Pozemská sláva sv. Josefa.
Giovanni Sandigliano
Nejčistší sláva, pro niž smíme chovati svatou hrdost, je sláva plynoucí z ctnosti. Před ní je i sláva vědy a umění příliš nepatrná. Je-li pak samotná, neznamená nic, nebo téměř nic ta sláva, jež padá na čelo jistých lidí, protože se náhodou narodili v knížecím „zámku a nikoli v pastýřské chatrči a že na ně padá stín erbu a ne stín selské stodoly… Zdůrazňuji, »je-li samotná«, protože, snoubí-li se urozenost a ctnost, pak se vzájemně ozařují a zdokonalují. Ačkoliv se pohrdá šlechtou línou a povalečnou, ačkoliv vládne dnes ve světě demokracie, přece jsou v hluboké úctě duše s korunou královskou, obestírá-li ji záře světců. Takové Klotildě Savojské, světici z Moncalieri, pravému vzoru ctnostné šlechtičny, dostalo se pocty slz a květů od veškerého národa italského na celé dráze jejího života, od ústraní na jejím zámku až k odpočinku v Superga. My Češi vzpomínáme svatých, u nichž svatozář pozlacovala korunu rodu knížecího neb i královského: sv. Lidmily, sv. Václava, ctih. Mlady, blah. Anežky…
Prosba k sv. Josefu: »Slavný potomku Davidův, oroduj za nás!« připomíná vznešenost jeho rodu, pozemskou slávu svatého Patriarchy. Ač ho vidíme v nazaretské dílně zacházeti s pilou a sekerou, v jeho žilách proudí krev králů. A jak zdobí nejkrásnějšími ctnostmi trůn svého praotce Davida! Uvažujme o jeho rodině, o jeho rodném městě, o jeho vlasti a odvoďme si mravní důsledky, ne bezvýznamné pro dnešní dobu!
I. Jeho rodina. — 1. Kdo se zastaví u tesařské dílny, v níž pracuje Josef, stěží připustí, že by onen muž, shrbený při namáhavé práci a pokrytý potem a prachem, mohl poukázati právem na původ ze slavného rodu. Sv. Lukáš a sv. Matouš však píší jeho rodokmen. A myslím, že nelze míti rodokmen slavnější. Suchý výpočet jmen, jímž začíná kniha sv. Matouše, působí vznešeným dojmem. Seznam osobností, jímž zakončuje sv. Lukáš třetí hlavu svého evangelia, vtiskuje se do mysli každého čtenáře. Nebyla vždy rodina Josefova v tak ponižujícím postavení. Mezi jmény jeho předků jsou uváděna jména slavných králů, na př. Davida a Šalomouna, jména obětavých a horlivých mužů, jako Zorobabela, jenž přivedl národ do jeho země z otroctví babylonského. K jeho otcům patří nejlepší mužové národa vyvoleného. Dnes je jen řemeslníkem, tak ho znají a jmenují v Nazaretě, kde si dobývá chleba svou prací. Nikomu z jeho sousedů nenapadne, že by měl právo na korunu královskou. A přece je tomu tak! Jeť zákonitým následníkem králů judských.
2. Chceme věděti, proč rod, tak mocný a potomci krále, jehož vyvolil sám Bůh, upadli do tak žalostného postavení a proč si musili na konec vlastníma rukama vydělávati chléb, aby zahnali hlad? Odpověď máme v Písmě sv. David umírá. Na trůn svého otce dosedá Šalomoun. Jako slíbil Bůh Davidovi, slibuje i jeho synovi bohatství a slávu a šťastné kralování jeho potomstvu, trůn v Izraeli na věky, ale pod jednou podmínkou: Budeš-li choditi po cestách mých, ostříhaje ustanovení a příkazů mých, jako chodil otec tvůj. (3. Král. 3, 14.) Počínajíc šalomounem samým králové judští nedostáli ve smlouvě. Bůh je opustil. Kolika pokoření se jim dostalo! Byli svrženi s trůnu, byli odvedeni do otroctví a přece nezmoudřeli! Bůh zlomil meč v jejich rukou a vyvrátil jejich trůn. Od trůnu Davidova až po dílnu Josefovu kolik to strašných poučení pro všechny!
3. Věru pro všechny. Vždyť nestihl jen krále judské ten smutný osud, že jejich potomci byli odsouzeni k práci pro ně nevhodné! My sami jsme byli svědky, jak se hroutily mocné říše, jak opouštěli trůny králové a císařové, o nichž se zdálo, že je jim souzeno vládnouti na věky. Důvod, proč padli, byl vždy stejný jako u králů judských. Bůh nechce vládce, kteří neslouží jeho plánům. Naučení pro všechny! Kolik slavných rodů pozbylo svého bývalého lesku! Kolik erbů padlo do bláta, kolik jmen není dnes nic jiného než pouhá jména! Vidíme, jak zámky staré naší šlechty přešly do rukou nových pánů. Potomci těch, kdo je zbudovali, jsou chudými úředníčky a stěží uhájí života. Naučení pro všechny! Chceme zachovati své rodiny mravně zdravé a silné? Chceme, aby krev našeho národa dělala čest od pokolení do pokolení? Neurážejme Boha a buďme zbožní; zachovávejme jeho přikázání, a jak praví Písmo, choďme po jeho cestách a Pán nám dá požehnání ve věcech duchovních i ve věcech časných.
II. Jeho rodné město. — 1. Povšimněme si města Josefova, jeho rodného kraje! Rodištěm Davida, praotce Josefova, byl Betlem, jeho rod bydlil v malém městečku a v jeho okolí. Po návratu z babylonského zajetí nastěhovali se potomci velikého krále znova do Betlema. Když je však začal Herodes pronásledovati a s nimi všechny Izraelity, kteří si uchovávali víru a upřímnou zbožnost svých otců, uchýlili se na pomezí království izraelského. Místo, kam se všichni sešli, slulo Nazaret. Nazaret se rozkládal na mírné výšině, obklopené kol dokola vyššími pahorky, s nichž se otvírá pohled na celý kraj. Oku pozorovatele se nabízí podívaná vpravdě velkolepá! Na východ velmi blízko je hora Tábor; na sever hodně v dáli vidět Libanon; na západ Karmel; a mezi Libanonem a Karmelem vidíte probleskovat tu a tam za ssutinami fenických měst hladinu mořskou; níže na straně jižní prostírá se veliká planina esdrelonská, přes niž může oko dohlédnouti některým údolím až k Jordánu.
Břehy Jordánu (Foto: Nick Zungoli)
Od té chvíle, co je Nazaret městem Josefovým, je drahý srdci každého jeho ctitele a nelze naň pomysliti leda s něžností a láskou. Vždyť jeho uličkami procházíval Josef; domy městečka vídaly ho vycházeti za řemeslem tesařským a vraceti se domů. Malá sbornice vídala ho často, jak pozorně poslouchal čtení Písem svatých. Vše v Nazaretě je nám drahé; i čerstvý, balzamický vzduch, jejž tam můžeme dýchat, ježto jej dýchal Josef; i čisté nebe, klenoucí se nad ním, ježto sesílalo paprsky světla na čelo Patriarchovo; i květy výšin, poněvadž se tolikrát skláněly pod jeho nohou. Zvláště však je nám drahý jeden domek v Nazaretě, domek Josefův. V pozadí, skoro za městem, opřen jsa o pahorek, jak je prostý, jak skromný, ale jak drahocenný, jak úctyhodný! Jakých divů byly svědky jeho zdi, jaké ctnosti spatřily, jaká tajemství se dála v jejich jasném okruhu, prodchnutém vůní ráje!
3. Každý z nás jistě vzpomíná na onen koutek země, jenž nás přijal při našem příchodu na svět. Je snad naší kolébkou veliké město, bohaté skvělými památkami, plné nádherných děl? Je to snad jen horská, osamělá a opuštěná vesnička? Ať je tomu jakkoliv, každé rodné místo musí nám býti drahé. Ježíš miloval Nazaret, miloval Betlem. Svatí, ačkoliv je zavedlo povolání daleko od vlasti, nikdy nezapomněli na svůj rodný kraj. Sv. František svolává při smrti požehnání na Assisi; sv. Dominik se vrací častěji do své Calarogy; sv. Kamil zakládá v svém rodišti Bucchianico dům svého řádu. Milovati svůj rodný domov je projevem ušlechtilosti duše, vděčnosti a pozorné úcty. Kolik drahých věcí tam máme! Kostel, křtitelnici, svatostánek… hřbitov! Zvláště však máme dělati svému rodišti čest svými ctnostmi a svými modlitbami máme mu vyprošovati slitování Boží.
III. Jeho vlast. 1. Sv. Josef měl svou rodinu, své rodné město, měl svou vlast. Jeho rod byl vznešený a slavný; jeho rodné město honosilo se všemi půvaby přírody a jeho vlast byla nazývána nejzázračnějším cípem světa! Jmenuje se Palestina! Hospodin ji zaslíbil Abrahamovi, otci věřících, když jej vyzval k východu z Mesopotamie. Sám mu předpověděl, že bude pravým divem plodnosti a že v ní bude míti jeho potomstvo hojnost všeho. Když do ní židé přišli, slynula vším bohatstvím. Písmo sv. dí o ní v své obrazné mluvě, že její řeky oplývaly mlékem a se stromů kanul med. Celou zemi osvěžovaly čerstvé řeky, půvabná jezera, průzračné prameny; půda rodila pšenici, ječmen a víno. Neobyčejně se v ní dařily fíky, pomeranče a olivy. Proudem Jordánu, jenž jí protéká téměř po celé své délce, rozdělena je na dvě části a podobá se zahradě se zavlažujícím potokem. Jak milovali synové Abrahamovi tuto zemi! Když byli odvedeni do zajetí do dalekých krajin, vzdychali po ní s pláčem, jako vzdychá vyhnanec po úsměvu svých dětí, po náruči své choti!
2. Je-li Palestina již sama o sobě krásná, stává se ještě krásnější, poněvadž je jevištěm dějin, jimž není rovných v životě žádného národa. Dva tisíce let uplynulo od Abrahama po Josefa a skoro tisíc pět set let od té doby, kdy ji židé obsadili a rozdělili mezi sebe pod vedením Josuovým. Co tu bylo slavných období! Doba soudců, doba králů, doba knížat Machabejských! Kolik krve bylo prolito na její obranu proti Filišťanům a jiným pobřežním národům, proti králům babylonským a ninivským! Tam rozhodovali jejich otcové, jejich proroci. Jerusalem, ohnisko náboženského i politického života, byl městem obdivuhodné krásy, byl pro ně i symbolem (odznakem). Chrám jerusalemský byl totiž středem víry a nadějí celého národa. Do chrámu putovávali všichni o veliké slavnosti velikonoční a vraceli se s duší plnou nejslavnějších vzpomínek, se srdcem překypujícím svatými city! I sv. Josef, jako každý dobrý syn Davidův, miloval svou vlast, chodil do Jerusalema a účastnil se bohoslužby chrámové, jak svědčí sv. evangelium.
3. Jsou lidé, kteří mají strach pronésti slovo vlast u stupňů oltářních. A přece, kde možno pronášeti toto slovo větším právem než v chrámě, kde nás poučuje náboženství o jeho kráse, hodnotě a posvátnosti. Či snad není láska k vlasti stejně ctností jako láska k bližnímu?… Ještě před nedávnem se hlásalo mimo Církev, že lásku k vlasti nemožno sloučiti s láskou k náboženství, že katolíci nemohou vlast milovati. Jsou to bludy dnes již navždy potřené. Láska k vlasti je povinností. Zdaž nepláče Ježíš Kristus nad Jerusalemem jako nad smrtí přítele? Svým příkladem nás učí milovati vlast. A jak nemilovati vlast, když touto vlastí je naše krásná země? Musíme ji milovati. Ne však jako tolik mluvků, kteří mají vlasti plná ústa a pak ji hanobí svým špatným životem. Svou lásku k vlasti osvědčujme životem, ctností a obětí, životem shodným s jejím slavným určením.
Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.
Aktuálně >