Ponořme se do latiny – exkurs 3: klasická výslovnost

Evžen Kindler

Klasická výslovnost je ta, která existovala v době vrcholné tvorby římských autorů, tedy v době kolem Kristova narození, s rozptylem přibližně století před ním a po něm. Jde tedy o epochu, která má ke křesťanskému liturgickému jazyku velmi daleko, přesto se však o této výslovnosti podrobně rozepisujeme, a to zejména proto, abychom ukázali propastný rozdíl mezi skutečnou klasickou výslovností a tím, co se za ní u nás vydává, tj. výslovností erasmovskou. Protože tato výslovnost už dávno vymizela a v nové době se k ní dnešní jazykověda dostává pomocí odborné analýzy klasických památek, bývá nazývána výslovností restituovanou.

V této výslovnosti čteme stejným způsobem jako v češtině tato písmena: B, F, H, I, J, K, L, M, P, R, S, U, X a Z. Vidíme, že přibyla písmena S a X; ta se totiž v klasické výslovnosti nikdy nevyslovují zněle (z resp. gz), ale vždy nezněle. Přibylo také H, které bylo sice už v příslušně době tu a tam ignorováno, tvůrci i konsumenti časoměrné poezie je ignorovali, někteří gramatici je ani nepovažovali za hlásku ale jen za jakýsi odstín následující samohlásky, ale tehdejší jazykové profesionály tendence k vynechávání H při vyslovování rozčilovala. Z výčtu však vypadlo V. To se totiž v klasické výslovnosti čte důsledně jako nám už z minulého exkursu známé w: např. veritas se čte weritas, vultus jako wultus, oves jako owes. Přidáme-li znalost výslovností QU, která je totiž stejná jako v té římské, poznáváme, že výraz qui vult venire se čte jako kwiwultwenire. A ještě dodejme, že i skupina GU, po níž následuje samohláska (např. ve slově lingua), se vyslovuje gw [1].

Samostatné samohlásky se čtou jako v češtině. Co však na klasické výslovnosti mnohé dnešní křesťanské milovníky latiny irituje, jsou skupiny AE a OE: nevyslovují se jako e, nýbrž přibližně tak, jak jsou napsány a při tom jako dvojhlásky, při čemž se E vyslovuje tak zkráceně a úzce, že zní jako j; podle toho je budeme dále přepisovat: aeternus se čte ajternus, Mariae se čte Marijaj, foetidus se čte fojtydus.

D, N a T se čte tvrdě jako v ostatních dvou nám již známých výslovnostech. T se však nikdy nemění, tedy ani ve skupině TI: etiam se nečte ecijam ale etyjam, oratio se čte oratyjo. C se čte vždy jako k, takže cives se čte kiwes, Caesar se čte kajsar, cecidi se čte kekidy, caecus se čte kajkus, coelum se čte kojlum a Caecilia se čte Kajkilia. Odpadají specielní pravidla pro čtení skupin SC či XC: scimus se čte skimus, excelsis se čte ekskelsis.

Ani G se nikdy neměkčí, čte se jako g, s výjimkou skupiny GN, která – jak už víme – se v římské výslovnosti čte ň; v klasické výslovnosti se čte jinak: druhé písmeno, tj. N, se vyslovuje jako n, ale předcházející G se mění v souhlásku vyslovenou vzadu v patře, v něco, jako je n v „pražsky“ vyslovených slovech Ganges, ping-pong či banka, nebo na konci anglicky správně (totiž bez koncového g nebo v našich zemích často chybně přidaného k) vyslovených slov feeling, thing, bring. Výslovnost GN lze tedy symbolicky vyjádřit jako ŋn, kde ŋ je ona zadopatrová souhláska a druhý znak je „naše“ n, vyslovené i s účastí špičky jazyka (jako ve slovech nos, ono, trne): ignis se čte iŋnys, magnus se čte maŋnus, magnae se čte maŋnaj [2].

Písmeno H následující některou ze souhlásek C, P a T působí její přídech (viz exkurs 1). Při tom souhlásku samu interpretujeme dle dosavadních pravidel. Takže Christus by se četl K’ristus, philosophia by se četla p’ilosop’ija a Timotheus by se četl Timot’eus.

Klasická výslovnost znala jednu specialitu: písmeno J ve slovech cujus, ejus a hujus se četlo jako slabikotvorné i, čili uvedená tři slova se četla jako tříslabičná kujijus, ejijus a hujijus. Tenzo úzus se do liturgických textů dostal, o čemž něco sdělíme v šestém exkursu.

I v klasické výslovnosti je nutno vázat slova, vyslovovat zdvojená písmena a vyslovovat zněle souhlásky d, b, g, v a z i v těch vzácných případech, když jsou na konci slova.