Evžen Kindler
Každý čtenář zná jméno Maria, ví, že je ženského rodu (femininum) a snad ho i docela těší, že ta latinská koncovka –a je i „naše“ česká, totiž podobná koncovce mnoha feminin českých (žena, sestra, matka, květina,…) a že – právě když chceme vyjádřit, že jde o Matku Boží – tuto latinskou koncovku použijeme: Maria, ne Marie jako u křestních jmen. Existují další gramaticky podobná a běžně známá substantiva, např. gloria (sláva), terra (země), Praga (Praha), Europa, Asia, Agatha. Jde tedy o koncovku –a nominativu tak běžnou jako to –us u maskulin. A nejen nominativu ale i vokativu – opět nepřehlédněte: v češtině je vokativ Maria, zatím co vokativ ostatních takových slov končí na –o: ženo, dcero, tetičko,… (říkáme Matko Boží Maria a ne Matko Boží Mario). Předpokládáme (a to správně), že ta latinská koncovka –a je krátká, ani nás nenapadne, že by měla být dlouhá. A předpokládáme správně.
A proto hned musíme upozornit na jednu věc: ablativ takových feminin (slov ženského rodu) také končí na –a, ale dlouhé (pozor, vyslovte je sice dlouze ale ne s přízvukem), ovšem málokdo ji dlouze vysloví (při zpěvu se délka přizpůsobuje notám a při recitaci se dnes délky většinou ignorují, a to nejen v koncovkách). Tak známe např. Ave Maria, gratia plena – víme, že to neznamená „Zdrávas Maria, milost, plná“ (jako tři vokativy) ale Zdrávas Maria, milosti plná. Druhé a čtvrté slovo jsou opravdu vokativy, ale v latině je to třetí slovo ablativ (čti grácijá). V češtině máme sice 2. pád (plná koho, čeho), ale ten – z důvodů naznačených už v 3. lekci – se v latině neuplatní a na jeho místě je použit ablativ (v češtině se k tomu lze přiblížit, když výraz milosti plná zaměníme za milostí naplněná, a už jsme ablativu blízko).
Odlišnost české a latinské vazby se slovem plná a mix pádů s koncovkami –a je také v Sanctus: Pleni … et terra gloria tua (česky Plna … i země slávy tvé). Terra je země, tedy nominativ, ale gloria tua je ablativ (pomozme si podobně jako výše slovem zaplněná): slávou tvou.
Délky se v latinských liturgických (a ani v jiných starobylých) textech nenaznačovaly, a tak podobnost nominativu (resp. vokativu) s ablativem někdy opravdu vede k nejasnostem – v Confiteor se říká třikrát mea culpa a latiníci tak mají věčný materiál k odborným debatám, zda to chápat jako povzdech má vina (nominativ) nebo další nepřímý předmět mou vinou ke slovesu jsem zhřešil; vzhledem k tomu, že latina si libovala v složitých ale logicky vystavěných souvětích (viz Credo), bych já osobně sázel na to, že jde o ablativ.
S ablativy Maria a gloria se setkáme v Credu: incarnatus…ex Maria Virgine (vtělený…z Marie Panny – to Virgine je jiný vzor, viz až 7. a hlavně 8. lekce), a cum gloria (se slávou).
V Pozdravení andělském se setkáváme ještě se slovy sancta (vokativ svatá), benedicta (požehnaná, přesněji dobrořečená) a in hora (ablativ, v hodině). V často zpívané antifoně Salve Regina (Zdrávas Královno) se setkáváme nejen s vokativem Regina, ale také vita (živote), nostra (naše), advocata (přímluvkyně) a pia (zbožná, bezúhonná, milující).
Vokativ Regina je vícekrát též v loretánské litanii a tam jsou i další příklady: janua (bráno), causa (příčino), rosa (růže), stella (hvězdo) a přívlastky sancta (svatá), purissima (nejčistší), castissima (nejnevinnější), intemerata (neposkvrněná), prudentissima (nejmoudřejší), veneranda (ctihodná), mystica (tajemná), Davidica (davidovská), eburnea (slonovinová), aurea (zlatá), matutina (ranní). Další vokativy pak najdeme v litaniích ke všem svatým: Sancta Maria Magdalena, Sancta Caecilia…
V této lekci jsme se setkali s přivlastňovacími zájmeny mea (moje) a tua (tvá). V první lekci jsme se už setkali s maskulinem tuum (tvůj, v akusativu), v druhé lekci s maskulinem meus (můj, ve vokativu) a v třetí lekci ablativem tuo (tvým) a poznáváme, že některá zájmena (zde přivlastňovací) se skloňují jako adjektiva. Takže meus – mea – meum jsou např. nominativy můj – má – mé, tuum – tuam – tuum jsou akusativy mého – mou – mé atd. A pozorujeme další podobnost češtiny s latinou, totiž v počátečních souhláskách: můj-meus. tvůj-tuus. Doplňme ji ještě o jednu souhlásku: svůj-suus. Později poznáme, že něco podobného platí i pro zájmena náš-naše a váš-vaše.
Diskuse pod článkem je určena pouze k upřesňujícímu dotazování a poznámkám nad obsahem článku.
Aktuálně >