Dnes slavíme svátek svaté Terezie z Lisieux.
„ODEVZDANOST!“
„Ale protože jsem nevěděla, jak si získat přízeň tvorů, nedařilo se mi to. Šťastná nevědomost! Jak velkých zel mě uchránila! Jak děkuji Ježíši, že mi dával nalézt „jen hořkost v pozemských přátelstvích“! Se srdcem, jako je mé, bych se byla nechala polapit a byla bych si nechala ustřihnout křídla. Jak bych pak mohla „létat a odpočívat“? Jak se může srdce, oddané náklonnosti k tvorům, důvěrně spojit s Bohem? Cítím, že to není možné.
„Nemám tedy žádnou zásluhu, že jsem nepodlehla lásce k tvorům, poněvadž jsem od ní byla uchráněna jen z velkého Božího milosrdenství… Uznávám, že bez něho bych byla klesla tak nízko jako svatá Magdalena…“
„Mnohdy jsem se cítila osamělá, hodně osamělá. Tak jako ve dnech, kdy jsem byla chovankou v penzionátě a kdy jsem se, smutná a nemocná, procházela ve velkém nádvoří, opakovala jsem slova, která vždy znovu probouzela v mém srdci pokoj a sílu: „Život je tvá loď, a ne tvůj domov!“
„Jednoho dne jsem při modlitbě pochopila, že moje tak vroucí touha po složení slibů je spojena s velkou sebeláskou. Když jsem se dala Ježíši, abych mu dělala radost, těšila ho, nesmím ho nutit, aby plnil mou vůli místo své. […] Tu jsem řekla Ježíši: „Můj Bože, nežádám tě, abych směla složit svaté sliby. Budu čekat tak dlouho, jak budeš chtít.“
„Našla jsem ve svém pokoji v roztomilé nádržce malou lodičku. V ní byl malý spící Ježíšek s malým míčkem vedle sebe. Na bílou plachtu napsala Celina tato slova: „Spím, ale mé srdce bdí.“ A na lodi bylo jen toto jediné slovo: „Odevzdanost!“
„V paměti mi vyvstává jedna (vzpomínka): jednoho zimního večera jsem jako obvykle konala svou malou službu. Bylo zima, bylo tma… Pojednou jsem zaslechla v dálce ladný zvuk hudebního nástroje. Představila jsem si jasně osvětlený salón, celý se třpytil zlatem. Elegantně oblečené mladé dívky si vyměňovaly navázejm poklony a světské zdvořilosti. Pak se můj pohled svezl na ubohou nemocnou, kterou jsem podpírala. Místo melodie jsem slyšela občas naříkavé zasténání, místo zlatých ozdob jsem viděla cihly naší strohé klášterní chodby, jen slabě osvětlené. Nedovedu vyjádřit, co se odehrálo v mé duši. Jenom vím, že Pán ji osvítil paprsky své pravdy, které tolik převyšovaly temný lesk pozemských slavností, že jsem nemohla věřit svému štěstí…“
„Ježíši, neprosím tě o nic než o pokoj, a také lásku, o nekonečnou lásku bez jakékoli jiné hranice kromě tebe…“
Vybrala Nea M. Brkičová. Zdroj: Autobiografické spisy. Nakladatelství Tiskárny Vimperk, 1991. Edice: Karmelitánská spiritualita
Aktuálně >