Evžen Kindler
Pokud se v oblasti e-skloňování setkáme s nějakým podstatným či přídavným jménem končícím v nominativu na –is, můžeme vsadit na to, že v pádech lišících se koncovkou to is odpadne. Pro některá jména se pak taková pádová koncovka připojuje přímo, pro jiná se před ní ještě cosi přidá. Příkladem prvního způsobu je finis (konec), příkladem druhého způsobu je sanguis (krev).
V Credu je věta cujus regni non erit finis, česky jehož vládě nebude konec, s ablativem se setkáváme např. v závěru mnoha prefací, který zní sine fine dicentes (bez konce říkající). Podobně se skloňují např. vermis (červ) a panis (chléb). Z Modlitby Páně známe akusativ Panem nostrum quotidianum [1] (chléb náš vezdejší – nominativ je panis), v žalmu 21 používaném o Svatém týdnu se setkáváme s větou Ego autem sum vermis et non homo (já pak jsem červ a ne člověk) a slovo canis si necháme na později.
Těsně před proměňováním, když celebrant drží ruce nad obětními dary a ministrant zvoní, celebrant říká: …ut nobis Corpus et Sanguis fiat… (doslova aby nám Tělo a Krev se stalo). Pří proměňování vína celebrant říká Hic est enim calix sanguinis (toto je kalich krve mé), tedy genitiv, a s několika pády se setkáme o slavnosti Nejdrahocennější Krve Pána našeho Ježíše Krista (1. července), kde introit začíná slovy s ablativem Redemisti nos, Domine, in sanguine tuo (doslova Vykoupil jsi nás, Pane, v krvi tvé), v graduale poznáváme dokonce tři pády – kromě ablativu i nominativ a akusativ sanguinem (takže už poznáváme, že sanguis je maskulinum), genitiv Sanguinis je v sekretě, v offertoriu a v modlitbě po přijímání, zatím co s ablativem se setkáváme ještě v oraci a v evangeliu. Několik výskytů je i v epištole, s kterou se setkáme i jindy (a to asi častěji), totiž na smrtelnou neděli. A podobně je to i ve zpěvu Ave verum vzpomenutém už ve 12. lekci: fluxit aqua et sanguine – kdyby bylo jen fluxit aqua, hádali bychom, že to znamená tekla voda, avšak nezaměnitelný ablativ sanguine dává vědět, že je třeba to chápat spíše jako teklo to vodou a krví [2] (v jiné versi je slovo aqua zaměněno za unda, česky vlna). Poznáváme tedy: před pádové koncovky se dává místo nominativního –is vkládá –in–.
Ke konci sekvence Dies irae, zpívané při mších za mrtvé, zazní verš Oro supplex et acclínis, cor contritum quasi cinis: gere curam mei finis, v doslovném překladu Prosím (já) skromný a pokorný, srdce zničené jako popel, chovej péči mému konci (úplně doslova: čeho konci? genitiv mne, péči čemu? dativ konci, tedy česky bychom šroubovaně řekli péči o konec mne). Substantivum finis už známe, k němu je v rýmu cinis (popel), ale to se skloňuje jinak, spíš jako substantiva latus, genus, munus a opus, s nimiž jsme se seznámili ve 12. lekci: ablativ je cinere a akusativ cinerem – cinis je – na rozdíl o těchto čtyř slov – maskulinum. V případě cinis se tedy vkládá se nikoli –in– ale –er–.
Také finis a sanguis jsou maskulina, stejně jako panis a vermis, avšak obecně to není pravidlem. Např. civis (občan, akusativ civem) je dle kontextu maskulinum (jde-li o muže) nebo femininum (jde-li o ženu) a podobně canis (pes) má rod podle toho, jde-li o psa nebo fenu. Ovis je česky ovce a je to vždy femininum – pro maskulinum existuje totiž specielní slovo aries (beran, ablativ arietis, e-skloňování), zatím co maskulinum agnus, překládané v liturgii jako beránek, odpovídá českému jehně. V 20. lekci se setkáme s několika femininy.
Zapamatujme si specialitu quasi (jako) – vyskytuje se např. i v introitu Gaudens gaudebo zpívaném na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie: induit me … quasi sponsam ornatam… (oblékl mě … jako nevěstu ozdobenou…).
[1] Někteří kněží vyslovují cotidianum, což je také správně, správně je dokonce i cottidianum.
[2] Jde o podobnou jemnost, jako ve slovech, která říkáme před přijímáním věřících: sed tantum dic verbo přeložili čeští oficiální liturgové jako ale řekni jen slovo, ale ono to znamená doslovně ale řekni jen slovem, což znamená cosi, co bychom v hovorové češtině mohli vyjádřit jako „ale říkej tak nějak pár slov)
Aktuálně >