Současné demografické trendy z křesťanské perspektivy

Karel I. Šimek

V 90. letech 20. století došlo v souvislosti s celospolečenskými změnami k nebývale radikálním demografickým skokům v rámci jevů, které přímo souvisejí s mravním stavem společnosti. Přestože zde počátkem 90. let existovala jakási módní vlna přihlašování se ke katolickým kořenům (vzpomeňme též mj. na návštěvy papeže Jana Pavla II.) [1] – jakožto gesta distance od “svrženého” režimu – předcházejícími protestantskými vzpourami, předválečným antiklerikalismem a nakonec komunismem drasticky ateisovaná společnost vzápětí prošla ještě další všeobecnou liberalizací, jež měla za následek pokračující vysokou míru rozvodovosti, pokles počtu sňatků a naprosté rozvolnění vztahu mezi sňatkem a narozením dítěte, tedy jednoho ze základních principů Stvoření.

Mimomanželské děti

O takřka celospolečenské akceptaci „nového rodinného uspořádání“ svědčí mimo jiné stále se snižující podíl předmanželsky hříšně počatých dětí – prvorozených potomků narozených do osmi měsíců po uzavření manželství (54 % v roce 1990, zhruba 25 % dnes) [dodatečná připomínka 2]. Tento na první pohled pozitivně vypadající trend je ve svém kontextu naopak důkazem jevu negativního: těhotenství přestává být důvodem pro (alespoň dodatečný) vstup do manželství a podíl dětí narozených mimo manželství se tak stal novým velmi výrazným znakem porodnosti v naší zemi. [2]

Podíl dětí narozených mimo manželství [3] se od konce 18. století, kdy jsou dostupné první statistiky (s drobnými mezerami), pohyboval vždy mírně nad hranicí 10 %. Tento stav trval i v období první republiky. S nástupem komunistického režimu se dokonce snížil a trvale se pohyboval okolo 5 %. Příčinou jistě nebyl lepší mravní stav společnosti, nýbrž celkově odlišná politika vládnoucího režimu vůči rodině, velký počet umělých potratů (viz dále) a podle názoru autora analýzy i určitá vnitřní snaha o izolaci a autonomizaci rodiny jako obrana vůči kolektivizačnímu nátlaku přícházejícímu zvenčí [4].

Začátkem 90. let přichází raketový nárůst podílu dětí narozených mimo manželství. V roce 2012 dosáhl v celostátním měřítku 43 %. Tento jev je v naší společnosti zcela nový – něco takového historie nepamatuje. Strmý nárůst tohoto podílu od konce 80. let 20. století dobře znázorňuje následující graf.

Klikněte pro zobrazení grafu v plné velikosti (v novém okně).

Jak ukazuje následující mapka, v některých regionech překračuje podíl dětí narozených mimo manželství dokonce 60 % [dodatečná připomínka 1].

Klikněte pro zobrazení mapy v plné velikosti, s popisky a legendou (v novém okně).

Podíl dětí narozených mimo manželství se v jednotlivých regionech značně liší, přičemž tyto rozdíly byly patrné i před rokem 1990. Na počátku 90. let bylo v celé České republice zhruba každé 12. dítě narozené mimo manželství, ale v kraji Karlovarském a Ústeckém [5] to bylo každé páté až šesté dítě. Oproti tomu v Kraji Vysočina a ve Zlínském kraji se mimo manželství narodilo zhruba každé 24., resp. 21. dítě, což je (bylo) bezesporu obdivuhodné.

Jak již bylo uvedeno výše, mezi lety 1990 a 2012 se ve všech krajích podíly dětí narozených neprovdaným ženám významně zvýšily. Hranice 50 % byla poprvé překročena v roce 2006 v Karlovarském kraji, o dva roky se k němu připojil kraj Ústecký. Nejhorší výsledky vykazuje Sokolovsko, Mostecko a Bruntálsko. Okresy s největším zastoupením nemanželských dětí jsou stále prakticky tytéž.

Situace se též v posledních desetiletích dramaticky vyvíjí v rámci hlediska podílů prvního, druhého, třetího, případně dalšího dítěte narozeného rodičovskému páru. Nejvýraznější změnu lze pozorovat u prvorozených, mezi nimiž se již v roce 2009 v rámci republiky narodilo již každé druhé mimo manželství.

Situaci v rámci tohoto aspektu znázorňuje graf.

Klikněte pro zobrazení grafu v plné velikosti (v novém okně).

Z následujícího grafu je dále patrné, jakým způsobem podíl mimomanželsky narozených dětí dominuje u mladších rodiček – mezi 14. a 25. rokem věku. Tato skutečnost vypovídá mnohé zejména o formaci, životním stylu a hodnotovém systému dospívajících.

Klikněte pro zobrazení grafu v plné velikosti (v novém okně).

Existují studie, dle kterých se nemalá část dětí narozených neprovdaným ženám rodí do fungujících „rodin“, v nichž rodiče nejsou sezdáni. Používají se takové argumenty, že když je otec uveden na rodném listu, lze nepřímo odvozovat, že je také připraven podílet se na výchově dítěte. Z hlediska leitmotivu této analýzy je to však samozřejmě irelevantní.

Nelišíme se od většiny Evropy

Výše popsaný trend není v rámci dnešní upadající liberálně sekulární Evropy ničím výjimečným. Z hlediska srovnání s ostatními evropskými zeměmi byl v České republice podíl dětí narozených mimo manželství mírně nad průměrem EU27 [6], který v roce 2011 činil 39,5 %. Nejméně dětí mimo manželství se v roce 2011 narodilo v Řecku (7,4 %), i zde se však jejich zastoupení pozvolna zvyšuje. Pod 20 % se ještě pohyboval Kypr, Chorvatsko (členem EU od letošního roku) a Švýcarsko (není členem EU). Polsko, Malta, Itálie a Lichtenštejnsko (nečlen EU) mírně překračovaly dvacetiprocentní hranici. Na Slovensku se tento podíl pohyboval okolo 34 %. Podobně jako ČR je na tom například Finsko a Maďarsko. Psychologickou padesátiprocentní hranici překračovalo Švédsko, Francie, Norsko, Bulharsko, Slovinsko a Estonsko. Světovým rekordmanem je Island (nečlen EU) se svými 65 %, kde má tento stav dlouholetou „tradici“. [7]

Rozvody

Téma sňatků a rozvodů (jakkoli je tento právní akt z katolického pohledu nelegitimní) úzce souvisí s tématem předchozím a není jednoduché rozhodnout, které z těchto témat uvozuje téma druhé. Ani zde nás při pohledu do statistik nečeká nic pěkného. Úpadek instituce manželství v současné společnosti je součástí odpadu od Boha, potažmo od přirozeného řádu.

Rozvod je obrovským zlem nejen pro oba jeho aktéry, ale i pro jejich potomky. Z úhrnu rozvedených manželství jich bylo v roce 56 % s nezletilými dětmi, přičemž před 20 lety byl tento podíl 72 %. Na snížení podílu rozvedených manželství s nezletilými dětmi se podílelo rostoucí zastoupení rozvodů dlouhotrvajících manželství, kdy již společné děti dosáhly zletilosti, a nepochybně se zde odráží také nízká úroveň plodnosti posledních let.

Míra rozvodovosti v České republice je kritická, a to již od 70. let minulého století. Jistá stagnace počtu rozvodů v posledních letech je zavádějící – závažnost tohoto údaje se plně projeví až v kontextu s daleko výrazněji klesajícím počtem sňatků. Na každoročních 100 sňatků u nás totiž v posledních 10 letech připadá 55 až 65 rozvodů.

Klikněte pro zobrazení grafu v plné velikosti (v novém okně).

Také zde existují významné regionální rozdíly. Fenomén není sice tolik koncentrovaný jako výše popsané jevy, u některých regionů je určitá korelace přesto patrná.

Klikněte pro zobrazení mapy v plné velikosti, s popisky a legendou (v novém okně).

Úhrnná rozvodovost, která udává, jaký podíl manželství by skončil rozvodem při zachování intenzit rozvodovosti podle délky trvání manželství v daném roce, dosáhla v roce 2011 46,2 %, což představuje pokles z rekordní hodnoty 50 % v roce 2010, přičemž o 20 let dříve byla úhrnná rozvodovost na úrovni 34,8 %.

Dalším dokladem úpadku instituce manželství v České republice je statistika příčin rozvratu manželství, která potvrzuje stále četnější využití „obecných příčin“ (kategorie „rozdílnost povah, názorů a zájmů“ a „ostatní“) před konkrétně formulovanými příčinami na straně muže či ženy. Uvedené dvě kategorie zahrnovaly v roce 2011 již téměř 89 % případů u mužů i u žen, z toho tři čtvrtiny připadly na prvně jmenovanou. V roce 1991 byla rozdílnost povah, názorů a zájmů příčinou rozvodu u téměř 41 % mužů a žen, kategorie „ostatní“ byla jako příčina rozvodu uvedena u 9 % rozvedených mužů a 10 % rozvedených žen. [8]

Od 90. let 20. století se podstatně změnila struktura rozvodů podle délky trvání manželství, když se zvyšovalo zastoupení rozvodů déletrvajících manželství. V roce 1991 se po více než 20 letech od sňatku rozvádělo necelých 13 % ze všech manželství, která byla v tom roce rozvedena, v roce 2011 představovala manželství trvající více než 20 let už 30 % ze všech rozvodů. [9]

Sňatky

Počet sňatků uzavřených během roku je dlouhodobě sledovaným jevem – disponujeme nepřetržitými statistikami od roku 1785 do dnešních dní. V historii docházelo k větším či menším výkyvům těchto hodnot, které byly zapříčiněny aktuální společenskou situací (hospodářská či politická situace, války a podobně). Do začátku 20. století se u nás roční počet sňatků na 1000 obyvatel země pohyboval zhruba mezi sedmi a devíti. Po celou tuto dobu zároveň stoupal počet obyvatel – ve srovnání s jinými evropskými zeměmi však spíše mírně. Ve 20. století následovalo několik dramatických výkyvů – období válek, totality a hospodářských krizí vedla k poklesu počtu sňatků, ten byl však vždy následován skokem k hladinám 10 – 13 sňatků na 1000 obyvatel za rok.

Poté ovšem přichází rok 1990 a strmý pád ke dnešnímu číslu 4,3 sňatku na 1000 obyvatel za rok. Nic nenasvědčuje tomu, že by se tato situace mohla zlepšit. Nižších hodnot bylo dosaženo pouze během První světové války, kdy došlo skutečně k mimořádnému výkyvu [10], jenž byl ovšem následován skokem k téměř 14 sňatkům na 1000 obyvatel za rok, což dnes jistě nikdo neočekává.

Klikněte pro zobrazení grafu v plné velikosti (v novém okně).

Všudypřítomný konkubinát

V kontextu výše popsaných skutečností nikoho nepřekvapí (vedle s promiskuitou spojeného tzv. fenoménu singles, o němž se v „lifestylových“ časopisech mnohdy píše takřka obdivně) čím dál větší rozšíření konkubinátu [11] neboli „života na hromádce“. Dnes se používá pro tento stav termín „faktické manželství“ (též kohabitace), což samotný pojem manželství dále devalvuje.

Je problematické tento jev postihnout statisticky, dle posledního sčítání se údajně jedná o necelého čtvrt miliónu párů. Ze zkušenosti ovšem víme, že konkubinát je daleko rozšířenější, než dokáže postihnout jakákoli statistika. Vztahy různé míry intimity a hříšnosti pěstuje možná většina svobodných, především mezi mladými. Často též po dosažení plnoletosti sdílejí přechodnou společnou domácnost (například během studií), aniž by se tato skutečnost promítla do statistik, které postihují pouze stabilizované domácnosti, ve kterých mají dotyční tzv. obvyklé bydliště. [12]

Nicméně zpět ke „tvrdým“ datům. Nejvíce úplných „rodin“ tvořených nesezdaným párem se vyskytovalo ve velkých městech nad 100 tisíc obyvatel. Z regionů jsou na předních pozicích Karlovarský kraj, Ústecký kraj a Hlavní město Praha. Naopak nejméně jich bylo dle posledního sčítání obecně v nejmenších obcích, plošně především v Kraji Vysočina a ve Zlínském kraji. Mezi těmito „faktickými manželstvími“ se závislými dětmi (neplnoletými) převládaly „rodiny“ s jedním dítětem, čímž se lišily od manželských párů, kde mírně převládaly rodiny se dvěma dětmi. S přibývajícím počtem závislých dětí se však struktura nesezdaných a sezdaných soužití podle počtu závislých dětí příliš nelišila.

Nejvíce nesezdaných soužití bylo v roce 2011 tvořeno oboustranně svobodnými partnery (42,1 %). Na druhém místě pak byly svazky oboustranně rozvedených nebo ovdovělých partnerů (26,8 %). Teprve na dalším místě jsou páry tvořené svobodným mužem a rozvedenou nebo ovdovělou ženou. Více než polovinu „faktických manželství“ tvořili lidé ve věku 25 až 29 let. Další smutná skutečnost je ta, že nejčastěji v nesezdaném soužití žijí lidé s vysokoškolským vzděláním, naopak nejméně pak lidé se základním vzděláním.

O náboženské vlažnosti těch, kteří se k víře přihlásili (s přihlédnutím k tomu, že křesťanství, které mravy v této věci jednoznačně upravuje, v této statistice zcela dominuje) svědčí nepříliš velký rozdíl podílu věřících a nevěřících žijících ve „faktických manželstvích“. Celkem 5,2 % mužů i žen bez náboženské víry žije v nesezdaném svazku, zatímco u věřících jsou to 3,4 % žen a 3,8 % mužů, což ve vzájemném srovnání nevyznívá zrovna přesvědčivě.

Další kontext

Analýza by nebyla úplná, pokud bychom se nepokusili naznačit další kontext výše popisovaných jevů. Globální souvislost (liberalizace, odpad od víry, mravní úpadek) je již naznačena výše, přesto zde existují některé pozoruhodné regionální jevy, které jsou s těmito procesy v chronologickém rozměru ve vzájemném vztahu či korelaci.

Fenomén umělých potratů, tedy systematického vraždění nenarozených dětí, je jedním z nejzávažnějších mravních témat. Iniciace, provedení či dobrovolné podstoupení tohoto úkonu je do nebe volajícím hříchem a znamená automatickou exkomunikaci. Je všeobecně známé, že s jejich legalizací a nezřídkakdy i propagací začaly ty nejnelidštější totalitní režimy ve 20. století. Zabývat se tímto tématem zevrubně by bylo nad rámec této analýzy – existuje bezpočet materiálů, které tento jev podrobně popisují v historickém a společenském kontextu. V naší zemi byl umělý potrat legalizován za komunistického režimu v 50. letech. [13] Po drastickém rozmachu této praxe v období 60. až 80. let došlo ke znatelnému poklesu způsobenému především dostupnou antikoncepcí, která je ovšem rovněž mravně nepřijatelná – jedná se tedy o „vyhánění čerta ďáblem“. Proto tento pokles není až tak skvělou vizitkou morální úrovně společnosti, pouze se pro pěstování hříšného života našly pohodlnější pomůcky. Samotná statistika je v současnosti samozřejmě stále děsivá (23 – 25 tisíc usmrcených ročně).

Přes relativně rovnoměrnější rozšíření tohoto jevu na našem území lze stále vysledovat jistou míru korelace s jevy výše popsanými.

Klikněte pro zobrazení mapy v plné velikosti, s popisky a legendou (v novém okně).

Existence korelace s mírou kriminality je diskutabilní, neboť tento jev ještě více souvisí s obecnou hospodářskou (a etnickou) situací v regionu, dále s aglomeračním a polarizačním efektem významných center. Práce si neklade za cíl takovouto korelaci jednoznačně doložit, přesto čtenáři tento podklad zprostředkovává, neboť zde o určitém odrazu (v širší vzájemné a všeobecné souvislosti mezi kulturními, historickými, hospodářskými a náboženskými specifiky regionů) lze hovořit.

Klikněte pro zobrazení mapy v plné velikosti, s popisky a legendou (v novém okně).

Nakonec jedna podstatná statistika – podíl katolíků na obyvatelstvu v jednotlivých částech České republiky. Korelace tohoto jevu se všemi jevy zmíněnými výše je neoddiskutovatelná, a to i přesto, jak jsou tyto údaje zavádějící (v kontextu se slabými stránkami této statistiky popsanými na více místech analýzy i jejích poznámek a dodatků). [14] Je evidentní, že statistický podíl katolíků včetně „kvazi- a rádoby- katolíků“ spolehlivým způsobem poukazuje na morální stav společnosti a z něho vyplývajících specifických negativních jevů. Každý region má jistě své problémy a specifika, pro Spásu duší jsou však tato limitující různou – dnes ne pro každého snadno identifikovatelnou – měrou. Trendy posledních let jsou však žel – mírně řečeno – znepokojivé.

Podíl římských katolíků na celkovém počtu obyvatel v regionech České republiky znázorňuje následující mapa. [15]

Klikněte pro zobrazení mapy v plné velikosti, s popisky a legendou (v novém okně).

Závěr

Tato práce představuje pohled na demografické jevy z křesťanské (katolické) perspektivy. Metodicky se blíží expertní demografické analýze, účelově a vědomě se však od všeobecně akceptovatelné „nezávislé“ analýzy prostřednictvím některých komentářů odklání, neboť si její čtenáři, narozdíl od širší „odborné“ veřejnosti, jsou vědomi závislosti na věčných a neměnných mravních principech. Jiným způsobem k této problematice se skutečně čistým svědomím přistoupit nelze.

---

Poznámky a dodatky:

[1] K Římskokatolické církvi se v roce 1991 přihlásilo 4,02 mil. obyv., v roce 2001 2,74 mil. obyv. a v roce 2011 již jen 1,08 mil. obyv. České republiky. Počet řeckokatolíků mírně stoupá, což je však bezpochyby zapříčiněno imigrací z východního Slovenska a Ukrajiny (7 tis. v r. 1991, 7,6 tis. v r. 2001, 9,9 tis. v r. 2011). Dále též viz poznámky [14] a [15].

[2] Je obecně známé, že v České republice dochází k přirozenému úbytku počtu obyvatel. Tento jev pouze přechodně kompenzují tzv. silné ročníky narozených v 70. letech (resp. jejich potomků narozených v posledních letech) a též migrační přírůstek (převážně přistěhovalí z východu). Úhrnná plodnost (průměrný počet dětí narozených jedné ženě), která v roce 1990 dosahovala hodnoty 1,89, se během následujících devíti let propadla na 1,13 dítěte na ženu. Od roku 2000 začala hodnota tohoto ukazatele opět mírně narůstat a v roce 2006 byla úhrnná plodnost 1,33 dítěte na ženu. V roce 2012 připadalo na jednu ženu 1,45 dítěte, přičemž v letech 2008 – 2010 se hodnota úhrnné plodnosti pohybovala těsně pod hranicí 1,5 (pro zachování populace je však potřeba přes 2,1 dítěte na ženu!). Průměrný věk matek se mezi roky 1990 a 2015 zvýšil o 5 let na 29,8 roku, když průměrný věk při narození prvního dítěte narůstal ještě o něco rychleji – z 22,5 roku v roce 1990 na 27,9 roku v roce 2012. Tato skutečnost je dalším dokladem změn v hodnotovém systému společnosti, v preferencích a postojích k mateřství, rodině apod. S sebou to přináší i různé zdravotní komplikace, neochotu k dalším dětem, mravně nepřijatelná umělá oplodnění apod.

[3] V kontextu přirozeného řádu věcí bylo na tyto děti pohlíženo s despektem, který jim mnohdy ztížil životní situaci – dítě tak trpělo za hříchy svých rodičů. Svědčí o tom též běžně užívaná označení: bastard, panchart, kopřivák (počatý v kopřivách) atp.

[4] Určitou paralelu lze snad najít například v rozmachu individuální rekreace a dalších specificky tuzemských jevech té doby.

[5] Dle dnešního územně správního uspořádání.

[6] EU 27 je označení skupiny členských zemí Evropské unie mezi roky 2007 (vstup Rumunska a Bulharska) a 2013 (vstup Chorvatska).

[7] Po staletí protestantský Island je v současnosti jednou z nejliberálnějších zemí na světě (vrcholní politici v homosexuálních svazcích, starosta hlavního města Reykjavíku převlečený za prostitutku v čele gayparád atd.). Nadpoloviční podíl nemanželských dětí zde byl již v první polovině 90. let 20. století. V bohaté národní literatuře se dočteme, že zde i v historii existovala ve srovnání s jinými evropskými zeměmi odlišná sexuální morálka. Protože zde byl celkově velmi nízký počet obyvatel, bylo dokonce běžné, že otcové vodili své dcery do přístavů k námořníkům z dalekých krajin za účelem početí dítěte, aby nemuselo docházet k cyklickému párování v rámci malých komunit na izolovaných usedlostech.

[8] Zaměříme-li se pouze na konkrétně formulované příčiny rozvratu, pak na obou stranách manželské dvojice byla v roce 2011 nejčastěji soudem identifikována jakožto příčina rozvratu manželství nevěra. Druhým nejčetnějším důvodem byl alkoholismus muže či nezájem o rodinu ze strany ženy.

[9] Manželství, která trvala méně než 5 let, představovala v roce 1991 více než 33 % rozvodů. Od začátku tisíciletí připadá na manželství kratší 5 let méně než 20 % rozvodů.

[10] První světová válka probíhala v letech 1914 – 1918. Projevovala se plošným neuspokojením základních životních potřeb. Nastupovala rovněž epidemie španělské chřipky, která si vyžádala více mrtvých, než byl počet padlých na frontách – ten se odhaduje na 10 milionů, počet obětí chřipkové pandemie na 20 – 40 milionů (Španělskou chřipkou byly České země zasaženy v říjnu 1918. Zatímco v předcházejících čtyřech letech připadalo na tento měsíc 13,2 – 14,6 tisíc zemřelých, v říjnu 1918 zemřelo 43,3 tisíc a v listopadu 28,1 tisíc lidí).

Válka a její důsledky zasahují do vývoje obyvatelstva drastickým způsobem. Od roku 1785 až do 90. let 20. století byla 1. světová válka jediným víceletým obdobím, v němž v českých zemích docházelo k přirozenému úbytku obyvatelstva. Civilní statistika není schopna – a většinou ani oprávněna – válečné ztráty registrovat. Nicméně demografové dokáží odhadnout ztráty na nenarozených dětech v důsledku válečných událostí, ztráty na uzavřených manželstvích apod.  Podle výpočtů demografa Vladimíra Srba činil u nás počet padlých během války 1914 – 1918, včetně neregistrovaných v civilních matrikách, zhruba 300 tisíc osob. Mnohem vyšší však byly reprodukční ztráty: v důsledku války klesala sňatečnost, porodnost a zvyšovala se úmrtnost. Celkem lze demografické ztráty za první světové války v českých zemích vyjádřit číslem 910 tisíc osob. Zejména poklesem plodnosti válka způsobila rozkolísání do té doby pravidelné věkové struktury obyvatelstva, v níž vznikl několikaletý hluboký zářez, patrný ještě na počátku 21. století.

Zhruba šestina až pětina živě narozených dětí se v letech 1914-1918 nedožila svých prvních narozenin. Z nemanželských dětí mladších jednoho roku však umírala více než čtvrtina, neboť tyto děti často žily ve výrazně horších životních podmínkách nebo byly odkládány do nalezinců. Především z důvodu vysoké kojenecké úmrtnosti tvořily děti ve věku 0 – 4 roky nejpočetnější skupinu zemřelých. V prvních dvou válečných letech přesahoval jejich podíl 30 % z celkového počtu zemřelých. Do roku 1918 se vlivem nízké porodnosti snížilo zastoupení dětí mladších 5 let mezi zemřelými na 14 %.

[11] Kvazimanželské soužití muže a ženy, tedy bez řádného oddání. Konkubína, zastarale kuběna nebo souložnice, je žena žijící s mužem v takovém soužití.

[12] Dříve se tento jev statisticky postihoval ještě hůře, neboť se neevidovalo obvyklé bydliště, nýbrž pouze trvalé bydliště. Z toho důvodu nejsme schopni vytvořit statistické časové řady.

[13] Vývoj praxe umělých potratů v České republice lze rozdělit do několika etap:

• 1. období (do roku 1958): Zákon nepovoloval uměle vyvolaný potrat. Oficiální statistika pro toto období neexistuje (s výjimkou nejistých údajů z období 1953 – 1957). S jistotou se předpokládá, že indukované potraty byly prováděny pokoutně.
• 2. období (1958 – počátek 70. let): Zákon o umělém přerušení těhotenství (č. 68/1957 Sb.) zlegalizoval uměle vyvolaný potrat. Společnost poměrně rychle uznala tento způsob ukončení těhotenství za mravně přijatelný. Spolu s tím, že spolehlivá antikoncepce nebyla dostupná a omezování plodnosti bylo lidmi považováno za žádoucí, došlo k významnému rozšíření indukovaných potratů. Zatímco mezi roky 1953 a 1957 počet statisticky evidovaných umělých potratů stoupal z 1,2 na 5,7 tisíce, v roce 1958 vyskočil na 49 tisíc.
• 3. období (první polovina 70. let): Přijetí propopulačních opatření a zájem o rodinu se odrazil v poklesu počtu potratů. V roce 1974 se narodilo nejvíce dětí v historii ČR. Přesto bylo evidováno přes 78 tisíc potratů a přibližně pětina těhotenství končila indukovaným potratem. Stimuly populační politiky nepůsobily dlouho. Do konce 70. let se potratovost vrátila na původní úroveň a navíc dále rostla.
• 4. období (1987 – 2008): Náhlý nárůst počtu potratů v roce 1987 byl způsoben přijetím vyhlášky, která zrušila interrupční komise. Rozhodnutí o umělém potratu zůstalo pouze na volbě ženy. Na přelomu 80. a 90. let byla téměř polovina těhotenství ukončena potratem. Jen v roce 1988 bylo v České republice usmrceno neuvěřitelných 114 tisíc nenarozených dětí.
• 5. období: Další vývoj byl ve znamení výrazného poklesu a stabilizace v souvislostech popsaných v textu.

[14] Poslední sčítání nás dle očekávání zařadilo mezi nejateističtější země na světě. Z praxe ovšem víme, jak různorodé je vnímání náboženské příslušnosti v jednotlivých zemích a kulturách v našem okolí. Skutečné počty katolíků z celostátních statistik nezjistíme. Údaje tedy mohou pouze sloužit k základní orientaci při řešení dalších statistických témat. Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 tedy dopadlo z hlediska náboženského vyznání následovně:

• „věřící“ – nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti (těžko říci, co všechno si pod tím lze představit): 705 tis.
• katolíci: 1092 tis.
• heretici, schizmatici (různá seskupení považující se za křesťanská): 196 tis.
• nepřesně uvedené křesťanské směry a denominace: 92 tis.
• východní náboženství vč. islámu: 12 tis.
• židé: 1,5 tis.
• několik stovek scientologů a členů podobných obskurních seskupení
• bez náboženské víry: 3604 tis.
• neuvedeno: 4662 tis.

Celkový počet obyvatel činil 10436 tis., podle toho má alespoň teoretickou možnost spásy tedy pouhá desetina národa. [dodatečná připomínka 3]

[15] Mapa – narozdíl od obvyklé publikační praxe – pochopitelně znázorňuje pouze počty římských katolíků, nikoli souhrnné počty věřících apod. Do mapy nejsou zahrnuti řeckokatolíci, neboť u nich nebyla v době zpracování analýzy dostupná data za regiony. Z hlediska statistiky se však jedná o nevýznamnou část (0,9 % ze všech katolíků v ČR). Na druhou stranu je nutné říci, že u řeckokatolíků samotných bude jistě větší podíl praktikujících než u těch, kteří se při sčítání označili za římskokatolíky (jasné vědomí identity vycházející z praktikování víry v malém náboženském společenství oproti setrvačné a vlažné části velké množiny římskokatolíků, nehledě též na odlišnou míru modernistického rozkladu).

---

[dodatečná připomínka 1] Pan Contras v diskusi pod článkem formuloval (30. 7. 2013) důležité hledisko, které autor analýzy opomenul: Ty statistiky ČSÚ jsou zavádějící v jednom ohledu, a to v tom, že za manželství považují i tzv. nové manželství po rozvodu tedy konkubinát. Z toho plyne, že mnohé statisticky manželské děti vyrůstají v konkubinátu i když je jeho zahájení řazeno pod ukazatel sňatečnosti. Takže těch nemanželských dětí je ještě více. […]

[dodatečná připomínka 2] V očích Církve je manželství dvou nepokřtěných osob (založené civilním sňatkem) přirozeným dobrem, což plyne i z toho, že je považuje za nerozlučitelné. Manželství je totiž nutné z přirozeného zákona. Problém vzniká jen tehdy, když má pokřtěný pouhý civilní sňatek – takový člověk žije objektivně vzato v konkubinátu. Manželství, které je neplodné, splňuje jiné definiční znaky manželského společenství, jako je vzájemná láska a pomoc a proto představuje velkou hodnotu. Manželský akt, který nemůže vést k početí dítěte z důvodu objektivní biologické překážky je dovolený (proto je dovoleno užívat manželského práva i v průběhu těhotenství), pokud tato překážka není manželi zamýšlena jako ochrana před otěhotněním. Neplodní manželé jsou voláni k jinému typu služby ve společnosti a Církvi, mohou také přijmout cizí děti k adopci či do pěstounské péče.

[dodatečná připomínka 3] Viz komentáře 3 – 7 pod článkem.