Ponořme se do latiny – exkurs 5: Výslovnost nelatinských slov

Evžen Kindler

V liturgických textech (a nejen v nich) se vyskytuje řada nelatinských slov, zejména vlastních jmen, a to v první řadě řeckých a hebrejských. V novějších textech, jmenovitě v oracích liturgických formulářů ke cti svatých kanonizovaných zhruba po roce 1000, se pak vyskytují i jiná jména, např. germánská, slovanská, japonská atd. A tak vyvstávají otázky, jak příslušná slova číst. Všimněme si nejprve těch řeckých a hebrejských. Platí pro ně dvě pravidla.

První z nich říká, že hebrejská slova se do latiny dostala z velké části přes řečtinu. Druhé pravidlo říká, že ani řecky mluvící ani latinsky mluvící autoři se nesnažili ukázat nějakou akademickou vzdělanost v oblasti cizích jazyků a vyslovovali cizí slova tak, jak jim radil cit pro jejich mateřštinu. To platilo obecně, nejen mezi křesťany. Pěkně to ilustruje např. čtení řeckého písmena dzéta; v řečtině se vyslovovalo jako dz, běžní latinsky mluvící věřící ho však klidně vyslovovali jako naše z – např. ve jménech Zephyrinus, Zacheus, či Zacharias a dalších slovech přejatých z řečtiny, jako zizania (plevel, tradičně překládáno jako koukol), baptizo (křtím) nebo zelator (horlivec), a tak se má vyslovovat i při čtení liturgických textů (i když v dnešní době, kdy je antická vzdělanost v úpadku, musíme jeho případnou autentickou řeckou výslovnost z úst vzdělaných kněží a laiků přijímat s obdivem a neodsuzovat ani neopravovat – nedochází zde totiž k žádnému zmatení, protože ražením zvuku z nedochází  žádnému posunutí smyslu vyslovovaných slov).

Řecká slova se do psaných (a tedy i dnešních tištěných) textů dostala v té formě, jak se běžně vyslovovala latinsky mluvícími lidmi, a hebrejská slova byla tímto „neprofesionálním“ vyslovováním postižena dvojnásobně, jednou přes průchod řečtinou a pak ještě v přijetí latinou. Některá cizí slova se sice dostala do latiny až v souvislosti s Písmem svatým, avšak mnohá jiná cizí slova se dostávala do latiny už ve stoletích před Kristovým narozením, protože objekty, které tato slova označovala, patřily už v době křesťanů mezi běžné reálie života v římské říši, a latinsky mluvící lidé tak příslušná slova už chápali jako běžná latinská slova.

Tak na příklad Egypt se řekne latinsky Aegyptus a čte se v erasmovské výslovnosti egyptus, v římské edžiptus a v klasické ajgyptus. Podobně catholicam ecclesiam se čte v klasické výslovnosti kat’olikam ekklesiam, v římské katolikam ekkleziam a v erasmovské kat’olikam ekkleziam. U nás rozšířené jméno Cyril bylo známé mezi křesťany už ve 4. století, kdy žili sv. Cyril Alexandrijský a sv. Cyril Jeruzalémský. Původně šlo o řecké jméno Kyrillos, do latiny bylo přepsáno s latinskou koncovkou –us jako Cyrillus a čteno kirillus v klasické, cirillus v erasmovské a čirillus v římské výslovnosti. Město, které známe z evangelia pod jménem Cézarea, mělo řecký název Kaisareia, který přešel do latiny jako Caesarea (i před koncovkou –a vymizelo podobně jako u jiných řeckých jmen končících na –eia) a čte se kaisarea v klasické, cezarea v erasmovské a čezarea v římské výslovnosti.

Původně hebrejské (byť mezi Řeky časté) jméno apoštola Tomáše, mající význam dvojče, se řecky psalo Thomas, kde Th bylo psáno jedním znakem théta; do latiny bylo přejato jako Thomas a čte se v erasmovské i klasické výslovnosti t’omas a v římské tomas. A že při takových procesech nebyl přenos z řečtiny důsledný, o tom svědčí např. slovo, které se v řečtině píše Eiréné, (é zde reprezentuje písmeno éta) čte se iriny (a tak ho vyslovují ve své liturgii byzantští křesťané), avšak ve funkci osobního jména přešlo do latiny jako Irena, nebo hebrejská jména Josef a Kaifáš, která byla do řečtiny přepisována jako Ioséf (kde é – podobně jako výše – zde reprezentuje řecké éta, takže v době po Kristu se četlo josif) a Kaïafas (kde trema nad i značí, že se četlo kajijafas), která do latiny přešla jako Ioseph a Caiphas, tedy čtena jako josef (nikoliv josif) a kajifas v erasmovské i římské výslovnosti a josep’ a kajip’as v klasické výslovnosti.

Že se nečte dvojslabičně kajfas, ale tříslabičně kajifas, to nás, česky mluvící, nepřekvapí, známe totiž české čtení kajifáš. Jiné je to se jménem Mojžíš, to se v latině píše Moyses a mělo by se číst ne mojzes resp. mojses dle analogie s naší mateřštinou, nýbrž mojizes v erasmovské a římské a mojises v klasické výslovnosti (tak je také zhudebněno v nejstarších zápisech chorálních Offertorií Precatus est Moyses pro 12. neděli po sv. Duchu a Sanctificavit Moyses pro 18. neděli po sv. Duchu). On totiž řecký „vzor“ byl psán Moÿses [1], kde trema nad y explicitně upozorňovala, že toto y nemá splynout do jedné slabiky s předcházejícím znakem omega (pro o), nýbrž má figurovat jako vlastní samohláska.

Zatím co o Mojžíšovi se mluví jen několikrát v roce, slovo eleison se vyslovuje téměř každý den. Vyslovuje se podobně jako Moyses: nezávisle na druhu výslovnosti je to čtyřslabičné elejison a nikoliv tříslabičné elejson, jak je u nás zvykem a jak je to zhudebněno ve staročeských zpěvech a snad ve všech vícehlasých novověkých „mších“ [2]. Je to řecké slovo a jeho autentický zápis má tvar eleéson, kde ono é zde – podobně jako výše – reprezentuje řecké éta; v původní („homérovské“) interpretaci by se četlo čtyřslabičné e-le-é-son a později ovšem – jak už jsme se zmínili výše – když v době, kdy vznikala křesťanské literatura, přešla výslovnost éta jako i, byl počet slabik zachován (a tak je to zhudebněno na příklad ve všech 31 chorálních Kyrie, doporučovaných římským kyriálem).

Poznáváme, že pro výslovnost řeckých a hebrejských slov nějaká pravidla mnoho neznamenají. A ono je to ještě složitější. I řečtina se totiž vyvíjela; z „homérské“ výslovnosti vzniklo více geograficky orientovaných dialektů a v době helénismu pak jednotný jazyk pro celou říši Alexandra Velikého, zvaný koiné, který měl vlastní výslovnost, od té „homérské“ překvapivě odlišnou. Během prvních křesťanských století přešla výslovnost koiné na tzv. byzantskou řečtinu, která byla přijata jako liturgický jazyk řeckými křesťany; mezi nimi byly ovšem vlivné osoby i vlivné události (např. první církevní koncily), jejichž prostřednictvím se tato výslovnost uplatňovala na celé křesťanství (např. v syrské a v arménské liturgii jsou řecká slova dokonce i pro pobídky jako „Povstaňte!“ nebo „Dávejte pozor!“), kterými upozorňuje jáhen věřící, aby se připravili např. na čtení evangelia nebo na chvalozpěv Trisagion (viz níže).

A tak se na jedné straně setkáváme s výslovností slov, která se do latiny dostala z řečtiny (nebo přes řečtinu) už delší dobu před křesťanskou literaturou  a jejichž výslovnost se pak nezávisle na té řecké vyvíjela v rámci latiny, a na druhé straně s jinou výslovností slov, totiž těch, která se dostala do latiny až později, z „byzantské“ řečtiny. Příkladem na ni je Trisagion (zpěv Agios o Theos… čili Svatý Bože, svatý Silný…), v římském ritu opakovaný na Velký Pátek při uctívání sv. Kříže: ten je tradičním „každodenním“ zpěvem východních církví a z řečtiny se dostal do latiny v době, kdy už se slovo agios (původně dokonce hagios – svatý) vyslovovalo s mizejícím g, někdy trochu podobně jako ahios či ahgios, někdy jako ajijos, a nezřídka i jako ajos [3]. Když bylo toto slovo přejato do latinských liturgických textů, konkrétně do velkopáteční liturgie, vyslovovalo se i v římské výslovnosti nikoliv adžijos, nýbrž agijos, což se např. od římské výslovnosti slova Aegyptos (které zní v římském ritu hned v sousedství zpěvu Trisagion) překvapivě liší. Stejná pravidla lze vyslovit pro výslovnost vlastních jmen, zejména světců (např. o jménu raně středověké belgické světice, které se psalo Aya [4], se předpokládá, že mohlo mít stejné kořeny, tj. Agia resp. Hagia).

Pokud jde o slova, která do latinských (např. liturgických) textů přišla později, je nejlépe se v každé nejasnosti informovat u odborníka. Např. ve jménu Raymundus čteme y jako j, neboť tak se toto jméno četlo v době života sv. Rajmunda (v 12. a 13. století). V latinské formě Venceslaus resp. Wenceslaus jména našeho sv. Václava čteme poslední čtyři hlásky jako dvě slabiky la-us a ne jako jednu ve slově laus, protože tak se toto polatinštělé jméno vyslovovalo po dlouhá století (ne-li již za života tohoto světce) – us je chápáno jako koncovka nominativu při o-skloňování. A čteme Venčeslaus v římské výslovnosti, Venceslaus v erasmovské a mohli bychom číst i Venkeslaus, pokud by nastala příležitost číst v klasické výslovnosti. Koncovými dvěma slabikami se jménu Venceslaus podobají jiná slovanská jména, např. Stanislaus (čteme čtyřslabičně Stanyslaus) nebo – jak jsme mohli ještě nedávno slyšet na začátku mešního kánonu v připomínce pražského ordináře – Miloslaus.