Tomáš Valer
Už je to tak. Umřu v práci. Najdou mě pod pracovním stolem. Opodál budou ležet brýle s dvanácti dioptriemi a funebrák nejspíš zakopne o berle, co jsem zapomněl uklidit za skříň.
Včera večer mi na stanici ČRo 6 radili, jak v pracovním procesu vydržet co nejdéle. Žádné mazlení s vnoučátky nebo vysedávání s fajfkou pod hrušní. To bych vypadl z rytmu, rychle přišel o pracovní návyky a tak trochu spáchal vlastizradu.
U Čechů je pes zakopaný v mentalitě. Zatímco jiné, rozuměj vyspělé, národy dřou do sedmdesáti s patřičným nadšením, Češi mají pořád plné hlavy sbírání hub, lenošení na chalupách nebo plavovlasých vnuček na klíně. Přitom není nic krásnějšího, než pocit uspokojení a seberealizace z podání výkonu ve vysokém věku.
Paní redaktorka a její hosté mně dali cenné rady. Vím, jak se v křesle udržet, když mi mládí dýchá na záda. V teoretické rovině jsem připraven efektivně plánovat svůj čas. Hodinka na ranní opuštění lůžka, polibek pravnoučat před odchodem do školy a hurá do práce. Kolem páté krátká, rozuměj kondiční, procházka po nábřeží, večeře spojená s brainstormingem se zaměstnanou chotí a rychle na kutě, přirozeně v zájmu regenerace sil. K smíchu je univerzita třetího věku. Jen prací, řekli mi v rádiu, člověk skutečně žije.
A pak přišla spásná věta, na kterou jsem čekal. „Člověk je tak starý, jak se sám cítí.“ Musím vypeskovat svého bezmála devadesátiletého dědečka. Kdyby se začal cítit na dvacet, neměli by s ním moji rodičové, strýcové a tety vůbec žádnou práci. A místnímu fotbalovému klubu by se vrátila posila, která přispěla k postupu do 1A třídy v roce 1962. Jen jestli se děda necítí na svých devadesát schválně. Možná se mu zpátky na levé křídlo nechce?
V redakci chyběl oponent. Asi žádného nesehnali. Vůbec se tomu nedivím. Ještě by tam trapně švejkoval, jak je Čechům vlastní, a narušil tak vzácnou shodu na podobě seniorského ráje.
Už se moc těším. Bude to pěkné. Čert vem artrózu, loupání v kříži a občasné výpadky paměti. Budu tvořit hodnoty. Za děti, které se nenarodily, za lemply, které nic nenutí dělat, za lumpy, co je zavřeli, za chytráky, co žijí z leváren a úplatků. A budu tak činit radostně.
Usínal jsem sladce, s pocitem, že o mé budoucnosti je na padesát let dopředu rozhodnuto.
Nevím přesně, čím to bylo, ale nějak jsem nemohl dospat. Vkrádaly se mi podivné myšlenky. Kdo se postará o tátu s mámou, když budu v práci? Postavíme pro přestárlíky bez výkonu nové ústavy? Nebo je, moderně, zbavíme trápení z nenaplněného života milosrdnou injekcí? Svého dědy i táty bych se zastal! Zastane se mě můj syn či vnuk, když ho nebudu mít čas chovat na klíně? Když nebude znát dědu s fajfkou, který na něj má čas? A kdo bude hlídat děti mým zaměstnaným dětem? Další ústavy? Nebo si děti raděj nepořídí?
Asi na mne leze ta česká mentalita. Zvoní budík. Sláva, práce. Ta mne z nebezpečných myšlenek zaručeně vyléčí. Alespoň v rádiu něco podobného včera říkali.
Aktuálně >