Jaroslav Durych
Voláme-li: Přijď, svatý Duše, znamená to tolik, jako bychom volali: Přijď, Lásko! Neboť sám Duch svatý jest Láska a Láska jest jeho jménem. Ale má ještě jedno jméno a to jest Dar. Láska tedy jest Darem. Duch svatý jakožto Láska jest poutem mezi Otcem a Synem; v Něm jest láska, kterou Otec chová k sobě i k svému Synu, a zároveň láska, kterou Syn chová k Otci; je tedy Láskou vzájemnou a proto se praví, že z Otce i Syna vychází. Otec i Syn vydechují Ducha svatého a Duch svatý čili Láska jest darem od Otce i Syna. Tohoto Daru se dostává i nám ode dne seslání Ducha svatého. Ale připomíná se u svatého Tomáše Akvinského, že Duch svatý miluje sám, miluje pouze jako Láska vycházející od Otce a Syna, nikoliv pak jako ten, kdo lásku vydechuje sám ze sebe. Láska jest následkem vůle, nikoliv výsledkem vůle; ta se pro ni může rozhodnout, ale nemůže si ji vynutit, neboť láska jest podstatnou vlastností pouze Osob božských, kdežto u osob stvořených jest darem.
Voláme-li o lásku, cítíme, že jí máme málo, nebo že je nedostatečná a nedokonalá, nebo že jí nemáme vůbec, ale že ji potřebujeme a chceme. Odmítání Ducha svatého jest odmítáním lásky a odmítáním daru. O Ducha svatého můžeme prositi až tenkráte, když se rozhodneme, že neodmítneme lásky a že nepohrdneme darem. Ne každý tvor umí či chce přijmouti dar, neboť ve tvorech jest pýcha, která dar přijímá jako ponížení a není schopna vděčnosti; ve tvorech je též pýcha, která touží po osamocení a proto se štítí lásky.
Duch svatý jest podstatou Lásky a kdekoliv a kdykoliv se vyřkne jméno Lásky, vyslovuje se tím jméno Ducha svatého, který jest přítomen všude tam, kde láska byť sebe nedokonalejší třebas jen skrytě řeřaví jako jiskra pod popelem. Nelze milovati bez Ducha svatého. Vzdálí-li se Duch svatý, vzdálí se láska, a ukáže-li se, že nějaká láska byla jen zdáním lásky, je to důkazem, že Duch svatý nebyl v ní přítomen.
Duch svatý jest Láskou, kterou Otec miluje sebe a svého Syna, kterého zplodil, jakož i všecky bytosti, které stvořil, a kterou Syn miluje Otce; to jest vlastní podstata lásky, ze které pak se udílí láska tvorům. Touto láskou Bůh miluje tvory a tuto lásku dává též Bůh tvorům, aby se jí milovali navzájem, I láska mezi lidmi má svůj původ v lůně Nejsvětější Trojice a jest darem z nebe. Lidé sami bez tohoto daru by se milovati nemohli.
Duch svatý je tedy zdrojem a ohněm naší lásky, jejího úsilí, jejích ctností a její blaženosti. Co našemu životu dává láska, to mu dává Duch svatý. Láska se považuje za největší štěstí v životě, za hlavní vzpruhu života, za největší dostiučinění v životě. Touhy lidské směřují jen k různým podobám lásky, ať už pravé či nepravé, a lidé bez touhy jsou považováni za neschopné pravého štěstí. Láska jest světlo, které nám osvětluje krásu a vlastně jen láska je schopna viděti krásu a cítiti radost a blaženost. Bytosti, které se lásky zřekly, zřekly se Boha, a svět jejich jest odvrácen k nicotě.
I v nejmenší jiskře lásky v srdci bytosti nejubožejší jest tedy odlesk nekonečné blaženosti Nejsvětější Trojice a jest v ní přítomen sám Duch svatý. Ale ten vychází z Otce a Syna. Tuto jiskru lásky udržuje v takovém srdci Otec i Syn. Duch svatý pracuje souhlasně s jejich vůlí.
Láska je dar božský. Je to dar; není to něco, co je ze světa, co patří k vlastním schopnostem tvorů. Jako zplozením těla se nezplodí duše, ale Bůh sám vdechuje duši do těla, právě tak láska nevzniká z pouhé vůle lidské, ale dává se člověku, když jeho vůle se k lásce obrátila. Je to dar božský; stále nutno míti na mysli, že láska jest celým vzájemným vztahem pouze mezi božskými Osobami a je-li nám udělena, dává se nám cítit něco z té blaženosti, kterou působí Osobám božským vzájemné patření na sebe; není to tedy jen náš stav, jen naše blaženost, jen naše láska; je to přítomnost a působení Ducha svatého.
Voláme-li: Přijď, svatý Duše, přivoláváme lásku, blaženost, štěstí, radost; všecko v nej vyšším stupni; přivoláváme všecku krásu života a všecku milost; přivoláváme blaženost samé Nejsvětější Trojice, To všecko očekáváme a to už zde na zemi, nikoliv snad až po smrti na věčnosti. Jen chtíti to musíme, neodvraceti se do naděje v dar, nepohrdati darem. Doufáme v brzké vyplnění této žádosti, snad již v nejbližší chvíli, ať již Duch svatý přijde s náhlou okázalostí svých milostí, čí ať přijde pomalu a skoro tajně, takže Jeho přítomnost ucítíme až později, jako by se v nás ukryl před námi samými.
Jen odvrátit se od Něho nesmíme jako bytosti, které se domnívají, že nepotřebují štěstí a blaženosti, poněvadž chtějí samy sobě býti zdrojem svého uspokojení, jako se odvrátil Satan od Něho, chtěje býti sám sobě vlastním duchem moci a slávy.
Voláme-li Ducha svatého, voláme Ho na celý svět, na celou církev bojující i trpící, i na budoucí, kteří přijdou až do skonání věků; voláme tak, aby Jeho působení v celé církvi za všech věků až do věčnosti zalilo i nás, abychom byli účastni veškeré blaženosti, které se dostalo všem bytostem, aby i naše blaženost splynula s blažeností veškeré církve, neboť v Něm jest obcování svatých, obcování nebe se zemí i s očistcem. Voláme, aby nepřinesl jen nám dary osobní pro každého jednotlivce, ale každému všecky dary pro celou církev, aby přišel sám ke každému a ke všem s celou nesmírností svých darů jako Bůh, aby naše blaženost byla nekonečně zvětšena soucitem všeho toho, čeho se dostává každému jednotlivci. Nežádáme si jen jednotlivých darů Ducha svatého, žádáme si Ho celého, úplného a nerozděleného; prosíme nejen o Jeho účinky, ale o Něho samého. Nevoláme: pošli nám něco, ale voláme: přijď, tedy přijď Ty sám a celý!
Tomu nás učí víra, naděje a láska, dary z Něho a od Něho, dary, které nemají míti konce.
Revue Na hlubinu, 1931
Aktuálně >