Snoubenec Mariin.

Giovanni Sandigliano 

josefPrvní slovo evangelia o sv. Josefu je u sv. Matouše v hl. 1, 16, kde je výpis rodokmene Je­žíše Krista, končící touto větou: »Jakub pak zplodil Josefa, muže Marie«. Evangelium nepraví mnoho o sv. patriarchovi; naše zbožná zvědavost je tím nemálo umrtvována, ale několik těch slov, jež o něm pronáší, vyjadřuje věci tak vznešené a veliké, že bohatě nahrazují úmyslnou mlčenli­vost posvátných dějin. Mezi oněmi slovy, která se vyrovnají celé knize, jsou právě slova uvede­ná… Josef, muž Marie! Josef, chotěm Marii­ným! Tento úryvek otvírá před námi nádhernou bránu, vedoucí do vnitra tajemného domu, do svatého chrámu, do duše svatého patriarchy. Choť Mariin! Toť cesta, vedoucí Josefa k celé jeho velikosti, ke všem jeho vyznamenáním. Li­tanie k našemu světci, zvelebující vše, co v něm je krásného a vznešeného, nemohla pominouti tento slavný titul. Proto nás vybízí k prosbě: Snoubenče Boží Rodičky, oroduj za nás! Krásný název »Snoubenec Boží Rodičky« pobízí k úva­ze o věci svrchovaně důležité za všech dob, ale významné zvláště pro nás, dítky dvacátého sto­letí! Na svátost manželství, slavnostní úkon spo­jení muže a ženy, jsou podnikány od nějaké doby divoké útoky. Objasněme si celou otázku. Zamys­leme se nad velikostí a svatostí tohoto úkonu a nad podmínkami křesťanského přijetí této svá­tosti!

I. Sňatek. — 1. Uzavření manželství u Hebreů záleželo podstatně ve dvou úkonech, totiž v zá­snubu a v přijetí nevěsty do domu ženichova. Zá­snub byl provázen vnější slavností. Obě rodiny se shromáždily s několika svědky. Snoubenec podal nevěstě a jejímu otci zlatý prsten nebo jiný kle­not anebo též prostý úpis, jímž se zavazoval, že ji pojme za choť. Doba zásnubu trvala celý rok. Po uplynutí této lhůty slavila se svatba, nevěsta totiž byla uvedena do domu ženichova. Podle po­dání představili se Maria a Josef kněžím, proto­že neměli rodičů, a v domě Božím vykonali obřad, jenž je měl spojiti na věky. Nebe nevidělo nikdy manželství světějšího nad toto. Možno je přirovnati ke svazku duše, jež se v čisté radosti nebeské lásky spojuje se snoubencem duší, Ježí­šem Kristem.

2. Proč se nejsv. Panna, jež se měla státi Mat­kou Boží milostí Ducha svatého, měla řízením Prozřetelnosti Boží provdati za muže? Z jakých důvodů byl vhodný sňatek Marie a Josefa? Svatí otcové církevní a bohoslovci odpovídají, že ten­to sňatek byl velmi vhodný především pro Marii. Zachraňoval její důstojnost a její pověst. Maria by byla počala Slovo Boží, stala by se Matkou. Kdo by nebyl mohl pochybovati o jejích ctnos­tech, kdyby nebyl stál po jejím boku choť na ospravedlnění tajemné události? I vzhledem na Ježíše Krista bylo vhodné toto manželství. Která jiná cesta zbývala pro stanovení rodokmene jeho zrození v čase a pro důkaz, že pochází podle za­slíbení z rodu Davidova? Bylo konečně nutné pro Marii i pro Ježíše, aby byl Josef takto zasvě­cen do jejich tajemství, protože se mohl svou pra­cí starati o jejich časné potřeby, o jejich život, o jejich ochranu.

3.  Jak slavnostní to úkon, jenž sdružuje nejen život, nýbrž i duše i srdce Marie a Josefa! … Slavnější však a světější je tento úkon u nás křes­ťanů od chvíle, kdy jej povýšil Ježíš Kristus k dů­stojnosti svátostné. Všimněme si dobře tohoto bodu křesťanského učení! Manželství je svátost a sv. Pavel učí, že je to veliké tajemství, veliká svátost. »Tajemství toto jest veliké«. (Efes. 5, 32.) Církevní zákoník odvozuje z této pravdy tento důsledek: »Proto mezi křesťany není plat­ná smlouva manželská, není-li zároveň svátostí«. (Can. 1012.) — Kolik útoků bylo v dnešní době podniknuto proti tomuto božskému zřízení! Lidé bez víry, lidé tonoucí v neřesti, lidé oddaní ne­pravostem — všichni usilují o znesvěcení ústavního zákona rodiny, zákona, jenž tvoří velikost rodiny a chrání její krásu a svatost.

Mluvilo se o rozluce a mluví se o ní dodnes; manželství chtějí snížiti na obyčejnou smlouvu. A u nás je to vše také provedeno… Nikdo z nás se nezdráhej chopiti se zbraní a bojovati za věc tak vznešenou a svatou, jako je nerozlučnost manželská.

II. Líbezná legenda. — 1. Maria a Josef při­sahají si v chrámě věrnost a ustavičnou lásku. Kdo pohnul tyto dvě nebeské duše, aby sdružily své osudy? Maria byla skryta v domě Božím a ne­znala Josefa. Podobně náš světec neslyšel nikdy za zdmi své tesařské dílny o Marii. Bylo zde zvláštní řízení Boží Prozřetelnosti. Líbezná le­genda, plná poesie, vypráví: Každá žena židov­ská byla povinna se vdáti. Chrámoví kněží ne­měli porozumění pro slib ustavičného panenství, jejž složila Maria, a poněvadž již neměla rodičů, rozhodli se, že sami vyberou ženicha dceři Joachima a Anny. Který muž však bude tak šťasten a hoden, přijmouti do svého domu bytost tak krás­nou a tak svatou? Nápadníci, ucházející se o její ruku, byli vybídnuti přijití do chrámu a přinésti suchou větev. Maria pak byla přislíbena tomu, čí větev se zazelená a rozkvete. Rozkvetla větev Josefova. I byla dána Josefovi za choť naše nejsv. Matka.

2. Bollandisté nepřipouštějí pravdivosti tohoto vypravování, vyňatého z podvržených evangelií. Nicméně však není bez ceny. Ukazuje nám vzne­šenou představu prvních století křesťanských o svatosti Mariině a o ctnostech Josefových. Náš světec byl opravdu hoden býti chotěm Mariiným a směl-li který muž žiti po boku nejsvětější ženy, byl to jistě náš svátý patriarcha. Kdo nad něho je podobnější Marii? Jak Mária, tak Josef byli potomky Davidovými, jak ona, tak i náš patriar­cha měl v svých žilách krev královskou. Důleži­tější však byla u Josefa podobnost ctností. Maria byla celá oddána Bohu. A Josef nechoval nej- menší příchylnosti k žádnému tvoru. Maria byla všechna svatá, všechna čistá jako andělé Boží, Josef pak byl tak čist jako žádný jiný muž na ze­mi. Vynikal totožností citu, totožností tužeb, tak­že mohl vyhověti Marii ve všech projevech zbož­nosti, jimž se oddávala její duše. Byli jedno srdce a jedna duše.

3. Z této úvahy plyne velmi časový důsledek. Manželství je spojení dvou lidí, je splynutí dvou duší v duši jedinou. Písmo dí velmi výrazně: »Bu­dou dva v těle jednom« (Gen. 9, 24). Aby bylo splynutí možné, je třeba rovnováhy sil dvou prv­ků, jež se mají sloučiti. Rovnováha sil fysických, hmotných, mravních, duchovních. U většiny dnešních manželství chybí tato rovnováha. Myslí-li snoubenci ještě na něco a nejdou-li k oltáři úplně bez rozmyslu, myslí na rovnováhu sil hmot­ných. Žena myslí na vynikající postavení, muž na věno. Často nemyslí ani na rovnováhu sil fysic­kých, totiž na věk, a vidíme sňatky, které budí smích, ne-li útrpnost. Kdo myslí na ctnosti duše a na ducha náboženského? Zanedlouho pak se pláče, není však pomoci. Jsouť jisté zákony, jimiž nelze beztrestně pohrdati.

III. Skutečný choť Mariin. — 1. Při zmínce o zasnoubení Marie Panny naskýtá se nám otáz­ka, ne právě snadná. Bylo to pravé manželství, jež uzavřeli spolu Maria a Josef? Otázka tato ne­ní bezdůvodná. Maria složila v chrámě slib pa­nenství. Není-li pak slib panenství překážkou platnosti manželství? Sv. Augustin učí, že to bylo manželství platné a uvádí důvod: »Co se stalo vnuknutím ducha svatého, není podrobeno oby­čejným zákonům.« (De civit. Dei 1. I. c. 17.) Ne­suďme o sňatku Mariině jako o jiných sňatcích lidských! Ačkoliv bylo uzavřeno pod záštitou pa­nenství, dosahuje toto manželství stejně svého účelu. Je to pravé manželství, ač je uzavřeno s překážkou, jež by u jiných znemožnila každý sňatek. Písmo sv. nazývá Marii vícekráte chotí Josefovou.

2. Sňatek Josefa a Marie dosahuje svého účelu: Josef se stává pěstounem Ježíše Krista, stará se o osobu vtěleného Slova stejně, jako se stará otec o své děti. S úctou se musil dívati na Marii. Jeho choť, vyvolená dříve za snoubenku Ducha Svaté­ho, stala se svatyní, hodnou úcty nebe i země. »Nepřibližuj se,« říkal Josefovi vnitřní hlas, »ne­přibližuj se, poněvadž země, kterou vidíš, je svatá.« Nepřibližuj se sem .. nebo místo, na kterém stojíš, země svatá jest. (Ex. 3, 5.) Maria se jevila sv. Patriarchovi tak, jako se jevil Hospodin Moj­žíši na poušti, v ohnivém plameni. Byla serafem lásky, byla andělem čistoty; s obdivem a nadše­ním pozoroval dílo Boží v ní. Čekal, co od něho žádá Bůh, když sdružil jeho život s životem nejsvětější mezi všemi stvořenými bytostmi.

3. Manželství je svátost. Do manželství se má vstupovati po náležité přípravě těla i duše. Je nutno přijmouti tento stav i s účelem, pro nějž byl stvořen, je třeba rozhodnutí dosáhnouti ho. Co je tedy účelem manželství? Je vysloven v slo­vech I. knihy Mojžíšovy: Rosťte a množte se! (Gen. 1, 28.) Účelem manželství je rozmnožení rodiny Boží na zemi. Zdaž vedou dnes tyto ideály tolik jinochů a tolik dívek ke společnému žití? Myslí na něco jiného než na smyslnou rozkoš? Děti? Není dítě přítěží? A není lepší míti jich méně? Hle, takové nové nauky přicházejí udusit zárodky života, zničiti na prahu života tolik by­tostí, jež by měly právo žíti. Kdo by neplakal nad nesvědomitostí tolika manželů, kteří chtějí míti z manželství jen rozkoš a žádnou obtíž! Bůh účtuje všechny ty vraždy, spáchané s ničemností obyčejného zlosyna a potrestá jednou rodiny, jež se poskvrňují hříchem Onanovým…

Kéž přímluva sv. Josefa ochrání život rodinný od této poskvrny! Kéž zůstane rodina, čím býti má: pramenem života přirozeného i nadpřiroze­ného ve svých dítkách!

Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.