13. prosince si připomínáme sv. Otýlii (Odilie)
Libor Rösner
Narodila se někdy v polovině 7. století v Alsasku mocnému hraběti Aldarichovi a jeho choti Beresintě. Pyšný hrabě se těšil na syna, a když se dozvěděl, že má dceru, skřípal zlostí zuby. Když se k této pro něj Jobově zvěsti přidružila navíc druhá – že dcerka je slepá –, nařídil své ženě, aby ji sprovodila ze světa. Chápal narození slepé dcery jako něco, co mělo pošpinit čest jeho rodu. Nicméně Beresintě byly zákony eugeniky cizí a v době „drsného a temného středověku“, kdy se křesťanství teprve v srdcích lidí zakořeňovalo, neholdovala novodobým praktikám dnešních emancipovaných žen, zbavujících se svých dětí ze všech možných i nemožných důvodů, a odmítla své dítě zabít. Nejprve je svěřila kojné, aby následně uprosila manžela, aby poslal maličkou do vzdáleného kláštera Baume-les-Dames, kde se o ni a o její výchovu měly postarat tamní benediktinky.
Tam byla teprve pokřtěna – z toho je vidět, že dění kolem její osůbky muselo být dosti hektické. Křtil ji misijní biskup alsaský sv. Erhart z Řezna. Vybral ji jméno Odile, tj. Boží světlo (Sol Dei), a když ji mazal svatým křižmem, náhle zázračně prohlédla. Událost se šířila krajem rychlostí blesku a sám biskup Erhard se pokoušel obměkčit zatvrzelé srdce hraběte Aldaricha – leč marně. Otýlie zůstala v klášteře, kde nabývala vzdělání a věnovala se modlitbě a pracím.
Ani po nějaké době, kdy sama žádala otce o povolení k návratu, se jí ho nedostalo, nicméně její jinak smýšlející bratr na vlastní pěst tento návrat domů zorganizoval. Když se to Aldarich dozvěděl, nepříčetný vzteky svého syna ubil. S výčitkami svědomí po tomto hrůzném činu Otýlii přeci jen dovolil setrvat na rodném hradě, nicméně o nějakém ryzím otcovském vztahu nemohla být ani řeč, už jen proto, že Otýlie se již dříve zasvětila Bohu, tudíž vypočítavý Aldarich nemohl spoléhat na nějaký výhodný sňatek pro ni, a tím i na případný zisk nějakého území na toto manželství navázaný.
Až jakási těžká choroba, která ho přikula na lůžko, změnila jeho smýšlení. Zcela určitě zejména proto, že Otýlie se od jeho lůžka takřka nehnula a celou tu dobu se o něj přepečlivě starala. Až tehdy konečně přijal Otýlii opravdu za vlastní, dovolil ji obléci hábit a dokonce jí věnoval hrad Hohenburg ležící u Štrasburku, aby jej mohla přestavět na klášter. Na věčnost odešel smířen s Bohem a zaopatřen svatými svátostmi.
Deset let trvalo, než fortnou nového kláštera mohly vejít první sestry, zakrátko jich zde bylo na 130 a Otýlie byla první matkou představenou, matkou dobrou, pokornou a zbožnou. Protože brzy nepostačovala kapacita pro nemocné a chudobné, někdy kolem r. 700 vystavěla na úpatí Hohenburgu klášter Niedermünster, jenž sloužil zvláště těm nemocným, kteří už nebyli s to vyjít nahoru na Hohenburg.
Sama Otýlie žila velmi zbožně, modlitba a askeze byly jejím denním chlebem a už za života byla pro své současníky světicí. R. 720 zemřela a vzápětí na to se její hrob stal cílem četných poutníků. Později sem přibyli např. i Karel Veliký, Ludvík Pobožný či svatý císař Jindřich. R. 1354 získal pro nově budovanou katedrálu její rameno i náš Karel IV. a arcibiskup Jan Očko z Vlašimi pak vlastní nákladem nechal vybudovat kapli sv. Erharda a sv. Otýlie a její ostatky zasadit do oltáře v ní zřízeného. Její věhlas přesáhl hranice Alsaska a zejména v Bavorsku se dodnes těší velké oblibě. Kopec či hora, na jejímž štítě se tyčí majestátní Hohenburg, nese od té doby název Mont Saint-Odile (Hora sv. Otýlie). R. 1807 ji papež Pius VII. prohlásil za patronku Alsaska.
Aktuálně >