Teodor Križka
Dějiny Evropy, jestliže je odabstrahujeme od lidských slabostí a vášní jako paralelní – s největší pravděpodobností pouze druhotné – pohnutky, jsou v posledních dvou tisíciletích dějinami boje za Krista a proti Kristu. Později se tento zápas personifikuje do zápasu za a proti papeži. Kristus je v této fázi ještě příliš těžký soupeř. Papež je přece jen „pouze“ člověk.
Zatímco v začátcích to byly spíše boje uvnitř křesťanství (arianismus, protestantismus atd.), maskující boj s Petrem jako svorníkem chrámu, jehož úhelným kamenem je Kristus, později se boj přenáší mimo křesťanství v jeho papežské podobě a je již nepokrytým útokem na něj.
Tento proces můžeme spatřovat jako kontinuální až podnes, avšak – dá se říci – obloukem se vrací i do samého středu Církve v podobě relativizace a rozmazávání hraničních linií mezi zjevenou Pravdou a pokusem o kompromis s úpadkem tzv. postmoderní doby.
Evropa se vyvíjí k alternativě vůči křesťanství, přičemž vymýšlí, resp. oživuje další utopický pokus o novou sebeidentifikaci člověka. Prométheus se utrhl z řetězu, krade Hefaistovi oheň z jeho božské výhně a nese ho lidem z rádoby ušlechtilých pohnutek: osvobodit je.
Záměrně si vypomáhám antickou mytologií, neboť každá etapa takového osvobozování se nápadně podobá kopírování antických ideálů se vším všudy, tedy nejen s jejich racionalismem, ale i – a to zejména – s jejich úpadkem.
Co však znamená osvobodit člověka od Boha? Zvládne člověk ontologické osamocení v obrovském prostranství vesmíru a času? Sotva. Je proto zákonité, že v další etapě se na boží trůn posadí sám.
Myslím, že nemusím rozvádět, že toto pseudoosvoboditelské drama člověka se časem mění na tragédii či tragikomedii. Moudrému stačí náznak.
Žijeme ve fázi, kdy se ještě člověk na boží trůn neposadil osobně, posadil tam virtuální antropomorfní bytosti, resp. personifikovaný rozum. Popřel transcendentní povahu bytí, „osvobodil se“ pouze do klece, tentokrát do klece hmotné existence, zacyklil se ve fázích jejích proměn a chtě nechtě odsoudil vlastní dějiny do role marginální epizody vesmíru po velkém třesku, na jakýsi drobný časový úsek jeho rozpínavého procesu. Nic na tom nemění ani bohapustá pýcha myšlenky, vlastně jen takticky shovívavé zjištění, že Bůh je projekcí existenciální úzkosti člověka v ranném stádiu jeho schopnosti reflektovat sebe sama.
Čím méně Boha, tedy i naděje na věčný život, tím více se člověk pokouší (na jedné straně) prodlužovat si pomíjivý život a (na straně druhé) limitovat počty jiných druhů, ba dokonce už i svého vlastního druhu na hostině života. Bez Boha totiž není limitu mravnosti. Mravnost se stává pouze objektem lidské dohody, nebo prostě intelektuální chytrosti či přímo diktátu moci a má egoistickou, účelovou, v tom nejlepším případě pragmatickou povahu.
Mohl bych tuto úvahu rozvíjet do šířky i do hloubky, ale to není účelem tohoto úvodníku. Chci jen poukázat na fakt, o kterém jsem přesvědčený, že popřením Boha, oslabením role Církve a papeže, k žádnému osvobození nedojde a nemůže dojít. Přesně naopak. Jako produkt existenciální osamělosti (nebo třeba i z čistě pragmatické potřeby nahradit sílu a intelekt živé lidské bytosti umělou) se člověk navzdory výslovnému zákazu pokouší znovu a znovu z hlíny vytvořit Golema a vdechnout mu duši i s rizikem, že Golem nepochopí mravnost a zničí svého tvůrce. Nakonec, taková tendence by byla přirozeným zrcadlovým odrazem počínání člověka, který se vzpírá svému skutečnému Stvořiteli.
Současník nevidí žádný, ani drobný zdroj pochybnosti, zda je mravné manipulovat s DNA, nejen geneticky upravovat rostliny, ale už i živočichy, ba dokonce zasahovat do lidských genů. Je pochopitelné, že prožívá euforii, možná mnohem větší než rabín Jehuda Löw ben Becalel, když tvořil Golema. Ale jakákoliv tvorba, umělecká i vědecká, je jen metafora. Člověk, jakoby moudrý a objevitelský, ve skutečnosti netvoří z ničeho, pouze objevuje již stvořené. Jestliže si přisvojuje tvořivost, okrádá Tvůrce, neboť bez souhlasu, dokonce s popřením autorství, si přisvojuje nalezený předmět nebo jev, případně „tvoří“ plagiát. Navíc tak jedná s rizikem stejně jako malé dítě, které poprvé dosáhne na poličku, kde nahmatá zápalky.
Racionalistická, osvícenská, materialistická, marxistická, levičácká představa o pokroku je z tohoto druhu dětského hledání zápalek. Pokaždé to končí nejen ohřevem vody v čajníku, ale požárem. A čím jsou ty zápalky ukryté výše, tím je i požár větší. Dá se proto celkem racionálně předpokládat, že víra v pokrok, toto náboženství bez Boha, slibované satanem už v knize Genesis slovy „budete jako Bůh“ (ne „budete Bůh“, nýbrž pouze „jako Bůh“), je pozvánkou do pekla.
Proto není divu, že se probouzí potřeba obnovy mravního rytířství. Intuitivně se toto rytířství projevuje v úsilí národů neztratit svoji identitu, nerozpustit se v globálním chaosu. Ale toto úsilí o věc národní je pouze malou ozdobou na rytířském brnění. Ve skutečnosti se rytířství dnešních dob nazývá tradicionalismus.
Tradicionalismus je Mojžíš, který svůj lid provede Rudým mořem (marxismu, bolševismu, trockismu, levičáctví, liberalismu, globalismu, všech podob ateismu, včetně útoku na lidskou přirozenost) do Země zaslíbené. Tato cesta bude dlouhá. Čtyřicet let bude trvat pouze symbolicky. Ale je třeba ji podstoupit.
Vyšlo jako úvodník dvoutýdeníku Kultúra – ročník XV. – č. 18. Překlad K. I. Š.
Aktuálně >