Svatý František (3) – chudoba

David Hibsch (1. část, 2. část)

Svatý František byl člověkem úcty k řádu věcí. Nikdy nezpochybňoval politické a hierarchické uspořádání světa. Nikdy nezpochybňoval ani úřady světské, natož pak duchovní. Jeho ideál chudoby nikdy nebyl výrazem civilizační revolty ve stylu hippies, přestože je dnes takto mnohdy chápán v moderních františkánských kruzích. To se pak projevuje určitou socializací ideálu chudoby, z čehož se pak dovozuje, že je vlastnění soukromého majetku téměř hříchem a naopak receptem na sociální problémy světa je zavedení rovnostářství. K chudobě, stejně jako v předchozích staletích, kdy se o pojetí chudoby vedly skutečné boje, stále existují dva přístupy, přičemž oba jsou extrémní.

Přístup laxistů spočívá v pojetí chudoby směřující spíše k mnišským řádům. Mnich osobně nic nevlastní, ale řád ano. Dnes jsou mnišské řády vlastně podnikatelskými subjekty, což přináší ve světě současného byznysu jistá morální nebezpečí. Pokud se mnichům v podnikání daří, pak mnohdy nebývá nedotčena ani zásada, že mnich nesmí mít osobní vlastnictví. U františkánů tento trend vede k pohoršení, protože být řeholníkem se pak stává pohodlným sociálním statusem, jehož například nedosahují ani katolíci žijící ve světě, kteří mají mnoho dětí a žijí stylem „z ruky do huby“. I mnozí upřímní františkáni pak mívají krize svých povolání, protože si připadají jako pokrytci – v řádu se stále hovoří o chudobě, ale z vlastní zkušenosti ví, že žijí jako v bavlnce. Opět jde o důsledek krize katolické víry, která metodicky abstrahuje od oběti, což zákonitě vede k neochotě přijmout ducha chudoby sv. Františka.

Přístup rigoristů vypadá navenek přitažlivě až inspirativně. V dějinách bylo takový skupin mnoho. Nejznámější byla skupina tzv. spirituálů (francouzská větev) či fraticellinů (italská větev) z konce 13. století. Původně bojovali proti rozmáhajícímu se laxismu v řádu po smrti sv. Františka. Nakonec však přijali pochybné učení Jáchyma z Fiore (1135 až 1202 – italský cisterciácký mnich a spekulativní teolog), který dělil dějiny na období Boha Otce (SZ), období Syna (období Nového zákona, kdy Církev ještě potřebuje hierarchii a řád – toto období mělo skončit v roce 1260), načež mělo vypuknout období Ducha Svatého (kdy již bude vládnout absolutní svoboda a zavládne láska). Tyto bludy mnohé ze spirituálů přivedly před inkvizici a některé až na hranici. Při bližším pohledu však zjistíme, že i jejich přístup k chudobě je ve výsledku pokryteckou hrou v opačném gardu než u laxistů. Chudoba se jim stává politickým beranidlem, přičemž vede k vnějšímu formalismu. Zavrhují rovněž umírněné užívání věcí, které Církev dovoluje, pročež začnou Církev považovat za zhýralou nevěstku babylonskou. Jejich duchovnost připomíná protestantismus s jeho pentekostalismem, přičemž postupují podobně jako současní duchovní archeologové v Církvi, kteří např. obhajují moderní liturgii či různá charismatická hnutí s poukazem na prvotní Církev.

Není vůbec náhodou, že i dnes určitá část františkánů do vytunelovaného sv. Františka přenesla různé charismatické vzorce. Společným jmenovatelem je samozřejmě modernismus, protože je ten je, jak známo, syntézou všech bludů.

Oba tyto přístupy jsou vadné od samého začátku.

Ideál chudoby sv. Františka

Chudobu sv. František považuje za prostředek k sebeposvěcení, a to primárně v teologickém smyslu. Předpokladem k dosažení této ctnosti je pravá katolická víra ukotvená v nauce Kristově. Františkovo přijmutí chudoby jakožto mravní ctnosti mělo svůj vývoj a tvoří podstatnou součást jeho obrácení. Jak již víme, sv. František byl synem dravého obchodníka. Byl dědicem bohatství svého otce, synem se skvělým výhlídkami právě prosperujícího měšťanského stavu. Jeho objev chudoby měl stránku přirozenou i nadpřirozenou. Na svém otci zřetelně viděl, že přilnutí ke světu vede k živočišnosti a pýše, která je základem všech ostatních hříchů vedoucích duši do záhuby. V této fázi sv. František reagoval určitým romantickým idealismem, který jej přitáhl k ideálům a snaze dosáhnout slávy prostřednictvím boje za cosi vyššího než je pouhý byznys. Proto jeho nadšení pro rytířskou službu.

Do toho vstupuje nadpřirozeným způsobem Bůh a vede tehdy mladého Františka k novému poznání a správnému zacílení jeho touhy. Františkovi se dostává poznání, které je sladší než vše, po čem do té doby prahl. Hluboce se jej dotýká, že druhá božská osoba byla před vtělením bohatá a neomezená, avšak z lásky k člověku se tohoto dobrovolně říká. Druhá božská osoba se zříká své neomezenosti a plnosti bohatství a stává se člověkem. Z absolutní vlády nade vším Ježíš Kristus sestupuje, stává se omezeným přijetím lidství. Rodí se do chléva, chudé dívce svěřené do péče prostého tesaře a po celé své pozemské působení setrvává mimo tehdejší oligarchii. Navíc v době své veřejné činnosti žije způsobem, kdy i lišky mají doupata, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil. Toto poznání Františka v rámci tématu vztahu člověka k pozemské realitě odvádí od středověkého idealismu k evangelnímu realismu.

Sv. František po svých následovnících žádá do té doby neobvyklou věc: zřeknutí se vlastnictví, a to ať již soukromého, či společného. Vychází ze slov evangelia, kde Ježíš povolává slovy „chceš-li být dokonalým, jdi, prodej co máš, a dej chudým a budeš mít poklad v nebi (Mat. 19,21)“. Je však velmi důležité si uvědomit, co František míní pojmem vlastnictví. Poznal, že vše co máme, je nám svěřeno jakožto dar, ale toto všechno stále patří Bohu. Vše – od věcí co užíváme, přes tělo, duchovní a duševní schopnosti – je nám svěřeno do péče. Skrze tyto dary a v dobrém úmyslu, který je možný pouze v pravé katolické víře, má být oslaven jejich tvůrce a skutečný majitel, tedy Bůh. Sv. František tedy požaduje, aby všichni jeho následovníci dobrovolně uznali ve svém životě skutečnost, že nejsou ničím a nemají nic, protože vše, co jest (i oni sami) je výsledkem Božího tvoření. Člověk tedy nemá právo vznášet jakési nároky, ale naopak být vděčný, že je, a že původcem všeho je dobrotivý Pán a Král.

Sv. František správně tvrdí, že jediné, co nám vskutku náleží, jsou veškeré naše hříchy, protože ty nejsou Božího původu. Chudoba je pro něj výrazem lásky vůči dárci, kdy vše, co je mu svěřeno, stále navrací do služby skutečnému majiteli. On skutečně nehovoří pouze o hmotném jmění, protože hlavní problém není primárně v něm, ale především v ambicích lidí a majetnickém, tedy uzurpátorském, vztahu k čemukoliv. Za největší přepych považuje právě ambice, tedy nezřízenou vůli, která není odevzdána Bohu, ale trucovitě si chce vydobýt jakási práva dle svých vlastních představ. Sv. František velmi dobře rozlišuje a rovněž akceptuje společenské stavy a sociální postavení. Jeho ideál chudoby se nikdy nemění, ale zároveň sám dobře ví, že jeho konkrétní realizace může být různá. Něco jiného je, když se muž či žena zasvětí Bohu v I. a II. Řádu, odlišné to je, když vstoupí rodina do III. Řádu.

Sv. František hovoří v knize „Slova svatých napomenutí“ o zlu vlastní vůle takto:

„Ten člověk jí ze stromu zapovězeného, který sobě přivlastňuje svou vůli a vyvyšuje se dobry, kterých mu poskytl Pán a která on v něm působí: Takový přestupuje rozkaz a sveden ďáblem trhá ovoce zlého. Za to neujde trestu.“

Ideál chudoby je pro Františka stále stejný od doby jeho změny smýšlení, přesto její realizace v rámci řádu a světa měla svůj vývoj. Výsledek tohoto procesu lze shrnout do věty:

Každý následovník Ježíše Krista, skrze příklad sv. Františka, ať se dobrovolně řekne majetnictví, tedy touhy vlastnit a na vlastnictví spoléhat, a všeho ať jen užívá dle svého společenského stavu a užívá toho jen v nutné míře.

O výklad pojmu nutná míra užívání věcí se skutečně vedl boj a tento boj byl jednou z příčin, proč dnes existují tři větve I. řádu sv. Františka. Co je onou mírou nutnou k životu? Mít co jíst, mít kde spát a zaměstnávat se morálně nezávadnou prací, přičemž vše, co člověk myslí, mluví a koná, má být činěno ke slávě dárce všech dober.

Samozřejmě tato změna přístupu k existenci a světu, tedy jejího opětovného zacílení k původci jsoucna, je výrazem naprostého realismu, nikoliv idealistického snění. Je zásadní a má svůj dopad i na sociální strukturu světa. Umíte si představit situaci, kdy by tuto vnitřní změnu realizoval větší počet lidí, jak si to přáli františkánští terciáři – např. papežové Lev XIII a sv. Pius X.? Jak by svět vypadal? Žádný obchodník s deštěm by neuspěl, žádný byznysmen obchodující s padlou lidskou přirozeností by neměl šanci, žádný lichvář by nemohl kohokoliv terorizovat dluhem a úroky z úroků, žádný mediální a marketingový manipulátor by neuspěl s kampaněmi přesvědčujícími své okolí, že lidé nemohou bez toho či onoho žít. Ano, byli bychom skutečně svobodní pro Boha a Království Boží. A Zlý, který dráždí lidskou vůli, aby se stala zvůlí, by byl zahnán do defenzivy.

Ještě zmíním, že sv. František nikdy nehodlal okrást svého Krále o vznešenost řádné bohopocty. To je zcela absurdní představa, která je v současné Církvi téměř „doma“. Nikdy by si nedovolil obhajovat chudobou protestantský koncept vybílených kostelů. Nikdy by jej ani nenapadlo z neúcty, lenosti a nechuti nedat Pánu to nejlepší pod sluncem a obhajovat sprostotu domnělým návratem do apoštolských dob. To dokládá nejen jeho snaha obnovovat kostely na počátku jeho změny způsobu života, ale i jeho texty. Na ukázku přečtu jeden z dopisu „ke všem kustodům bratří Menších“, který shrnuje postoj sv. Františka k liturgické vznešenosti, a – jak by řekl jeden profesor pražské filozofické fakulty – o „triumfalismu“:

„Prosím Vás více, než sám ze sebe mohu, abyste, kdy jest možno a příhodno, pokorně prosili duchovní (všechny nikoliv je řádové kněze), aby měli nade všechno v úctě nejsvětější tělo a krev Pána našeho Ježíše Krista i jeho svaté jména a napsaná slova, která posvěcují tělo. Kalichy, corporalia, ozdoby oltáře a celou soupravu k oběti ať mají skvostnou. A je-li někde nejsvětější tělo Páně chudobně umístěno, budiž z rozkazu Církve dáno na místo skvostné a tam uzamknuto; budiž nošeno s velikou úctou a důstojně podáváno. Též jména a slova Páně napsaná, kdekoliv se nacházejí na nečistých místech, ať jsou sebrána a uložena na místo počestné.“

Následuje kapitola Svatý František (4) – stvoření, závěr.