Libor Rösner
Na svět přišel v červnu r. 1853 v italské vesničce Cappadocia. Rodiče nechali na něm, jakou životní dráhu zvolí. A tak nebyli vůbec překvapeni, když jim jednoho dne L. P. 1870 oznámil, že chce být řeholníkem. Nebyli překvapeni proto, že jednu dceru již Bohu odevzdali, a také proto, že to nebylo první povolání v obci. Vstoupil k františkánům sídlícím v Ripě a záhy nato byl poslán do noviciátu do zapadlého klášteříku v Nazzano di Roma, který svého času pomáhali zajíždět sv. František a sv. Antonín. Rok nato složil první sliby.
Jenže zařehtal úřední šiml a milý Salvátor měl narukovat. Nechtělo se mu, požádal proto představené, aby jej převeleli do Svaté země. Tady bude mít od úřadů pokoj a zároveň zde bude moci sloužit Bohu a bližnímu svému.
Ti mu vyšli vstříc, a tak mohl další měsíce a roky studovat nejprve v Betlémě a posléze i v Jeruzalémě. Studia mu šla k duhu, duchovně rostl tak, že mohl být L. P. 1878 vysvěcen jeruzalémským patriarchou na kněze.
Sedm let, která následovala potom, vyplnil pendlováním po různých zákoutích tamních krajů, kam nebyl překládán proto, aby poznal jejich krásu, ale proto, aby pořádně lidi, k nimž byl Bohem poslán, jejich zvyky a mentalitu. Novodobou terminologií řečeno: aby se aklimatizoval. Mladý františkánský páter byl františkánskou radostí překypující muž a chodící dobrosrdečnost, byl z těch, kteří si zcela přirozeně získávají srdce lidí, s nimiž přijdou do styku. Křesťan nekřesťan, muslim nemuslim, to mu bylo úplně jedno, viděl vždy jen bližního svého, jedním slovem člověka. Člověka, jemuž je třeba hlásat Kristovu radostnou zvěst. Toho nejbližšího svému srdci, tj. matku, mohl obejmout, když se načas vrátil do vlasti a zastihl ji v rodné chaloupce. Leč nezdržel se dlouho. Čekala jej spousta práce. Vrhl se na ni s plnou vervou.
Píše se rok 1895, už druhý rok, co Turci systematicky vyvražďují Armény. (Této genocidě padlo za oběť v letech 1894-1896 na 300 000 Arménů, při druhé vlně, která následovala kolem roku 1916, dokonce 1,5 miliónu! Státem řízené masakry se omlouvají jako nutná represivní akce proti povstalcům, jako svatý, tudíž spravedlivý boj proti nevěřícím, ďaurům. Vše spískali tzv. muhadžírové, fanatičtí přistěhovalci z Balkánu, rezolutně odmítající naprosto vše, co se pětkrát denně neklaní směrem k Mekce.)
Nesmírně činorodý otec Salvátor věděl moc dobře, co se chystá, když se doslechl, že do města přišli cařihradští úředníci: hlavním bodem programu jednání byla otázka místní křesťanské menšiny. Nebyl nějak extrémně zběhlý v tureckém právu, ať bylo mu stejně jasné, že o právu to tentokrát není. Věděl proto taky, do čeho jde, když se odloučil od bratří z konventu a odešel do svého odlehlého sídla. Jsem pastýř, mé stádo mě potřebuje, odmítal šmahem všechny pobídky k útěku. Před cestou se ještě naposledy vyzpovídal.
Když pak po pár dnech po zprávách o pogromech přeci jen zaváhal, zda má, nebo nemá prchnout, ihned toho nechal, když viděl před sebou své v slzách prosící farníky, aby zůstal s nimi. Zůstal.
Jednoho dne dorazil do Madžukdereše vojenský oddíl. Shodou okolností to bylo 22. 11., kdy si připomínáme sv. Filemona z Kolos, ležících v dnešním Turecku. Když obklíčili klášter, vyšel jim neohrožený italský kněz v ústrety. Místo pozdravu jej bodli bajonetem do podbřišku. Pak jej spolu s několika Armény sebrali a táhli je sebou zhruba dvě hodiny, než dorazili do jakéhosi lesa. Tam dostali zajatci od svých věznitelů námět k zamyšlení: vyznej Alláha, jinak zemřeš! Bolestmi se svíjející o. Salvátor se zdvihl a zvolal: „Nevyměním Krista za vašeho Mohameda. Já jsem kněz a věřím pouze Kristu Ježíši!“ Rozzuřená eskorta se na něj vrhla a začala ho na místě doslova rozcupovávat bodáky. Ještě než zemřel, stihl posílit své ovce: „Dítky, nezraďte víru v Krista, tento svět je pomíjivý. Děti moje, svěřme se Kristu! Můj Bože, odevzdávám se Ti!“ byla pak jeho poslední slova.
Všichni jeho farníci byli ubodáni hned vzápětí, včetně čtveřice těch, kteří ze strachu krátce předtím přestoupili na islám. Vrazi jejich těla polili benzínem a spálili. Jejich běsnění přežila pouze vnučka jednoho z popravených, Marie Balgi, kterou si pro svůj harém uchránil velitel oddílu. Marie však brzy utekla, mohla tak později svědčit před mezinárodní komisí o hrůzách, jichž se stala svědkem. Sama pak přišla o život v r. 1919 a stejně jako u ostatních zavražděných byla příčinou její víra v Ježíše Krista.
I na základě jejího svědectví mohl r. 1982 papež Jan Pavel II. uznat mučednickou smrt otce Salvátora a jeho sedmi druhů a prohlásil je za blahoslavené.
Aktuálně >