Ponořme se do latiny – exkurs 2: římská výslovnost

Evžen Kindler

Během druhé světové války sloužil v chrámu sv. Ludmily v Praze na Vinohradech každý den u postranního oltáře mši svatou františkánský kněz a při tom důstojník duchovní služby dřívější československé armády, za protektorátu penzionovaný. My, malí ministranti, v jejichž výhledu ležela oblbovačka vojenské služby ještě za horizontem poznání, jsme rádi přijímali v týdenním rozpise funkci ministrovat právě jemu, považovali jsme za úžasnou čest ministrovat vojákovi, dokonce štábnímu kapitánovi (vždyť ho nikdo neoslovoval Důstojný pane, ale ani staří kostelníci mu neřekli jinak než Pane štábní!), a tak jsme ani nezaznamenali jisté odchylky v tom, jak říkal např. stupňové modlitby. Vždyť mše sv. u postranního oltáře byla opravdu tichá, odehrávala se, když varhany hrály k tomu, co se dělo u hlavního oltáře, a tak uším ledacos uniklo. Když pak válka a nacistická okupace skončila a kněží, které vrchnost přestala „kádrovat“, bylo na vzrůstající potřebnou činnost málo, tehdy i „pan štábní“ občas celebroval nedělní zpívanou mši sv. a tehdy jsme s údivem poslouchali, jak zpívá např. v prefaci nějak jako „Kvam laudant andželi atkve arkandželi…“. Mysleli jsme, že se jako voják snaží napodobit, jak by asi latinu zpívali američtí vojáci, a nikdo nebyl schopen nám vysvětlit víc. Až o mnoho let později mi došlo, že jako františkán studoval v Itálii a tam si zvykl na římskou výslovnost latiny.

O ní se někdy říká, že to je čtení latinských textů Italy, kteří při tom chybně aplikují pravidla pro čtení textů ve své mateřštině; v italštině se totiž čte GN jako ň a za jistých okolností C jako č a G jako dž. To není pravda a vskutku chybnou „italskou“ výslovnost načrtneme v šestém exkursu. Na základě stejného omylu se někdy mluví o římské výslovnosti jako o italské. Je třeba zdůraznit, že termín „římská výslovnost“ musíme chápat jako jeden celek, podobně jako na příklad dvojici slov „otakárek ovocný“ chápeme vcelku jako označení konkrétního druhu motýla a ne jako označení pro otakárka vytvořeného z ovoce (podobně jako např. ovocný džus). Římská výslovnost je tedy odborný výraz pro způsob vyslovování latiny, a to konkrétně pro způsob používaný např. kolem roku 600, kdy papež sv. Řehoř Veliký formuloval definitivně římský kánon stejně jako řadu do dneška zachovaných textů „tridentské“ mše sv. Mnohem později doporučil tuto výslovnost jiný papež, sv. Pius X. Někdy se tato výslovnost nazývá měkkou, čímž se naznačuje, že nejde o výslovnost erasmovskou. Nevýhodou tohoto názvu, resp. dvojice tvrdá-měkká je, že nenabízí třetí možnost pro vyjádření výslovnosti klasické.

Tak jako v erasmovské výslovnosti, jsou i v římské výslovnosti vyslovovány hlásky B, F, J, K, L, M, R, V a Z stejně jako „u nás“; stejně jako v erasmovské výslovnosti se výslovnost Y a I od sebe neliší; tak jako v erasmovské výslovnosti jsou v té římské výslovnosti vyslovovány vždy tvrdě hlásky D, T a N a stejné pravidlo jako v erasmovské výslovnosti platí v římské výslovnosti i pro skupinu hlásek TI, následovanou další samohláskou. Také samohlásky se vyslovují „erasmovsky“, tedy jako v češtině, a „erasmovská“ výslovnost, tj. jako e, platí i pro AE a OE. Když je C v takové pozici, že by se podle erasmovských pravidel mělo číst jako c (čili když za ním následuje vyslovené e nebo i), vyslovuje se v římské výslovnosti jako české č; a podobně G se před vysloveným e a i čte jako dž (vyslovte dohromady, jako např. v anglickém general, tj. nevyslovujte samostatně d i ž!). Mohli bychom říci, že v ostatních se C a G čtou jako v češtině, ale ono je to trochu komplikovanější.

Tak předně, pravidlo nám kazí první C a první G, když jsou tato písmena zdvojena. Dvojice CC, když za ní následuje vyslovené e nebo i, se nečte se jako kč, nýbrž jako zdvojené č, o němž někteří autoři poznamenávají, že je bližší spíše vyslovenému tč než vyslovenému čč; ecce se tedy čte jako etče (s jemně naznačeným t) a ne jako ekče, accipiens se čte atčipijens a ne akčipijens [1]. A podobně dvojice GG, za kterou následuje vyslovené e nebo i (např. ve slově agger), se vysloví jako zdvojené dž (tedy – v analogii s CC – tak nějak jako d-dž), tedy ne jako gdž. A dále: skupinu GN čteme – a to vždy – jako ň (Agnus čteme aňus, magnus čteme maňus, ignis čteme iňis atd.); kdo chce být zvlášť pečlivý, nechť si uvědomí, že toto ň vzniklo z dvou souhlásek a mělo by se tedy vyslovit jako by bylo zdvojeno, lépe řečeno poněkud protaženě.

H se v římské výslovnosti nečte vůbec (hodie čteme odie), pouze kombinace PH se vyslovuje jako v erasmovské výslovnosti, tedy jako f. Takže pozor: ani CH se nečte jako naše ch, nýbrž jako k (C je přece následováno souhláskou, i když je to „pochybné“ H, takže se čte jako k – že se ta pochybná souhláska nevysloví, na tom nesejde); Christus tedy čteme Kristus, cherubim čteme kerubim. TH čteme jako prosté t (Timotheus čteme Tymoteus). Mezi samohláskami se H nevyskytuje často; pro slova nihil a mihi platí specielní pravidla, podle nichž by se mělo H vyslovovat jako k, avšak kvůli poněkud humorné konotaci (miki) se v našich zemích doporučuje přiblížit k hlásce g (nygil, migi), případně ho poněkud přiblížit jemnému ch nebo ho opravdu ignorovat (nýl, mí). V ostatních případech H nevyslovujeme, což někdy vede k redukci slabik (např. čtyřslabičné vehementer se redukuje na tříslabičné vémenter s dlouhým prvním e).

S výslovností S je to nejasné, někteří odborníci radí číst ho dle pravidel stejných, jako jsou erasmovská, jiní zastávají názor, že se vždy zní nezněle, jako s. Podobné je to s X: někteří radí číst EX před samohláskou na začátku slova jako egz, tedy dle erasmovských pravidel, jiní jsou názoru, že X se v každém případě čte ks [2]. Avšak nezvyklé pro mnoho našich věřících je čtení kombinace SC před vysloveným e a i: nečte se sč, nýbrž š (descendit čteme dešendyt, scire čteme šire). A nyní si rozeberme kombinaci XC před vysloveným e a i: X reprezentuje dvojici KS, takže dvojice XC je vlastně „zkratka“ trojice KSC; její druhý a třetí člen už umíme číst, je to š, takže XC před vysloveným e a i čteme kš: excelsis čteme ekšelsis, excita čteme ekšita). Toto pravidlo platí jen pro skupinu XC uvnitř jednoho slova. Na příklad Rex caelestis nečteme rekšelestis, nýbrž reksčelestis.

Dvojici QU nečteme kv, nýbrž kw, kde w je polohláska jako v anglickém slově water; jinými slovy, je to jako vyslovené v, kde ovšem rty se nesmí navzájem dotýkat. Tento zvuk budeme v návaznosti na mezinárodní zvyklosti fonetiky dále značit w. Podobně se čte i dvojice GU před samohláskou (lingua čteme lingwa, ale Augustus čteme jako v češtině).

Pravidla pro dvojhlásky jsou jako v erasmovské výslovnosti. Podobně jako v erasmovské výslovnosti je i v římské výslovnosti třeba vyslovovat znělé souhlásky zněle i na konci slov a je třeba respektovat požadavek vázání, který je proti erasmovské výslovnosti rozšířen o slova začínající H: et homo čteme jako e to mo. S výjimkou CC a GG (viz výše) platí „erasmovská“ pravidla také pro čtení zdvojených souhlásek.