Ponořme se do latiny – exkurs 6: Lokální a chybné výslovnosti

Evžen Kindler 

V situaci, kdy latinská slova jsou často i katolíky kladena na stejnou společenskou úroveň jako slova neslušná či vulgární, využívá kdejaký čtenář našeho časopisu příležitosti poslechnout si latinu z internetu, kompaktních disků a jiných nosičů přicházejících ze zahraničí. A tak musíme doplnit náš výklad několika poznámkami resp. varováními před specifickými rysy některých nahrávek.

V češtině se chápe jako chybné, když někdo čte např. předložku cum česky, tj. s vysloveným c na začátku, a (kromě ironie) nikoho nenapadne to deklarovat jako specielní českou výslovnost latiny, kterou by bylo možno klást naroveň např. té římské [1]. Něco podobného se může vyskytnout i v jiných jazykových oblastech. Tak např. neinformovaný Ital může číst latinské texty velmi podobně jako v římské výslovnosti, avšak třeba faciat přečte ne jako fačijat ale jako fáčat, nebo Aegyptus jako aedžiptus a ne jako edžiptus. Aplikoval by totiž pravidla pro čtení italských textů. Tomu se sice dá říkat italská výslovnost, ovšem s mírnou ironií, a je evidentní, že nejde o papeži doporučovanou římskou výslovnost. Stejně bychom mohli dojít k americké výslovnosti: když jsem byl r. 1969 rok na universitě v italské Pise, chodil jsem tam na kursy italštiny pro zahraniční hostující profesory a jejich rodinné příslušníky; kurs navštěvovala jedna Američanka, evidentně jazykově nadaná (gramatiku i slovíčka se naučila rychle), které se však za celý rok se nedokázala naučit správnou výslovnost např. slova quanto (totiž kwanto) a vyslovovala kwent’ou. Platilo pro ni to, co pro mnoho příslušníků jiných národů, jimž narostly v dětství hlasivky tak, aby byli schopni správně vyslovovat mateřský jazyk, který nemusel být artikulován stejně jako latina, takže ta pak dělá potíže.

Poněkud blíže charakteru oficiální lokální výslovnosti latiny (v tomto případě německé) je erasmovská výslovnost modifikovaná tak, že se dvojhláska eu vyslovuje jako oj; např. euge jako ojge nebo Eutychos jako Ojtychos. V německy mluvících zemích to byla běžná církevní praxe a dodnes tam existuje i ve výslovnosti cizích slov (Euklides čtou ojklides). Dnes můžeme tento jev posuzovat nejvýš jako ilustraci toho, jak malé geografické rozšíření má u nás tradiční erasmovská resp. středoevropská výslovnost: vždyť nemá tradici ani v té největší středoevropské jazykové oblasti, totiž německé. V každém případě ovšem musíme za chybnou výslovnost považovat tu, kde se Deus vysloví jako dojs a třeba Zacheus jako zachojs nebo dokonce jako cachojs (eu jako oj lze v německém dialektu latiny číst jen, tehdy, jde-li o dvojhlásku [2]).

Francouzsky mluvící lidé mají problémy s výslovností u – vyslovují je často jako ü, tj. rty formují na vyslovení u, ale pustí přes ně z hlasivek i (agnus čtou aňüs, dominus čtou dominüs). Není to autentické ale lze to snadno identifikovat jako „špatně narostlé hlasivky Francouzů“. Horší je, když vynechávají – jak jsou při čtení francouzštiny zvyklí – koncové s, t a x a když vysloví au jako o (audemus jako odemüs nebo dokonce odemü, agnus jako aňü). Na vlastní uši jsem slyšel Francouze zpívat při rozdávání svící o Hromnicích Lü­mã­na­drǝ­vǝ­la­sjo­nã­žã­sjom, kde ǝ je mezinárodní fonetický symbol pro označení zvuku, který čeští čtenáři znají hlavně z angličtiny (never čteno nevǝ) a který používají děti, které se naučily číst, při vyslovení jednoho písmena (např. na otázku „Které je to písmeno?“ odpovědí „bǝ“), a vlnovka nad samohláskou značí, že se při jejím vyslovení pustí dech také nosem (pokud čtenář ani po pomalém přečtení toho příkladu nepoznal, co to mělo být vysloveno, tak napovídáme: Lumen ad revelationem gentium). A také jsem slyšel celebranta při stupňových modlitbách začínat po Misereátur prosbu Indulgentiam… za odpuštění lehkých hříchů slovy ẽdül­žã­sjã­mab­so­lü­sjo­nã erǝ­mi­sjo­nã­pe­ka­to­rom­no­tǝ­ro­rom (doporučujeme čtenáři, aby se pokusil tuto i předešlou ukázku vyslovit pokud možno rychle a nahlas, teprve pak opravdu pozná, o co jde). Podobná „latina“, linoucí se z úst vlivného církevního hodnostáře nebo dobrodružného abbého, nás může zaskočit i ve francouzských historických filmech. To už jde o opravdu nepřijatelné chyby, často (hlavně ve starších filmech) ovšem vědomě do filmu zařazené, aby byla ukázána povrchnost toho, kdo tak mluví.

Koncové souhlásky slov vynechávají také Italové – např. místo spes říkají spe. Oni to totiž neumějí, nemají na to narostlá mluvidla, protože italská substantiva, adjektiva i slovesa končí samohláskou. A tak ti z nich, kdo se snaží vyslovovat dokonale, vyslovují po koncové souhlásce výše uvedené ǝ, čímž slovu přidají jednu slabiku. Můžeme tak slyšet např. Dominusǝ vobiskumǝ nebo Sanktusǝ, sanktusǝ, sanktusǝ, dominusǝ deusǝ sabaotǝ. Kdysi, když se česky mluvící kněží dostávali na studia do Itálie, kde probíhaly přednášky latinsky, pochytili někteří z nich tento zvyk a praktikovali ho u nás (starší čtenáři z Prahy si snad připomenou P. Juránka), avšak dnes my, jejichž mateřštinou je čeština, nemáme vůbec žádný důvod to napodobovat.

Italové, ale ještě více Francouzi mají tendenci směstnat dvouslabičné dvojice ia, ie, iu atd. na jednoslabičnou dvojhlásku, např. mulier vysloví jako muljer, etiam jako ecjam (případně ještě hrůzněji jako esjã). Někdy tímto způsobem slova i zhudebňují, takže se to snadno sluchem rozpozná (mulieribus má pět slabik, např. pět tónů v nápěvu, kdežto na vyslovené muljeribus stačí tóny čtyři). Je to chybné, nenechme se tím ovlivnit, mluvit zde o francouzské výslovnosti latiny by byl jen hrubý posměch vůči Francouzům, Valonům a mnoha Švýcarům [3]. Avšak buďme opatrní; s touto „chybou“ se (velmi výjimečně ale přece) můžeme setkat i v přípustných výslovnostech v hymnech, kde dvouslabičná dvojice může vést k tak zvaným hypermetrickým slabikám, totiž ke slabikám, které porušují básnický rytmus textu tím, že mají jednu slabiku navíc. Ty slabiky se ve zpěvu a recitaci eliminují různým způsobem, nejčastěji stažením tak zvaného hyátu (dvou samohlásek za sebou), což můžeme pozorovat např. v závěru hymnu Veni Creator Spiritus, kde se text Filio qui a mortuis vyslovuje filijo kwa mortujis (tedy samohláska –i– ve slově qui se vůbec nevysloví); někdy se však rytmus upraví i výše uvedenou „chybou“, jako např. v hymnu Vexilla Regis, sepsaném Venantiem Fortunatem koncem 6. století a zpívaném o nešporách na Smrtelnou a na Květnou neděli (a před rokem 1955 na Velký Pátek) je takto využito slova pretium, které se v případě tohoto hymnu nevysloví precijum, nýbrž precjum. Stažení kvůli elizi hypermetrické slabiky není chybou, to dělali již předkřesťanští slavní římští básníci. V některých liturgických knihách jsou hypermetrické slabiky vytištěny kursivou.

Existují další (polo)oficielní druhy výslovnosti latiny a všechny přiznávají jisté potíže s artikulací (např. Španělé,  Portugalci a Francouzi se potýkají s vyslovením souhlásek c, č a ch, Poláci a Maďaři s odlišením mezi h a ch). Je téměř dojemné, jak se např. v anglických učebnicích latiny autoři snaží vysvětlit – patrně ne zcela úspěšně – výslovnost samohlásek, která je pro nás evidentní (jak jsme výše poznali, i takové elementy výslovnosti jsou problémem např. pro anglicky a francouzsky mluvící lidi) a některých souhlásek (c, č, p, r, t).  My, kdo mluvíme česky, s tím problémy nemáme, naše výslovnost je velmi blízká těm latinským, ať už jde o erasmovskou, římskou nebo klasickou. Snadnost vyslovoval latinská slova je pro nás, česky mluvící katolíky, dar od Boha a měli bychom si ho nesmírně vážit a s vděčností ho nechat dokonale ozvučovat chrámový prostor.

Na závěr ještě upozorňujeme na dva jevy, s nimiž se můžeme setkat. Předně, J a U jsou poměrně nová písmena, zavedená až za renesance: původně se J psalo jako I, takže – pokud se s tímto zvykem setkáme, pak I čteme jako i. když za ním nenásleduje samohláska; pokud následuje, je to složité, většinou I čteme jako j (iam čteme jam, ioco čteme joko, adiuva čteme adjuva), ale někdy jako i (např. diurnus čteme dyjurnus a ve slově iunius jsou dokonce obě interpretace I: první I čteme jako j a druhé jako i: čteme junyjus). Naštěstí však tento úzus, obdivovaný ještě před sto léty nadšenci, kteří romanticky obdivovali pohanský Řím, přešel v moderní době jen do tištěných pokoncilových liturgických knih.

Podobné je to s U, původně se jak u tak v psaly jako V [4] (jak jsme uvedli v třetím exkursu, V se vyslovovalo jako zkrácené, neslabikotvorné u). Písmeno V, značící u i v, bylo znovu používáno od renesance jako znak návratu k antice (podobně jako písmeno I pro i a j), a tak se může vyskytovat i na některých novověkých citacích z bible nebo z liturgických textů na portálech kostelů, oltářích, pomnících apod. V tom případě musíme někdy dost zapřemýšlet a případně zapojit paměť na slovíčka: ovvm čteme ovum, vvltvs čteme vultus, adivva jako adjuva, ale pozor, dives jako dyves a ne jako djues a divrnvs jako dyjurnus a ne jako djurnus nebo divrnus, ivnivs čteme junyjus a ne třeba ivnifs nebo ivnyjus, adivtor nečteme mechanicky jako adiftor nýbrž jako adjutor, a podobně ivs nečteme jako ifs nýbrž jako jus a ivsivrandum ne jako ifsivrandum ale jusjurandum [5].

Setkáme-li se tedy s takovým archaickým zápisem, musíme v něm nejprve změnit náležitě příslušná V a I na U a J a až pak aplikovat pravidla čtení daná pro příslušný typ výslovnosti.

Druhý jev souvisí se snahou o jistou částečnou renesancí klasické výslovnosti, kterou vyvíjeli křesťanští autoři v prvním tisíciletí: ta renesance zcela ignorovala jevy, jako že se původně četlo ce jako ke a ne jako če, ale v první řadě se zaměřila na intonaci přízvuků, což je oblast, které se budeme věnovat až později. Projevila se však v jedné věci, na níž musíme upozornit už nyní: jde o výslovnost slov ejus a cujus, o nichž jsme v třetím exkursu uvedli, že byla v klasické výslovnosti čtena jako ejijus a kujijus. Poznáváme to specielně ve zhudebnění těchto slov v chorálních melodiích, kde dostává ono J psané uprostřed zmíněných slov vlastní tón, někdy dokonce i dvojici tónů. Je vhodné to vědět, mimo jiné i proto, že ono zhudebněné vyslovené ji dodá často jásavý – až téměř nezbedně výskající – nádech zpěvu (ejííjus!, kujííjus!) a ukazuje, že starobylé melodie vůbec nevedly k nějakému pobožnůstkářství, ale ke křesťanské radosti, která převyšuje vše a při tom si zachovává prostotu, pokoru i inteligenci [6]. Konkrétní příklady můžeme slyšet v introitu na třetí vánoční mši sv. – super humerum ejus slyšíme ve správně provedeném autentickém chorálním zpěvu a výslovnosti jako su pe ru me ru me jí jus, a nomen ejus slyšíme jako no me ne jí jus.