Evžen Kindler
Už jsme probrali dost o podstatných a přídavných jménech v singuláru (i když ne zcela všecko), a tak si od nich nyní odpočineme a budeme se věnovat slovesům. Ta přinášejí některé komplikace, které v češtině žádnou analogii nemají. Komplikací je více, a my se s nimi budeme postupně seznamovat, protože pro porozumění latinským textům je nutné je znát. Avšak slovesa mají i vlastnosti pro nás zcela přijatelné, a tak s nimi začneme, a to nejen v této první „slovesové“ lekci. Mimo jiné, stejně jako čeština nemá ani latina nějaký tázací slovesný způsob a v tázacích větách používá stejných tvarů jako ve větách oznamovacích. Tak jako tak nabízíme tabulku latinských gramatických slovesných tvarů, na které se bude muset čtenář pomalu ale jistě adaptovat. Během deseti následujících lekcí se budeme postupně orientovat na různé gramatické kategorie činného rodu (neboli aktiva) a jejich konkrétní interpretaci v liturgických textech a pak v 35. lekci podáme shrnutí a přehled.
Sekvence Veni Sancte Spiritus začíná slovem veni, které se pak ještě třikrát opakuje. Je to rozkazovací způsob (imperativ) a znamená přijď. Uprostřed této sekvence pak jsou dva verše, znějí lapidárně a jsou tak podobně strukturované, až připomínají školní cvičení z latinské gramatiky; všimli jsme si jich už ve 4. lekci, kde jsme uvedli i jejich překlad, ale zopakujme ho:
Lava, quod est sordidum, riga, quod est aridum, sana, quad est saucium.
Flecte, quod est rigidum, fove, quod est frigidum, rege, quod est devium.
Doslovný překlad: Umyj, co je špinavé, zavlaž, co je vyprahlé, uzdrav, co je raněné. Ohni, co je ztvrdlé, zahřej, co je chladné, ovládej, co je scestné.
Setkáváme se s šesti slovesy v rozkazovacím způsobu (imperativu): v prvním verši lava (umyj resp. umývej), riga (zavlaž resp. zavlažuj) a sana (uzdrav resp. uzdravuj), v druhém verši flecte (ohni resp. ohýbej), fove (zahřej resp. zahřívej) a rege (ovládni resp. ovládej [1]).
Všimněme si: slovesa v prvním verši končí hláskou –a. A hned prozraďme, že latina má čtyři základní typy (vzory, druhy) časování, odlišující se samohláskou uzavírající kmen (a často chápané jako začátek koncovky). Až na výjimky je pochopíme nejlépe pomocí imperativu singuláru (rozkazovacího způsobu jednotného čísla) – ten má jen kmen uzavřený právě tou důležitou samohláskou. Právě jsme se setkali s prvním typem, které budeme nazývat a-časováním; zmíněná tři slovesa mu podléhají. Ještě doplňme: to koncové –a je dlouhé, i když se tak většinou při liturgii nevyslovuje.
Druhý verš obsahuje imperativy končící –e: flecte, fove, rege. Čtenář by už chtěl zajásat, že se setkal s příklady na další typ časování, musíme jeho nadšení však mírně zklamat, či spíše zkomplikovat: fove končí na dlouhé –e [2], zatím co flecte a rege na krátké –e a to je pro naše porozumění podstatné. To dlouhé –e je (tím, že je dlouhé) tak nějak drzé, snaží se co nejvíc se uplatnit a vetřít všude, kde je to možné, zatím co to krátké –e je – lze říci – zakřiknuté, nejen proto, že je krátké, a nejen proto, že není drzé a nevtírá se, ale i proto, že se dokonce někdy mění na –i, které je také zakřiknuté a ovšem krátké (pochopitelně, uplatní se, jen když mu to krátké –e dovolí). Takže se v tomto verši setkáváme hned s dvěma typy časování: budeme mluvit o e-časování v případě toho drzého, vtíraného –e a o ei-časování v případě toho zakřiknutého –e, občas „zakletého“ v –i. Flecte a rege jsou tedy příklady na ei-časování, zatím co fove podléhá e-časování. V uvedené sekvenci můžeme najít ještě jeden příklad e-časování, a to ve verši reple cordis intima – reple (naplň) by mělo končit dlouhým –e (i když to ve zpěvu ani ve většině případů recitace nevynikne), takže se zde opravdu setkáváme s e-časováním.
Víme tedy už o třech časováních, a přidáme si ještě čtvrté, tzv. i-časování, s „drzým“ –i na konci. Příklad už máme, je to veni (–i je dlouhé). Jiný příklad známe z odpovědi Te rogamus audi nos (tebe prosíme uslyš nás, nebo i slyš nás) v třetí části litanií ke všem svatým – audi (slyš, uslyš – opravdu je to tak a ne, jak je to přeloženo v přímluvách v NOM, totiž vyslyš [3]). Ale to opravdové vyslyš – latinsky exaudi (složenina audi s předponou ex–, podobně jako je tomu i v češtině: vy-slyš) litanie nabízejí také, a to v odpovědi na druhou invokaci „Beránku Boží,…“: exaudi nos, Domine (vyslyš nás, Pane – opět musíme zdůraznit, že je to tak, tradiční překlad uslyš nás, Pane je naopak příliš ponížený). Stejný imperativ slyšíme i na konci stupňových modliteb, v dialogu při nedělním výkropu a dalších příležitostech. Domine, exaudi orationem meam (Pane, vyslyš modlitbu mou). Mějme na vědomí, –i na konci audi i exaudi je dlouhé.
Ale zůstaňme ještě u litanií, nabízejí další příklady: odpovědi ora pro nobis (pros [4] za nás) obsahují imperativ ora (a-časování), odpověď na první invokaci „Beránku Boží,….“ parce nobis, Domine (odpusť nám, Pane) obsahuje imperativ parce (ei-časování, koncové –e je krátké) a odpovědi v druhé části litanií libera nos, Domine (vysvoboď nás, Pane) obsahují imperativ libera (a-časování, koncové –a je dlouhé). Stejný imperativ vyslovujeme v odpovědi sed libera nos a malo (ale zbav nás od zlého) v závěru Modlitby Páně, slyšíme ho hned nato v „embolismu“ Libera nos Domine… a na příklad v pohřebních responsoriích – dvě z nich začínají těmito třemi slovy.
Ze stupňových modliteb se nám nabízejí imperativy judica (suď, posuď – koncové –a je dlouhé), discerne (rozeber, rozsuď, koncové –e je krátké), erue (vytrhni, i zde je koncové –e krátké), spera (doufej) a da (dej, obě slova končí na je dlouhé –a) a ostende (ukaž, ei-časování [5]). V Agnus zpíváme na konci dona nobis pacem (daruj nám pokoj) a vyslovujeme tedy imperativ dona (dej, daruj, …, koncové –a je dlouhé). Vzpomeňme ještě na sekvenci Lauda Sion, která nám posloužila už v 8. lekci: lauda je také imperativ a znamená chval. Imperativem začíná i antifona Salve Regina, konkrétně salve (s dlouhým –e) je pozdrav a znamená to buď zdráv(a). Něco podobného znamená i ave, avšak z toho se už v předkřesťanském Římě stalo cosi jako citoslovce, když z praxe latiny vymizely ostatní slovesné tvary. Po Hromnicích nabízí liturgie zpívat místo Salve Regina jinou antifonu, totiž Ave, Regina caelorum, jejíž třetí věta začíná Gaude, Virgo gloriosa (Raduj se, Královno slavná), která nabízí další imperativ gaude (také s dlouhým –e). A ještě si všimněme epištoly na Zjevení Páně, která začíná imperativem Surge (vstaň). A v mnoha oracích (kolektách) zaslechneme Deus, qui …., tribue, což znamená Bože, který …, popřej, kde na místě teček je vzpomenuta příslušná liturgická příležitost (velmi známá je orace ze slavnosti Božího Těle, která zní i o běžných požehnáních Nejsvětější Svátostí, namátkou jmenujme ještě oraci pro 1. ledna a 4. října). Jiný imperativ na podobném místě je concede (uděl) – např. na svátek Jména Ježíš a Zjevení Páně. Surge, tribue i concede podléhají ei-časování a končí tedy krátkým –e. V dalším už nebudeme na dlouhé či krátké koncovky imperativů upozorňovat.
Několik příkladů dávají společné mešní formuláře pro svátky světic: graduale Specie tua (zpívá se např. na svátek sv. Anežky České 2. března), stejně začínající verš k Aleluja (zpívá se mj. o svátku sv. Ludmily), trakty Audi, filia (použito také 2. března) a Veni, sponsa a Aleluja Propter veritatem [6]. Jsou vybrány z žalmu 44. Audi (nám už známé slyš, i-časování), filia, et vide (dcero a viz, e-časování), et inclina (a nakloň, a-časování), intende (vzepni se, ei-časování), prospere procede (zdárně [7] pokračuj – ei-časování) et regna (a vládni – a-časování). A ještě přidejme tolle (zdvihni, vezmi, odnes,…, s krátkým –e), které se vyskytuje např. v evangeliu na Pátek svatodušní, v němž Kristus říká ochrnulému, kterého uzdravil, Tolle lectum tuum (vezmi lehátko tvé). Následuje pak et vade…, (a jdi, kráčej – oba imperativy podléhají ei-časování),
To už stačí, a tak si ještě rozšiřme znalosti následujícím způsobem: je „slušné“ a obvyklé charakterizovat slovesa jejich infinitivem (neurčitým způsobem), a v tom je na nás latina velmi přívětivá: stačí přidat koncovku –re na nám už známý imperativ. Takže můžeme shrnout, že víme o výskytu a-časování u sloves laváre (mýt, umývat), rigáre (zavlažit), sanáre (uzdravit), oráre (prosit, orodovat), liberáre (vysvobodit), judicáre (soudit, právě tento infinitiv známe i z Kreda), speráre (doufat), dáre (dávat), donáre (dávat, darovat), laudáre (chválit), inclináre (naklonit) a regnáre (vládnout) – čárkou nad –a– jsme připomněli, že má být dlouhé, a zde v infinitivu by to už mělo být opravdu slyšet; čárkou se ovšem značí v liturgických textech slovní přízvuk, ten však ve všech těchto případech padne také na to dlouhé –a–, takže neděláme chybu! Dále víme o výskytu e-časování u sloves fovére (hřát, zahřát), replére (zaplnit), salvére (být zdráv), vidére (vidět) a gaudére (radovat se), o výskytu i-časování u sloves veníre (přicházet, přijít), audíre (slyšet) a exaudíre (vyslyšet) – s čárkou nad –e– resp. –i– je to podobné jako výše (jde o délku i přízvuk) – a víme i o výskytu ei-časování u sloves flectere (ohýbat), regere (řídit), parcere (ušetřit, odpustit), discernere (rozebrat, rozsoudit), surgere (vstát), eruere (vytrhnout), concedere (udělit), tribuere (popřát), intendere (vzepnout se), procedere (postupovat dopředu, pokračovat, ale také vycházet) a vadere (kráčet) – zde čárku neuvádíme, protože koncovka –ere je krátká (obsahuje to „zakřiknuté“ –e–) a přízvuk je tím pádem na slabice, která jí předchází [8].
Latina má i nepravidelná slovesa. Ta ponecháme na jindy, avšak jedno se vyskytuje tak často, že si na ně musíme zvykat už nyní: je to býti, latinsky esse. Jeho imperativ zní esto, s dlouhým (ale nikoli přízvučným) –o, což známe např. z prvních dvou invokací Propitius esto (doslova: Milostiv buď) druhého úseku litanií ke všem svatým, nebo ze známého zpěvu Ave verum římské provenience, zpopularizovaného Mozartovou hudební versí: čtvrtý verš zní Esto nobis praegustatum mortis in examine (doslova: Buď nám okoušením ve zkoušce smrti, tedy ve smyslu Staň se nám pokrmem ve zkoušce smrti). Stejným imperativem také začíná introit na druhou neděli po Devítníku: Esto mihi in Deum protectorem (doslova: Buď mi do Boha ochránce, což je hebraismus převzatý ze 4. verše žalmu 30 podle Vulgáty a mající význam jako Buď mi Bohem ochráncem). Podobně v introitu pro 5. neděli po sv. Duchu se zpívá Adjutor meus esto (doslova: Pomocník můj buď).
Čtenář si snad od 16. lekce pamatuje, že nám a vám se v latině řekne nobis a vobis. Předložka pro se pojí s ablativem a znamená přibližně totéž, co v češtině: pro, za, ve prospěch něčeho. Ve výše vzpomenuté větě Ora pro nobis je tedy nobis ablativem. Takže si zapamatujme nejen to o předložce pro, ale i to, že nobis je dativ i ablativ. A dodejme, že totéž platí pro vobis (vám, vámi…).
V 16. lekci jsme se seznámili i s dativem osobních zájmen jednotného čísla: mihi, tibi a přidali jsme i sibi (sobě). Jiná výše zmíněná věta Te rogamus audi nos nám nabízí dva akuzativy, totiž te (tebe) a nos (nás), obojí s dlouhou samohláskou. A můžeme prozradit snadno zapamatovatelnou informaci, akusativ mě se řekne latinsky me a vás se řekne vos. Tedy to, čeho jsme se dotkli v 16. lekci, platí i pro ablativy a akusativy (zatím známe tvary uvedené v přiložené tabulce): stejně jako v češtině jsou počátky osobních zájmen první a druhé osoby m–, t–, n– a v–, a s– pro zvratná zájmena.
[1] Hned se tedy dozvídáme, že latina – podobně jako mnohé i živé neslovanské jazyky – nezná vidy. Pro čtenáře, kteří vědí něco o angličtině, francouzštině, italštině, němčině atd. poznamenáváme, že latina si s dokonavostí a nedokonavostí poradí tak trochu podobně jako tyto živé jazyky. Ale do toho se nebudeme nyní pouštět.
[2] i když se většinou vyslovuje také krátce, jako výše uvedené –a.
[3] Nezdá se vám poněkud namyšlené, když se zamění pokorné uslyš, kde se Bohu přiznává moudré rozhodnutí, jak zareaguje, za vyslyš?
[4] Tradiční oroduj je přímo „okopírované“ z latiny. Imperativ ora známe i z hesla Ora et labora, kde vystupuje další imperativ od slovesa laboráre (také a-časování).
[5] Stejné slovo se vyskytuje i v latinské versi modlitby Zdrávas Královno: nobis post hoc exsilium ostende (nám po tomto vyhnanství ukaž).
[6] Mnohé se zpívají např. o svátcích sv. Kláry, sv. Marty (Lazarovy sestry), sv. Cecílie, svatých Perpetuy a Felicity a sv. Anežky Římské.
[7] Je to tak, přesto že prospere vypadá také jako imperativ, je to příslovce, žádné takové sloveso neexistuje.
[8] Jak je to v latině s přízvukem, o tom si něco řekněme až mnohem později – zatím stačí vědět a nezapomínat, že se v liturgických textech značí přízvuk stejnou čárkou, jakou se v češtině značí délka, že však přízvučná slabika nemusí být dlouhá a naopak dlouhá slabika nemusí být přízvučná.
Aktuálně >