Nea Marie Brkičová
Mezi 1. a 3. červnem proběhlo druhé setkání duší spřízněných s katolickou tradicí organizované Institutem svatého Josefa a časopisem Te Deum (reportáž z minulé akce). Bylo lokalizováno do Bělče nad Orlicí ve východních Čechách, obklopeného krásnou přírodou – lesy, poli a rybníky – podobně, jako tomu bylo v případě setkání minulého.
Navzdory nepříliš teplému počasí všechny aktivity, které byly naplánovány, proběhly bez komplikací. Harmonogram byl obdobný jako vloni: duchovní program – mše svaté, modlitby růžence, zpověď či duchovní rozhovor střídaly přednášky, program pro děti, divadelní vystoupení, večer u táborového ohně a tentokrát rovněž filmová projekce.
Hned prvního večera, kdy byl nahlášen víceméně volný program (kromě možnosti kolektivního sledování filmu Prapor svatého Patrika na promítacím plátně) narozdíl od loňského roku dorazila drtivá většina účastníků. Překvapivě hojná byla také účast při filmové projekci – společenská místnost a jídelna v jednom, kde se film promítal, byla zcela zaplněna. Ostatní mezitím prozkoumávali okolí rekreačního střediska nebo se věnovali konverzaci s přáteli a známými, s nimiž se opět po dlouhé době shledali v uvolněné atmosféře začínajícího víkendu.
V sobotu brzy ráno bylo možno den zahájit účastí hned na dvou mších svatých – první, v 6.30, byla sloužena otcem Alešem Haklem FSSPX, druhá, v 8.00, otcem Tomášem Stritzkem FSSPX. Oba kněží byli k dispozici zájemcům o svatou zpověď, což přišlo vhod zejména proto, že se jednalo o první sobotu v měsíci – den smírné pobožnosti k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie podle jejího zaslíbení ve Fatimě.
První přednáška dne se věnovala tématu spravedlivé války z morálně-teologického pohledu katolické Církve. Jejím autorem byl otec Tomáš Stritzko FSSPX (záznam). Otec Tomáš nejprve zdůraznil, že válka sama o sobě je zlem, způsobeným následkem hříšných sklonů člověka a nenaplňováním Nového Zákona, takže je nemístné ji bezdůvodně iniciovat nebo dokonce glorifikovat jako něco prospěšného, ale že existují okolnosti, za kterých je mravně dovoleno, ba někdy naopak nutno, vést spravedlivou válku podle principů křesťanské morálky. Upozornil na to, že vzhledem k ničivé síle v moderních válkách musí být úsilí o zachování spravedlivého míru mnohem větší než v minulosti.
Otec nejprve vyjmenoval podmínky spravedlivé války, stanovené svatým Tomášem (legitimní autorita, spravedlivá příčina, dobrá intence a náležitý způsob) a poté poukázal na závadnost nekatolicky pojatého pacifismu, odsouzeného již blahoslaveným Piem IX., který se latentně, ale také více či méně otevřeně, šíří v současných katolických kruzích (podrobněji rozvedeno níže v textu reportáže). Tento přístup nezakročování při válečném útoku protivníka implicitně schvaluje například loupení cizího majetku a dalších dober, což je jednáním proti lásce, podílejícím se na rozvratu společnosti.
Dále vysvětlil rozdíl mezi válkou ofenzivní a defenzivní, které obě mohou při zachování náležitých principů být pro katolíky legitimní. Zmínil také mnoho dalších nesmírně zajímavých údajů, vycházejících z katolického mravního učení a souvisejícího s chápáním války a účasti křesťana v ní, ale vzhledem k rozměru a účelu naší reportáže je nemožno zacházet do všech podrobností.
Ačkoli by se toto téma mohlo zdát vzdáleno od životů nás, laiků (ve smyslu těch, jejichž povoláním není profesionální účast ve válečných konfliktech) a těch, kteří v současné době válku nemusí v její doslovně chápané podobě ani zakoušet, není tomu tak.
Právě na přístupu současných pastýřů katolické církve k tématu spravedlivé defenzivní či ofenzivní války můžeme vidět celkový posun v myšlení věřících, který od zdravě pojaté připravenosti bránit a hájit vlast, rodinu, víru a drahé hodnoty, směřuje ke kvietistickému a zbabělému postoji falešné tolerance a mlčení, který nakonec vede k tomu, že skutečně fyzicky i duchovně pronásledované skupiny křesťanů po světě zůstávají bez ochrany hlavy Církve a jsou svými nepřáteli likvidovány a trýzněny o nic méně, než v dobách minulých. Nemluvě o tom, že falešný mír, který ignoruje nutnost účinně zasáhnout do konfliktu za účelem obrany trpících, bývá příčinou mnohem horších válek.
Narozdíl od doby současné bylo za období papežů věrných katolickému pojetí spravedlivé obrany a spravedlivé války těmto utištěným a pronásledovaným nabídnuta pomocná ruka od církevních představitelů, kdežto dnes zůstává pouze u nejasných a matoucích prohlášení, jež k žádné efektivní pomoci nevedou (mezi mnoha dalšími příklady zmiňujeme například pronásledování syrských křesťanů islamistickými teroristy, ke kerému papež nezaujímá žádné řádné a jasné stanovisko, které by pomohlo ony oběti ochránit).
Otec dále zmínil skutečnost, že současná generace postrádá elementární znalosti o tom, jak se chovat v kritických situacích, a branné návyky, jejichž osvojení by se nemělo týkat jen profesionálních vojáků, ale všech mužů i žen ve společnosti, na což v dobách dřívějších byl kladen ve společnosti mnohem větší důraz než dnes. Zdůraznil potřebu větší edukace širší společnosti v této oblasti skrze branně-bezpečnostní složky státu.
Druhá přednáška Petra Bahníka byla jistě velmi blízká všem lidem literárně činným a působícím svými projevy a myšlenkami na veřejnost. Přednášející nám přiblížil situaci politicky aktivních katolíků a jejich myšlenkových oponentů v době mezi první a druhou světovou válkou, kdy katolíci čelili nejen velmi intenzivnímu tlaku rozpínající se Masarykovy ideje humanismu a protestantské interpretace českých dějin, ale také hrozbám totalitních režimů, které ve své zvrácenosti popíraly zásady katolických mravů a víry. Významnou roli zde sehrálo také svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a jeho ideologické pozadí.
Tato doba skýtala celé spektrum zajímavých osobnosti jak mezi politiky, tak mezi lidmi umělecky činnými. Byly mezi nimi, ostatně podobně jako je tomu dnes, přítomny dva proudy katolické inteligence: umírněný, uchylující se spíše k duchu diplomacie a jistého kompromisu (ač zdaleka ne v rozměru dnešní doby), a takzvaně radikální: nekompromisní, dynamický a přímočarý, i za cenu nepříjemností ze strany oponentů figurujících ve veřejném i soukromém životě.
Konkrétně Petr Bahník zmínil například “umírněného” a diplomatického mons. Šrámka a jeho Československou stranu lidovou, “radikální” České křídlo patera Bohumila Staška a zdánilivě nepolitické “integrální” katolíky – “buřiče”, kteří se snažili osvobodit se od formalismu a aktivně vystupovat ve společnosti hájením katolické víry a morálních zásad.
Integrální katolíci se bránili tomu, aby víra byla vymezena na určitý segment života, jak tomu bylo například v 19. století. Důležitou myšlenkou přednášky byl fakt, že řada z těchto osobností vynikala nesmírným talentem, hloubkou a pronikavostí myšlenek, nesporně vysokou uměleckou úrovní tvorby, která bývala často uznávána i těmi, kteří s nimi po jiné stránce vedli ideový boj (ideový nesoulad v určitých oblastech nemusel nutně znamenat nemožnost osobních a pracovních vztahů – viz například spolupráci Josefa Čapka se staroříšskými autory – poznámka autorky). Mezi mnoha jinými to byl například Jaroslav Durych, Jakub Deml, Jan Zahradníček, Karel Schwarzenberg starší či Jan Scheinost, ze zahraničních například Leon Bloy nebo G. K. Chesterton).
Tito integrální katolíci neměli v sobě ani špetku současného defétismu a strachu, vycházejícího ze studu před většinovou veřejností, která katolickou vírou pohrdá, mediálně špiní a projevuje vůči ní otevřenou nenávist. Integristé zmíněného období byli na druhou stranu zvýhodněni v tom, že nežili v době, která prošla stoletím ateizace a ideologické převýchovy namířené proti věčným hodnotám a Církvi, přesto jejich odvaha a hrdost na víru byla mimořádná a inspirující pro všechny generace, ať už vyrůstající pod větším nebo menším tlakem zevních nepřátel.
Stejně jako v případě přednášky první se omezujeme pouze na tento letmý nástin obsahu přednášky Petra Bahníka, jakož i následující přednášky Michala Semína – pro zájemce o její úplné znění platí totéž, co bylo řečeno výše.
Poslední přednáška, jejímž autorem byl Michal Semín, se věnovala tématu mexických Cristeros, katolických povstalců z řad lidu, kteří v první polovině dvacátého století tři roky bojovali proti nespravedlivému zásahu mexických federálních sil, formovaných svobodným zednářstvím a nepřátelskými liberálními ideologiemi, který bránil mexickým katolíkům žít svobodně život podle víry a nebýt podřízen systému, který destruuje Boží řád a Jeho práva.
Jejich spontánní lidové povstání se nazývalo La Cristiada a různými typy aktivit a úkolů se na něm podíleli jak muži, tak ženy (tzv. Ženské brigády sv. Jany z Arku), duchovní i laici. Ačkoli tito lidé byli povstalci, považovali se za kontrarevolucionáře, usilující o znovunastolení spravedlivého křesťanského řádu společnosti. Přednášející posluchače pochopitelně stručně seznámil s duchovními a politickými dějinami Mexika a aktivit Cristiady jako takové, ovšem podrobnosti jejich zápasu v této reportáži vynecháme, přejdeme k závěru a vyvrcholení jejich aktivit, na němž se reflektuje postoj okolní společnosti katolíků i nekatolíků vůči skupině lidí, která s nasazením vlastního života usilovala o záchranu zachovávání Božího řádu v jejich zemi.
Roku 1929 se zdálo, že Cristeros v boji získali převahu a federální síly jimi budou poraženy. Toho se obávaly také USA, které pověřily svého vyslance Morrowa, aby inicioval jednání se všemi stranami konfliktu – mexickou vládou, Cristeros i místními biskupy. Papež Pius XI. Cristeros nikdy veřejně neodsoudil, ale ani nepodpořil, napsal pouze tři encykliky proti mexické proticírkevní politice. 21. 6. byla podepsána dohoda mezi vládou, která se navázala neuplatňovat proticírkevní články ústavy (ačkoli je formálně nezrušila), a biskupy, kteří se zavázali obnovit řádný církevní život, který předtím přerušili na výraz protestu proti vládním zásahům. Biskupové přikázali Cristeros, aby složili zbraně pod církevní sankcí, nicméně jen necelé dva týdny po podepsání dohody začal proces, během kterého bylo v rozmezí pěti let dopadeno a zastřeleno na 5000 Cristeros. Biskupové ani Řím na jejich obranu nevystoupili, naopak vyhlásili exkomunikaci nad každým, kdo by v ozbrojeném boji pokračoval.
Zajímavou skutečností je, že právě v dnešní, pro katolíky tak palčivé době, byl o Cristeros nedávno natočen film Cristiada, který již měl premiéru v Mexiku a do amerických kin měl přijít 1. 6. 2012. Promítnutí traileru k tomuto filmu bylo zpestřením přednášky.
Přednášející mluvil o Cristeros jako o vzoru věrnosti víře a statečné obrany morálních hodnot, ze kterých bychom si měli vzít příklad a ponaučení. Ani v jejich řadách nebylo vše ideální a následováníhodné, avšak jednalo se o poklesky jednotlivců, které hnutí samo odsuzovalo a viníky přísně trestalo.
Na závěr přednášky byl na plátně promítnut též krátký dokument o posledních žijících bojovnících z řad Cristeros (natočený v roce 2006).
Ponecháváme čtenáře osobnímu zamyšlení nad tím, co měla témata všech tří přednášek společného a k čemu nás mohla inspirovat a zavázat v srdci, když jsme si všichni vědomi, jakou trýznivou situací Církev se všemi svými údy v současné době prochází a jak velice potřebuje naši aktivní intervenci.
Závěrem ještě zmíním dvě aktivity, z nich jedna probíhala v průběhu přednášky: katecheze pro děti s otcem Alešem, a druhá po skončení poslední přednášky: představení Faustův žák divadelního souboru České královské vlastenecké divadlo Sluníčko. Divadelní hra byla přijata s nadšením hlavně dětmi, které se na ní aktivně podílely, ale pro nečekané a překvapivé efekty také jejich přihlížejícími rodiči.
Setkání v Bělči nad Orlicí hodnotím jako velice zdařilé, děkuji všem přednášejícím za inspiraci, kterou jejich příspěvky přinesly, všem organizátorům praktické stránky setkání a účastníkům setkání za podíl na uvolněné a přátelské atmosféře, zejména duchovním pastýřům za jejich obětavost a duchovní posilu (záznam nedělního kázání).
V galerii se můžete pohybovat pomocí myši nebo pomocí šipek. Rychlé opuštění režimu prohlížení: Esc.
Autory fotografií jsou Pavel Richtar (kompletní galerie) a Zdeněk Kubík (kompletní galerie: pá, so, ne). Pro přiblížení atmosféry celé akce dále doporučujeme fotogalerii Jana J. Vorky.
Záznamy přednášek a kázání z Bělče nad Orlicí budou postupně vyvěšeny na stránkách Institutu sv. Josefa.
Děkujeme!
Díky za tento krásný článek!
To je velmi hezký článek. Mám již delší dobu v hlavě jednu myšlenku, myslím, že se tady hodí ji sdělit. Vždycky se dívám, jak to bylo dřív. Nebyla by dřív taková sešlost něčím zvláštním? Lidi chodili na bohoslužby a pobožnosti, kde načerpali poznání a sílu – a jinak se věnovali svým pracem. Když tak se scházívali kněží, ale laici tak nejvýš v nějakých spolcích – a nebo pak už v náboženstkých bratrstvech. Takže se mi zdá, že i mezi příznivci tradic(e) se dějě neco netradičního. I tradiční laici jsou takto netradičně „probuzeni“. Jak tak pozoruji, i přednáška Petra Bahníka (laika) byla o takových probuzených laicích – probudili se už za 1. republky. Na webu Duše a hvězdy je nově článek Michala Kretschmera (laika) o sportu a kultuře ve starém Římě. Je zajímavé, že viděl jako potřebnou svou tvůrčí aktivitu, myslím, že z doby před tak 100 lety by se na to téma našlo dost článků (od kněží). Přednáška Michala Semína (opět laika) o Mexiku ukazuje taky, už tehdy, probuzení tamních laiků. Biskupové a dokonce Pius IX. jednali jinak. Popisované setkání svědčí o tom, že účastníci žijí v této společnosti jako v diaspoře, a potřebovali se povzbudit, vzdělat. Ale má myšlenka, má otázka, zní (táži se ovšem jen vyznavačů tradi(e) – pro lidi pokrokové je má otázka hloupá): je takové probuzení laiků, myšleno obecně, vhodné, správné? Není i tady jakási předzvěst demokracie, účasti laiků? Účasti na čem? Účasti úplně netradiční?
Ale no tak, Felixi. Důvodem, proč k takovým setkáním dříve nedocházelo, byl nedostatek možností uspořádat něco takového. Navíc setkání, kterého se účastní dva (a v jednu chvíli dokonce tři) kněží, není zas tak úplně laická záležitost, že? Tak nepiš nesmysly…
Pane Pospíšile, ještě si netykáme. A prosím, přečtěte si mou otázku pozorněji, abyste neshazoval a psal k věci. Jinak, jak Vás znám, Vám otázka určena nebyla (vzpomínáte, jak jste netradičně doporučoval stáže v Bruselu?).
Akce se pořádala ve spolupráci s FSSPX. Kdykoli něco podobného pořádám, vždy s kněžími konzultuji program i jednotlivé přednášky. Pokud by shledali, že to, co se na akci má přednášit či odehrávat, je v rozporu s katolickými mravy a věroukou, tak se podřídím.
Téma role laiků je, bratře felixi, nesmírně zajímavé a bylo by dobré, kdyby ho někdo, nejlépe pak věci znalý kněz, někdy zpracoval. Myslím, že byste byl překvapen o míře zapojení věřících do různých forem apoštolátu v různých dobách dějin Církve. Ale jak říkám, toto téma ponechám povolanějším.
Děkuji Michalu Semínovi za pěknou odpověď. Nepochybuji o tom, že to byla výborná akce, a řekl jinými slovy to, co jsem se tázal: role laiků. Vůbec žádné hodnocení této role jsem nenapsal, ani je nemám, byla to skutečně jen otázka. Jednu zajímavost: Osobně považuji za „největšího Čecha 20. století“ otce arcibiskupa Kordače. Ve Vatikáně ve 20. a 30. letech všemožně podporovali Katolickou akci – aktivní zapojení laiků, do čeho? Nevím. I stalo se, že zarputilý klerikál otec Kordač tuto K. a. v Čechách potlačil, pět let tu dokonce, jeho přičiněním, vůbec nebyla. A protože pro Vatikán to byla priorita č. 1, jsou domněnky, že případ nunciatury byl nastražen, aby to dopadlo tak, jak to dopadlo, vědělo se, že Kordač přesně tak bude, musí reagovat. Pravdu neznám. (Vždycky zapomenu na ochranu proti spamu: Děkuji Adminu, že to jde vrátit, jakož i za to, že je to tak geniální – žádné nejisté opisování patvarů.)
Také jsem napsal krátkou reportáž:
http://cirkev.wordpress.com/20.....i-v-belci/
Díky. Již jsem to před chvílí nahoře tweetnul… ;-)
Sám Pius X. byl příznivcem hlubšiho zapojení laiků ve farnostech.
1. Pane Benjamine, jedna Vaše věta mě vyhecovala k tomu, že jsem si konečně poslechl (při jiné práci) video s Petrem Bahníkem z toho setkání. Úvodem musím přiznat, že v porovnání s ním jsem faktografický trpaslík (i když mohl říct třeba to, že profesor president, když vypudil nuncia, na Hradě doslova tančil radostí – to se moc neví). Ještě k té Vaší větě: On sv. Pius X. měl heslo „Všechno obnovit v Kristu.“ A cítíte v tom tu novotu? Proč neměl jiné: Všechno navrátit ke Kristu, nebo ještě lépe: k Církvi?
Tak k té přednášce. Před ještě pěti lety bych z ní s radostí čerpal mně neznámá fakta. Dnes musím říct natvrdo: Přednáška byla pro mě obrovským zklamáním. Proč?
2. Ne, že bych se z ní nic nedozvěděl. Ale dozvěděl jsem se z ní i to, že integrální katolíci se z celého strašného 20. století nepoučili. Já v 1. republice vidím ještě jinou sílu, v přednášce o ní nebyla zmínka: Kordač a jím vybraní učitelé fakulty, Podlaha a jeho 13.000 biřmovanců, Pospíšil (ovšem že Josef), Vychodil aj. aj. Durychovcům nelze jejich zcestný zápal vyčítat. Byla to nová cesta, mysleli si, že zdravá, nebylo analogie. Ale ta jejich cesta byla špatná. Abychom to pochopili, musíme mít před očima, a to pořád a neuhýbat, středověkou Christianitas. Učili knězí a řeholníci. Lid pracoval na poli. Nebylo laických učitelů. Nebylo literátů. Byli umělci. Ale ti pracovali pro círiev a byli jí živeni. Podstata: Integrálové převzali metodu liberálu – nakonec i komunistů a nacistů. Ideový boj. Ve středověku nic taového nebylo. Ani církev jej nevedla, protože jej už dávno vyhrála. A je třeba si uvedomit, a vlastně to pořád tady píšu, že ten boj žádní integrálové nemohou vyhrát, ten boj může vyhrát jedině a pouze církev, tj. hierarchie. Ani ve středověku nebyli králi kněží. Ne je třeba to oddělit, Šrámek tam neměl co dělat. Ale měl, ideálně jmenovat, tedy obrazně „on“, kdo to povede. Ale musíme jít ještě dál. Oni ti lidovci přijali demokratické zřízení – a to tím, že se na něm podíleli. Středověk žádnou demokracii neznal. Demokracie je vadná ve svém srdci, přímo v srdci, ve zkaženém srdci. A to bychom po tom 20. století měli konečně už zahlédnout. Omyl integrálů, kteří namočeni v demokracii až po uši, chtěli něco zlepši. 20. století s jistotou dokázalo, že to jsou křeče. Stahy stehýnka mrtvého již tvora. (Jinou věcí je to, že diktátorské metody různých vůdců demokracii vždy nakonec ješně naopak upevnily. Diktatura je v boji proti demokracii ještě horší cestou, než ta, kterou šli integrálové.)
AD Felix 5:
Je pravda, že já si tykám taky jen s nejlepšími kamarády či přáteli, ač mám přátele, se kterými si s úctou vykáme dále. Nicméně nevím, proč píšete tak velký nesmysl, že se Váš komentář (či otázka – chcete-li doslovně) netýkal Ignáce Pospíšila, který je autorem blogu Duší a hvězd, o kterých se zmiňujete. Kdybyste psal o mém díle, ozvu se rovněž (o tom Vašem, Ignácem zmíněném, nesmyslu nemluvě). Protože Vašim reakcím nerozumím, musím se zeptat: Rýpete do lidí okolo sebe rád a často, pane Felixi? A proč to vlastně děláte?