– jvu –
O pokoncilním vývoji i posledním koncilu samotném se pořád vedou dlouhé diskuse. Dnes už částečně opadla míra fanatické euforie, přičemž stále více lidí seznává, že ono slibované „jaro Církve“ je poněkud studené, ne-li přímo mrazivé. Je pravdou, že někteří na zmrzlém stromě ještě stále zoufale hledají ovoce a prokřehlými prsty rvou zbytky kůry, vydávajíce ji za lahodné plody. Přát jim „dobrou chuť!“ by bylo cynické, uchylme se raději k dialogu.
Abychom dostáli tradiční lidské lenosti, zvolme namísto rozsáhlých rozborů řeč obrazů, které, jak známo, řeknou víc než tisíc slov:
Na prvním snímku vidíme sestry z Kongregace obětování Panny Marie z Katolické školy Nejsvětější Trojice v San Pedru (Kalifornie). Píše se rok 1950 a koncilní větry ještě nezačaly dout.
Druhá fotografie z roku 1978, tedy třináct let po „nových letnicích“, zachycuje tytéž sestry z téže školy, ovšem již zachvácené aggiornamentem. Hábit vyjadřující pokoru a zapření sebe sama byl odhozen a na jeho místo se derou projevy světské marnosti. Jak vidno, sestry v sobě ještě zcela nevymítily genderové předsudky, neboť mají sukně, byť kratšího střihu, díky čemuž víme, že si holí nohy. Důvod zůstává neznámý.
Třetí obrázek nás přenáší do současnosti. Přerod je dovršen. Zasvěcené panny z Kongregace obětování Panny Marie v San Pedru odmítly zbytky klerikální falokracie a navlékly se do kalhot. Sestry konečně vyjádřily naplno svoje JÁ, jež bylo spoutáno hábitem temnoty. Toť duch koncilu v celé jeho nahotě! Ehm, v jeho kaťatech…
Aktuálně >