Svatý František (1) – úvod, život světce

David Hibsch

Upravený text přednášky uskutečněné 1. června 2013 na Setkání duší spřízněných v Bělči nad Orlicí 2013.

Úvod

Svou přednášku bych zahájil tradičním přáním, které po vzoru Krista a apoštolů užíval sv. František a jeho bratři. Tedy…

Pokoj a dobro!

Byl jsem Michalem Semínem požádán, abych zde pohovořil o sv. Františkovi z Assisi a pokusil alespoň částečně vysvětlit rozpor mezi současnou interpretací sv. Františka a sv. Františkem, jak nám ho uchovala katolická františkánská tradice.

Hned úvodem, bych Vás požádal o shovívavost. Prosím, nevnímejte mne jako „františkánského badatele“ – postava Sv. Františka a celá františkánská tradice je vskutku obsáhlé téma. Kdybych měl aspirovat na status „františkanologa“, nic jiného bych už nedělal, nechal se živit z vašich daní jako většina současných badatelů a vědeckých pracovníků, a předpokládám, že bych svou rodinu velmi záhy přivedl na sociální dno, nikoli však k ideálu chudoby sv. Františka.

Život světce

Abychom mohli o sv. Františkovi vůbec hovořit, musíme ho zasadit do jeho doby. Sv. František byl mužem středověku. Narodil se v roce 1182 v patricijské rodině města Assisi. Jeho matka jménem Pika pocházela z aristokratické rodiny z Provence a byla provdána za měšťana a obchodníka s látkami jménem Pietro Bernardone. Z praxe středověku víme, že spojování šlechtických rodů s rody měšťanskými bylo obvykle zapříčiněno chudnutím provinční šlechty. Pokud měl zchudlý šlechtický rod více dcer, tak většinou neměl na věno, a proto se nebránil provdat svou dceru bohatému měšťanovi, pokud ten neuplatňoval svůj nárok na věno. Většinou dotyčnému stačilo vědomí, že bude mít doma ženu aristokratického původu, což přinášelo určitou společenskou prestiž, a tak se vlamoval do vyšších společenských vrstev mnohem snadněji. Nevíme zcela jistě, zda to byl zrovna tento případ, ale vzhledem k budoucím událostem zde určitá pravděpodobnost existuje.

František dostal při křtu jméno Jan. Matka ho přirozeně naučila francouzsky, takže po ulicích města Assisi běhal chlapec, který ovládal francouzský jazyk – otec i místní lidé mu tedy začali říkat „malý Francouz“, zdrobněle „František“. V této souvislosti není nezajímavé, že v té době bylo slovo František, neboli Františka (francisca) užíváno rovněž pro vrhací sekyru franských bojovníků, kterou užívali za vlády Merovejců a vlády Karla Velikého. My již nezjistíme, co mělo onen zásadní vliv na to, že si Františka nepamatujeme jako Jana. František měl ještě mladšího bratra Angela, který šel ve šlépějích svého otce, a též víme, že rod Bernardone se v Assisi udržel do poloviny 16. století. Je zajímavé, že pozdější jeho členové se prý propadli až na sociální dno a poslední dva příslušníci rodu byli prý dokonce žebráky.

Z událostí v životě sv. Františka je zřejmé, že jeho otec na svého prvorozeného syna vsadil svou rodovou čest. Z života a jednání Františkova otce plyne, že celý svůj život toužil po úspěchu svého rodu a v posledku toužil i po jeho povýšení do šlechtického stavu. A právě v tomto ohledu měl být svému otci František nápomocen, přičemž i on sám si to přál. Řečeno dnešním žargonem – František byl synem podnikatele, tedy na slunce se deroucího měšťanského stavu, který kráčel přes mrtvoly a svůj status si jednoduše hodlal koupit. Vydělával obchodem ve stylu „levně nakup a draho prodej“. Obchod mu zřejmě vycházel, protože svému synu pořídil rytířskou výzbroj, aby na válečném poli dobyl rodu Bernardone čest, slávu a šlechtický titul.

Pokud jde o rytířskou výzbroj, tak to bylo ve své době vybavení obrovské hodnoty. František se tomu vůbec nebránil, protože byl pravým mužem své doby, navíc byl formován francouzskou rytířskou kulturou. On chtěl sloužit vysokým ideálům, přičemž vrstevníky z Assisi převyšoval svým jednáním aristokrata. Jeho životopisci včetně pamětníků, kteří původně patřili do jeho party, dokládají, že ještě před svou vnitřní proměnou měl vystupování, které bychom dnes nazvali „aristokratickou noblesou“. František například nesnesl vulgární a dvojsmyslný humor, k dívkám byl dvorný, jeho přístup k výdajům za různé hostiny pro své druhy byl velmi velkorysý. K penězům měl takřka pohrdavý vztah, příznačný pro tehdejší šlechtu, která považovala pachtění se měšťanů po zlatém kovu za projev malosti plebejců.

Je třeba si uvědomit, že peněžnictví v této době ještě nebylo alfou a omegou života lidí. Existovalo velké množství lokálních měn a podstatná část běžných regionálních obchodů se stále odehrávala směnou zboží za zboží. František měl od svého otce peněz dost a ten si skrze něj pěstoval vlastní prestiž měšťanského granda. Je to stejné jako dnes, když bohatí podnikatelé navenek ukazují svou zámožnost prostřednictvím svých dětí tím, že jim dopřávají, co jim na očích vidí, aby bylo vidět, že na to mají. Neurvalá reakce otce po Františkově proměně pouze dokazuje, že byla především zasažena jeho pýcha a jen velmi málo poukazuje na to, že mu prostě otcovsky přál.

Jak jsem již řekl, František byl mužem velkých ideálů a jako mladík toužil sloužit veliké věci. Byl mužem stejným jako my. Hodlal dosáhnout horizontu a překonat jej. Chtěl sloužit svému Králi a krásné Paní. Když mu bylo 20 let, chce tyto ideály naplnit a logicky se zapojuje do dobových záležitostí. Ano, František držel v rukou meč a rozdával jím rány, možná i zabil či zranil, to nevíme.

V roce 1201 se účastnil bitvy mezi Assisi a Perugií. Tehdy probíhala téměř permanentní válka mezi císaři a papežským státem o vládu nad italským poloostrovem. Tento boj nebyl zbytečný, protože v jeho podstatě šlo o velmi zásadní věc. Lze to vyjádřit otázkou, která je vlastně aktuální dodnes –  bude Církev tzv. říšská či zůstane skutečně nezávislá na státní moci a bude stále katolická? Elity a občané města Perugie hájili nároky císaře, město Assisi zase nároky papeže. Pro válečníky z Assisi, však bitva nedopadla šťastně a František si prožil rok ve vězení. Nebýt bohatého tatínka, který jej vykoupil, asi by tam zemřel, protože když se vrátil, dalšího půl roku byl vážně nemocen.

Již tehdy částečně nahlédl iluzorní povahu života, kterému do té doby podléhal. Pochopil tvrdou realitu a zřejmě se zamýšlel nad motivy a cíli, které do té doby sledoval. Přesto, když se uzdravil a dorazila k němu zpráva, že hrabě z rodu Gentilů chystá další výpravu do Apulie, vydal se na cestu v touze dosáhnout pasování do rytířského stavu. Zde však již nastává bod zlomu v životě sv. Františka. Prožil dvě noci za sebou dva intenzivní sny, které nešlo přejít tvrzením „sen je sen, probudíš se a je den“.

V prvním onom zvláštním snu stojí František uprostřed rytířského sálu, jehož stěny jsou vyzdobeny nekvalitnější zbrojí, jakou kdy viděl. František do prostoru klade otázku „čí je to palác? A z prostoru slyší hlas „To ty jsi ten urozený muž, na něhož čeká s jeho rytíři“. František na odpověď reaguje s radostí a říká „nyní vím, že se stanu velkým knížetem“. Druhé noci má další sen. Rozmlouvá s kýmsi, kdo se ho táže, kam se to vlastně ubírá. Odpovídá, že jede sloužit významnému šlechtici do Apulie, aby získal bohatství a rytířskou slávu. Tazatel se ho ptá „ Kdo Ti může prokázat více dobrodiní, pán či sluha“? Františkova odpověď je prostá „pán“. Dotyčný mu pak říká „tak proč pro sluhu opouštíš pána, proč pro poddaného opouštíš krále? František reaguje otázkou „a co mám tedy dělat?“. Dostává odpověď „Vrať se domů, tvé vidění se vyplní jinak“.

Jestli lze do té doby nazvat Františka s trochou nadsázky „dobovým romantikem“, tak nyní se stává realistou, kterým už zůstane do své smrti. František byl mužem činu a reagoval okamžitě. Naložil na koně vše, co měl, a ujížděl od Spoleta k Assisi, aniž přemýšlel nad tím, že se mu v Assisi zřejmě budou smát a považovat jej za zbabělce. Vše, co se dělo po této proměně Šavla v Pavla je již známo. Reakce otce na změnu smýšlení svého syna byla bouřlivá. Inu, dotýkala se jeho cti a mařila jeho investice do syna. Matka Pika byla naopak ráda, že se František odpoutal a nebude nástrojem prestiže svého otce. Otec ho dokonce vložil do klády ve svém domě, načež ho až matka propustila. Spor pak řešil místní biskup ve své rezidenci, kde se František svlékl do košile a spodních nohavic, čímž symbolicky předal otci vše, nač si mohl činit nárok. Vyjádřil tím prostřednictvím středověkého smyslu pro symboliku, že ani pozemský otec rozhodně nemá narok na něj, dospělého člověka, protože každý je především dítětem nebeského Otce.

V první fázi k Františkovi nejvíce promlouvala duchovní bída, která byla všude kolem. Tu zrcadlily zanedbané kostely za městskými hradbami. Stále se považoval za rytíře svého Krále, jen ono rytířství bylo očištěno od marných tužeb realizovat své osobní ambice. Stal se rytířem, který hájí vlastnictví svého Pána. Rytířem, který vede boj s bezbožností a hříchem, jenž je podstatou všech problému světa a lidí. Proto opravoval kostel sv. Damiána, sv. Petra a Panny Marie Andělské, zvaný Porciunkula. Až roku 1208 dostal další část odpovědi svého Pána, kdy při poslechu části evangelia při mši svaté v Porciunkule (nemějte zlato, ani stříbro, ani peníze ve svých opascích, ani mošnu, ani obuv, ani hůl) pochopil, že je volán k apoštolskému způsobu života v jeho plném rozměru a radikalitě. To bylo Františkovo křižácké Deus Vult – Bůh to chce.

Následuje kapitola Svatý František (2) – víra, apoštolát, ekumenismus.