Bože, chválíme tebe…
Svatý, svatý, svatý, Hospodin Bůh zástupů!
P. Konrád M. Kubeš T. J.
Sousoší na Sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci (1716 – 1754)
Závěr, koruna a pečeť první části, portál druhé části liturgického roku, mohutné a vznešené Te Deum na poděkování za všecka tajemství, o kterých jsme dotud rozjímali a kterými vykonáno dílo naší spásy.
A) Vzpomeňme na bělosobotní obřad. Za branou chrámovou posvěcen oheň, věřící lid se ubírá v průvodu do kostela, nesen triangl, trojramenná svíce, jáhen rozsvěcuje jedno rameno za druhým, zpívaje při tom slova z »Lumen Christi — světlo Kristovo…« První rameno rozsvíceno u samých dveří, druhé asi uprostřed chrámu, třetí vpředu u oltáře… Co znamená ten obřad? Že ne hned od počátku, nýbrž ponenáhlu bylo tajemství trojjediného Boha lidstvu zjevováno. Starý Zákon věděl jen, že jest jeden Bůh. Vtělený Syn Boží se prohlašoval za jednorozeného Syna nebeského Otce; teprve při poslední večeři mluvil o třetí božské osobě, o Duchu Utěšiteli, a konečně, než vstoupil na nebesa, uložil učedníkům: »Jdouce do celého světa, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.« (Mt 28, 19) Zde jsou po prvé všecky tři božské osoby jmenovány pospolu, odezíráme-li od zjevení, kterého se dostalo nejbl. Panně: »Duch sv. sestoupí v tebe a moc Nejvyššího zastíní tebe, a protož, co z tebe svatého se zrodí, slouti bude Syn Boží.« (Lk 1, 35)
Světlo Kristovo… Ponenáhlu zářilo a rozlévalo se v svět. O vánocích jsme rozjímali o lásce Otce, jenž lidstvu Syna poslal; o velikonocích jsme viděli lásku Syna, jenž se za nás Otci obětoval; o letnicích se nám ukázala láska Ducha sv., jenž na nás sestoupil s bohatstvím svých darů. Teď teprve, osvíceno Duchem pravdy, jest lidstvo uschopněno, aby mu bylo toto nevystihlé tajemství zjeveno, teď jest mu od apoštolů hlásáno; proto se v liturgii jeho památka slaví právě tuto neděli. Dante, skladatel velebásně Božská komedie, prochází peklem, očistcem a nebem, sférami andělů a svatých, a teprve na konci své alegorické pouti, s duší veskrze očištěnou, jest uschopněn nahlédnout do hlubin nevystihlého božství, do hlubin tajemství trojjediného Boha, a v těch hlubinách vidí a chápe všecka tajemství, všecku moudrost, všecku krásu, rozsetou po celém vesmíru. Podobně vede církev i nás, očištěné velkonočními svátostmi, k úvaze o tomto tajemství všech tajemství, pohlíží do jeho hlubin a volá v epištole slovy apoštola národů: »Ó hlubokosti bohatství moudrosti a vědění Božího! Jak nevyzpytatelné jsou úradky jeho, jak nevystihlé cesty jeho! Neboť z něho a skrze něho a pro něho jest všecko, jemu buď sláva na věky!« (Ř 11, 33 n) Věky věků chválená Trojice buď blažená…
B) Trojjediný Bůh, tajemství nade všecka tajemství, první a základní, největší a nejhlubší, nevyzpytatelné samým andělům. Člověk, ponechán přirozenému světlu svého rozumu, nebyl nikdo s to je poznat, a když mu bylo zjeveno, není a nebude nikdy s to je plně pochopit. Za prvé: Není s to bez zvláštního zjevení je poznat, t. j. o něm zvědět. Na to, že jest jeden Bůh, Stvořitel všeho, může lidský rozum přijít. Jak? Pozorováním tvorstva. Věci stvořené jsou cesta a žebř, po kterém se může rozum vyšinout k poznání toho, z jehož rukou vše vyšlo. Jenže navenek působí všecky tři božské osoby spolu, celá nejsv. Trojice společně svět stvořila. Proto může člověk z věcí stvořených poznat Tvůrce, jediného Boha, jako z obrazu mistra. Kdyby se mistři o práci dělili, jako na př. při stavbě chrámu, poznal by: »Toto pochází od architekta, toto od malíře, toto od sochaře… Od jednoho stavba, od druhého malby, od třetího sochy.« Ale pracují-li společně, na př. tím způsobem, že jeden plán v mysli pojme, druhý jej vypracuje a třetí jej provádí, nepřijde pozorovatel stavby na to, že byli tři, není-li mu to od někoho z nich sděleno, protože všecko mohl provést jediný. Čteš-li výnos a na něm podpis »Městská rada«, nepoznáš, kolik jich v radě jest; to by ti musil někdo povědět (»zjevit«), nebo bys do rady musil vejít.
Za druhé: Když byl Člověk o tomto tajemství poučen, nikdy ho nepochopí. »Moudrost, kterou cherub skví se, před tajemstvím tímto tmí se… Hloubky Boží není míra, jejího dne nedozírá archandělů bystrý um…« Tvůrce nám ve své blahosklonnosti jako svým dítkám a přátelům zjevil: »Jest sice jeden Bůh, ale ve třech osobách. Jedna přirozenost, tři osoby. Otec jest od věčnosti, nepochází od nikoho. Syn jest od věčnosti z Otce zplozen, Duch sv. od věčnosti z Otce i Syna vychází. Žádná osoba není dříve nebo později, žádná větší nebo menší, všecky sobě naprosto rovné.« Jak to pochopit? Pochopit to nemůže žádný stvořený duch. Jen v obrazech si můžeme toto nevystihlé tajemství poněkud znázornit. Syn od Otce zplozen… Snad nebude nikdo tak pošetilý a nebude myslit na tělesné zplození! Syn, neboli, jak sv. Jan praví, Slovo… Otec poznává dokonale sám sebe; toto jeho sebepoznání není však přechodná myšlenka jako u nás, nýbrž podstatný obraz jemu veskrz rovný — druhá božská osoba, Slovo, Myšlenka!
Mysli si, že stojíš před jasným zrcadlem. Vidíš v něm svou podobu, a to docela věrnou a úplnou. Kdyby ten obraz byl podstatný a živý, byl by tobě zcela roven, byl by tvé druhé já. Řecká báje vypravuje o jinochovi jménem Narkissos; toužil neustále po své sestře, dvojčátku, která mu byla úplně podobná; hledíval na vodní hladinu, pozoroval v ní vlastní obraz, a ve svém obraze takřka viděl a miloval svou sestru. Kdyby ten jinochův obraz byl živý a schopen poznání i lásky, kdyby z obou vycházelo záření, projev jejich vzájemné lásky, bylo by naše přirovnání ještě dokonalejší. Otec a Syn se vzájemně poznávají a milují, a jejích láska taktéž není přechodný úkon, nýbrž třetí božská osoba, jim docela rovná. Otec, zdroj… Syn neboli Slovo, osobní sebepoznání Otce, obraz a Moudrost věčného Otce. Duch sv., láska obou. Mají však společně jednu činnost, jedno chtění, jedno poznávání všech věcí možných i skutečných, minulých, přítomných i budoucích. »Jedno bytí, jedna činnost, jedno chtění, jedna znalost, všecko v Trojcí jedno jest; stejná moc i panování, stejné světa spravování, v Trojjednom vše stejno jest…« Uvedená báje nám opět poněkud toto tajemství osvětlí. Kdyby onen Narkissův obraz, toto jeho druhé já, byl živý a všude ho provázel, pak by jeden viděl to, co druhý, konal by to, co druhý, byl by tam, kde druhý, chtěl by totéž, co druhý… Sobě docela rovni, vespolek nerozlučně a nerozdílně spojeni; ono záření lásky by bylo pouto, které by je navzájem ustavičně spojovalo. Slabý, nedokonalý, nedostatečný obraz… »Otec slunce, Syn je světlo, svatý Duch jest žáru teplo, tři osoby, jeden Bůh; to však pouhé podobenství — osob svatých důstojenství nepochopí lidský rozum.« Ani andělský! Ba ani ta, která vtělené druhé osobě dala život!
Všecky osoby převelebné Trojice mají však i jednu jedinou společnou bytnost neboli podstatu (přirozenost). Viz plamen, světlo a teplo! Tyto tři děje jsou jiný obraz našeho tajemství. Který z nich jest dřívější? Všecky najednou! Z plamene vychází světlo, obraz božské Moudrosti (Syna), a teplo, obraz božské Lásky (Ducha sv.), nerozdílně a neodděleně. Selže však přirovnání s lidskou rodinou. Otec, matka, takřka druhé otcovo já, a dítko, plod jejich lásky, jejich společné »já«. Tito tři mají lidskou přirozenost. Co jest přirozenost? To, co činí člověka člověkem a co ho rozlišuje ode všeho, co člověkem není, tedy od anděla, od živočichů atd. Co jest osoba? Rozumem obdařená bytost, která existuje sama pro sebe. V uvedeném přirovnání máš v rodině tři různé osoby, každá má lidskou přirozenost, jenže každá ji má také pro sebe, nesdílejí se všecky o jednu a tutéž společnou!
C) Právě jsi slyšel, že všecky tři božské osoby působí navenek společně. Proč ale říkáme, že Otec svět stvořil, Syn že lidstvo vykoupil, Duch sv. že nás posvěcuje? Abychom poněkud chápali rozdílnost božských osob! Proto přivlastňujeme jednotlivým některá díla, přiměřeně jejich osobním vlastnostem. Otec jest zdroj ostatních osob, sám však nevychází ze žádné; proto se mu připisuje dílo stvoření, jako by z jeho tvůrčích rukou vyšly i všecky věci stvořené, tak jako z něho vychází Syn a Duch sv. — rozumí se samo sebou, že stvoření jest naprosto rozdílné od tohoto vycházení. Nadto se Otci připisuje moc (všemohoucnost… »Věřím v Boha, Otce všemohoucího…«), poněvadž moc se projevuje zvláště ve stvoření světa. »Budiž světlo« a bylo světlo! »Promluvil, a vše učiněno bylo; rozkázal, a vše stvořeno bylo.« (Ž 32, 6-11) »Dal příkaz, a nebude přestoupen.« (Ž 148, 6) Duch sv. jest osobní láska a spojení Otce a Syna; proto se mu přivlastňují díla, která člověka s Bohem pojí a která jsou projevem jeho lásky, na příklad vtělení Syna Božího (»jenž byl počat působením Ducha sv. z Marie Panny«), ospravedlnění hříšníka a vše, co s ním souvisí; spasitelná vnuknutí, milosti pomáhající, působnost ve sv. svátostech, vlití milosti posvěcující. Proto se modlíme za osvícení Ducha svatého, proto podle sv. Pavla říkáme, že hříchem jest Duch sv. z duše vypuzován, že omilostněná duše jest chrámem Ducha sv.
Mluvíme-li o Synu Božím, třeba dát pozor. Tajemství vtělení jest opak tajemství nejsv. Trojice; v ní jsou tři osoby a jedna přirozenost, kdežto ve vtěleném Synu Božím jedna osoba (druhá božská) a dvě přirozenosti, božská a lidská. Co konal Syn Boží ve své lidské přirozenosti, to jest vlastní jen jemu, tedy jen druhé božské osobě, nikoli všem společné! Jen on se stal člověkem a narodil, jen on má lidské tělo a duši, jen on za nás trpěl a umřel, jen on nám zasloužil odpuštění a nás vykoupil, ačkoli úradek vykoupení pojala a člověka na milost přijala celá nejsv. Trojice; jen on vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa, jen on má Matku. Protože však jest Bůh a člověk v jedné osobě, právem mluvíme o Matce Boží, právem se mu klaníme, a to i v Eucharistii, kteráž jest svátostí jeho těla a krve. Bůh jest všudypřítomný, ne však Kristus Pán jakožto člověk!
D) Víra v tajemství nejsv. Trojice jest vyjádřena celou bohoslužbou katolické církve a veskrze jí proniká. Za členy církve a za dítky věčného Otce jsme byli přijati, k účasti na milostech a dědictví Kristově jsme byli připuštěni, jedním slovem: byli jsme pokřtěni »ve jméno« Otce i Syna i Ducha sv. »Křtěte ve jméno…« Vtiskujíce jim jméno neboli pečeť nejsv. Trojice! Znamení kříže jest vyznání víry v tajemství nejsvětější Trojice jakož i v tajemství vtělení a vykoupení. U oltáře začíná kněz přesvatý úkon ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, a věřící spolu s ním. Když přijímáš rozhřešení, zavadí snad někdy o tvůj sluch slova: »Já tě rozhřešuji ve jménu Otce i Syna i Ducha sv.« Démonům poroučí církev ve jménu tří božských osob, všecky žalmy a zpěvy v kněžských hodinkách končí doxologií, oslavou tří božských osob: »Sláva Otci i Synu i Duchu sv.« Litanie začínají vzýváním nerozdílné Trojice Boží a končí trojím vzýváním Beránka Božího. Po přijetí posledního pomazání budeš slyšet, jak tě kněz provází na věčnost slovy: »Putuj, ó duše křesťanská, na onen svět ve jménu Otce, který tě stvořil, ve jménu Syna, který tě vykoupil, ve jménu Ducha sv., který ti na křtu sv. dán byl.« Mše sv., oběť, smí být přinášena jedině trojjedinému Bohu, při Gloria jest oslavován Trojjediný, modlitby při mši sv. jsou řízeny k Otci skrze Syna, jenž s ním kraluje ve spojení a jednotě Ducha sv. po všecky věky věků, a Kredo jest vyznání víry ve tři božské osoby. Číslo tři se stalo posvátným, ne z pověrčivosti, nýbrž abychom vyjádřili úctu k nejsv. Trojici. Proto v liturgii trojí žehnání, trojí vzývání, na paramentech tři kříže, v hodinkách tři žalmy, tři lodi chrámové…
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého začínávají věřící skoro všecky své soukromé modlitby, mnohdy i své každodenní práce a zvláště každý důležitější podnik. Naši otcové psávali v záhlaví právních listin, ať šlo o fundaci, testament, svatební nebo kupní smlouvu nebo očkoli jiného, téměř bez výjimky slova: »Ve jménu nejsv. Trojice, Otce, Syna i Ducha svatého.« Základní kámen posvěcen a do země zapuštěn, první hřeb do praporu zatlučen, práh nového domu nebo domova překročen, první krok do života učiněn, narozené dítko přivítáno a zesnulý na poslední cestě provázen vždycky ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Kdykoli se náš český věřící lid žehná znamením spásy, skoro vždy přitom vysloví jména osob nejsvětější převelebné Trojice; svatý kříž, křesťanský pozdrav: »Pochválen buď Ježíš Kristus«, a úctyhodná slova: »Ve jménu Otce…« se stala známkou, po které se věřící poznají, byť šli kraj světa, a po které nás poznají i nevěřící nepřátelé. Nás, katolické křesťany, nikdy ty, kteří se od jednoty s pravou církví Kristovou odtrhli.
E) A až jednou přejdeme v církev vítěznou? Podstata blaženosti nebešťanů záleží v patření na tvář Boží, t. j. v tom, že vidí a poznávají trojjediného Boha tak, jak jest. Nikoli v obraze nebo v zrcadle, nýbrž přímo. Po celou věčnost budou se nořit v hlubiny božské krásy, a celá věčnost nestačí, aby je dokonale vyčerpali, aby Boha dokonale poznali. »Králi věků Hospodinu pějí voje cherubínů, kolem trůnu stojíce; serafínů srdce hoří, v světlo tvé se stále noří, ó blažená Trojice!« Tam přestane víra, protože budeme Boha vidět, přestane i naděje, protože budeme Boha mít; jen láska zůstane, a v lásce k němu se budou předstihovat všichni občané nebeského Sionu. Tam se přestaneme modlit Otče náš, protože nebude, zač bychom pro sebe prosili; tam se nebudeme modlit Věřím v Boha, protože nebudeme věřit, nýbrž vidět; tam nebudeme prosit »Anděle Boží, strážce můj«, tam nebude slyšet zpěv litanií »Smiluj se nad námi« nebo »Oroduj za nás«, pominou i modlitby »Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné… K tobě voláme, vyhnaní synové Evy… Pod ochranu tvou se utíkáme…« Nebudeme prosit »Buď vůle tvá«, protože tam bude jeho vůle plněna ode všech, všude a ve všem; nebudeme odprošovat Srdce Páně za urážky a svatokrádeže, kterými jest nyní skličováno… Většinu žalmů stihne týž osud; tam ustane zpěv: »Smiluj se nade mnou, ó Bože…« Jen žalmy díků a chvály budeme pěti i tam, a ještě jedna modlitba zůstane, celá, celičká, beze změny, jak jsme se ji na zemi modlívali, ta se bude věčně rozléhat prostorami nebes, tu se budou s námi moci modlit i andělé, a to bude kratičká modlitba církve Kristovy: »Sláva Otci i Synu i Duchu svátému, jakož byla na počátku i nyní i vždycky i na věky věkův. Amen.«
F) Nečekáš nakonec zasvěcení nejsv. Trojici? Prohledej svou modlicí knížku! Nevím, zda tam takovou modlitbu najdeš. Proč? Poněvadž náš křestní slib jest nejsvětější a největší zasvěcení, jaké se dá myslit a jaké jsme kdy složili. Jím jsme se navždy zasvětili trojjedinému Bohu. Ona chvíle v tiché, osamělé a prosté křestní kapli jest neskonale vznešenější než zasvěcení řeholníka slavnými sliby v naplněném kostele, před oltářem zářícím jasem nesčetných svic, u přítomnosti opata nebo biskupa; jest vznešenější než zasvěcení sodála Královně nebes, byť ovíváno nadšenými zpěvy v kapli, tonoucí v záplavě světel a květů; jest vznešenější než papežská korunovace před nepřehlednými jásajícími davy ve svatopetrské basilice, vznešenější než samo kněžské nebo biskupské svěcení, vznešenější než zasvěcení Božskému Srdci Páně, vykonané naším jménem samým papežem, obklopeným kardinály a preláty celé církve. Křestní slib jest zasvěcení nejvznešenější, neodvolatelné, jehož svědectvím jest nesmazatelná pečeť, vtisknutá v naši duši, nikoli podpis na sodálském diplomu. Kdybychom nepatřili Bohu stvořením, patřili bychom mu svým křestním slibem; stvořením jsme se stali jeho služebníky — křest nám dal něco netušeně vznešenějšího a většího, křtem jsme se stali jeho dítkami. Vzpomeň na to, až budeš dnes slyšet v evangeliu slova: »Jdouce do celého světa…« Věřící jsou naplněni rozhořčením a odporem, vidí-li hřešit kněze; od toho, kdo se mimořádným způsobem zasvětil službě Boží, čekají větší dokonalost než od obyčejných věřících. Stejným právem požaduje Pán větší dokonalost od nás než od pohanů, kteří se neodřekli skutků satanových tak slavně jako kdysi my.
Aktuálně >