Evžen Kindler

Pozorný čtenář mohl až dosud konstatovat, že přes příjemné tvrzení, že adjektiva (přídavná jména) se skloňují jako substantiva (podstatná jména), jsme jako příklady citovali vždy substantiva. Důvod je v tom, že adjektiva podléhající e-skloňování se – až na jisté výjimky [1] – od substantiv liší v jednom pádě, a to v ablativu: mají v něm koncovku –i  (bylo by možno mluvit o i-skloňování, ale nestojí to za to). Příklad najdeme v závěru prefací o Panně Marii, sv. Josefu, postní a té každodenní (tzv. obyčejné): supplici confessione dicentes (za pokorného vyznávání říkajíce [2]) – supplici je ablativ od supplex (pokorný, to už bychom si měli pamatovat z 18. lekce). V postní prefaci čteme qui corporali jejunio, tj. který tělesným postem (nominativ je corporale jejunium). Hned po pozdvihování Těla Kristova lze slyšet celebrnta, jak začíná další část kánonu slovy Simili modo, tj. Podobným způsobem – je to ablativ od similis modus.

Jiný příklad nabízí nejdelší invokace Loretánské litanie Regina sine labe originali concepta (doslova: Královno bez skvrny prvotní počatá) – o předložce sine (česky bez) víme už ze 17. lekce, že se pojí s ablativem (v 18. lekci jsme si to zopakovali), labe originali je ablativ od feminina labes originalis; tento příklad pěkně ilustruje rozdíl mezi substantivy a adjektivy podléhajícími e-skloňování: substantivum labes má v ablativu –e, zatím co adjektivum originalis tam má –i.

Stejnou ilustraci nabízí i výraz tempore paschali (ablativ od neutra tempus paschale), jehož zkratka T.P. uvádí v latinských liturgických knihách to, co má být zařazeno jen o velikonoční době (vyskytuje se i ve zpěvníku Dědictví Otců na str. 705).

Do příkladů jiných pádů se ponoříme v příští lekci, a to v souvislosti s vlivem rodu na tvar adjektiv. V této lekci si však všimneme jisté kuriozity, s níž se v latinské liturgii můžeme setkat. Jde o to, že existuje několik substantiv podléhajících e-skloňování, jejichž ablativ také končí na –i a nadto se i vnutilo i do akusativu, kde je tedy koncovka –im.

Na Velký Pátek se při uctívání sv. Kříže zpívají tzv. Improperia, v nichž Kristus vyčítá „svému“ (tj. židovskému) lidu jednotlivé činy, které proti němu v ten den udělal. V třetí výčitce vyslovuje aceto namque sitim meam potasti, tj. octem pak žízeň mou napojil. Sitim je akusativ od feminina sitis (žízeň), jeho ablativ je siti. Aceto je ablativ od neutra acetum (nenechme se mýlit tím, že naše odvozené slovo ocet je maskulinmum), namque je jedna z více částic, odpovídajících našim slovům pak, vždyť, tedy apod.

Proroctví čtená na Bílou Sobotu jsou ukončována kantiky (zpěvy). Autorem třetího [3] proroctví je Isaiáš a po něm následuje kantikum o vinici, nádherný zpěv, jehož slova (také Isaiášova) snesou srovnání s nejlepšími poetickými díly umělecké moderny. Obsahují větu et aedificavit turrim in medio ejus, doslova a vybudoval věž ve středu jejím. Turris je věž (vyskytuje se ve vokativu ve dvou invokacích Loretánské litanie, stejný tvar turris má i genitiv), turrim je akusativ a turri je jak dativ tak ablativ. Z Loretánské litanie (turris eburnea, davidica) poznáváme, že turris je také (jako sitis) femininum.

Podobný jev lze pozorovat u některých neuter, jako je mare (moře) a altare (oltář). Ta ovšem jakožto neutra mají akusativ stejný jako nominativ, takže to vnucující se i se v singuláru uplatní jen v ablativu (mari, altari). Zajímavější to bude až později, až budeme probírat jejich plurál (množné číslo).

Diskuse pod článkem je určena pouze k upřesňujícímu dotazování a poznámkám nad obsahem článku.


[1] Jednou z nich je vetus, s nímž jsme se setkali v 15. lekci: jeho ablativ je vetere.

[2] zde je ablativ bez předložky, což je jeho typické použití – „nejlatinštěji“ by se dal výraz cítit jako říkající ve stavu pokorného vyznávání, resp. říkajíce v situaci, kdy existuje pokorné vyznávánía.

[3] Tak je to v Ordo instauratus, který po padesátiletém výzkumu (podníceném sv. Piem X.) tradiční římské liturgie Svatého týdne promulgoval r. 1956 Pius XII. Před tím bylo totéž proroctví (i s následujícím kantikem) osmé a tak to je zachováno např. v Schallerově misálku.