Dnes slavíme svátek svaté Juliány Falconieri – panny, služebnice a žákyně Panny Marie.
Narodila se do rodiny zámožného měšťana r.1274 ve Florencii. Byla příbuzná Alexeje Falconieri, jednoho ze sedmi zakladatelů řádu servitů – Služebníků Panny Marie. Její otec nechal postavit pro tento řád chrám Zvěstování Panny Marie. Brzy zemřel, a tak, aby její matka Reguerdata nebyla na výchovu sama, pomáhal jí Juliánin strýc Alexej, který jí říkaval: „Neporodilas‘ bytost ženskou, ale andělskou“.
Matka jí vychovávala v bázni Boží a Juliána si od útleho věku osvojovala zbožnost a úctu ke jménu Ježíš. Panna Maria byla jejím vzorem a od ní se učila lásce ke Kristu, jemuž toužila zasvětit svůj život. Chovala ošklivost ke každému hříchu a chvěla se hrůzou, uslyšela-li mluvit o hříchu. Matka zamýšlela dceru provdat, ale Juliána zamítla všechny nabízené nápadníky a v 15 letech učinila v chrámu Zvěstování Panny Marie slib ustavičného panenství a z rukou generála servitů Filipa Benického přijala roucho této řehole.
Zprvu zůstavala u matky, ale po smrti matčině shromáždila kolem sebe sbor nábožných panen a vdov, čímž dala vzniknout nové větvi řádu servitského, která se nazývala „Služebnice Panny Marie“. Od sv. Filipa byla ustanovena představenou a sepsala sama řeholní pravidla, jež papež Martin V. schválil.
V Itálii lid nazýval tyto řeholnice „mantellátky“, protože nosily pláště s krátkymi rukávy, aby mohly snáze pracovat. Juliána coby představená zůstala vždy pokornou, konala neomrzele všechny domácí práce, posluhovala sestrám – zvláště když onemocněly, sebe pokládala za hříšnici. Vše přemáhala z lásky ke Kristu, při rozjímání docházela k vytržení mysli, byla na sebe přísná, k druhým však laskavá a shovívavá. Žila asketicky, odpočívala jen krátce na holé podlaze, chodila opásána řetězem a bičovala se. Ve středu a v pátek nepožívala žádný pokrm, v sobotu jen suchý chléb s vodou.
Ve vysokém věku 70 let ochuravěla bolestnou nemocí žaludeční a nesnesla žádného pokrmu ani nápoje. Navyklá od dětství přijímat ochotně z rukou Božích věci netoliko příjemné, nýbrž i trpké a odporné, snášela tuto nemoc trpělivě. Rmoutila se, že již není možno se těšit a posilňovat přijímáním nejsvětější Svátosti oltářní. Aby jí potěšil, radil jí kněz duchovní sv.přijímání a horoucí touhu po svátostném Spasiteli. Tu nemocná pošeptala několik slov k zástupci Božímu. Odešel a za chvíli se vrátil nesouc Svátost oltářní ve zlaté nádobě. Tvář umírající zazářila nebeskou radostí. Bílé lněné roucho rozestřeli na nemocnou a na to bílé roucho položil kněz uctivě Tělo Páně blízko srdce nemocné. Juliána otevřela oči, nevýslovná touha zářila z nich – a hle,v okamžiku zmizel nebeský chléb. Blaženost naplnila srdce umírající a v této blaženosti odletěla čistá její duše do radosti věčné.
Na jejím bezduchém těle byla potom nad srdcem shledána jako pečeť vyznačená podoba svaté Hostie s obrazem Ukřižovaného Spasitele.
Svatořečena byla v roce 1737.
„Chléb, který já dám, jest Tělo mé k životu světa.“ (Mat. 5,6)
Štefan Šmahovský
Svatá Juliána Falconieri nám může být vzorem v mnoha ohledech, mimo jiné též v lásce a úctě k nesvětější svátosti oltářní, která v posledních desetiletích vlivem liberálních reforem v Církvi, zavedení nového mešního obřadu a dalších zkázonosných kroků tolik upadla.
K. I. Š
Aktuálně >