tzv. nové přístupy s prvky New age ve spojení s podivnými duchy, které považují za Ducha svatého. Toto napsal sv. František horlivým a zbožným bratřím:
„Nejmilejší bratři, na věky požehnaní synové, slyšte mne, slyšte hlas svého otce. Veliké věci jsme slíbili, a vetší jsou slíbeny nám; zachovávejme tyto, dychtěme po oněch. Rozkoš je krátká a trest věčný, utrpení je nepatrné a sláva neskonalá; mnoho povolaných a málo vyvolených a všem bude odplaceno.“
To zase bratřím nehodným:
„Od tebe nejsvětější Otče, a od celého dvora nebeského i ode mne chudičkého buďte zlořečeni, kdo svým špatným příkladem ničíte a boříte, co jsi skrze svaté bratry tohoto řádu vystavěl a stavět nepřestáváš. Amen“
Děkuji vám za pozornost.
Aktuálně >