Evžen Kindler
Platí pravidlo: Substantiva v nominativu ukončená na –io jsou feminina a koncovky ostatních pádů připojujeme za to –io, za které ještě bezprostředně vložíme –n–: nám už známé pády akusativ a ablativ tedy končí –ionem a –ione. Hláska o je ve všech pádech dlouhá
Vyjděme z posledního úryvku předcházející lekce. Jsou tam mj. slova jubilatio (jásání) a benedictio (dobrořečení); a připojme ještě, že na samém konci strofy je laudatio (chválení). Jde o slova končící na –tio (čteme ció), jejich akusativy jsou jubilationem, benedictionem a laudationem, ablativy jubilatione, benedictione a laudatione.
V závěru Creda zpíváme Et expecto resurrectionem mortuorum… což v je česky A očekávám vzkříšení mrtvých… Setkáváme se s akusativem slova resurrectio (vzkříšení).
Další příklady takových substantiv (v nominativu) najdeme jako rýmy v závěrech 5. a 6. strofy sekvence Lauda Sion zpívané na svátek Božího Těla: jubilatio (jásání, viz výše) a institutio (ustanovení) a v úvodu ke každému čtení epištoly: lectio (čtení, též výběr).
Brzy po Vyznání vin říká celebrant modlitbu začínající třemi akusativy: Indulgentiam, absolutionem (zproštění, vysvobození) et remissionem… Slovo remissio (odpuštění) se vyskytuje také v závěru Creda, kde zpíváme Confiteor unum baptisma in remissionem peccatorum, česky doslova Vyznávám jeden křest v odpuštění [1] hříchů. A tím se dostáváme k další skupině feminin, totiž končících v nominativu –ssio, akusativu –ssionem a ablativu –ssione: remissio (odpuštění), passio (umučení, viz začátek pašijí), apod. V češtině některým odpovídají feminina na –se, vyslovované jako se a ne ze, např. diskuse (lat. discussio), emise (emissio), komise (commissio), mise (missio)…, zatím co výše uvedené latinské koncovce –tio odpovídá česká –ce: lekce, instituce, absoluce, a např. proporce od proportio, akce od actio, relace od relatio, dikce od dictio, v hudbě repetice (znak pro opakování) od repetitio…
Další příklad nabízí modlitba Pater noster na svém konci: et ne nos inducas in tentationem (a neuveď nás v pokušení) – jde o akusativ slova tentatio (pokušení). V dialogu na konci stupňových modliteb, který se vyskytuje i v jiných příležitostech (např. po nedělním výkropu), slyšíme Domine, exaudi orationem meam (Pane, vyslyš modlitbu mou), kde je akusativ od oratio (modlitba, původně řeč, projev). Uprostřed Vyznání vin (Cofiteor) říkáme, že jsme zhřešili myšlením, slovy a skutky, avšak přesně je to myšlením, slovem a skutkem (tedy v ablativech cogitatione, verbo et opere) – myšlení je cogitatio (verbo už známe – viz 4. lekce, ke tvaru opere se dostaneme ve 12. lekci). A ještě: v Gloria zpíváme suscipe deprecationem nostram (přijmi prosbu naši) – jde o akusativ od deprecatio (prosba, omluva).
Mnoho termínů takto skloňovaných označuje svátky, např. circumcisio (obřezání), ascensio (nanebevstoupení). Řadu mariánských svátků, jejichž latinské názvy v ablativu i české ekvivalenty najdeme v Schallerově misálku v závorkách kousek od začátku preface o Panně Marii (Annuntiatio, Visitatio…).
Avšak pozor, jde-li o podobně ale přece jen jinak končící latinská slova, pravidlo neplatí, i když to koncové –o je dlouhé: např. ordo (řád) má akusativ ordinem a ablativ ordine a je mužského rodu (viz NOM – říkáme novus ordo a ne nova ordo) a stejně i homo (člověk, akus. hominem, abl. homine), zatím co virgo (panna) má sice tytéž koncovky – virginem a virgine stejně jako dulcedo (sladkost – je v Salve Regina), ale obojí je ženského rodu. Teď už do detailů rozumíme větě z Creda: Et incarnatus est de Spiritu sancto ex Maria Virgine et homo factus est – doslova A vtělený je* z Ducha svatého z Marie Panny a člověk učiněn je* (za delší čas si vysvětlíme ještě jisté její finesy zde označené hvězdičkou). Na začátku stupňových modliteb odpovídáme při recitované mši sv. Quia tu es Deus, fortitudo mea…, čili Neboť ty jsi [2] Bože, síla (odvaha, statečnost) má… – jde opět o femininum, ablativ by zněl fortitudine – zatím co celebrantův verš před tím končí větou s ablativy: ab homine iniquo et doloso erue me, čili od člověka nerovného a lstivého vysvoboď (doslova vyrvi) mě. A právě jsme se setkali s výstižným příkladem toho, že podstatné jméno (substantivum, zde homine) může být spojeno se shodným přívlastkem (zde hned se dvěma – iniquo a doloso) podléhajícím jinému skloňování. Dalším příkladem je maskulinum latro, tj. lotr, známé např. z pašijí podle sv. Marka (čtených v úterý Svatého týdne), konkrétně z Kristova výroku v getsemanské zahradě „Jako na lotra jste vyšli s meči a kyji, abyste mě jali“: Tamquam ad latronem existis… Setkáváme se s akusativem latronem (ad latronem je doslova k lotrovi).
Pravidel pro vztahy mezi nominativem, ablativem a rodem je více, a tak vysvětlení dalších odsuneme do následujících lekcí; na zapamatování je toho až dost. Pro tentokrát si zapamatujme také „speciality“ quia – neboť, tu – ty a předložku ab s ablativem – od.
[1] Akusativ s předložkou in zde můžeme chápat jako ne příliš obvyklou vazbu slova křest: v češtině cítíme křest pro něco nebo na něco, v latině se cítí spíše křest v něco.
[2] Nezapomněli jste – sum, es, est z 3. lekce?
Diskuse pod článkem je určena pouze k upřesňujícímu dotazování a poznámkám nad obsahem článku.
Aktuálně >