Proč věrnost katolické tradici nikdy nebude nostalgií

Michal Semín

Článek byl psán pro Lidové noviny, kde měl po dohodě s redaktorem vyjít 21. 2. 2013. Šéfredaktor LN Dalibor Balšínek však 20. 2. rozhodl o tom, že na stránkách Lidových novin nesmím publikovat a proto ani tento článek nebude v LN otištěn.

Královéhradecký biskup Jan Vokál má pravdu, když v rozhovoru pro LN (16. 2. 2013) zdůrazňuje, že předním úkolem nejvyššího církevního pastýře je péče o integritu víry svěřeného stádce. Kdyby otázky kladl v katolickém učení dobře zorientovaný tazatel, musel by v té souvislosti položit dotaz, jak tomuto úkolu dostáli papežové, podílející se na tzv. reformách Druhého vatikánského koncilu a z nich odvozených postojích, jež byly v minulosti učitelským úřadem církve odsouzeny – zpochybnění totožnosti Kristem založené církve s církví katolickou, uznání nekatolických společností a nekřesťanských kultů jako možných cest ke spáse, liberálně pojatá náboženská svoboda či protestantizace a celkové zesvětštění liturgie. Proto je škoda, že zcela bez odezvy zůstalo biskupovo tvrzení, že Benediktovo svolení ke sloužení mše svaté podle misálu z roku 1962 bylo jen vstřícným krokem vůči hrstce nostalgiků, jimž se stýskalo po předkoncilní liturgii, k níž v dětství přilnuli, zatímco koncilová a pokoncilní generace prý již po ničem takovém netouží. Pro neznalé – misál z roku 1962 je posledním misálem, organicky navazujícím na liturgickou praxi předchozích staletí. Starší generace si možná vzpomenou – vyjma kázání zněla kostelem latina, kněz přinášel mešní oběť na oltáři, svaté přijímání bylo podáváno do úst a vkleče. Žádné ministrantky či kytary, role kněží a laiků byly jasně vymezeny, rocková hudba při mši byla nepředstavitelná a kněz nepřemýšlel o tom, jak přítomné pobavit aby bohoslužbu učinil atraktivnější. Způsob, kterým se dnes v kostelích mše svatá slouží, představuje v církevních dějinách bezprecedentní zvrat, o němž dosluhující papež Benedikt XVI. mj. prohlásil: „opustili jsme organický, žijící proces růstu a rozvoje a vyměnili jej – jako při výrobě – za konstrukt, banální, na místě vytvořený produkt“ (z předmluvy ke knize Klause Gambera „Reforma římské liturgie“). V době zavádění moderní liturgie se o ní kardinál Ottaviani, jenž do roku 1968 stál v čele Kongregace pro nauku víry, vyjádřil takto: „Nový mešní řád se v celku i v jednotlivostech nápadně odchyluje od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu“. Z těchto jeho slov je nad slunce jasné, že tzv. liturgická reforma se nedotýká jen samotné liturgie, a už vůbec ne střihu ornátů či čistě estetických hledisek, nýbrž že jejím prosazením je ohroženo samotné učení o mši svaté a tedy i víra jako celek.

Vraťme se však k tvrzení biskupa Vokála o malé skupince dožívajících nostalgiků. Vzhledem k tomu, že se jiné než tradiční liturgie již více než deset let neúčastním, mohu posloužit zkušenostmi, které na slova biskupa Vokála nevrhají zrovna příznivé světlo. Ať už se tradiční mše svaté účastním kdekoli na světě, včetně míst v Čechách a na Moravě, vždy mají mezi věřícími navrch mladí lidé, často rodiny s velkým počtem dětí. Mnozí z nich cestují za tradiční mší svatou i celé hodiny automobily či vlakem, je tedy dosti nepravděpodobné, že by tuto oběť podstupovali z důvodu pouhé nostalgie. Při pohledu po zpravidla zcela zaplněných kostelích a kaplích si lze snadno ověřit, že naprostá většina přítomných se narodila po Druhém vatikánském koncilu a proto o nich nelze říci, že lpí na obřadech, k nimž přilnuli ve svém dětství. Pokud by biskup Vokál vystoupil ze své pokoncilní ulity a překročil práh pařížského chrámu sv. Mikuláše, spatřil by na čtyřech nedělních tradičních mších vždy okolo tisícovky věřících, jejichž věkový průměr je hluboko pod jeho vlastním věkem. Jako by snad ani nevěděl o mnohatisícových svatodušních poutích mladých lidí po prašných cestách mezi Paříží a Chartres. Je vůbec možné, že by biskup nevěděl o tom, jak velký a stále rostoucí zájem je o tradiční liturgii mezi mladými bohoslovci a že semináře, jež vychovávají kandidáty kněžství v duchu věrnosti k liturgické tradici, bývají, na rozdíl od těch moderních, plné?

Spor o starou a novou liturgii je ve skutečnosti sporem mezi liturgií nadčasovou, protože plně katolickou, a dobově podmíněnou, neboť zesvětštělou. Proto nepochybuji o tom, že budoucnost bude patřit liturgii tradiční. V jistém smyslu si to myslel i odcházející Benedikt XVI., jenž měl v úmyslu prostřednictvím tzv. reformy reformy vytvořit liturgii vzniklou kombinací obou obřadů, tradičního i moderního. Bohužel i v tom spočívá tragický rozměr jeho pontifikátu, neboť se ukázalo, že nelze sloučit věci svou podstatou neslučitelné. A protože to zdaleka neplatí jen o liturgii, nevedla by podobná snaha k překonání pokoncilní krize v církvi ani v případě podstatně mladších a zdravějších papežů, než byl Benedikt XVI.