P. Konrád M. Kubeš T. J.
»Pomni, člověče, že prach jsi…«
Pieter Bruegel st.: Zápas masopustu s postem (klikněte pro plnou velikost)
A) Zeje jako kostlivec v pozadí masopustních zábav, jako v ráji zela smrt za stromem zapověděným. Kdyby na ni byli naši prarodiče v pokušení pamatovali, nebylo by to s nimi ani s námi tak zle dopadlo! Dali si namluvit, že netřeba se jí bát. Kdyby na ni vzpomněli i ti, kteří v této ďáblově sezóně rozpustile hýří a Pána urážejí, naladila by je k vážnějším myšlenkám a připomněla by jim, že jest přece jen cosi vážného ten život za hrobem a osud vlastní duše. Protože však v tančírně nevisívá obraz kostlivce, jak tomu bývalo ve starém Egyptě při hostinách, staví nám církev smrt před oči sama a volá k nám: »Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš!« Při tom sype popel na šediny starce i na zlaté kadeře dívky. Ten popel je z ratolestí, které loni na Květnou neděli metali zástupové na cestu Králi izraelskému. Světská sláva jest popel, nic víc. V tančírnách rejdy satanovy, zde vážná slova církve. Kdo z obou má pravdu? Víme to všichni, věřící i nevěřící: ať se nám líbí nebo nelíbí, jsme prach a v prach se navrátí tělo, z hříšného Adama zrozené. Ten ortel jest nad námi jednou vynesen, a církev nám jej připomíná rok co rok, ve chvíli, kdy je to rozpustilému světu nejméně vhod.
Proč na nás působí Popeleční středa jako hlas umíráčku, který jakoby odzváněl všem radovánkám? Proč nám připomíná církev poslední věci člověka právě na počátku svatopostní doby? Za prvé proto, že při vzpomínce na smrt nám zhořknou nadobro masopustní i jiné hříšné rozkoše. Kosmák vypravuje, že v tančírně opilec usnul. Postavili ho i s židlí doprostřed a tančili kolem něho; konečně měli kratochvíle dost a chtěli ho vzbudit — a vidí, že tančili kolem mrtvého! Děsem ohromení se rozutíkali do jednoho…
2. Za druhé, při myšlence na neodvratnou smrt nám nebude pokání svatopostní doby připadat tak těžkým; naopak, s vděčností přijmeme z rukou nebeského Lékaře tento trpký, ale nezbytný lék.
Julian Fałat: Popelec
3. Vzpomínka na smrt nás sílí, kdykoli svádí pokušitel. Pamatuj na poslední věcí své, a nikdy nezhřešíš (Sir 7, 40), rozmyslíš si provést něco, co by tě děsilo, až tě Pán bude volat k zúčtování. Ve Velké opeře v Paříži konán v masopustě r. 1832 bál; rozpustilostí předstihl všecky předešlé. Den předtím přišla z Londýna zpráva, že tam vypukla cholera, ale veselí Pařížané si z toho málo dělali. Ručičky hodinek ukazovaly právě půlnoc, když tu v jednom sále nastalo hrobové ticho. Objevila se postava, maskovaná jako ostatní, černá… Chodí beze slova ze sálu do sálu, po chodbách, mezi stoly i řadami tanečníků. Nevysvětlitelná ledová hrůza čišela z jejího zjevu; kdekoli se objevila, všude ustal smích, výskání i cinkání sklenic. Jeden rozjařený junák si dodá odvahy a přístoupí k ní: »Kdo jsi?« Žádná odpověď. Vezme jí za ruku, a ucouvne zděšením… Mrazivě studená jako led! Vrací se k spolustolovníkům, a ti se mu smějí. Výsměch ho samozřejmě dráždí… »Abyste viděli, že se neleknu, půjdu k ní a strhnu jí masku.« Všichni běží za ním. »Teď mluv, nebo ti strhnu masku. Kdo jsi?« Nic — chce jí sáhnout na masku, postava ustoupí, několik vteřin úzkostlivé ticho, najednou zaburácí hlasem hromu; »Já jsem cholera, přicházím z Londýna, abych vás všecky zahubila.« Junák ve mdlobách klesl k zemi, ostatních se zmocnila panika, vše se hrnulo k východu, nešťastníka na zemi rozšlapali, jako šílení se drali ven. Několik vozů lidí bylo odvezeno do hlavní nemocníce, kde brzo zemřeli, a jak byli, v maskách, je okamžitě pohřbili. Podobné scény v Paříží následovaly, jako by sám Bůh konal soud nad rozpustilou Sodomou. U nevěřícího Heine se můžeš o této události dočíst.
4. Myšlenka na smrt připomíná, že pokání, k němuž nás církev vybízí, jest a má být přípravou na skonání a soud. Nechápeme, jak může odsouzenec posledních několik hodin před popravou trávit tím, že se zpije, místo co by na modlitbách očekával rozhodnou chvíli. A my? Všichni jsme odsouzeni na smrt — už dávno! Že nám Pán dopřává více než několik hodin? Máme mu za to být tím vděčnější a tím usilovněji si zajišťovat šťastnou hodinu smrti. Že jsme zdrávi? Tím lépe pro nás! V nemoci těžko řádné pokání konat! Ale na popravu musíme stejně jak onen odsouzenec, a jest nerozum a bohaprázdnost, když se na ni připravujeme pustým životem nebo když lhostejně očekáváme smrt, jež se »plouží blíž a blíž a snad na nás čeká již…« snad, kdož ví! Smrt, trest za Adamův hřích…, poprava, na kterou musíme všichni, protože na každém lpí vina.
Adriaen Pietersz. van de Venne: Smrt
B) Ve středověkých klášteřích se konávaly po celou dobu svatopostní ve středu a v pátek průvody do klášterní krypty. My zajděme dnes alespoň v myšlenkách na hřbitov, abychom viděli, jak smrt člověka zřídí, od šlechtice až k poslednímu žebráku. Po průvodu se mnichové modlívali hodinky za zesnulé. Vstupme s nimi do chrámu! Světla všecka zhaslá, koberce odstraněny, květy s oltáře zmizely, jen katafalk černě pokrytý stojí uprostřed; na rakvi možná kalich a misál…, tedy za kněze se budou modlit. Rozkazoval kdysi samému peklu, když rozhřešoval: »Peklo, vydej kořist svou!« Smrti však poručit nemohl. Či snad vidíme na rakvi knížecí korunu? Tedy za zakladatele kláštera! Pavučina jsou ty tituly a světské hodnosti! Kostlivec je rozláme jak papírovou hračku. V lubeckém dómě praví smrt císaři; »Mé staré právo platí víc než žezlo, meč a bully; kdo mně chce jaký zákon psát, ten čmárá prázdné nuly!« Kastilský král Ferdinand (+1252) se dal před smrtí zanést do sevillské katedrály, před lidem i pány si dal sejmout královský háv a obléci kající roucho, posypán popelem, přijal svaté svátosti a tak čekal poslední hodinu. Escurial, pohádková stavba, chlouba španělského národa… Patnáct let stavěl Filip II. tento zámek, šest milionů dukátů na něj vynaložil, což znamená dnes miliardy; 12.000 pokojů, 86 vodotrysků v nádvořích a síních, obrazy Raffaelovy, Tizianovy…, tam pochováváni španělští králové, první on sám. Před smrtí zakoušel po dva měsíce těžké bolesti. »Synu, hle, tak končí sláva světa; koruna padne co nevidět s mé hlavy, smrt mi ji vezme a dá tobě; jednou padne také s tvé hlavy jako teď s mojí. Mé dny jsou sečteny…, tvé dny jsou také určeny!« Po posledním pomazání odevzdal zlatý klíč své pracovny synovi a nechtěl o záležitostech své říše již nic vědět. Roku 1598 …
C) Hodinky za zesnulé… Nešporní žalmy se modlívali kdysi židé, když putovali do Jerusalema; církev je klade na rty duše, která opustila tělesnou schránku a nastoupila pouť k nebeskému Jerusalemu. Na konci žalmů se nezpívá jako jindy radostné Sláva Otci; místo něho slyšíme vážné: »Odpočinutí věčné dejž jím, ó Pane…«
Projděme slovo za slovem svaté čtení! Jest vzato z knihy Jobovy. »Buď mí milostiv, Pane…« Žil jsi, jak Pán žádal? Pak se nemáš čeho děsit. Či tě snad podvedla falešná krása světa, a tys kvůli ní opustil cestu Božích přikázání? »Ničím nejsou dnové moji…« Teprve teď to poznáváš? Za živa jsi nechtěl rozumět tomu, že marnost nad marnost a všecko je marnost (Kaz 1, 2), že rychle míjí tvůj život, že všecko tu necháš, že je tedy nerozum tak lpět na pozemských věcech. První lekce, kterou ti smrt dá; marnost nad marnost..« »Co je člověk?« Teď se na to ptáš? Slyš tedy slova Písma: »Mlha na kratičko se objevující; vánek jest život můj, květ opadalý a ranní rosa…« — »Navštěvuješ ho neočekávaně…«—Tomu se divíš? Jako bys nebyl tolikrát slyšel vážné napomenutí Páně: »Bděte! Přijdu znenadání jako zloděj v noci…« — »Nedopřáváš mi, abych dechu nabral..« Jen krátkou chvíli žádá od Pána ten, jenž plýtval snad měsíci a roky. »Hřešil jsem…« Tu to máme! Zde příčina tvých úzkostí a proseb! Jako hrozné příšery stojí před zrakem umírajícího spáchané viny. »Co mám dělat?« Už Jan Křtitel ti to řekl, a církev ti jeho slova opakovala v adventě rok co rok: »Pokání čiňte!« Teď jest pozdě uvažovat, co máš dělat, teď je čas skládat počet, nikoli konat pokání. »Hnusí se mi život můj…« Vidíš, teď s odporem vzpomínáš na léta ztrávená ve hříchu. A nemusilo to být! »Vyznávám na sebe hříchy své v hořkosti duše své…« Teď ses naučil vzbuzovat zkroušenou lítost, když na tě kostlivec sahá. (Job 7, 16-21; 10, 1-6, 14-22; 13, 22-26)
Domenico Tintoretto: Kající Magdalena
Pak následuje úpěnlivá prosba: »Neodsuzuj mne, Pane, nedělej radost satanu, neučiň nešťastným toho, kteréhos stvořil! Až přijdeš k soudu, nerač mne odsoudit, a od bran pekelných vytrhni duši mou. Buď pamětliv odvěkého milosrdenství svého, na provinění mladosti mé a na poblouzení moje, Pane, nevzpomínej…« Třikráte se opakuje tato poslední prosba. Ano, lehkomyslné mládí, to se všemu jen smálo… Jest dojemné toto lkání duše na smrtelném loži, které nám církev v hodinkách za zesnulé předvádí, abychom se dali poučit lkáním tohoto umírajícího, jako sv. Vojtěch u smrtelného lože svého předchůdce, a vzchopili se, dokud je čas.
Nevíte dne ani hodiny… Proto pravím vám: »Bděte… Buďte připraveni… Ve chvíli, kdy se nenadáte, přijdu si pro vás…«
Den po sv. Václavu r. 1457 vítá Praha po dlouhém mezivládí svého krále. Ladislav Pohrobek, nemaje více než 17 a půl roku věku, vjíždí do městských hradeb, a vykonav pobožnost u sv. Víta, sestupuje do svého sídla. Brzo potom vypraveno poselstvo k francouzskému dvoru, kde mladému panovníku vyhlédnuta nevěsta, princezna Magdalena, teprve patnáctiletá.
Komonstvo k ní poslané zářilo pohádkovou nádherou. Lid se sbíhal zblízka i dáli, obdivovat se nevídané kráse a bohatství. Čítaloť 700 jezdců, 80 bílých koní jako dar snoubence, 26 vozů, z nichž většina určena jí, plné vzácných darů, docela pozlacené a zlatohlavem přikryté. Předního králova pokladníka stálo rok vězení, poněvadž nebyl s to sehnat potřebný náklad, Jiří z Poděbrad musil opatřit, co nutno. Dne 10. října vyjeli z Prahy. Brzo potom v královské zoologické zahradě se začali lvi nepokojit, řvali několik dnů bez ustání a zuřivě se k hlídačům chovali, takže každý žasl. Dne 20. listopadu byl král spolu s Jiřím kmotrem dítku pana Zdeňka Konopištského, vůdce francouzské výpravy, po jeho odchodu narozenému. Cestou z katedrály zabolela krále hlava, nazítří volá lékaře. Jeden praví: »Nic to není!« Druhý řekl: »Zle je!« Přesto se odebral král ke komornímu soudu, jemuž předsedal, ale mluvil málo a vážně. V noci se bolesti zmohly, Prahy se zmocnilo nemalé pohnutí, davy lidu obléhaly Králův dvůr, lékaři se střídali jeden za druhým vyzkoušeli všemožné prostředky, a nakonec volá král Jiřího z Poděbrad, sděluje mu svou poslední vůli, a nakonec dí: »Nebyl jsem tak zle živ, že by mi nebeské království odepřeno být mělo; pozemské věci tyto pro nebeské opouštím.« Pak vpuštěni do komnaty kněží, posloužili mu svatými svátostmi, mladičký král odkázal všecky své ozdoby chrámu sv. Víta, přál si, aby mu i pěkné zlatožluté kadeře ostříhali, což však opomenuto; vzav do rukou hromničku a hledě na obraz Ukřižovaného, začal modlitbu Páně, dopověděl poslední slova; »Ale zbav nás zlého…« a pokojně vydechl duši, byv jen tři dny nemocen. Jako blesk na čistém nebi působila zpráva o jeho úmrtí — 23. listopadu… Na sv. Kateřinu uloženo tělo do hrobky. Do Paříže přišla zvěst o jeho skonání na Štědrý den. Králi Karlovi si netroufali ani sdělit, co se stalo. Smutně se vrací české poselstvo domů; při loučení 30. prosince plakala nevěsta, předčasně ovdovělá, matka i celý dvůr. Nevíte dne ani hodiny…
Jeden divadelní kus líčí, jak dva vězni čekají rozsudek. Děj se odehrává v Benátkách, Sám dóže nad nimi vynese ortel, a to o půlnoci. Oba ve své kobce s bázní a hrůzou očekávají osudnou chvíli, nespouštějí očí s hodin, na kterých ručička se pomalu šine k dvanáctce, blíž a blíž… Najednou hodiny hlubokým tónem; jedna, dvě, tři…, dvanáct… Klika cvakla, vstupuje dóže, provázen přísedícími, rozsudek v ruce, a ti dva smrtelnou úzkostí bledí, krev se jím žene k srdci, div se jim nerozskočí, div i nohy neklesnou… Kdy odbije tvá poslední hodina? Nevím… Rozdíl bude ten, že soudce nepřijde k tobě; ty půjdeš k němu! Hodiny na stěně budou tikat dál, ale tebe tu již nebude; a kdyby tě na moři stihla smrt, loď se na chvíli zastaví, co by tě spustili do hlubin, a pak půjde zase všecko svým chodem dál. »Až umru, nic na světě se nestane a nezmění; jen několik srdcí se v rose zachvěje jak k ránu květiny…«
Zakončíme misijní písní, strofa 3., 4., 5. »Až se poslední den schýlí…« Druhá část litanie ke všem svatým: »Milostiv nám buď…« až k »Beránku Boží«.
V jakém duchu máme trávit kající dobu svatopostní?
Vzpomeňme opětně našich předků. V domech umlkly veselé písně i příliš bujné hovory, z domů se ozývaly kající zpěvy. Že každá sebemenší rozpustilost byla vyhoštěna, rozumělo se samo sebou. Zábav a kratochvílí, zvláště tanečních, se zdrželi všichni nadobro; půst zachováván svědomitě, a nadto brali na sebe i dobrovolně pokání; manželé na př. se zřekli svých práv. Bolestný růženec, který se modlila celá rodina i s čeládkou doma, křížová cesta a postní kázání, kterého se všichni zúčastnili v kostele, velikonoční sv. přijímání…
Carl Spitzweg: Popeleční středa
Ženy a dívky vzaly na sebe prostý šat; začínaje nedělí smrtelnou, oblékaly se ve smutek jako při skonání některého z jejich drahých domácích; někde se tento obyčej zachovával aspoň ve sv. týdnu, dodnes místy na Velký pátek. Přitom samozřejmě odložily šperky; sv. Ludvík nedovoloval dětem nosit skvosty v pátek po celý rok, ke cti trpícího Spasitele; po jeho příkladu prý i Ludvík XVI. Ve smutku po čtrnáct dní…, jak krásný zvyk! Jak krásné vyznání víry a osvědčení lásky před celým světem! »Ježíš jest náš…, jest králem naší rodiny…, jest nám více než otec i matka… Jdeme do chrámu černě oděné jako na rekviem…« (Na Chodsku mívali sváteční kroje rozličné…, jejich barva se řídila liturgickou barvou církevního roku: v adventě a postě fialová, o letnicích červená atd.)
Půst zachovávali naši předkové po celý rok přísně, takže o nich říkali sousedé: »Než by Čech v pátek s máslem pojedl, raděj by koně ukradl!« Což teprve v této kající 40denní době! Bylo zakázáno nejen maso, nýbrž i vejce, mléko, máslo, sýr. Od Zeleného čtvrtku až do neděle někteří nepožili vůbec nic, jíní alespoň na Velký pátek se zdržovali všeho pokrmu, ba požívali žluči — ke cti Spasitele, žlučí napájeného. Kdo veřejně v tuto svatou dobu půst porušil, byl stíhán konšelským soudem. V Plzni r. 1591 jakýs opilec ve svatopostní době snědl v hostinci kousek masa; městská rada nedbala, že byl opilý; poseděl si v šatlavě — část trestu odpykal hned, část o svátcích. »Přijde na věž znova a nedostane k jídlu leč herynky a štokfiše,« zněl ortel. Příchodem protestantství upadla zbožnost našich předků vůbec a svědomitost v zachovávání postu zvlášť.
Půst je podstatná součást sebezáporu a pokání. Kdo se nedovede po té stránce ani trochu přemoci, dává najevo, že vězí docela v otroctví tělesnosti a že duch jest úplně ovládán smyslností. Takový není s to, aby přemohl i jiná tělesná pokušení! Kristus Pán nám dal sám svým 40denním postem příklad, a slovem nám půst přikázal, nechceme-li být nadobro v područí satanově. (Mt 6, 16 n; 9, 15; 17, 20) Apoštolé dbali slov Páně (Sk 13, 2 n; 2 Kor 6, 5: 11, 27 atd.); církevní posty suchých dnů a 40dexmí půst pocházejí z dob apoštolských.
Doba svatopostní byla vždy a podle úmyslu církve má být nám dobou všeobecné duchovní obnovy. Proto častější hlásání slova Božího a hojnější pobožnosti! Naší předkové se neomezili na to, že jen v neděli prodlévali déle v chrámě. V pondělí, ve středu i v pátek spěchali do kostela na zpívané litanie ke všem svatým, spojené se zpěvem Zdrávas Královno. (Křížová cesta vznikla teprve v 17. stol.) Nedalo by se leccos ze starých rodinných zvyků zase obnovit? Pomodlit se denně s dětmi aspoň jeden bolestný desátek a pak s nimi zpívat — zpěv neunaví děti tak jako dlouhá modlitba. Nelze-li vykonat křížovou cestu v chrámě, vykonej ji doma (nezískáš však odpustky). Netřeba k zastavením přidávat zpěv ani Otčenáš, stačí rozjímání; důležito pro děti, které hodinová pobožnost vysiluje a odpudí! Zato je veďme často ke stolu Páně! Ve stol. 17, a snad jíž předtím měly dětí častěji »katechismus«, což jím nahrazovalo svatopostní kázání.
V adventě si uvědomujeme, že Vykupitele potřebujeme; proto zaň prosíme a utěšujeme se nadějí, že slíbený určitě přijde. V době postní si uvědomujeme, že my svými hříchy jsme ho přibili na kříž, proto želíme hořce svých vin a s trpícím lkáme. Z toho pochopíme, jaký duch proniká tuto svatou dobu. Trojí z řečeného pro nás vyplývá:
a) Konat pokání za hříchy, kterými jsme zavinili umučení Kristovo. Nejen se zdržovat věcí zakázaných, což jest naší povinností po celý rok; zříci se dobrovolně i věcí dovolených, abychom tak osvědčili, jak upřímná naše lítost jest a jak opravdově želíme toho, pro co bylo kdysi Srdce Páně nad námi zkormouceno až k smrti… v Getsemanské zahradě…
Paolo Veronese: Kristus v zahradě Getsemanské
b) Pohřížit se v rozjímání o utrpení Páně, Věřící v našich krajích obracejí po celou dobu svatopostní zrak ke Kalvarii; zastřený obraz hlavního oltáře bývá nahrazen křížem, Kristus Pán jest před naše oči postaven, jako by byl uprostřed nás znova ukřižován, (Gal 3, 1) Svatý kříž nám mluví o velikosti naší viny a o velikosti lásky božského Srdce Páně, »Tak Bůh miloval svět… Nikdo nemá větší lásky, než aby život položil za přátele své…« Pán umírá pro nás, z lásky k nám, aby odčinil naše viny, A my? … Jest Pán Ježíš opravdu náš? Umře-li někdo v osadě, poznáš, čí byl… Dům černě ověšen, jeho domácí ve smutku, a baví-li se při nějaké kratochvíli celá obec, jistě při ní nenajdeš rodinu zesnulého. Stalo se sice už nejednou, že matka umírala, a dcera se vesele otáčela v tančírně; ale kolikrát s rozhořčením ji vyhodili i ti, kteří neměli příliš jemnocitné srdce. Což kdyby matka byla dceru zachránila z hořícího stavení s nasazením vlastního života, teď na popáleniny umírala, a dcera se s milovníky točila v kole? Dá se taková bezcitnost vůbec myslit? Z toho pochopíš, co svrchu řečeno o způsobu, jak naši předkové slavili tuto dobu. Nechať jest na každém křesťanském domě vidět, že ten, jehož vidí tyto dny celý svět na kříži umírat, jest náš … Náš Ježíš, náš Kristus, náš drahý a milovaný Vykupitel! Protestanté neslaví Velký pátek jako den smutku; jásají a vesele hodují, prý si s radostí připomínají vykoupení…, asi jako kdyby děti výskaly nad smrtí otce, protože jim zjednala dědictví! Ne jásat, nýbrž lkát.
c) Připravit srdce, aby čerpalo podle vůle Vykupitelovy co nejvíce milostí z jeho utrpení a kříže, připravit je k očistě ve sv. zpovědi. Proto Pán trpěl, aby nás zbavil hříchů a věčných trestů; na nás jest, abychom nenechali ležet ladem nekonečné zásluhy vykupitelské smrti Kristovy…, abychom se nepodobali člověku, který hynul žízní u samého zdroje vod.
I naše postila má zřetel na to, co právě řečeno; úvahy jsou častější (přidáno čtení pro každý pátek), obírají se vážnými exercičními pravdami kajícího rázu, aby dopomohly k zevrubnějšímu poznání sebe a tím připravily duši k opravdovějšímu pokání; čím bude obé dokonalejší, tím dokonalejší i naše duchovní obnova, tím hojnější milosti, kterých se duši dostane, tím jistější nakonec i naše zmrtvýchvstání — z hrobu hříchu a nepravosti!
Mariánská postila, 1946
Aktuálně >