Dnes slavíme svátek sv. Alfonse Maria z Liguori.
Duch Páně nade mnou, proto pomazal mne a poslal mě kázati Evangelium chudým, uzdravovat zkroušené srdcem (Luk. 4, 18).
Alfons Maria z Liguori na svět přišel v Neapoli ze vznešených rodičů léta spásy 1696 a od útlého již věku dětského jevila se v něm svatost. Coby chlapec od her se odvracel a urozené jinochy ku křesťanské uměřenosti slovem i příkladem přiváděl. Jako mladík se zbožným bratrstvem nemocným po špitálech posluhoval a drahný čas ve chrámech na modlitbách meškával, posvátným tajemstvím přečasto obcuje, v nichžto sladkou rozkoš nalézal. Spojiv zbožnost s pílí, zaobíral se pracemi literními a sotvaže šestnácte let nabyl, na Neapolské univerzitě stal se mistrem obojího práva. Poslušen jsa otci, činnost právnickou započal. Ač v úřadě svém značnou chválu sobě vyzískal, přece, zkusiv nebezpečenství jeho, způsob a obyčej takového života o své vůli opustil. Pohrdnul Alfons skvělým svazkem manželským, otcem jeho pro něj zamýšleným, práv dědičných se zřekl, která mu co prvorozenci náležela, meč svůj pověsil u oltáře nejsvětější Panny od Vykupování zajatých, službě Boží cele se odevzdal a bohosloví jal se studovati. Tak stalo se léta spásy 1723.
Byv pak k úřadu kněžskému pozdvihnut, pustil se do boje s hříchem s takovou apoštolskou horlivostí, že mnohé zkažené duše na mnohých místech k obrácení pohnul. Cítě však s chudinou především a s lidem selským soucit, vzdělal Církvi léta 1732 novou Kongregaci nejsvětějšího Vykupitele. V té shromáždil kněze, kteří by příkladu samého Vykupitele našeho následovali a procházejíce poli, dědinami a tvrzemi lidu prostému svaté Evangelium zvěstovali. Utěšeně vzkvétala nová rodina duchovní a přinášela hojný užitek, když svatá Církev v ní nalezla nový šik bojový proti zmatení osvíceneckému a lichým vědám Jansenovým. Sám Alfons, aby se od úkolu svého předsevzatého nikdy neodchýlil, zavázal se Bohu trvalým slibem ani chvíli z času svěřeného nepromarniti. Od té doby, roznícen horlivostí pro duše, je Kristu Pánu získával a dokonalosti života vyučoval tu kázáním slova Božího, tu přečetnými spisy plnými posvátné učenosti a zbožnosti. Vskutku, jaký div! Kolik plamenů nenávisti uhasil, kolik zbloudilých na jistou cestu spásy navrátil. Obvzláště však ctil přesvatou Bohorodičku, o jejíchž vznešenostech i knihu vydal. O ní když kázal, zářila jemu celá tvář jasem zázračným a nejednou před veškerým lidem do vytržení upadl. O utrpení Páně rozjímal s vytrvalostí, jakož i o velebné Svátosti, jejíž úctu podivuhodně rozšířil a k jejímu častému navštěvování a přijímání ponoukal. Ano, když se před svatostánkem modlil či nejsvětější Oběť přinášel, což nikdy neopomněl, žárem lásky umdléval a smysly jej opouštěly. Zářnou života neposkvrněnost, kterou nikdy smrtelnou vinou nezhanobil, se stejnou kajícností spojiv, tělo své posty a kajícími cvičeními trestal. Mimo to mnohými dary se proslavil, prorokováním, zřením v srdce lidská, s nímž hříšníky k svatým svátostem připravoval, dlením na dvou místech a zázraky.
Od důstojenství církevních jemu nabízených se s hrůzou a vytrvalostí odvracel, až Klement XIII. jej svou velekněžskou mocí pohnul k přijetí úřadu biskupa v Agatě. Jako biskup změnil toliko šat, ne však obyčej přísného života, se kterým dále horlil pro kázeň křesťanskou, hříchům se bránil a úřad pastýřský zastával. Křesťanská cvičení s lidem svým konal a katechismus pro něj složil. K chudým byl laskavý, všechen výnos jim rozdílel a stravu, ano i z domácích zásob, hladným s láskou vydával, zvláště když léta 1764 mor uhodil. Všem se stal vším, duchovní k dokonalejšímu životu strhával, o jejich vzdělání se přičiňoval a svým bratřím se postaral o založení kláštera. Úřad arcipastýřský pro těžké nemoci opustil a jak chudý odešel, tak chudý se k žákům svým navrátil. Na konci života, ačkoli byl stářím a námahami, zdlouhavou pakostnicí a jinými nelehkými nemocemi zlomen na těle, přece duchem čilý, neustal nikdy o věcech nebeských rozmlouvati nebo psáti. Nakonec devadesátiletý, prvého srpna léta spásy 1787, mezi svými naříkajícími žáky přetiše ducha vypustil. Ctnostmi a zázraky proslaveného jej Pius VII., nejvyšší velekněz, léta 1816 mezi blahoslavené zapsal, Řehoř XVI. pak léta 1839 ke svatým přiřadil. Pius IX. nakonec jej léta 1871 titulem učitele církevního ozdobil.
Modleme se: Bože, jenž jsi skrze svatého Alfonsa Marii, Vyznavače svého a Biskupa, zaníceného horlivostí o duše, Církev svou novým Řádem obohatil, prosíme, abychom, jeho spásným napomínání poučeni a příklady posíleni, k tobě se šťastně dostati mohli. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.
Breviarium romanum
Fr. Cinek: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku (Olomouc 1935)
Zpracoval Jakub A. Eliáš
Aktuálně >