David Hibsch (1. část)
Nyní se zaměřme, na to kým byl sv. František z hlediska katolické víry, chudoby a vztahu ke stvoření a jak je dnes v těchto rovinách prezentován.
Dnes je totiž sv. František interpretován ve všech těchto rovinách poněkud groteskně, přičemž v katolickém prostředí jde o důsledek odkatoličtění víry po II. vatikánském koncilu (viz filmy o sv. Františkovi).
- Katolická víra sv. Františka je relativizována novodobým ekumenismem, který je pojímán jako nikdy nekončící dialog, přičemž důsledkem je osobní účast na bludech jinověrců. Chybí jakákoliv aspirace evangelizovat bludaře a přivést je k pravdě a zpět do Katolické církve.
- Ideál chudoby sv. Františka je vykreslován pouze v sociální rovině. Posléze je přetaven v humanistickou vizi vnitřně nespravedlivé rovnostářské společnosti, přičemž náboženský motiv dobrovolné chudoby je odstraněn a redukován.
- Vztah sv. Františka k přírodě je deformován do roviny vztahu člověka a životního prostředí. Výsledkem je ekologická vize světa, kde je člověk a společnost vnímán jako nádor na „Matce zemi“. Pokud pak existuje nějaký náboženský motiv ve vztahu k přírodě tak spíše odpovídá představám panteistů a novopohanství.
Byl skutečně sv. František revolucionářem, který jaksi nepřímo relativizoval katolickou nauku ve smyslu protestantských tezí? Odpověď je prostá: nebyl! V jeho době, stejně jako v té dnešní, existovalo dost podnětů k odvrácení se od Církve a přilnutí k různým skupinám, které volaly po radikální reformě (např. Albigenští).
Na autentickou katolickou víru sv. Františka poukazuje jeho vztah:
- Ke Kristu
- K Eucharistii
- K Církvi
- Ke kněžství
sv. František a Kristus:
Františkův vztah ke Kristu byl po celý život definován vztahem poddaného rytíře svému Králi a Pánu. Řehole z roku 1221 začíná slovy:
„Řehole a život těchto bratří je: Žít v poslušnosti, čistotě a bez vlastnictví jít ve šlépějích našeho Pána Ježíše Krista a následovat jeho učení“.
Totéž je napsáno v tzv. protořeholi z roku 1209, kterou ústně schválil papež Inocenc III. Sv. František se po celý život považoval za duchovního rytíře svého vrchního velitele. Důsledně svého Krále napodoboval, až se k němu připodobnil tak, že mu bylo dáno, jakožto odlesk věčného věnce slávy, nést rány Ježíše Krista. Byl s Ním sjednocen a na svém těle zrcadlit jeho smírnou oběť za hříchy celého lidského rodu. Tento aspekt je dnes oslaben, protože současným katolíkům je smysl Kristovy oběti skryt za pseudohumanistickou vizi Krista v protestantském duchu.
sv. František a Eucharistický Kristus:
Zde jde již o ryze katolické téma. Sv. František v řeholi z roku 1221 píše:
„Nepřestávejte se utíkat ke kněžím, protože moc zadržovat a odpouštět hříchy mají pouze kněží. Až se pokorně vyzpovídají, ať přijmou tělo a krev Pána našeho Ježíše Krista s velkou pokorou majíc na paměti slova: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“
Sv. František klade velký důraz na hodné přijímání Ježíše Krista v eucharistii a zdůrazňuje, že Kristus v eucharistii je tím nevzácnějším co nám zde zanechal.
Ve spise „Slova svatých napomenutí“, který je sv. Františkovi připisován, protože se shoduje s jeho způsobem vyjadřování, píše:
„Proto jsou zavrženi všichni, kdo viděli Pána Ježíše Krista pouze dle jeho lidství, ale neviděli by ho a nevěřili v něho podle ducha a Božství, že jest pravým Synem Božím. Tak i ti, kdo vidí svátost oltářní, která je posvěcená slovy Páně na oltáři v rukou kněze ve způsobách chleba a vína, ale neuznávají a nevěří, že jest to dle ducha a Božství pravé, nejsvětější tělo a krev Pána našeho Ježíše Krista, jsou zavrženi….“
A ještě jeden zásadní citát ze spisu „Ke kněžím celého řádu“, který je součásti jeho listu ke generální kapitule:
„Vzpomeňte, bratří kněží, že je psáno v zákoně Mojžíšově. Jak ti, kteří přestoupili nařízení Boží služby, byli kamenováni. Oč větší trest zasluhuje ten, který takřka šlape po Synu Božím, poskvrňuje jeho krev, kterou byl posvěcen! Člověk nečistý zneucťuje Beránka Božího, když nerozeznává, podle slov apoštola, svatý chléb Kristův od jiných pokrmů či konání nehodných, protože přijímá nehodně, ač již skrze proroka Pán praví „Zlořečen, kdo koná dílo Hospodinovo lstivě a nedbale“ (Jer. 48,10). Právě pro takové špatné kněze, kteří nemají o tak vznešený úřad pravou péči, nám Bůh zadržuje požehnání. Jak praví prorok Malachiáš – zlořečit budu vašim požehnáním a zlořečit budu Vám.“
V těchto a dalších textech lze najít vše, co trápí i naši přítomnost v souvislosti z devastací liturgie a neúctou moderního kněžstva ke Kristu v eucharistii či věřících, kteří přijímají s pochybnou hrdostí Krista ve stoje či na ruku.
sv. František a Církev:
Vztah sv. Františka k Církvi byl dán jeho poslušností vůči hierarchii. Tato úcta plyne z jeho úcty ke služebnému kněžství. Svědectvím je skutečnost, že když František získal první bratry, tak jeho první myšlenkou byla cesta do Říma, kam se odebrali v roce 1209, aby získali potvrzení svého způsobu života. Tento bratrský kruh totiž zakusil nepřízeň diecézního kněžstva, které celkem oprávněně poukazovalo na skutečnost, že chtějí-li konat apoštolskou službu, musí mít církevní schválení, byť i tehdy měli podporu a schválení místní biskupa. Šlo o problém jurisdikce, když se bratři dostali mimo diecézi biskupa z Assisi. Navíc potulných kazatelů a různých skupin bylo víc. Audience u papeže Inocence III. byla zprostředkována biskupem z Assisi (Quidonem), který bratry podporoval a získal pro jejich záměry kardinála Jana Colonnu od sv. Pavla za hradbami v Římě, biskupa z diecéze Sabina. Inocenc jim 16. 4. 1209 udělit ústní schválení jejich první velmi jednoduché řehole.
Celkem byly řehole čtyři. Tato, schválená Inocencem III., byla první. V roce 1221 byla napsána druhá, ke které byla připojena první jednoduchá řehole.
Vztah sv. Františka k Církvi je rovněž vyjádřen v poslední definitivní formě řehole z roku 1223, kterou potvrdil nástupce Inocence III., papež Honorius III.
Zde stojí:
Bratr František slibuje poslušnost a úctu papeži, jeho nástupcům řádně zvoleným a Církvi římské. Ostatní pak bratři jsou zavázáni bratra Františka a jeho nástupce poslouchat.
sv. František a kněžství:
Vztah sv. Františka ke kněžskému úřadu pramení z úcty ke svátosti kněžství, skrze kterou, je Kristus pod způsobami chleba a vína reálně přítomen v našem světě. V závěti, kterou sv. František nadiktoval na konci svého života, praví:
„Nehodlám na nich (kněžích) posuzovat jejich hříchy, poněvadž z nejsvětějšího Syna Božího tělesným zrakem na tomto světě ničeho nevidím, než jeho nejsvětější Tělo a nejsvětější Krev, kterou oni proměňují a toliko oni jiným podávají.“
Z tohoto je patrné, že sv. František důsledně odděloval osobní mravní kvality kněze od svátostného úřadu, který je mu svěřen. Ovšem vzhledem k tomu, že sv. František byl mužem katolické víry a vždy se považoval za rytíře Církve, nikdy netoleroval, aby byl, třebas i knězem, biskupem či papežem, kdokoliv veden do bludů a blud byl mlčenlivě tolerován a udržován pro slepou poslušnost a řekněme politickou korektnost. Obhajoba víry, totiž není přestoupením poslušnosti. Že sv. František nikdy slepou poslušnost nevyžadoval je zřejmé z řehole z roku 1221, kde píše o těch, kteří jsou ministry řádu:
„Přikáže-li však některý ministr někomu z bratří něco proti našemu životu nebo proti jeho svědomí, nemusí ho poslechnout, neb není poslušnosti tam, kde je páchán poklesek či hřích“.
a ve spise „Slova svatých napomenutí“ zase píše:
„Kdyby však rozkazoval představený poddanému něco proti jeho svědomí, NEPOSLOUCHEJ HO, ale přece ho NEOPOUŠTĚJ. A kdyby musil pro to snášet od něj příkoří, miluj jej z lásky k Bohu o to více.“
Víra sv. Františka
Že sv. František byl mužem autentické katolické víry a nesnesl, žádnou relativizaci katolické nauky je patrné z řehole potvrzené roku 1223, kde píše:
„Budou-li chtít tento způsob života přijmout…ať je ministři bedlivě zkoušejí z víry katolické a církevních svátostí.“
V tzv. druhé řeholi z roku 1221 je této záležitosti věnována celá kapitola 19.
„Všichni bratři ať jsou katolíky, ať žijí a mluví po katolicku. Bloudí-li někdo slovem a skutkem ve víře a v katolickém životě, a nenapraví se, ať je z našeho řádu vyloučen“.
Sv. František a apoštolát versus současný ekumenismus
Z výše řečeného vyplývá, že sv. František by nikdy neakceptoval jakýkoliv věroučný kompromis s odvoláním na lásku, pokoru a poslušnost. On stál zcela na evangelijních pozicích ve smyslu hlásat radostnou zvěst po celém světě a kázat pravdu evangelia, ať je to vhod či nevhod. Současný ekumenismus, který vyvěrá z deformované definice Církve a nesmyslných představ o možnostech dialogu mezi vírami, by považoval za jidášovskou zradu Ježíše Krista. On se totiž skutečně vnímal jako rytíř Krista Krále a nikoliv jako moderátor. Misii a apoštolát považoval za primární úkol řádu a tato služba byla v jeho době velmi aktuální.
Na tomto místě chci připomenout, že v časech sv. Františka nebyl u existujících mnišských řádů vnější apoštolát obvyklý. Základem působení mnichů bylo především osobní zachovávání přikázání a evangelních rad. Mnišská komunita nikdy primárně nepomýšlela na to, že by mnich byl povinen po způsobu apoštolů působit aktivně navenek. Řehole sv. Benedikta mnicha osvobodila a skryla světu, přičemž nevyžadovala činnost vůči světu. V začátcích západního mnišství bylo mezi mnichy kněží poměrně málo – většina z nich byla bratry laiky – a pokud se mnich knězem stal, tak tito kněží-mniši nekázali ani ve svých klášterech, protože jejich úkolem bylo především žehnat a sloužit mši svatou. Mnišská komunita měla kněze pro vlastní bohopoctu a jako celek byla především zavázána chórovou modlitbou a prací. Na začátku 12. století se vedly určité spory ohledně práva řeholních kněží veřejně kázat. Např. opat Rupert z Deutz (zemřel kolem r. 1130) napsal apologii mnišstva s názvem „O životě vpravdě apoštolském“ zde uvádí:
„Knězi, který jest mnichem, je posvěcením na kněze sice uděleno právo kázat a křtít, ale i když ho to činí apoštolům ještě podobnějším, přeci jen je podstata apoštolského života mnicha v tom jen prostě zachovávat tři sliby, čímž následuje Krista.“
Apoštolát ve formě kazatelské činnosti řehole sv. Benedikta neznala a mniši jen velmi výjimečně vykonávali učitelský úřad Církve, a pokud ano, tak za zdmi kláštera. Existovaly spíše ojedinělé případy, podmíněné jistým mimořádným dobovými okolnostmi, kdy mniši jako např. sv. Bernard z Clairvaux veřejně kázali k úžasu celého světa. Navíc tehdejší kanonické právo skutečně mnichů zapovídalo kazatelský úřad dle staré zásady „úřadem mnicha je nikoliv učit, ale plakat (vést kající život)“ Například papež Alexandr II. (1061 – 1073), který sám byl původně mnichem v klášteře v Cluny, nařídil
„V souladu s ustanoveními sv. Benedikta přikazujeme, aby mniši zůstávali v klášteře, a zakazujeme, aby procházeli vesnicemi a městy a žádáme, aby žádným způsobem lidu nekázali.“
Přesvědčení sv. Františka o misijní činnosti řádu však vyvěralo z jeho obrácení, kdy jeho touha po rytířství byla Bohem přetavena v cosi, co bychom nazvali touhou být vždy „heroldem svého Krále“.
Měl dva příklady:
- Veřejnou činnost Ježíše Krista
- Misijní úkol apoštolů
Spor o kazatelskou činnost, tedy o jurisdikci a způsob, jak kazatelství věroučně uhlídat, byl žhavý právě od druhé poloviny 12. století a na půdě Církve vyvrcholil založení řádu sv. Františka a sv. Dominika. V této činnosti samozřejmě měl předchůdce, jako byl např. sv. Norbert z Xantenu (1082 až 1134 – zakladatel premonstrátů) či Robert z Arbrisselu (1050 až 1117 – potulný kazatel a teolog z Bretaně a zakladatel královského ženského benediktinského kláštera v Fontevrault). Na konci 12. století se objevuje s požadavkem kazatelské činnosti Petr Valdes obchodník z Lyonu (zakladatel bratrstva chudých z Lyonu známých jako valdénští), kteří, byť se zpočátku vymezovali vůči nauce sekty Katarů (Albigenští), nakonec se v ní téměř rozpustili.
V době sv. Františka se tedy řešila otázka kdo a za jakých podmínek může konat veřejnou kazatelskou činnost, která je jedním z principů apoštolátu vůbec. Zkušenosti s potulnými kazateli byly nedobré, zvlášť s propuknutím albigenských herezí dualismu, které byly na západ zavlečeny z „ortodoxního“ východu, od tzv. Bogomilů. Každý, kdo chtěl veřejně kázat, musel mít tuto službu od Církve schválenu a mít k tomuto poslání patřičné vzdělání. Zde rovněž hledejme důvod, proč sv. František přijal jáhenské svěcení, aniž pociťoval povolání ke kněžství. Jeho pojetí kazatelské činnosti, jakožto misie k odpadlíkům či pohanům, však nebylo touhou po společenské exklusivitě. I středověcí kazatelé či myslitelé totiž podléhali elitářským choutkám a toužili stát se slavnými a úspěšnými rétory, aniž by slova, která tak rádi pronášeli, byla odrazem jejich osobního života. Sv. František vždy kazatele řádu nabádal, aby si byli vědomi, že to není jejich zásluha, že někdo pod dojmem slov, skutečně změní svůj život. Říkával jim: „proč se vy kazatelé nadýmáte, když to podstatné, konají ve skrytu, v modlitbě a odříkání moji tiší a prostí bratři.“ Sv. František totiž neviděl podstatu ve vzdělání či schopnosti formulovat myšlenku, to byly pouze prostředky. Za zřídlo milostí pro obrácení světa považoval autentický katolický život uprostřed něj. V řeholi z roku 1221 o tom píše:
„Všichni bratři mají kázat svými skutky“
A dále…
„Prosím s láskou, kterou je Bůh, všechny bratry, kazatele, řečníky, kněze i laiky, aby se snažili ve všem být skromní, aby se nevychloubali a neradovali se ze svého úspěchu, ani uvnitř se nevyvyšovali z dobrých slov a skutků, a vůbec ze žádného dobra, protože to mluví, činí a působí Bůh v nich skrze ně, podle výroku Páně: Neradujte se, že se vám i duchové poddávají.“
Sv. František, kromě stálých cest po pyrenejském poloostrově, několikrát podnikl delší misijní cesty, protože toužil po mučednické smrti. Toho by jistě nedosáhl, kdyby chtěl vést mezináboženský dialog a hledat styčné body mezi vírami v naukové oblasti. Pozornost sv. Františka byla samozřejmě upřena k saracénům, které chtěl přivést do Církve Kristovy. Své misijní výpravy pojímal jako křižácká tažení. Již v letech 1213 až 1215 prošel Lombardií a jižní Francií, aby se dostal na území španělsko-marocké říše, kde chtěl ke katolické víře přivést marockého kalifa. Nemoc mu však znemožnila dosáhnout tohoto cíle. Podruhé se vypravil na východ v roce 1219 a po boku křižáckého vojska pobyl u Damiety. Jako jeden z mála účastníku výpravy se dostal na území nepřítele a byl přijat sultánem Al Kamilem (1180 – 1238) ze sunnitské dynastie Ajjúbovců, který si jím nechal vyložit katolickou nauku.
Sv. František na základě katolické víry měl svou řekněme evangelní strategii, jak pohanům hlásat Kristovo učení. Nikdy nehovoří o islámu jako příbuzném náboženském systému a užívá pojem Saracén ve smyslu pohanského lidu východu. V řeholi z roku 1221 přesně popisuje, jak má vypadat kontakt s pohany.
„První způsob je, že nebudou začínat hádky a spory, nýbrž budou ochotně poddáni všelikému zřízení lidskému pro Boha a tak životem ukazovat, že jsou křesťany“
Jak lze z tohoto citátu soudit, že by snad měl sv. František na mysli, že se mají bratři přizpůsobit falešné víře? On říká, aby jejich svědectví bylo na daném místě katolicky autentické a moudré, tedy podřízené Božímu záměru. Dále pak praví:
„Druhý způsob je, že jim, podle Boží vůle, budou hlásat Slovo Boží, aby uvěřili v Boha Otce všemohoucích, Syna a Ducha svatého, – Stvořitele všeho, Vykupitele a Spasitel – Syna, aby mohli být pokřtěni a stát se křesťany, protože nenarodí-li se kdo znova z vody a Ducha svatého, nemůže vejít do království Božího. Tato a jiná slova dle vůle Boží jim mohou zvěstovat, neb praví Pán v evangeliu: Každý, kdo mě vyzná před lidmi, toho vyznám i já před svým Otcem, jenž je v nebesích. Kdo však by se styděl ze mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde ve své slávě a Otcově a svatých andělů “
Je evidentní, že si současní moderní františkáni pletou „strategii s letargií“, když se účastní ekumenického dialogu, který vůbec neaspiruje na obrácení jinověrců ke katolické víře a jejich začlenění do Církve. Je to projev nenávisti vůči zbloudilým duším, a tento přístup je otřesným svědectvím fundamentální krize současné hierarchie.
Následuje kapitola Svatý František (3) – chudoba.
Aktuálně >