Dnes slavíme svátek svaté Růženy Limské.
„Pane, rozmnož mé bolesti, ale zároveň i mou lásku!“
„Kéž by smrtelníci poznali, co znamená Boží milost, jak je krásná, vznešená a drahocenná, kolik v sobě ukrývá pokladů, radostí a slastí! – Místo štěstí ve světě by všichni vyhledávali obtíže, nemoci a muka, aby dosáhli neocenitelného pokladu milosti. On je konečným ziskem a ovocem ochoty trpět. Nikdo by nenaříkal na kříž a námahy, které by naň dolehly, kdyby znal váhy, na kterých byly předem váženy.“
„Slyšte lidé, slyšte národy! Z Kristova pověření a jeho slovy vám připomínám: Musíme hromadit námahy na námahy, máme-li dosáhnout důvěrné účasti na Božím životě, slávy Božích dětí a dokonalého štěstí duše.“
První jihoamerická světice, dominikánská terciářka, panna proslulá přísnými skutky kajícnosti se narodila 20. dubna 1586 z chudým rodičům v Peru. Od dětství žila ctnostným životem a toužila po pokání na usmíření hříšného lidstva s Bohem. Podle legendy viděla matka nad její kolébkou vznášet se růže a proto malému růžolícímu děvčátku začali říkat Růženka. Její biřmovací jméno Rosa odkazuje nejen k její mimořádné kráse, ale také k trnům pokání, které si dobrovolně zvolila za životní cestu. Už jako dítě vynikala nadměrným sebeovládáním, což byl první znak jejího pozdějšího omilostnění. Toužila po řeholním životě v klášteře, ale láska k chudým rodičům ji přiměla k tomu, že obětovala svou náklonnost, aby mohla být doma nápomocna, tak se po vzoru Kateřiny Sienské, kterou obdivovala, ctila a následovala, stala dominikánskou terciářkou.
Mnohokrát se soužíme tím, že naši přátelé a příbuzní, které milujeme a na jejichž spáse nám záleží, zůstávají tak chladní vůči Božímu slovu, které nepřijali za své. Usilujeme o jejich obrácení mnoha slovy a přesvědčováním o rozumnosti a potřebě víry, ale stále se nic neděje a my upadáme do malomyslnosti. Stejně tak nás trápí i současné dění v Církvi, kdy i na nejvyšších pozicích církevních představitelů vidíme pohoršlivé praktiky, mlčení ke zlořádům a rozmáhání se dosud neslýchaných postojů k liturgii, k formě komunikace s jinověrci a nekatolickým vyznáním, proti čemuž zůstáváme, viděno lidským pohledem, bezmocní. Ovšem naše slova a kritika nejsou jediným možným prostředkem k obrácení duší, v některých případech je dokonce účinnější nevyjadřovat se ke všemu za každou cenu a působit spíše dobrým příkladem vlastního života, modlitbou a pokáním. A k tomu nám dává krásný příklad dnešní světice.
Jen málo lidí vědělo o jejím obětavém životě. Když její rodina zchudla, začala tvrdě pracovat, aby mohla své blízké finančně podporovat. Deset hodin denně pomáhala jako švadlena vydělávat chléb pro deset sourozenců a deset hodin se modlívala ve své “samotě“ v zahradě. Přísným postem a snášením žízně dospěla k takové svobodě ducha, že žila, jako by neměla tělo. Její tvrdé kající skutky pocházely z energické vůle trpět z lásky k Ježíši Kristu a pro usmíření hříchů světa. Proto vidíme u Růženy při veškeré přísnosti k sobě vnitřní radost a rovnováhu. Vidíme ji, jak v zahradě pěstuje růže a raduje se z nich, jak s ptáčky o závod pěje chválu Stvořiteli. Pro každého, kdo k ní přišel, našla slova útěchy a účinnou pomoc.
Růžena vyrostla ve výjimečně krásnou dívku, rodiče ji proto chtěli provdat za bohatého mladíka. Ona ale byla rozhodnutá dát přednost duchovnímu životu, ostatně ve věku patnácti let složila sbil trvalého panenství. Aby zmařila svůj plánovaný sňatek, nejen že si ostříhala své krásné dlouhé vlasy, ale také si poškodila obličej pepřem a kůrou.
Nosila kolem těla bolestivý opasek z řetízků v láskyplné touze po sebeobětování a neustálém připomínání si Kristových bolestí. Světským lidem, kteří vyhledávají jen zábavu a pohodlí, se se chování asketických světců zdá být zcela nepochopitelným nebo dokonce chorobným. Mnozí z konvertitů však mohou právě těmto svatým duším vděčit za své obrácení, protože tito „blázni pro Krista“ svými skutky zachraňují lidstvo pro věčnost. Sama světice vysvětluje své počínání výrokem: „Pán a Spasitel s nesrovnatelnou vznešeností řekl: Ať všichni vědí, že po soužení následuje milost; ať poznají, že bez břemene utrpení nelze dojít vrcholu milosti.“
Ve dvaceti letech se jí splnil sen – dne 10. srpna 1606 vstoupila do třetího řádu sv. Dominika. Jejím vzorem se stala svatá Kateřina Sienská, jejíž texty ji okouzlily a staly se pro ni vzorem kontemplativní mystiky. Milovala samotu a proto si vyprosila na matce dovolení postavit si poustevnu v odlehlém koutě zahrady. S budováním z prken a zastřešením z banánových listů jí pomáhal bratr. Jejím asketickým lůžkem bylo sedm polen spojených řemeny, mezi které nasypala střepy s kamínky. Na těle také nosívala žíněnou halenu s ostny dovnitř a na hlavu si dávala trnitý věnec. V tomto útočišti se pak oddávala četbě duchovních knih a dlouhým modlitbám, prožila celou řadu mystických zážitků. Musela také bojovat s útoky zlých duchů, které, stejně jako její oblíbená světice Kateřina, hrdinně pokořila a zvítězila nad nimi. Její hluboká spiritualita a extrémní pokání vzbuzovalo u obyvatel Limy úžas i pohoršení. Někteří ji považovali za bláznivou, jiní ji naopak začali navštěvovat a obdivovat. Přestože velmi trpěla pomluvami a obviňováním od lidí i různými bolestivými nemocemi, říkala, že stejně ještě netrpí tolik, kolik by si zasloužila.
Nejčastějším předmětem jejího rozjímání byl Kristův kříž, k němuž často směřoval její pohled. Chodila pečovat o nemocné, zubožené a odstrkované. Sama fyzicky zmučená prožila dlouhých patnáct let duchovní vyprahlosti a sklíčenosti. Prožívala nesmírná fyzická i duševní utrpení uprostřed mystických zážitků; všechno svoje trápení obětovala za obrácení hříšníků. Dostalo se jí také sladké a vznešené útěchy, zejména ze slov samotného Pána: „Růže mého srdce, budiž mojí Nevěstou!“ a podivuhodně důvěrného vztahu s Andělem strážným, svatou Kateřinou a Matkou Boží.
Jak krásný důkaz toho, že každý, ať už žije v jakýchkoli podmínkách, má dostatek prostředků, jak se zalíbit Pánu a pracovat pro spásu hříšníků!
Nemocná tuberkulózou zemřela Růžena v 31 letech. Její pohřeb musel být pro nával poutníků neustále odkládán, aby se s ní mohli všichni alespoň pohledem rozloučit. Snad celé město Lima se zúčastnilo jejího pohřbu, po němž byla uložena v kostele sv. Dominika do kaple sv. Kateřiny Sienské, v níž za života viděla svůj vzor. Blahořečena byla v r.1668 papežem Klementem IX. a svatořečena jeho nástupcem Klementem X. v roce 1672.
Sv. Růžena z Limy je patronkou zahradníků, květinářů a obchodníků s květinami, jihoamerického kontinentu a zejména Peru a jeho hlavního města Limy, často je uctívána i v Indii nebo na Filipínách. Je pomocnicí při zraněních, při porodech a proti vyrážce, lidé se na ni obrací při rodinných sporech.
Jejími atributy jsou růže, trnitý věnec, dominikánský hábit, dítě Ježíš, kytice růží v náručí, město Lima, slavík, zajíc či kotva.
Zpracovala Nea Marie Brkičová.
Aktuálně >
Krásné povzbuzení. Děkuji.
Dobrý den.
Omlouvám se, že obtěžuji možná zbytečnými dotazy. Asi jsem správně nepochopil některé odstavce z tohoto článku. Rozumím, že tato světice chtěla svým tvrdě asketickým způsobem života poznat dobrotu Boží a usmířit jeho hněv za hříchy ostatních. Nerozumím však způsobu, kterým to dělala, protože mi připadá daleko odloučen od lidské přirozenosti. Rád bych zde ocitoval pár vět z Katechismu kard. Tomáška:
„Pečuj o své zdraví! Život, zdraví a celé tělo je veliký dar, který ti Bůh k užívání jen svěřil…Nesmíš proto dělat se svým tělem a zdravím, co bys chtěl. Jen tak můžeš používat svého těla, života a zdraví jak to dovoluje Bůh. Jednou se z toho budeš před Bohem odpovídat. Máš tedy povinnost náležitě pečovat o své zdraví a život. Vhodnou tělesnou prací, rozumným sportem utužuj své zdraví a shromažďuj sílu k životním úkolům, které máš před sebou. K tomu také patří péče o správnou výživu, tělesnou čistotu, dostatečný spánek a zdravý byt…“
Z informací v článku vyplývá, že si světice tohoto daru moc nevážila, zvláště toho, že se vůbec dožila v tak těžké době dospělého věku. Její zdraví ji pravděpodobně moc nezajímalo. Ničila si tělo přílišnými posty a žízní. Nechápu, proč zrovna tohle by měl být dobrý příklad k následování pro člověka žijícího v neřeholní společnosti. Kdyby světice na svých postech trochu polevila, mohla se třeba dožít o desítky let více a tedy i o to déle se modlit a být dobrým příkladem k následování pro více lidí. Kdybychom tuto ženu všichni následovali svým životem se všemi těmito posty, nedostatkem spánku a žízní, kam bychom to jako lidský rod dotáhli? Cožpak je fajn dožít se 31 let a pak dobrovolně zemřít na tuberkulosu (pravděpodobně díky vyčerpání organismu)? Připadá mi, jako by svým životem chtěla zavrhnout veškeré vědecké poznání a tím pádem i medicinu, která v dnešní době přeci zachraňuje spousty lidí. Aby mi bylo správně rozuměno, nezavrhuju askesi a dobrovolné způsobování si bolesti pro lásku ke Kristu. Ale proč jít takto do extrému? Nerozumím, proč by měla být od Boha chválena za to, že v podstatě dobrovolně páchala předčasnou sebevraždu – ničila své tělo, tedy Boží chrám. Mohla přeci na světě vykonat ještě spoustu dobrého, ošetřit spoustu nemocných, utěšit spoustu zarmoucených… Cožpak by bylo správné, kdybych vystudoval medicinu a pak šel (i když z lásky ke Kristu) dobrovolně ve 30 letech skrze extrémní půsty na smrt? (mučednická smrt je něco jiného)
Ještě jednou opakuji, pravděpodobně jsem něco pochopil špatně a rád se nechám poučit. Zároveň bych rád poděkoval autorům serveru za obětavou práci na velmi poučných a zajímavých článcích.
Děkuji mnohokrát, s Pánem Bohem :)
Michal Sýkora
Dalo by se uhnout k laciné a lakonické odpovědi, že světice nežila v době kard. Tomáška. A v podstatě to tak je. Jistěže dnes známe jiné způsoby askeze (ono dnes často úplně stačí zakázat dětem „práci“ na počítači).
Co jsem se dočetl v životopisech svatých, tak rozhodně si neničili zdraví samoúčelově, jak to známe dnes, ale jako oběť Bohu. (Pokud jste četl dobře, poškodila si obličej, aby za ní nechodili muži.)
Vzhledem ke skutečnosti, že takto jednajícím svatým bylo odpovědí zjevení Krista a Jeho poděkování za spojení v Jeho utrpení na kříži, rozhodně se nedá hovořit o špatném způsobu života. Ano, máte pravdu, že světce zdraví opravdu nezajímalo, protože byli ve velmi těsném spojení s Kristem a – jak dobře víme – Pá ježíš je nejlepší lékař duše i těla. Nevzpomenu si nahonem na jména, ale byli i tací, kteří nejedli a nepili dlouhé roky vůbec nic, žili jen z přijímání Euchariostie a nijak přitom nestrádali. Na jaké úrovni byla jejich víra, důvěra a vydanost do rukou Božích, se můžeme jen dohadovat. Ale rozhodně neznala takové pohodlí, jaké je dnes běžné a považováno za normu, protože si byli dostatečně vědomi stavu, o kterém se pozděi uchytilo přísloví „zahálka je matka hříchu“. Dnes se lidé chtějí hlavně bavit – a to právě i naneštěstí v kostele, proto známe tzv. „animované“ mše. Světci usilovali především o dokonalou lásku k Bohu. I když byli po této stránce mnohem výše, než jsou na tom křesťané dnes, hovořili o tom, že mají ještě málo lásky k Bohu. Dnes slýcháváme pravý opak. Lidé jsou přesvědčeni, že tou vlastní zábavou, kterou v kostelích provozují, udělali pro Boha nejvíc ze všech křesťanů, co jich kdy žilo a mají plné právo žít v Nebi. To jsou prostě obrovské kontrasty a tito světci měli hrůzu právě i z toho zmiňovaného (ne)způsobu života, který je dnes považován za křesťanskou normu. A dobře věděli, proč. Měli to potvrzeno samotným Ježíšem.
Tolik pohled laika, odborník se diví, ale třeba se nějaký najde a napíše svůj pohled. (-.
Dobrý den, nejprve k ujasnění otázky “ Nechápu, proč zrovna tohle by měl být dobrý příklad k následování pro člověka žijícího v neřeholní společnosti.“
Výrok „Jak krásný důkaz toho, že každý, ať už žije v jakýchkoli podmínkách, má dostatek prostředků, jak se zalíbit Pánu a pracovat pro spásu hříšníků!“ následoval po odstavci, který líčil statečnost svaté Růženy uprostřed duševních a tělesných trýzní a její milosrdenství vůči ubohým. Nikde se netvrdí, že duchovní vyprahlost si přivodila sama, zmíněné tělesné trýzně pocházely z jejich nemocí, o kterých nemůžeme apriori vyvozovat, že si je přivodila svým způsobem života.
Ačkoli světice toužila po řeholním životě, vzdala se ho ve prospěch pomoci bližním – tím mělo být řečeno, že Pán Bůh neopouští své služebníky, kteří touží po svatém životě ani tehdy, když se jejich životní sen o konkrétním povolání z různých důvodů nenaplní.
Článek netvrdí, že KAŽDÝ je povolán k tuhé askezi a že lidé žijící ve světě mají doslovně následovat skutky svaté Růženy, aby dosáhli svatosti. Tvrdí jen tolik, že je možné žít ve světě, a zároveň nepodlehnout jeho svodům, inspirovat se touto světicí v její velkorysosti vůči Bohu. Samozřejmě, že existují i jiné, Bohu milé oběti, které nezahrnují tak přísné skutky tělesné kajícnosti, nebo se týkají spíše oblasti vůle a vnitřního sebeovládání. Svatá Terezička z Lisieux takový vnitřní sebezápor dokonce preferovala.
Pokud jde o zdraví, není dovoleno jednat za účelem si ho poškodit, ale je dovoleno konat skutky tělesného umrtvování za účelem oslabení lpění na tomto světě a přimknutí duše ke Stvořiteli a hodnotám věčným, duchovním.
Nechtěla jsem jako laik tento text psát, jelikož bych mohla svým neadekvátním výkladem do případu vnést zmatek, ale otázka byla nasměrována na úryvek z mého textu, tak jsem se pokusila alespoň o jeho objasnění.
Už jsem se bál, že nikdo neodpoví, ale nakonec to zvládla pěkně sama autorka(?): „dovoleno konat skutky tělesného umrtvování za účelem oslabení lpění na tomto světě a přimknutí duše ke Stvořiteli a hodnotám věčným, duchovním.“ Taky jako laik bych se opovážil dodat, že to není dovoleno, ale doporučeno – a nezáleží na století tom nebo onom! Ona to napsala pěkně „lpění na tomto světě“. To zahrnuje i různá pokušení a pokoušení, kterých je dnes asi i víc než tehdy a bojuje se s nimi určitě méně, než tehdy. (Udržení) zdraví je hodnota, nikoliv nejvyšší. Všchna čest sv. Růžence a autorce.
Pan Sýkora to vystihl. Oškubat a zlámat křídla aby si člověk hlavně nezničil zdraví … jo a sypat do zvonečku. Je třeba se přece vykrmit, rozmnožit a chcípnout a „nepřehánět“.
5. Čím si, Felixi, vysvětlujete jev, který popisujete? „To zahrnuje i různá pokušení a pokoušení, kterých je dnes asi i víc než tehdy a bojuje se s nimi určitě méně, než tehdy.“
7. např. všeobecnou koedukací nebo propagandou životního stylu (režimní plátek LN má (nebo měl?) přílohu Desorientace) …
Zamýšlí se nad tím i „Kongres Renovabis o ztrátě víry:
Německo. Ve bavorském Freisingu včera začal 16. mezinárodní kongres německého podpůrného díla Renovabis. Nad ztrátou víry v tradičně křesťanských zemích a možností nových cest evangelizace se zamýšlí téměř 400 účastníků z různých zemí. O tématu během kongresu hovoří řada přednášejících, a to zejména se zřetelem k situaci ve státech střední a východní Evropy. Vystoupí německá profesorka Hanna-Barbara Gerl-Falkovitzová, která vede katedru filosofie a komparativní religionistiky na drážďanské univerzitě, biskup Adrian van Luyn SDB, emeritní předseda Rady biskupských konferencí zemí Evropské Unie (COMECE), či český kněz a profesor dr. Tomáš Halík.“ No ti na to určitě přijdou.
„Nadace Renovabis vznikla před necelými dvaceti lety jako výraz solidarity s církvemi bývalého „východního bloku“. Založila ji německá biskupská konference a ústřední výbor německých katolíků. Za svou existenci financovala téměř osmnáct tisíc pastoračních, sociálně-charitativních, vzdělávacích a mediálních projektů v celkové hodnotě 520 milionů euro,“ a tak to dopadlo.
Ještě jeden o moderním ideálu svatosti z RV Dnes: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16996
To máte určitě pravdu a dá se to říci pouhými 4 slovy: Odpad od katolické Tradice.
No jo, ale těm čtyřem slovům se nezasmějete, je potřeba si to číst celý.
Máte pravdu, stojí za to. Gendrfest 2012: Program v budapešťské sportovní aréně vyplní „sdílení osobních příběhů a zkušeností s budováním bratrství a světa bez rozdílů“ … Souběžně proběhnou bohoslužby ve chrámech ostatních křesťanských církví.
Další moderní ideál svatosti: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16888
Je to vskutku pozoruhodný příběh. Musím říci, že jsem byl onou příchylností k tvrdé askezi a touhou mít spolupodíl na utrpení Kristově kdysi stejně překvapen jako pan Sýkora. Když jsem začal studovat modlitební knihy naši katolických předků, tak jsem v nich objevil mnoho modliteb, které si přímo od Boha utrpení žádají. Mě samotnému se to tehdy jevilo, jako si koledovat si o něco o čem jsem nebyl plně přesvědčen. Inu člověk se má rád. Jenže klíč je v tom, že současný katolicismus v modernistickém pojetí, vytlačil z naší víry oběť. Ani mše svatá (NOM) už není o oběti, ale o glorifikaci pozemského života, který vlastně posvěcuje, přičemž žádá (přímluvy) o naplnění pozemského blaha. Zde je myslím zakopaný pes. Láska se prezentuje jakožto emocionální slast, přičemž modernismus popřel skutečnost, že láska bez oběti je pouhé slovo. Láska je pak jen prázdné slovo. Dnešní katolická hierarchie, až na vzácné výjimky, kráčí falešnou cestou. NOM a z něj odvozená spiritualita je pro spásu duší zkázonosná, protože nevede ke skutečné lásce, ale k plagiátu. Myslím, že právě proto je nám příběh sv. Růženy a další svatých tak nesrozumitelný. Samozřejmě způsoby sebeobětující lásky jsou rozličné. Síla příběhu sv. Růženy je v tom si opět uvědomit, že láska je více či vlastně úplně něco jiného, než slastné chrochtání při charismatické slezině. Potíž je v tom, že pokud tuto interpretaci lásky glorifikují sami kněží, pak mají oni primární vinu na zkáze duší.
Děkuji za všechny odpovědi. Se slovy autorky: „Pokud jde o zdraví, není dovoleno jednat za účelem si ho poškodit, ale je dovoleno konat skutky tělesného umrtvování za účelem oslabení lpění na tomto světě a přimknutí duše ke Stvořiteli a hodnotám věčným, duchovním.“ beze zbytku souhlasím. Pravděpodobně jsem však zůstal nepochopen, což se odrazilo v ironickém příspěvku Pana Contrase. Nezavrhuji nepředstíranou a tuhou askesi za účelem přiblížení se lásce Nejvyššího, velice ji obdivuji i u této světice a moderní ideály svatosti mě moc nezajímají, zvláště když máme tolik krásných příkladů z dob minulých. Pokud má však vést k újmám na zdraví a k závislosti na lékařské péči či k předčasné smrti, ztrácí se dle mého názoru její hlavní smysl. Zda-li měla světice zdravotní komplikace z tvrdých půstů, nedostatku spánku a tekutin se můžeme sice jen domnívat, přijde mi to však pravděpodobné. Chtěl jsem jen říct, že kdyby mírně polevila, mohla dobrovolně trpět, obrátit spoustu duší a rozdávat Kristovu lásku třeba dalších 20 let… Jinak politováníhodného faktu, že pro moderní křesťany je oběť něčím zastaralým si samozřejmě všímám a je mi to upřímně líto.
M. Sýkora: Takže závěr je jasný. Konat askezi způsobem sebezničujícím je mimo mísu. To jistě nebyl případ sv. Růženy, neboť tyto věci se v rámci procesu kanonizace vždy zkoumaly. Muselo se prokázat jakým duchem byly tyto věci neseny. Pokud jde o chápání oběti, jakožto výrazu lásky, to nám nesmí být jen líto. Je třeba trvat na tom, aby se Církev vrátila k tomu všemu co Kristovu oběť reálně a nezaměnitelně vyjadřuje. Je třeba osobně odmítnout NOM a navrátit se k římskému ritu a zbožnosti, která z něj vyvěrá, protože z toho žila sv. Růžena a všichni naši svatí. Ona poslední epizoda od koncilu je pouze epizoda a právě nyní máme projevit kajícnost i askezi jako sv. Růžena třeby tím, že přijmeme např. opovržení od mnohých biskupů a kněží či jimi zmanipulovaných katolíků. Našim Pánem také učitelé zákona pohrdali.
Tyto duše neumírají na nemoc. O sv. Terezii se v kanonizační bule píše, že odešla z těla její duše ne „nikoli silou nemoci, ale z nesnesitelného ohně lásky“ (Omnipotens sermo Dei z 12. 3. 1622).
Tvrdá askese je zvláštní povolání pro tyto vyvolené duše, ale nenechat se oškubat a zlámat křídla je povinností každého.
OPrava:
Tyto duše neumírají na nemoc. O sv. Terezii se v kanonizační bule píše, že odešla z těla její duše “nikoli silou nemoci, ale z nesnesitelného ohně lásky” (Omnipotens sermo Dei z 12. 3. 1622).
Contras: Díky, to je případný úryvek a k vysvětlení naprosto dostatečný.
Pan Sykora, myslim, ze musime chapat toto poslanie.
Napr. o takom jednom type utrpeni, a jeho vyzname vravi i blahoslavena mysticka Anna Katarina Emmerichova:
,,Popisuje povahu, dosah a moc obětních duší a jejich roli v životě Církve. Popisuje stav svaté Lidwiny ze Schiedamu, obětní duše za doby „trojpapežství“, a jak se její tělo rozdělilo na tři části spojené jen nejtenčími šlachami. Viděla jen 6 obětních duší ve své době, pracujících jako ona sama pro univerzální Církev a asi 100 000 katolíků na celém světě, kteří měli vynikající víru.“
Ale je pravda, ako mudro tu pise predrecnici, ze ako sa nam zatemnila obeta v NOM, tak sa zatemnila aj v nasich zivotoch.
Obeta v manzelstve. Obeta v prijmani deti ako Bozieho daru. Dokazat prijat neuspech, utrpenie, chorobu. Dnes nam katolicka kultura sa musi zdat ako neznama a exoticka civilizacia zo vzdialenych ostrovov. Pre nas dnes, ked cenu ma uspech, materializmus, zdavie, peniaze, krasa, mladost, image, dovolenky, auta, uspech u opacneho pohlavia- v kontraste so stratenym katolickym svetom, kde dokazali si vazit a dat zmysel i chudobe, i neuspechu, i nestastiu, i starobu, i chudobe, kde dokazali hlbsim, Bozim pohladom vidiet zmysel i tychto veci. My sme toto uz stratili…
Inak, krasne obdobie, este pred osvietenstvom…pomaly sa chyliace k zaniku nasej civilizacie…
Vtedy sme my, katolici, mali este svoje staty, ba nasu civilizaciu, vlastnu, svojbytnu, nezavislu a slobodnu… a kde sme dnes, uz nemame ani nase staty…
Mapa Spanielskej rise nas katolikov:
http://en.wikipedia.org/wiki/F.....nous_0.PNG
Mala rozlohu az neuveritelnych 20 milionov kilometrov stvorcovych v 18. storoci… dnes ma ,,nasa“ EU rozlohu len 4,3 miliona kilometrov? Radsej by som zil v risi katolikov, ako slobodomurarskej EU…
Pekne video, su tam vypisane vsetky dnesne staty, co boli sucastou spanielskej rise katolikov:
http://www.youtube.com/watch?v=w7LJBUYHXo8
A samozrejme, ta obeta, a zmysel pre nu prestupoval celu nasu predkoncilovu liturgiu, zivot i spolocnost, pekne video o tridentskej sv. omsi, mozete tam i zan zahlasovat vedla nadpisu:
http://vybrali.sme.sk/c/Tradicni-mse-svata/
Za nás zemřel Kristus a žádná lidská oběť nemůže jeho utrpení nahradit nebo dokonce nějak doplnit. Nechápu, co je křesťanského na tom, že se někdo Bohu nabízí jako lidská oběť a ztotožňuji se s vyzněním první otázky (2) pana Sýkory a dokáži pochopit jeho repliku (14).
Sv. Pavel přesto píše, že na svém těle doplňuje, co zbývá vytrpět …
Ovšem, když má někdo plnou hlavu protestantských „námitek“, pak mu uniká, že Církev je Mystické Tělo Kristovo a co z toho plyne.
David Hibsh – až se potkáme někdy příště, budu velice rád, když se nám podaří pohovořit nejen o varhanách. Pozdravujte paní. (-:
Tomáš Návrat: Skvělé, to jste Vy? Já Vám chtěl už tolikrát napsat, jenže nemohu za nic na světě najít vizitku co jste mi tehdy dal (jsem už starší chlápek a občas něco prostě hloupě založím a myslím si, že to tady určitě pak najdu). Napište mi, velmi stojím o kontakt s Vámi, vašim knězem a lidmi kolem Vás. Rád bych Vás i někdy navštívil pokud by to šlo. Pozdravy rád vyřídím.
Zde mi napište: hibsch@monarchista.cz