Evžen Kindler
Když chybí podmět, což nastává zejména v první a druhé osobě, pak – podobně jako v češtině – ani v latině nemusí být použita osobní zájmena (v češtině nemusíme říkat my slyšíme ale stačí slyšíme a tak je tomu i v latině). Právě tento tvar – první osobu plurálu (množného čísla) indikativu (oznamovacího způsobu) présentu (přítomného času) vytvoříme od imperativu plurálu, který jsme probrali v předcházející lekci, a to tak, že koncovku –te nahradíme koncovkou –mus. Takže od audíre (viz 25. lekce) resp. audíte odvodíme, že slyšíme se řekne latinsky audímus (ano, opět s dlouhým a přízvučným –í–). A tak to je pro ostatní druhy časování: z laudáte dostaneme laudámus, z vidéte dostaneme vidémus a z dícite dostaneme dícimus.
Pozor, pokud někoho napadne, že by bylo možno podobně vycházet z infinitivu, tak skoro bychom řekli, že ano, avšak opět nám to komplikuje ei-časování: tam dochází – podobně jako v případě imperativu plurálu – k záměně –e– za –i–: od agere (činit, viz 26. lekce) dostáváme nikoli agemus ale agimus (činíme) s krátkým –i–. Je tedy opravdu lepší vycházet od imperativu plurálu. Výstižně je to ilustrováno v druhé části modlitby Páně, kde české odpusť nám… jakož i my odpouštíme… zní latinsky dimitte nobis… sicut et nos dimittimus… – dimitte je odpusť a dimittimus je odpouštíme a už snadno odvodíme, že infinitiv je dimittere a odpusťte bychom přeložili dimittite. Totéž latinské slovo vyjadřuje i obecně propustit a v infinitivu se s ním můžeme setkat vícekrát; např. dvakrát v pašijích na Velký pátek v části, kdy Pilát připomíná Kristu, že má moc ho propustit, nebo v evangeliu sv. Matouše čteném jednak na vánoční vigílii a jednak na svátek sv. Josefa, který se rozhodl propusti Marii tajně, nebo o kus dále v Matoušově evangeliu (v kap. 19), čteném na svátek sv. Agathy (Háty), dokonce třikrát.
Na začátku mešního kánonu jsou dva příklady ve výrazu rogamus ac petimus, kde rogámus podléhá a-časování (infinitiv rogáre) a petimus podléhá ei-časování (infinitiv je petere, ne petíre!). Obě slovesa mají velmi podobný význam (prosit, žádat), spojka ac je stupňované a, tedy cosi jako a také, a ještě. Zapamatujme si ji, vyskytuje se v liturgických textech nejednou.
V Gloria se setkáváme s tvary Laudámus te (Chválíme tě), Benedícimus te (Dobrořečíme ti [1]), Adorámus te (Klaníme se ti [2]) a Glorificámus te (Oslavujeme tě), které následují bezprostředně za sebou, a nepatrně dál agimus tibi (činíme tobě). Doporučujeme čtenáři, aby si od všech pěti sloves vytvořil tvary, které už zná, tj. oba imperativy a infinitiv. A podobně i od příkladů, které znějí v antifoně Salve Regina (Zdrávas Královno): clamámus (voláme) a suspirámus (vzdycháme). Není to těžké, snad jen k agimus napovíme: age (už známe z 26. lekce), agite a agere (také už nám známé). A ještě známe (totiž z dialogu před prefací) habémus (máme), a z preface o Nejsvětější Trojici credimus (věříme) a sentímus (smýšlíme, cítíme, vnímáme,…). V minulé lekci jsme si všimli výrazu audémus dicere, kvůli infinitivu dicere a nyní už chápeme i slovo audémus (opravdu s dlouhým –e–): je to odvažujeme se (nebo i dychtíme apod.), podléhá e-časování spolu s tvary aude, audéte a audére (odvažovat se, pozor, neplést s audíre – slyšet).
Vraťme se k dialogu před prefací: asi čtenářům bude vrtat v hlavě, že tam slyší agámus (Gratias agámus Domino Deo nostro), přestože už jsme se výše setkali a tvarem agimus. Ano, obojí je správně, agámus je totiž jiný gramatický způsob, tzv. konjunktiv, je to přece celebrantova výzva, neznamená činíme, nýbrž čiňme. A něco podobného lze pozorovat v „kontroversi“ orémus–orámus: zatím co při každé mši svaté slyšíme několikrát orémus, na základě znalosti tvarů ora a oráte (např. z litanií ke všem svatým, viz lekce 25 a 27) bychom odvodili, že prosíme se řekne orámus a ne orémus; ano, odvodili jsme správně: orémus není prosíme ale prosme; a k tomu všemu si můžeme všimnout, že když celebrant končí stupňové modlitby a vystupuje k oltáři, říká orémus a několik vteřin nato (během polibku ostatků v oltářním kameni) říká v další větě orámus. Je to správně, orémus je výzva k modlitbě, prosme resp. modleme se, tedy konjunktiv, nikoliv konstatování prosíme, modlíme se; konjunktivu si blíže všimneme hned v následující lekci.
Sloveso esse je nepravidelné a odvození první osoby plurálu z imperativu, popsané na počátku této lekce, pro ně neplatí. Nehledejme tedy nějaké estómus, nýbrž sumus, to je latinsky jsme. Mnozí čtenáři si v této souvislosti asi vzpomenou na studentskou rozvernou píseň Gaudeámus igitur, juvenes dum sumus (Radujme se tedy, dokud jsme mladí). Ke slovu (opět konjunktivu) gaudeámus se vrátíme v příští lekci. Pro další si zapamatujme, že dum (pokud, dokud, když, když ještě) uvozuje vedlejší časové věty a že igitur má význam našich tedy, právě, proto, resp. tudíž (mimochodem, všimli jste si, že je to druhé slovo mešního kánonu?).
[1] Přesně slovo od slova je to Dobrořečíme tě, protože v latině se na rozdíl od češtiny sloveso dobrořečit pojí s akusativem; v českém překladu „pokoncilového“ řádu si jeho tvůrci pustili fantasii na špacír, když to přeložili jako Velebíme tě. Velebit se totiž latinsky řekne magnificáre – nejde o jediný příklad vzbuzující pocit, že překladatelé asi předpokládali, že věřícímu během účasti na NOM na nějakém tom slovíčku nesejde.
[2] Podobně jako benedicere se i adoráre pojí s akusativem, lze si to přiblížit poněkud násilným výrazem Adorujeme tě.
Aktuálně >