Dnes slavíme svátek svatého Dominika.
„Pane, co se stane s hříšníky?! Pane!“
„Pane, dej mi pravou lásku, lásku, které není nic zatěžko pro spásu druhých!”
Sv. Dominik se narodil mezi rokem 1173-1175 v kastilské vesnici Caleruega v severní Kastilii v rytířské rodině Guzmánů. Jako sedmiletý byl poslán ke svému strýci arciknězi, který ho vyučoval především gramatiku a latinu. V patnácti letech pak Dominik nastoupil v Palencii studium svobodných umění. Již v době studií se projevila jeho mimořádná láska k bližním. Nabídl se kupříkladu jako náhrada za chlapce prodaného do otroctví, a obchodník s otroky dojat Dominikovou obětavostí propustil oba. Stejně tak jedna chudá žena se přiznala svatému Dominikovi, že pro chudobu odpadla od církve k sektě albigenských, a kdyby se vrátila, přišla by o své místo a živobytí. Světec chtěl z lásky k duším opět sám sebe prodat za otroka, aby tak vysvobodil tuto ženu z bludařského otroctví. Avšak Bůh sám pomohl a žena se vrátila do Církve.
V době hladu pak Dominik rozdal veškerý majetek a nakonec prodal své drahocennné knihy a peníze věnoval hladovějícím chudým. Je znám jeho výrok:
„Nechci studovat z mrtvých kůží, zatím co lidské bytosti umírají hladem!”
Po dokončení studia ve čtyřiadvaceti letech byl vysvěcen na kněze a stal se kanovníkem reformované kapituly v Osmě (El Burgo de Osma). Zde se věnoval službě Bohu především chórovou modlitbou a životem podle řehole sv. Augustina. Dominik poznal, jaké škody v jižní Francii zavinila sekta albigenských. Od papeže Inocence III. byl do jižní Francie vyslán citeauxský opat Arnold, dva cisterciánští kněží, Rudolf a Petr z Kastelnavy aj; uložil jim, aby tam kázali a obraceli lid na pravou víru. Ale papežským poslům a kazatelům mařil práci již jejich příchod; přicházeli s velkou družinou, v překrásném církevním rouchu, na nádherně osedlaných koních. Také málo příkladný život mnohých kazatelů zavinil neúspěch kázání mezi bludaři, kteří lákali k sobě lid chudobou a předstíranou ukázněností mravů.
Dominik to vše pozoroval, a proto si vyžádal v Římě povolení, aby směl v jižní Francii sám kázat a získávat lid pro katolickou víru. Oblekl se do chudého roucha a bosý, bez peněz a jakékoliv nádhery se vydal na apoštolskou cestu k albigenským. Přidali se k němu někteří zanícení kazatelé. Kdykoliv se konaly odborné disputace s albigenskými, tu Dominik vynikal znalostmi a pohotovostí argumentace tak, že ho protivníci nazývali svým nebezpečným odpůrcem. Snažil se je mírnou cestou obracet k pravdě. Katolický lid utvrzoval ve víře, obojím pak bez rozdílu prokazoval skutky milosrdenství.
Potíral albigenské bludy a zapaloval oheň lásky v pobloudilých srdcích. Dosahoval toho vroucí modlitbou, studiem, neúnavným kázáním a trpělivostí v rozhovorech s bludaři. Neohroženě je vyhledával a s láskou napomínal, třebaže se ho pokusili dokonce i zabít. Konal za ně kající skutky a přinášel oběti, aby je vyprostil z omylů. Vzdal se i dovolených statků, aby tou obětí získal více duší pro Krista. Jednou se na svých misijních cestách ubytoval v bludařské rodině. Když domácí paní a jiné ženy pozorovaly, že host po celou dobu nejedl nic jiného než chléb a vodu a spával na zemi, tato evangelní chudoba na ně zapůsobila tak, že se vzdaly bludu a vrátily se zpět do katolické Církve.
Jak účinné bylo působení svatého Dominika na heretiky nám ukazuje následující událost ze světcova života:
V Montrealu došlo k všeobecné disputaci, při které byli za rozhodčí jmenovány čtyři osoby, samí bludaři. Po dvě neděle se bojovalo. Hlavním tématem byla zkáza Církve a mše. Zde se udál slavný zázrak s ohněm. V té době nebylo ojedinělým případem, že v těžko rozluštitelných sporech měl rozhodnout „Boží soud”. Tak i zde. Po společné dohodě mělo dojít ke zkoušce ohněm. Knihy heretiků i kniha svatého Dominika měly být vhozeny do ohně. Které knihy obsahují pravdu, ty budou v ohni uchráněny, knihy nesprávného obsahu oheň stráví. Knihy heretiků ihned shořely. Kniha Dominikova zůstala neporušena. Třikrát byla vhozena zpět do ohně, ale pokaždé byla plameny vyhozena neporušená. Rozhodčí byli zaraženi a neodvážili se vyjádřit. Ale sto padesát osob se obrátilo k Církvi. Bohu díky!
Aby získal co nejvíce duší, kázával světec někdy i víckrát za den. Lidé s napětím poslouchali jeho milá kázání. Když jednou sestoupil z kazatelny, tázal se ho kněz: “Otče, z kterých knih jsi čerpal tak krásné myšlenky?“ Světec odvětil: “Synu můj, více než ze všech knih jsem čerpal z knihy lásky. Z této knihy se lze všemu naučit.“ Láska k duším ho nutila často a často se modlit: “Pane, smiluj se nad tímto ubohým lidem! Co bude z těchto hříšníků?
„U tohoto člověka je tak důrazné přesvědčení, taková láska, že je nemožno jí odolávat. Když káže,“ prohlásil jeden posluchač, „najde přízvuk tak vzrušující, že často je i on sám pohnut až k slzám a rozpláče ty, kdo poslouchají. Nikdy jsem neslyšel nikoho, jehož mluva by tak působivě vzrušovala až k slzám lítosti.“
Světec se také zamýšlel nad otázkou, jak pomoci ženám a mladými dívkám, konvertitkám, které pro svou katolickou víru byly vydány pronásledování. Shromáždil tedy některé z nich v klauzuře u Matky Boží v Prouille. Zde vedly duchovní život, zpívaly žalmy a pracovaly ručně, modlily se za kazatele. Jejich komunita mohla přijímat nové konvertitky. Měl to být zároveň i trvalý útulek k dočasnému přebývání pro misionáře. V následujících letech to měla být oáza Dominikova, kam se vracel po úmorných kázáních. V obdobích, kdy mu byla samota tak potřebná, našel zde domov, kde mohl zase obnovit a občerstvit své síly na modlitbách.Tomuto domovu dal celé své srdce a učinil z něho první konvent sester – kolébku rozjímavých dominikánek. Nazval tento konvent „Svaté kázání v Prouille”.
Traduje se, že se v obtížné době, kdy svatému Dominikovi už docházely síly a nepřátelské útoky byly příliš mocné, zjevila se mu Panna Maria a vyzvala ho k novému způsobu modlitby (označené zprvu za Mariin žaltář, později, když někdo přirovnal Zdrávasy k duchovním květům coby růžím podávaným P. Marii, dostala název růženec). P. Maria Dominika naučila modlitbě se 150ti „Zdrávas Maria“ a s modlitbou „Otče náš“ mezi desátky. Známe přemnohá vyobrazení Nejsvětější Panny, často s Ježíškem na klíně, jak podává růženec svatému Dominikovi.
Později světec získal jako spolupracovníky čtyři kněze s vnitřním nasazením a zamýšlel založit řád vycházející z dobových potřeb, který by se zaměřil na vědu i na rozjímavý život. Odebral se r. 1215 do Říma, aby si vyžádal potvrzení nového řádu. Ale jeho úmysl se nezdařil. Bylo již tolik rozmanitých řeholí, že se nezdálo prospěšné zakládat nové řády. Lateránský sněm, který právě zasedal, vydal příslušný zákaz: všude je nadbytečně nových seskupení, z nichž některá upadají do anarchie a hereze, a kterým proto biskupové stavějí hráz. Dominik se však nevzdával; umínil si vyčkat na příhodnější dobu. Tehdy se seznámil s Františkem Assiským. Tito oba zakladatelé nových řádů si takřka rozdělili svět mezi sebou. František chtěl obnovit lidstvo naprostou chudobou a sebezapíráním, Dominik pak chtěl napravit svět vzděláváním lidu a oživováním víry. Honorius III., nástupce Innocence III., předává Dominikovi 22. 12. 1216 privilegium, které potvrzuje komunitu u svatého Romana z Toulouse jako řeholní společenství a v papežském listě z 21. 1. 1217 se poprvé objevuje termín Praedicatores (Kazatelé). Honorius III. zde Dominika a jeho bratry nabádá, aby neohroženě kázali evangelium. Dominik však pokračoval ve svém úsilí překročit hranice toulouské diecéze a tak dosáhl toho, že r. 1218 udělil bratřím Honorius III. spolu s několika dalšími výsadami právo kázat po celém světě.
Dominik konal svoje apoštolské cesty pěšky, bosý, s tlumokem na zádech, v ruce poutnickou hůl. Kdykoliv spatřil nějakou osadu, poklekl a pomodlil se za její obyvatele. Jeho zbožnost byla vroucí. Když se řád rozšířil po všech křesťanských zemích, Dominik konal první valnou schůzi. Základem řádu ustanovil naprostou chudobu, sebe i své bratry prohlásil za žebravé mnichy, zamítl nabízené statky a rozdal dosavadní jmění různým ženským klášterům. Jeho modlitby uzdravovaly duše lidí, ba i ty, které hříchem odumřely, vracela jeho modlitba k životu. Že Bůh jeho volání po záchraně hříšníků rád slyšel, potvrzoval mocí, kterou mu propůjčil. V přemíře útrap Dominik stále cítil Boží ochranu a přízeň.
Na apoštolské cestě onemocněl v boloňském klášteře; bratří mu připravili lůžko. On však zamítl všechno pohodlí a ulehl jako obyčejně v řeholním oděvu na podlahu, na níž bylo rozestřeno hrubé roucho. Potom dal svolat novice a napomínal je, aby milovali Boha a věrně dodržovali řeholní pravidla.. “Zachoval jsem,“ řekl, “neporušenost těla až do této chvíle; hleďte i vy pěstovat čistotu; vytrvejte v pokoře a v dobrovolné chudobě; pamatujte na to, že Bohu sloužit je panovat“. Bratři ho požádali, aby se za ně pomodlil. Světec se modlil takto:
„Otče svatý, Ty víš, že jsem celým srdcem odevzdán do Tvé vůle. Já jsem chránil a opatroval ty, které Jsi mi dal. Já Ti je svěřuji. Zachovej je a chraň je!“ Sám dal znamení, aby se modlili za jeho duši: „Začněte!“ A když bratři říkali: „Přispějte, andělé Páně, přijměte jeho duši a doneste ji před tvář Nejvyššího“, vydechl naposledy, 6. srpna 1221 ve věku padesáti jedna let.
Nechť je nám život tohoto velikého světce inspirací ke vzdělávání se ve víře, abychom mohli účinně nejen odolávat nátlaku bludných názorů, ale abychom také uměli předávat neporušenou nauku bloudícím, a to ne hněvivě a s pýchou a netrpělivostí, ale s bratrskou a otcovskou láskou, jakou měl svatý Dominik!
Na základě pramenů S. M. Stanislavy Ulčákové OP: Bojovník pravdy otec Kazatelského řádu, Našich světel a Světci k nám hovoří zpracovala Nea Marie Brkičová
Aktuálně >